Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1275/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 48.932,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. - 75, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 20. 5. 1999, č.j. - 48, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 1999, č.j. - 51, rozhodl Okresní soud v Hradci Králové, že žalovaný (nájemce bytu č. 5 ve 2. podlaží domu č.p. 892 ve F. ulici v N. - dále jen „předmětný byt\") je povinen ve třídenní pariční lhůtě zaplatit žalobkyni 48.932,- Kč a nahradit jí náklady řízení vyčíslené (opraveným výrokem) částkou 3.191,- Kč, a že „ve zbytku se návrh zamítá\". Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je právním nástupcem J. s., n. p., které dne 4. 4. 1970 uzavřely s několika dalšími subjekty hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků za účelem výstavby domů s byty (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), a dle obsahu smlouvy se staly správcem bytových jednotek v domě č.p. 892 ve F. ulici v N. (dále též jen „předmětný dům\" nebo „dům\"), který výstavbou vznikl, že dům byl vystavěn výlučně ze státních prostředků, že k 1. 3. 1991 došlo k zániku J. s., s. p. bez likvidace a k „rozdělení majetku na nástupnické organizace\", že jednou z těchto nástupnických organizací byly S. B., s. p., které se staly správcem bytových jednotek v předmětném domě, a že po schválení privatizačního projektu a převedení části majetku bývalého státního podniku došlo k „odstátnění\" a žalobkyně se stala vlastníkem domu č.p. 892 i bytů v domě. Soud prvního stupně dále učinil zjištění, že všichni bývalí „sdružovatelé\" (pod tento pojem byli zahrnuti účastníci smlouvy o sdružení), resp. jejich právní nástupci, předali bytové jednotky žalobkyni, a že jediným subjektem, který tak neučinil (tj. nebyl účastníkem „dodatku k této smlouvě ze dne 8. 6. 1993\"), byla společnost P. - P. M. L. a. s. (dále též jen „P.\"). Součástí skutkových zjištění okresního soudu rovněž bylo, že žalovaný, ačkoliv byl v listopadu 1995 vyzván žalobkyní k tomu, aby jí s účinností od 1. 1. 1996 platil nájemné, výzvě nevyhověl a nadále toto nájemné platil svému zaměstnavateli, jímž je P., a že za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 měl žalovaný povinnost na nájemném uhradit celkem 26.328,- Kč. Soud prvního stupně na tomto skutkovém základě a poté, kdy se zabýval právním podkladem a obsahem tzv. smlouvy o sdružení, dospěl k závěru, že po novele , provedené s účinností od 1. 1. 1992, se byty vystavěné z vlastních volných prostředků podniku, pokud jejich nájemci nemají zajišťovat práce, na které je nájem bytu vázán, staly „běžnými byty\", dosavadní užívací právo se transformovalo na nájem ( obč. zák.), a „dispoziční právo s byty, které dříve patřilo zaměstnavateli žalovaného, po 1. 1. 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním\". Ohledně nájmu bytu - pokračoval okresní soud - je tudíž žalovaný v právním vztahu se žalobkyní jako právním nástupcem organizace, která byla dle smlouvy o sdružení ze dne 4. 4. 1970 „ a dodatku k této smlouvě ze dne 8. 6. 1993\" správcem domu, a jí byl tedy povinen platit nájemné za období, které je předmětem sporu; za nerozhodné v této souvislosti označil okresní soud zjištění, že žalovaný nájemné platí, avšak jinému subjektu. Žalobu na zaplacení částky 26.328,- Kč (jako dlužného nájemného za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998) považoval tedy okresní soud za důvodnou, a důvodným shledal i požadavek žalobkyně na zaplacení 22.604,- Kč jako „kapitalizované částky poplatku z prodlení za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998\". Zamítavý výrok (týkající se požadavku na přiznání poplatku z prodlení ve vyšší než přisouzené částce) odůvodnil okresní soud tím, že „žalobcem požadovaný poplatek z prodlení neodpovídá znění ust. Občan. zák. a vyhl. 142/94 Sb.\" (jak dále uvedl, žalovaný byl povinen platit poplatek z prodlení „postupně\", jak v jednotlivých měsících nastávala splatnost nájemného).

Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podal žalovaný, směřovalo proti vyhovujícímu výroku prvostupňového rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. - 75, rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zaplacení částky 48.932,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na ). Odvolací soud učinil ze smlouvy o sdružení finančních prostředků (kterou na rozdíl od soudu prvního stupně dále označoval datem 17. 4. 1970) skutkové zjištění, že „smlouva byla uzavřena mimo jiné právními předchůdci žalobce a právním předchůdcem P.\", že na jejím základě vzniklo právnímu předchůdci P. tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. této smlouvy vzniklo každému z „podílníků\" právo provádět „inkaso náhrady za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu\". Odvolací soud konstatoval, že osobou oprávněnou k přijetí nájemného je především pronajímatel (vlastník), že však vlastnické právo žalobkyně (vlastnice domu, v němž se nachází předmětný byt) je omezeno právem ostatních účastníků smlouvy o sdružení. Zároveň dovodil, že práva akciové společnosti P. P. M. L. a.. s. se sídlem v Novém Bydžově, založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a ; tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem ( obč. zák.), přeměnilo se také právo P. rozhodovat o přidělování bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva, a právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo P. provádět výběr nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Citované úvahy odvolacího soudu vyústily v závěr, že žalobkyně není oprávněna vybírat nájemné a úhrady od žalovaného a není tedy v tomto řízení věcně aktivně legitimována; proto o odvolání žalovaného rozhodl podle

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ve znění platném do účinnosti (dále jen „ \"), a v němž uplatnila dovolací důvod podle , když odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřila názor, že právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (podrobněji zdůvodněné v rozsudku vydaném v obdobném sporu, vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. ) není správné, že označené rozhodnutí Nejvyššího soudu neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Poukázala i na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. , v němž byl vysloven právní názor, že „tehdejší žalovaný P. P. M. L. a. s. není povinen nám jako žalobcům nájemné hradit, ale že tuto povinnost mají nájemci bytu\", a že smlouva o sdružení „je dnem 1. 1. 1992 neúčinná\". Vycházejíc z přesvědčení, právo akciové společnosti P. P. M. L. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby náleží toto právo žalobkyni jako vlastníku nemovitostí, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „ \").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má obsahové a formální náležitosti uvedené v a označuje také způsobilý dovolací důvod podle Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Vady řízení uvedené v , které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními a 3 , jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemcem je žalovaný, náleží společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci účastníka smlouvy o sdružení), a nikoli vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo zaniklo ke dni 1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a , o hospodaření s byty)), a že od té doby náleží jí jako vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle , hospodářský zákoník, podle , o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle , o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve , o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle hosp. zák., ve znění ). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle , o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle ) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.

Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou platné i po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , o němž se zmiňuje dovolatelka v rámci odkazu na jiné (obdobné) rozhodnutí odvolacího soudu. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném judikátu se Nejvyšší soud nezabýval výslovně otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. . V něm uvedl, že z právního názoru, vysloveného v citovaném judikátu, vychází, a že dále dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a uzavírá, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a že tedy její dovolání musí být podle věty před středníkem zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když žalovanému, který by jinak měl proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu