Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 587/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalované K. K., zastoupené JUDr. advokátem, o zaplacení částky 25.410,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. - 61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. - 36, zavázal žalovanou (nájemkyni bytu v N. B.), aby ve třídenní pariční lhůtě zaplatila žalobkyni částku 25.410,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud vzal za prokázáno listinnými důkazy (vycházeje i z toho, že - jak zdůraznil - nebyl skutkový stav mezi účastníky sporný), že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě 68 bytových jednotek v N. B. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřel „mimo jiné\" právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p. D. v J. h., a PML, p. m. v., n. p. N. B. (právní předchůdce společnosti PML P.. M. L., a. s. N. B. - dále též jen „PML\"), že na základě této smlouvy vzniklo právnímu předchůdci společnosti PML tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. smlouvy pak každému z „podílníků\" vzniklo i právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Součástí skutkových zjištění okresního soudu dále bylo, že podle dohody o odevzdání a převzetí bytu ze dne 29. 12. 1972 byl žalované byt, jehož je nájemkyní, odevzdán právním předchůdcem společnosti PML, že dům čp. 892 v N. B. byl rozhodnutím ministra průmyslu ČR č. 60/91 vložen do kmenového jmění státního podniku S. B. a do obchodního jmění žalobkyně „se dostal cestou tzv. velké privatizace\", a že žalobkyně tento dům vlastní (a vlastnila jej i v době od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998, jíž se spor o placení nájemného týká). Na tomto skutkovém základě okresní soud řešil právní otázku, „jaké účinky má dnes smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 a kdo je oprávněn vybírat nájemné\" v předmětném domě. Vyslovil názor, že této smlouvě nelze „připisovat již žádné účinky\", neboť byla uzavřena „za naprosto odlišných společenských, hospodářských a právních podmínek\" a v dnešních podmínkách „se nutně stává cizorodým prvkem\". Pro citovaný závěr argumentoval okresní soud tím, že po novele byl opuštěn systém přidělování bytů, v němž spočívalo tzv. přidělovací právo, svědčící společnosti PML, byty se nadále nepřidělují, ale nájemní právo k nim vzniká na základě nájemní smlouvy. Současný právní systém - pokračoval okresní soud - není schopen takovou smlouvu, pocházející z předchozí právní úpravy, „do sebe zavzít, aniž by docházelo k nepřekonatelným rozporům\". Nejpozději od 1. 1. 1992 je proto podle jeho názoru nájemce bytu povinen platit nájemné pronajímateli domu (vlastníku), kterým je v souzeném případě žalobkyně; jelikož pak žalovaná nájemné žalobkyni za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 nezaplatila, soud ji k tomu zavázal. Zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky opřel okresní soud o závěr, že přiznání poplatku z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zvláštní okolnosti případu (uvedené okolnosti spatřoval v tom, že žalovaná nájemné „řádně a včas\" platí jedné ze dvou společností, které po ní placení požadují, a že otázka účinnosti smlouvy o sdružení v dnešních poměrech je natolik složitá, že by „nebylo spravedlivé přenášet na žalovanou odpovědnost za správné určení osoby, která je oprávněna vybírat nájemné a v případě jejího omylu ji sankcionovat\").

Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podala žalovaná, směřovalo proti výroku I. prvostupňového rozsudku, jehož změny (v podobě zamítnutí žaloby) se odvolatelka domáhala, namítajíc jednak, že část zažalované pohledávky byla žalobkyni uhrazena tím, že zálohy na služby, která žalovaná platila společnosti PML, tato společnost následně žalobkyni poukázala; především ale zpochybnila právo žalobkyně nájemné vybírat. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. - 61, rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 25.410,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na ). Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právním posouzením věci. Za nesprávný považoval právní názor okresního soudu, že žalobkyni svědčí právo vybírat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalované. Podle krajského soudu totiž práva PML (akciové společnosti PML P. M. L. se sídlem v N. B.), založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a Tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem ( obč. zák.), přeměnilo se také právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělení bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva (zde odvolací soud odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, str. 117 a násl.). V souladu s tímto právním závěrem krajský soud dále dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, a že ohledně určených bytů má oprávnění inkasovat nájemné a úhrady za služby s užíváním bytu spojené akciová společnost PML P. M. L. se sídlem v N. B. („po svém právním předchůdci\"). Citované úvahy odvolacího soudu tak vyústily v závěr, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není v tomto řízení věcně aktivně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ve znění platném do účinnosti (dále jen „), a v němž uplatnila dovolací důvod podle Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vyjádřila názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Vycházejíc z přesvědčení, že právo akciové společnosti PML P. M. L. se sídlem v N. B. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby toto právo náleží žalobkyni jako vlastníku nemovitostí, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „\").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná ( ) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle a 2 ), má obsahové a formální náležitosti uvedené v a označuje také způsobilý dovolací důvod podle Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( ). Vady řízení uvedené v , které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními a 3 , jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemkyní je žalovaná, náleží společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci P. m. v. n. p.), a nikoli vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo společnosti PML zaniklo ke dni 1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a , o hospodaření s byty), a že od té doby náleží toto právo jí (žalobkyni) jako vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.

Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle , hospodářský zákoník, podle , o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle , o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve , o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle hosp. zák., ve znění ). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle , o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle ) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.

Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, platné, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. , na který odkazuje odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném judikátu se Nejvyšší soud nezabýval výslovně otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. . V něm uvedl, že vychází z právního názoru vysloveného v citovaném judikátu, a dále dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení zák. č , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a uzavírá tedy, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, a její dovolání proto muselo být podle věty před středníkem zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když žalované, která by jinak měla proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu