Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2758/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Julie Muránské v právní věci žalobců: A/ V. P., B/ E. K. P., C/ R. S., D/ A. G. P., E/ H. E. P., F/ H. J. S., G/ A. E. P., H/ S. R. P., I/ S. F. J. P., J/ P. J. G., K/ M. F. G., L/ M. E. G., M/ H. J. G., N/ C. G. R., O/ B. B., P/ M. E. G., Q/ R. J. G., R/ B. G. L., S/ D. N. G., všech zastoupených advokátem, proti žalované O. hl. m. P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, č.j. -196, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2000, č.j. -196 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. září 1999, č.j. -147, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 1995, jež byla v průběhu řízení postupně jak z hlediska okruhu žalobců, tak i pokud jde o formulaci petitu změněna, domáhali se výše uvedení žalobci uložení povinnosti žalované, aby s nimi uzavřela dohodu o vydání domu čp. 929 s parcelou č. 20/1, vše zapsané na LV č. 1143 pro Obec P., katastrální území N. M. Tvrdili, že jsou společníky nebo potomky společníků veřejné obchodní společnosti P. a spol., která byla před druhou světovou válkou vlastníkem předmětných nemovitostí. Z důvodů rasové persekuce společníci v letech 1938 až 1939 emigrovali do USA, Argentiny a Kanady. V době nesvobody bylo u uvedených nemovitostí do pozemkových knih vloženo nejprve vlastnické právo pro F. V. n. v P., a pak byly konfiskovány pro německou říši. Po válce nebyly původním vlastníkům navráceny a zápisem ze dne 18. 6. 1953 bylo pak vloženo do Pozemkových knih vlastnické právo pro Československý stát - ÚNV P. Nynějším vlastníkem podle Katastru nemovitostí je žalovaná. Žalobci učinili výzvu této povinné osobě podle , ve znění pozdější předpisů, zejména a nálezu Ústavního soudu ČR zveřejněného ve Sbírce zákonů ČR pod č. 164/1994 Sb. K vydání nemovitostí však nedošlo. Žalovaná namítala, že žalobci nejsou v tomto sporu aktivně legitimováni, neboť v platném znění stanoví, že oprávněnou osobou je osoba fyzická, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, zatímco ze žaloby vyplývá, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byla veřejná obchodní společnost, tedy osoba právnická. Kromě toho tvrdila nedostatek pasivní legitimace, neboť předmětné nemovitosti přešly do jejího vlastnictví, aniž na ni přešla i povinnost věc vydat ve smyslu restitučního zákona. Dále poukázala na ustanovení zákona o státním občanství, podle kterého český právní řád nepřipouští tzv. dvojí občanství, tudíž žalobci nabytím občanství cizího státu museli československé, resp. nyní občanství ČR pozbýt. Konečně namítala, že žalobci neprokázali uplatnění restitučního nároku ve smyslu zák. č. 128/1946 Sb., což je nezbytnou podmínkou pro vznik nároku podle § 3 restitučního zákona.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 1999, č.j. -147, žalobu zamítl v plném rozsahu. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2000, č.j. -196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Zamítl návrh žalobců, aby proti rozsudku bylo připuštěno dovolání k řešení právních otázek "zda bylo možno uplatnit nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. a podle zák. č. 128/1946 Sb. i jinou cestou než u soudu, zda přechod vlastnictví podle dekretu č. 5/1945 Sb. byl absolutně neplatný, zda absolutně neplatný byl převod vlastnictví na F. V. n., zda byl neplatný přechod vlastnictví na Německou říši, neplatné bylo znárodnění nemovitostí podle zák. č. 185/1948 Sb. a neplatné byly dekrety národních výborů z let 1950 a 1952."

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci (s výjimkou otázek vztahujících se k povaze veřejné obchodní společnosti, resp. společníků takové společnosti, když v této souvislosti odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993 Cpjn 50/93, uveřejněné pod R 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část. III.). Své potvrzující rozhodnutí opřel o shodnou argumentaci zaujatou soudem prvního stupně ve vztahu k posouzení otázky, zda žalobce lze považovat za oprávněné osoby ve smyslu , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění Podle odvolacího soudu předpokladem pro závěr, že jde o oprávněnou osobu podle uvedeného ustanovení je, že nárok zůstal neuspokojen, přestože byl zákonem stanoveným způsobem uplatněn a v důsledku toho o něm vůbec nebylo jednáno u příslušného orgánu. Jestliže restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl uplatněn, nelze ani uvažovat o tom, že došlo k jeho neuspokojení z důvodů uvedených v zákoně č. , neboť se žádné řízení nekonalo. Z těchto důvodů lze vyloučit úvahu o důvodech neuspokojení nároku, která je základní pro přiznání statutu osoby oprávněné, neboť pouze důvody neuspokojení nároku uvedené v mohou být pro přiznání nároku relevantní. Odvolací soud stejně tak vyslovil závěr, že z ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů na majetku vzcházejících, nevyplývá bez dalšího neplatnost takových ujednání. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 8 a § 11 tohoto zákona, která stanoví způsob a postup při uplatnění nároku. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by takové úpravy zapotřebí a majetkové převody a jiná majetkoprávní jednání z doby nesvobody by byla absolutně neplatná, aniž by bylo třeba se neplatnosti dovolávat. V těchto případech se jednalo vždy o tzv. naříkatelnost, kdy právní vztah založený neplatným jednáním trval do doby, než bylo příslušným orgánem rozhodnuto o obnově vlastnického práva. Přímo ze zákona, bez rozhodnutí příslušného orgánu, nemohlo dojít k obnovení vlastnických práv původních vlastníků k věcem, která byla převedena v době nesvobody a za podmínek stanovených dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. Protože v této věci žalobci, případně jejich právní předchůdci, neuplatnili zákonem stanoveným způsobem restituční nároky, nelze je považovat za oprávněné osoby ve smyslu , ve znění

Výrok o nepřipuštění dovolání proti svému rozsudku odůvodnil odvolací soud tak, že nejde o otázky po právní stránce zásadního významu, které by nebyly již soudní judikaturou vyřešeny. S přihlédnutím k formulaci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž převzal jako správnou argumentaci soudu prvního stupně, lze dovodit, že tím měl odvolací soud na mysli odkaz zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. zveřejněný časopisecky (Právní rozhledy č. 4, ročník 1995, strana 153). Podle závěrů uvedeného rozsudku neplatnost majetkových jednání v době okupace podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebyla neplatnost absolutní, nýbrž relativní, šlo o tzv. naříkatelnost, což bylo lze dovodit z různých ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. Bez uplatnění nároku podle § 1 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 1 citovaného zákona a bez kladného rozhodnutí příslušného státního orgánu se původní vlastnické právo neobnovilo. Pakliže nebyl nárok uplatněn v 3leté lhůtě podle § 8 tohoto zákona, došlo k jeho prekluzi, takže věc přešla na stát podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z režimu národní správy, aniž by bylo možno činit závěr, že v době přechodu věci na ni měl původní vlastník či jeho právní nástupce nárok ve smyslu , v platném znění. Uvedený závěr odvolacího soudu se upínal ke skutkovým tvrzením uplatněným žalobci a doloženým i v průběhu odvolacího řízení, podle nichž se žalobci, případně jejich právní předchůdci, domáhali svého nároku cestou jednání směřujícího k dohodě o narovnání s ministerstvem financí a ministerstvem zahraničních věcí, která však již v důsledku událostí po 25. 2. 1948 nebyla podepsána. Ostatními otázkami formulovanými žalobci v návrhu na připuštění dovolání, se odvolací soud v řízení nezabýval.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci zastoupeni řádně advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle Opakovaně dovozovali, že majetková jednání z doby nesvobody pozbyly vzhledem k § 15 zákona č. 128/1946 Sb. platnosti, neboť šlo (v případě žalobců) o jednání provedené na základě neplatného předpisu (v této věci výměru z 9. května 1942 vydaného na základě nařízení říšského ministra RP 29/39, o propadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze dne 4. října 1939, zveřejněného v Říšském zákoníku I, str. 1998). Stejně tak trpělo absolutní neplatností opatření vyplývající z dekretu č. 108/1945 Sb. o konfiskaci majetku původních vlastníků nemovitostí. Shodně jako v průběhu zejména odvolacího řízení pak tvrdili, že nemohou sice doložit, zda své nároky podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnili v příslušném řízení, učinili tak však nicméně cestou vyjednávání svým americkým advokátem a tehdejším americkým velvyslancem v Československu i prostřednictvím Ministerstva zahraničí USA. Za otázku zásadního právního významu nadále považují posouzení výkladu, zda zákon č. 128/1946 Sb. připouštěl uplatnění restitučních nároků osob v něm uvedených i jinou cestou, jmenovitě formou mimosoudní dohody. V případě žalobců mělo jít o dohodu s vládou Československé republiky. Odkazovali v tomto směru na dobovou literaturu a vysvětlovali, proč po změně politických poměrů po únoru 1948 již k uplatnění svých nároků soudní cestou nepřistoupili. Tvrdili, že odvolací soud se s jejich námitkami dostatečně nevypořádal a odkázal pouze na dosavadní judikaturu obecných soudů v této věci. Poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky aj. Navrhli zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla "potvrzení" napadeného rozsudku, čímž měla zřejmě na mysli odmítnutí dovolání.

Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podaném tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( ). Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, , uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995, II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. S přihlédnutím k tomu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolacímu přezkumu navržené posouzení právních otázek absolutní neplatnosti přechodu vlastnictví podle dekretu č. 5/1945, převodu vlastnictví na F. V. n., neplatnosti přechodu vlastnictví na Německou říši, znárodnění nemovitostí podle zák. č. 185/1948 Sb. a neplatnosti dekretů národních výborů z let 1950 a 1952 této podmínce neodpovídá. Za otázku zásadního právního významu lze však považovat závěr odvolacího soudu, který kladl důraz na skutečnost, že ze strany původních vlastníků věcí nebyl uplatněn nárok na tyto nemovitosti ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. V tomto rozsahu je dovolání žalobců přípustné.

Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného odvolání ( , odst. 3 ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců nelze upřít opodstatnění.

rozšířil okruh oprávněných osob, uvedených v , o mimosoudních rehabilitacích, o ty fyzické osoby, které splňují podmínky stanovené v , ve znění nálezu u soudu ČR č. 164/1994 Sb, a které v den přechodu věci na stát podle ustanovení měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. února 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Uvedené ustanovení tak zdůrazňuje skutečnost, že věci, jichž se nárok oprávněné osoby týká, přešly na stát podle ustanovení § 6 a že právě v době tohoto přechodu věci na stát měla oprávněná osoba na ně nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. V ustanovení (ve znění ) není tak uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn. Za rozhodující je naproti tomu třeba považovat zjištění, zda nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Za těchto okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu ve shora vymezené otázce zásadního významu správné. Nezbylo proto než rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl zrušen rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrácena k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud, jakož i pro soud prvního stupně, závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá a třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová