Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 460/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 1999, č. j. -41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výše označeným napadeným rozsudkem rozhodl v předmětné věci, že I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 1996, č. j. -28, se v bodě I. ohledně povinnosti žalované uhradit žalobci částku Kč 85.866,- potvrzuje a ohledně úroku z prodlení se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky Kč 85.866,- ve výši 3% ročně od 11. 9. 1993 do 14. 7. 1994, ve výši 16% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Bod II. rozsudku, jímž byla žalovaná zavázána nahradit žalobci náklady řízení ve výši Kč 10.040,- , se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna nahradit náklady odvolacího řízení žalobci ve výši Kč 5.440,- do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

V předmětné věci soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci Kč 85.866,- se 17% úrokem z prodlení od 1. 4. 1992 do zaplacení. Žalobu v části týkající se úroku z prodlení ve výši 1,25% z částky Kč 85.866,- za dobu od 1. 4. 1992 do zaplacení zamítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalované odvolací soud přezkoumal tento rozsudek podle a , konstatoval, že vymáhaná částka představuje cenu dodaných výrobků dle faktury č. 805838/1992 ze dne 16. 3. 1992 a neztotožnil se se závěrem soud prvního stupně, že mezi účastníky vznikla kupní smlouva podle obchodního zákoníku (, ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.\"). V daném případě nebyla uzavřena kupní smlouva podle ust. obch. zák., neboť objednávku č. 3388 vystavenou žalovanou nelze považovat za návrh smlouvy, když neobsahovala náležitosti stanovené cit. ustanovením. Žalobce se domáhal zaplacení částky 85.866,- Kč s úrokem z prodlení 18,25%, právní kvalifikace nároku je však věcí soudu a odvolací soud posoudil uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná nezpochybnila, že technické normy odebrala. Jejich přijetím došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce. Bezdůvodné obohacení by byla žalovaná povinna vydat žalobci; není-li to možné, je povinna vydat jeho peněžitou náhradou.

Co se týče úroku z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že k vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván až doručením žaloby dne 10. 9. 1993. Od tohoto data byla žalovaná v prodlení se zaplacením předmětné částky a žalobci proto přísluší úrok z prodlení podle (, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.\"). Výše tohoto úroku činí za dobu prodlení od 11. 9. 1993 do 14. 7. 1994 3% ročně podle vyhl. č. , od 15. 7. 1994 do dne zaplacení pak činí 16% ročně podle nař. vlády č.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná, zastoupená advokátem, dovolání, které odůvodňuje, aniž se zmiňuje o přípustnosti dovolání, dvěma důvody.

Za prvé tvrdí, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (ust. ). Soud v odůvodnění rozsudku bez předchozí změny žalobního petitu žalobcem a odpovídajícího dokazování změnil totožnost předmětu řízení. Tím žalované zásadním způsobem znemožnil vyjádřit se k soudem posuzovaným skutečnostem.

Žalovaná se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že takto byla provedena pouze změna právní kvalifikace uplatněného nároku. Nárok uplatněný žalobcem je určen nejen žalobním petitem, ale také tvrzením rozhodných skutečností, o něž své tvrzené právo opírá. Změnu tvrzených skutečností, na jejímž základě je třeba věc podřadit pod hypotézu jiné právní normy, může svým dispozičním úkonem provést pouze žalobce. Žaloba na plnění ze smlouvy se opírá o jiný skutkový základ a o jinou právní normu, než žaloba na vrácení bezdůvodného obohacení. V této souvislosti se žalovaná odvolává na rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/1995, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1995 sp. zn. , v němž se uvádí, že „požaduje-li žalobce, aby mu soud přiznal požadované plnění na základě uzavřené smlouvy, nemůže mu soud toto plnění přiznat z titulu bezdůvodného obohacení (neoprávněného majetkového prospěchu), aniž by došlo ke změně žaloby\".

Dovolatelka dovozuje, že tímto postupem soudu jí byla odňata možnost se v řízení ke všem uvedeným skutečnostem vyjádřit. Pokud by předmětem sporu bylo vydání bezdůvodného obohacení, namítala by žalovaná, že plnění je možné vydat a že peněžitá náhrada nebyla stanovena. Dále by žalovaná případně uplatnila námitku promlčení.

Jako druhý důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ust. ). Soud vůbec neprováděl dokazování, zda je možné bezdůvodné obohacení vydat a nelze-li, jaká bude výše peněžité náhrady a ve svém rozhodování pouze vycházel ze skutečností tvrzených žalobcem v žalobě, uplatňující plnění ze smlouvy. Uvedená zjištění soudu tedy nemají oporu v provedeném dokazování.

Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ust. , a 2 ), se na prvním místě musel zabývat tím, zda je v daném případě dovolání přípustné (ust. ).

Co do merita věci, které představuje především jistina, jež je předmětem řízení, se jedná o výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně a proto by dovolání bylo přípustné za podmínek ustanovení , kterýžto případ však není v tomto sporu dán, anebo v případech podle ustanovení a 2 , žádný z těchto případů přípustnosti se však ze spisu nepodává a dovolatelka je ani netvrdí.

Žalovaná se dovolává důvodu přípustnosti a současně důvodu dovolání podle ust. , že jí jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Dovolací soud musel přisvědčit žalované, že odvolací soud svým postupem uvedený důvod naplnil.

Žalobce opíral uplatněný nárok o kupní smlouvu a soud prvního stupně nárok přiznal na základě tohoto právního důvodu (titulu). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřena nebyla a nárok na zaplacení uplatněné jistiny přiznal na základě jiného právního důvodu (titulu), a to bezdůvodného obohacení, změnil nejen právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení, ale vyšel též z jiných skutkových okolností, které podřadil pod hypotézu jiné právní normy (namísto ustanovení o kupní smlouvě ustanovení o bezdůvodném obohacení). Tyto odlišné právní důvody představují však naprosto rozdílné právní instituty, jejichž skutková podstata vykazuje navzájem zcela jiné obsahové a formální náležitosti (znaky).

Takovou změnu právní kvalifikace nároku může učinit svým dispozitivním úkonem pouze žalobce jako účastník řízení, který jediný je v zásadě oprávněn nakládat předmětem řízení (ust. ), nikoli soud.

Pokud odvolací soud v posuzovaném případě sám změnil žalobní petit v právní kvalifikaci nároku, aniž tak učinil žalobce a aniž dal žalované možnost, aby se ke změně mohla vyjádřit, přednést své námitky a popř. navrhnout další důkazy, jak to předvídají ustanovení , ad. , odňal tímto svým nesprávným postupem žalované možnost jednat před soudem.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než vzhledem k důvodu podle ust. napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ust. věta za středníkem a odst. 2 věta první ).

Pokud se dovolatelka dovolávala též důvodu podle ust. , nelze dojít k závěru, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť otázka neexistence kupní smlouvy je otázkou právního posouzení, nikoli otázkou skutkového zjištění a otázky případného vydání předmětu bezdůvodného obohacení in natura anebo v opačném případě peněžité náhrady a její výše nebyly vůbec předmětem dokazování v řízení před odvolacím soudem.

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 7. listopadu 2000

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová