Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1517/99; 28 Cdo 1519/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání S. střediska p. s. s. m., zastoupeného advokátem a o dovolání A/ J. P . a B/ J. P ., obou zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15.ledna 1999, sp.zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. (žalobců A/ J. P. a B/ J. P., proti žalovanému S. středisku p. s. s. m., o uzavření dohody o vydání věci), t a k t o :

I. Dovolání dovolatelů J. P. a J. P. se zamítá.

II. Dovolání dovolatelů S. střediska p. s. s. m. se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou podanou u soudu dne 20.března 1992, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc.č.2740 a 2741 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území L. s tím, že původními vlastníky (M. P. a S. P.) byly tyto pozemky darovány státu v tísní, žalobci jsou jejich dědici a jsou oprávněnými osobami podle ustanovení

Žalované servisní středisko navrhlo žalobu v celém rozsahu zamítnout. Uvedlo, že pozemky nelze vydat, protože pozemek parc.č. 2738/4 je zčásti zastavěn oválnou atletickou dráhou školního hřiště a pozemek parc.č.2738/3 sousedí bezprostředně se školní budovou a jejich oddělením by byl zablokován zadní vchod do školní budovy, což je nepřípustné i z důvodu bezpečnosti.

Soud prvního stupně v řízení vyslechl žalobce, svědkyni N. K., provedl listinné důkazy, i důkaz znalecký posudky, odstranil nedostatky vytýkané v usnesení sp.zn. z 15.srpna 1996 Městského soudu v Praze (k odvolání žalobců i žalovaného ), který zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze 17.7.1995, č.j. -86, a provedl další dokazování ( zjištěním toho zda a v jakém rozsahu byly po převzetí státem odděleny další části stávající parcely č.2738 a zda případně takové oddělení nezasahuje do pozemků, které jsou předmětem sporu). Rozhodl potom rozsudkem ze 7.9.1998, č.j. -216 tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání každému z nich jednu ideální polovinu pozemku parc.č.2738/7 ( o výměře 593 m2 - ostatní plocha, dříve označeném parc.č.2740 ) v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví H. m. P. č.14 pro katastrální území L. Zamítl žalobu, aby bylo uloženo žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemku par.č.2738/6 (ostatní plocha o výměře 639 m2, dříve parc.č.2741), když oba pozemky byly v původních hranicích odděleny geometrickým plánem vypracovaným dne 13.3.1997 znalcem P. V. pod č.1020-1/97, který je nedílnou součástí rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení, a že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení státu částku 14.582,55 Kč, a že žalovaná rovněž částku 12.585,55 Kč a soudní poplatek ve výši 500,-Kč.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení ( což v průběhu řízení jednoznačně prokázali rodnými listy, oddacím listem svých rodičů, křestním listem M. P. ( své-tety), úmrtními listy rodičů (S. P. a A. P. rozené M.), potvrzením bývalého Státního notářství pro Prahu 8 ze dne 24.4.1992 sp.zn. 8D 1399//3 a rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 sp. zn. , ze dne 16.9.1991. Žalobci uplatnili svůj nárok na vydání věci písemnou výzvou adresovanou žalované řádně a včas; žalované středisko je osobou povinnou podle ustanovení neboť jako právnická osoba v době účinnosti sporné pozemky držela a využívala je pro školní účely, když na něj právo správy k těmto pozemkům přešlo v důsledku delimitace školství z rozpočtové organizace Š. s. v P. Žalobci požádali o vydání pozemků proto, že jejich otec S. P. a jeho sestra M. P. byli nucení darovat pozemky státu v tísní, která byla spatřovaná v tom, že dům čp.28, který byl na pozemku parc.č. 2740 (nyní parc.č. 2738/7) dříve zbudován byl zcela zdevastován poté, co na něj byla uvalena národní správa. Bývalý Obvodní národní výbor v P. proto rozhodl o jeho demolici a uložil tehdejším spoluvlastníkům hradit demoliční náklady ve výši 100.066,63 Kč. Vzhledem k tomu, že otec žalobců ani teta žalobců neměli dostatek finančních prostředku, aby pohledávku uspokojili, byla jim nabídnuta možnost darovat pozemky státu s tím, že po nich již nebude tato pohledávka dále vymáhaná. Protože neměli spoluvlastníci jinou možnost přistoupili na dohodu o darování pozemků státu. K přechodu nemovitosti na stát došlo v rozhodném období ( 25.2.1948 do 1.1.1990). Soud prvního stupně proto dospěl k názoru, že je zde dán důvod pro vydání nemovitosti uvedených v ustanovení Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda je přípustné vydání pozemků, které byly v původních výměrách obnovených geometrickým plánem znalce P. V., schváleným Katastrálním úřadem P., a staly se tak opět samostatnými věcmi nemovitými v souvislosti s ustanovením Soud prvního stupně dovodil, že je možné přistoupit pouze k vydání pozemku původně parc.č.2740 a nyní parc.č. 2738/7. Uvedl, že sice ze znaleckého posudku D. M., a R. R., vyplývá, že i na tomto pozemku byly zřízeny stavby spojené se zemi pevným základem, a to plot a terasa navazující na terasu školní budovy, měl však za to, že tyto stavby je třeba považovat ve smyslu ustanovení za stavby drobné, které samy o sobě nezpůsobují, že je pozemek v důsledku jejich existenci pozemkem zastavěným. Poukazoval v této souvislosti na stanovisko uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.34/1993, část III bod ll . Pokud však šlo o pozemek parc.č. 2738/6 (dříve parc.č.2741) byl toho názoru, že po převzetí státem byl zastavěn, a to zřízením asfaltové atletické dráhy ( i když jí znalec charakterizoval jakou drobnou stavbu); podle názoru soudu prvního stupně šlo o stavbu plnící samostatný účel a určující specifický charakter využití pozemku ke sportovním účelům, přičemž jde o stavbu, která je spojená se zemí pevným základem. Z tohoto důvodu by vydání pozemku parc.č.2741 - nyní parc.č.2738/6 bylo jednoznačně v rozporu s ustanovením Dovodil, že zastavěnost tohoto pozemku byla (kromě citovaných znaleckých posudků) prokázána také stavebním povolením, kolaudačním rozhodnutím a průvodní zprávou o výstavbě školního hřiště. V této souvislosti soud prvního stupně poukazoval i na rozhodnutí uveřejněné pod č.14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podle nichž jde-li o jediný pozemek s jediným parcelním číslem, je třeba jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna na jeho (neoddělené ) části. Proto nevyhověl žádosti žalobců, aby byl vypracován geometrický plán k oddělení nezastavěných částí pozemku č.2738/6 a žalobu o vydání ohledně tohoto pozemku zamítl.

O odvolání účastníků ( žalobců do zamítavé části rozsudku, kteří vytýkali nesprávné právní posouzení věci a žalovaný do jeho vyhovující části rozsudku), rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.ledna 1999, sp.zn. tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7.září 1998, č.j. -246, potvrdil, nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání napadeného rozsudku i jemu předcházejícího řízení neshledal odvolání důvodná. Měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobců jako oprávněných osob, i pasívní věcnou legitimaci žalovaného střediska; zjistil, že je zde dán důvod ve smyslu ustanovení k vydání nemovitosti , že žalobci podali výzvu včas a také nárok včas uplatnili u soudu; v otázce možnosti oddělení nezastavěné části pozemku oddělovacím geometrickým plánem a jejího vydání oprávněné osobě soud prvního stupně správně poukázal na uveřejněnou soudní judikaturu. Dále odvolací soud poukázal i na stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek v němž je vysloveno, že v případě, že stavba je umístěna pouze na části pozemku, by v rámci mimosoudní dohody o vydání věci bylo možné se dohodnout o vydání pouze nezastavěné jeho části po oddělení této části oddělovacím geometrickým plánem, ale že k takovému oddělení může dojít pouze na základě shodné vůle stran dohody a nikoli rozhodnutím soudu. Odvolací soud k tomu dále uvedl, že vydání pozemku po oddělení jeho částí na základě geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení nového parcelního čísla ( s tím, že takto oddělená část by se stala samostatnou věcí v právním smyslu, tedy i předmětem dohody o vydání věci), by bylo možné za předpokladu, že stavba by byla umístěna pouze na menší jeho části a takové oddělení nebrání využití pozemku k účelu, k němuž byl při zastavění určen. Pokud však šlo o pozemek parc.č.2738/6 je zřejmé, že na něm je umístěna část stavby atletické dráhy, která je spolu s několika hřišti pro jednotlivé druhy sportů ( s prostorem pro vrhy koulí, skoky do výšky a do dálky ) součástí školního hřiště; stavba byla řádně povolena, kolaudována a splňuje kritéria pro ty druhy sportů, pro něž jsou určeny. Z rozsahu pozemku a stavby sportoviště se po oddělení nezastavěné části nejeví jako možné a účelné, aby bylo zasahováno do jeho charakteru k němuž je nutno zajistit přístup a umožnit dětem relaxaci a přípravu na tělesnou výchovu, které jsou pro samotnou stavbu nepostrádatelné; proto soud prvního stupně správně dovodil, že ani nezastavěnou část pozemku zde nelze oddělit a žalobcům vydat. Jiná je však situace u pozemku parc.č.2738/7 na němž nebyla po odnětí státem zřízena stavba, která by ve smyslu ustanovení bránila jeho vydání.

Z uvedených důvodu potvrdil rozsudek jako věcně správný i včetně výroků o nákladech řízení; připustil dovolání k řešení otázky po právní stránce zásadního významu, a to k povaze stavby sportoviště jako stavby vyhovující stavebním předpisům a bránící vydání pozemku z hlediska ustanovení § 8 odst.3, citovaného zákona i možnosti oddělení nezastavěných částí pozemků, u této dělitelné nemovitosti.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu žalobců dne 1.3.1999, a advokátu žalovaného střediska 2.3.1999; právní moci nabyl dne 2.3.1999. Dovolání žalobců došlo Obvodnímu soudu pro Prahu 8, dne 31.3.1999, a dovolání žalovaného dne 26.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení

Žalované středisko dovozovalo přípustnost dovolání z ustanovení odst.l a uplatňovalo důvody uvedené v ustanovení a d/ Vytýkalo nesprávné posouzení pasivní věcné legitimace S. střediska p. s. s. m. jíž soudem prvního stupně, protože vycházelo ze skutečnosti, že vlastníkem sporného pozemku je Obec P. a pozemek je na základě Statutu hl.m.P. svěřen M. č. P., která jej následně svěřila do správy střediska. Navíc, soud prvního stupně zjistil, že nemovitost v době převzetí státem nebyla zastavěna nebylo k ní zřízeno právo osobního užívání a nebyla zhodnocena. Žalované středisko zdůrazňovalo, že sporná nemovitost je nezastupitelnou součástí školního areálu a jako oplocený celek pak slouží ke sportovnímu, rekreačnímu a pedagogickému využití.Vytýkalo, že jím navrhovaný důkaz nebyl realizován, třebaže měl význam pro doložení nemožnosti oddělení pozemku a jeho vydání žalobcům jako samostatné věci. Navrhlo proto zrušit rozhodnutí soudu obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém dovolání ( do výroku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba, a do výroku o nákladech řízení ) navrhli také zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvozovali z ustanovení , protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu - tedy řešení otázky možnosti oddělení nezastavěných části pozemků, která byla v řízení nesprávně posuzována. Setrvali na již vznesených námitkách o tom, že odvolací soud vyslovil nesprávný právní názor, že oddělením části sporného pozemku, na kterém nebyly provedeny žádné úpravy, a nebyla zřízena stavba, by se zasáhlo do charakteru, účelu sportovního zařízení s tím, že by k němu nebyl přístup a že by přilehlé travnaté plochy (tj. část sporného pozemku), nijak neupravené, jsou pro samotnou stavbu nepostrádatelné. Přístup na část pozemku se zpevněnou plochou, která byla oddělena a zůstala v držení žalovaného střediska je dostatečně zajištěn z pozemků sousedních, které jsou školou užívány.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 , podle něhož ustanovení zákona, jímž byl změněn a doplněn ( ) platí i na řízení, která byla zahájena před účinností ( tj. před 1.1.1996; srov. článek V. / .

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst.l o. s .ř, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, neboť měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Odvolací soud ve svém výroku přípustnost dovolání vyslovil s konkrétním vymezením toho, které otázky se tato přípustnost týkala.

Vyslovení přípustnosti dovolání náleží odvolacímu soudu a dovolací soud z tohoto vyslovení přípustnosti výrokem rozhodnutí odvolacího soudu vychází.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, , uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr, že za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce se považují ta rozhodnutí, které se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě . Předmětem přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v řízení o dovolání bylo tedy ( ve smyslu ustanovení a téhož právního předpisu), to, co uvedl odvolací soud ve svém výroku o vyslovení přípustnosti dovolání, t.j. posouzení „povahy stavby sportoviště jako stavby vyhovující stavebním předpisům a bránící vydání pozemku z hlediska ustanovení a otázky možnosti nezastavěných částí pozemků\".

V dovolání dovolatelů byl zde uplatněn dovolací důvod podle ustanovení , tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13(45)/.

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , , a , které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení také v průběhu řízení na ně poukazovali.

Ve vztahu k vymezení rozsahu dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bylo třeba se v dovolacím řízení zabývat zejména tím, zda si odvolací soud správně vyložil ustanovení

Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo k ustanovením a (na str.112/246/ a na str.115/249/) vyloženo, že pokud jde o pozemek, na němž stojí ( je umístěna) stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující skutečnost umístění stavby nebo její části ( jde-li o stavbu umístěnou např. na dvou pozemcích).

Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že jde-li o jediný pozemek (s jediným parcelním číslem), je nutno jej považovat za zastavěný i tehdy, je-li stavba umístěna jen na jeho (neoddělené ) části.

Z těchto právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře odvolací soud v podstatě vycházel a vychází z nich i dovolací soud. Proto i při přezkoumávaní správnosti rozhodnutí odvolacího soudu co do právní otázky, pro niž bylo odvolání připuštěno, může dovolací soud na již citované uveřejněné právní závěry poukázat. Lze také přisvědčit správnosti úvahy o tom, že jen v rámci dohody povinné osoby s oprávněnou osobou podle ustanovení by bylo možné, aby se tyto osoby dohodly jednak na oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu, čímž by se vydělená část stala samostatnou věci v právním smyslu, způsobilou být předmětem občanskoprávního vztahu a pak by bylo možné uzavřít dohodu o vydání takto vzniklého nového pozemku, který byl dřívě části pozemku většího ( srov. k tomu č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str.112/246/). V občanském soudním řízení o návrhu, jímž nebylo vyhověno mimosoudně, které má na zřeteli ustanovení nemůže soud svým rozhodnutím přikročit nejprve k rozdělení pozemku na dvě či více části a pak přikročit k rozhodnutí o vydání nového vzniklého pozemku (popřípadě k uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání takového pozemku). Pokud v daném případě měly soudy obou stupňů k dispozici znalecké posudky a pořizované geometrické plány, byl postup v řízení nezbytný k tomu, aby bylo objasněno, které pozemky (parcely) odpovídají nyní v katastru nemovitosti původním pozemkům parc.č.2470 a parc.č. 2471 v P., které byly označeny v žalobním návrhu žalobců.

Za uvedených okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (ve smyslu ustanovení ), jak to uváděli dovolatelé.

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání, uplatněného ze strany žalobců a ze strany žalovaného střediska.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2000

JUDr.Julie M u r á n s k á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová