Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1414/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2000, č.j. -90, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č.j. -69 (poté, kdy byl odvolacím soudem zrušen jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 12. 2. 1997, č.j. -21), vyhověl žalobě Ministerstva vnitra ČR a zavázal žalovanou J. Š. vyklidit „ubytovací jednotku č. 1112 v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále též jen „ubytovací jednotka"), a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Vyslovil rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud s odkazem na konstantní judikaturu Městského soudu v Praze dovodil, že žalobce má aktivní legitimaci v tomto sporu, že dům, v němž se ubytovací jednotka nachází, je domem hotelového bydlení určeným k dočasnému ubytování a nikoli tedy k trvalému bydlení, že právní vztah žalované k ubytovací jednotce byl založen smlouvou podle § 51 obč. zák., „kterážto smlouva chráněné právo osobního užívání (nyní nájem obytné místnosti) nezaložila", a že uplynutím jednoměsíční výpovědní lhůty zanikl žalované důvod užívání ubytovací jednotky.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, č.j. -90, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými a k námitce žalované, týkající se její tíživé životní situace, uvedl, že žalovaná ji blíže nerozvádí, a že ani tato námitka nezakládá důvod pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu totiž nelze dovodit, že by výkon žalobcova práva byl v rozporu s dobrými mravy; naopak taková interpretace by vedla k omezení dispozičního práva žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení a , a v němž uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle a d/ Polemizovala především s právním posouzením věci, pokud šlo o „charakter bydlení" v domě a dovozovala, že pokud v případě ubytovací jednotky nešlo o byt, byla smlouva uzavřená mezi ní a žalobcem podle obč. zák. „svým obsahem smlouvou nájemní, kterou lze vzhledem k délce trvání (11 let) posuzovat jako smlouvu uzavřenou ve smyslu ustanovení a dalších o.z. před tzv. velkou novelou", a že se proto podle obč. zák. s účinností od 1. 1. 1992 žalovaná stala nájemkyní místnosti v domě hotelového bydlení. Odvolacímu soudu také vytkla, že vzhledem k výjimečným a mimořádným okolnostem případu neaplikoval obč. zák. a žalobu proto nezamítl, resp. že žalované nepřiznal alespoň bytovou náhradu. Zároveň namítla, že v době jednání odvolacího soudu onemocněla, požádala svou právní zástupkyni, aby se bez ní nezúčastňovala odvolacího jednání, aby neúčast omluvila a navrhla odročení jednání. Odvolací soud však tuto žádost „neakceptoval" a dovolatelce tak znemožnil poukázat na další skutečnosti „hodné zřetele" (v dalším textu dovolání podrobněji uvedené), jež proto „nebyly odvolacím orgánem vůbec zkoumány". Z téhož důvodu žalovaná nemohla požadovat, aby soud v této věci připustil dovolání. Dovolatelka tedy navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, a aby byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů, které považuje za „jedině možné" a navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou ( ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky ( a 2 ) a má formální i obsahové znaky uvedené v Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze sice v daném případě opřít o ustanovení , neboť odvolací soud ji ve výroku tohoto rozsudku nevyslovil, dovolatelka ale namítla existenci vady řízení uvedené v , tedy takové vady, pro kterou je možné dovolání podat proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v , které se ovšem v souzené věci neuplatní). Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatelka vadu (zmatečnost) ve smyslu citovaného ustanovení tvrdí, ale jen tehdy, bylo-li řízení takovou vadou skutečně zatíženo; v souzené věci je však tvrzení dovolatelky opodstatněné.

Ze spisu se podává, že odvolací soud nařídil k projednání odvolání podaného žalovanou proti rozsudku obvodního soudu odvolací jednání na den 14. 2. 2000 v 9.45 hodin. K jednání předvolal žalobce a zástupkyni žalované za použití vzoru 10 , předvolána byla i žalovaná, které byl podle pokynu daného soudní kanceláři (srov. č.l. 83 verte) zaslán vzor 14 (předvolání účastníka k prvnímu nebo dalšímu jednání ve věci, má-li být při něm vyslechnut). Uvedená předvolání byla doručena adresátům dne 24. 1. 2000. Advokátka pak dne 10. 2. 2000 podáním adresovaným Městskému soudu v Praze ke sp. zn. sdělila, že její klientka (žalovaná) onemocněla a předložila jí o tom lékařskou zprávu, že advokátku vyzvala, aby se bez ní shora uvedeného odvolacího jednání nezúčastňovala, a aby požádala o omluvu neúčasti a o odročení jednání. Ve shodě s uvedeným pokynem zástupkyně žalované tuto žádost o omluvu a o odročení výslovně učinila. Z připojené fotokopie legitimace práce neschopného pojištěnce č. R 9825492 vystavené dne 9. 2. 2000 MUDr. Z. B., praktickou lékařkou v P., S. 21, se podává, že žalovaná byla neschopna práce od 10. 2. 2000, přičemž datum příštího ošetření (kontroly) bylo stanoveno na 22. 2. 2000. Z protokolu o odvolacím jednání ze dne 14. 2. 2000 (č.l. 88 spisu) je patrno, že odvolací soud při zahájení jednání konstatoval nepřítomnost žalované i její advokátky s poznámkou „omluva", vyhlásil usnesení, že „bude jednáno v nepřítomnosti žalované a její zástupkyně", a že poté, kdy pověřená členka senátu podala zprávu o dosavadním průběhu řízení ( ), kdy žalobce vyjádřil své procesní stanovisko a byly provedeny listinné důkazy, rozhodl o odvolání způsobem výše uvedeným, tj. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení je odnětím možnosti účastníku jednat před soudem takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2d, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. - dále jen „Listina"). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti. Citovaná procesní ustanovení platí podle přiměřeně i pro řízení před odvolacím soudem.

Jak je patrno z toho, co bylo o průběhu odvolacího řízení uvedeno v předchozí části rozsudku, žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně výslovně požádala, aby odvolací jednání, k němuž byla soudem předvolána (nadto prostřednictvím tiskopisu, z něhož mohla důvodně usuzovat, že má být u jednání vyslechnuta), bylo odročeno, uvedla důvod své žádosti (onemocnění) a řádně doložila existenci tvrzeného důvoduu vystavenou odborným lékařem (legitimací práce neschopného pojištěnce). Odvolací soud však její žádosti nevyhověl a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

Brání-li účastníku řízení v realizaci jeho práva, vyplývajícího z y, onemocnění, žádá-li z tohoto důvodu o odročení jednání soudu a důvodnost žádosti náležitě doloží - jako tomu bylo v souzené věci - lze v postupu soudu, který takové žádosti nevyhoví (ať již se jejím obsahem vůbec nezabývá nebo ji posuzuje jen jako pouhou omluvu účastníkovy nepřítomnosti) spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení , neboť tímto postupem soud nesplnil povinnost poskytnout účastníkovi možnost, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, a zasáhl tím do jeho práva zakotveného ve zmíněném článkuy. V takovém případě řízení trpí vadou uvedenou v (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. , jakož i rozsudek sp. zn. ze dne 27. 2. 1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 8/98, pod poř. č. 62).

Tvrzení dovolatelky o přípustnosti dovolání podle je tedy opodstatněné, její dovolání je z tohoto pohledu důvodné podle a dovolacímu soudu tak nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit ( věta za středníkem ), aniž by se mohl zabývat opodstatněností dalších uplatněných dovolacích argumentů podřazených jiným dovolacím důvodům. Věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ), v němž ji tento soud znovu projedná a v novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. června 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová