Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Odon 176/97

O k r e s n í s o u d v Benešově rozsudkem ze dne 27. května 1996, č. j. C 11236/96-26, uložil druhé žalované zaplatit žalobci částku 10 000Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení ode dne 9. ledna 1995 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 400 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti první žalované, která měla být podle žaloby k úhradě téže částky zavázána společně s druhou žalovanou, tak, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost plnit druhému z nich, soud žalobu zamítl a rozhodl, že tato žalovaná nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouva o kontrole použití prostředků ze dne 30. listopadu 1990 upravuje toliko vztahy mezi subjekty, které ji uzavřely (mezi první a druhou žalovanou), nikoliv mezi žalobcem a první žalovanou. O smlouvu ve prospěch třetí osoby rovněž nejde. Vůči první žalované tedy nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu - porušení právní povinnosti. Oproti tomu ve vztahu ke druhé žalované soud shledal žalobu důvodnou. Usoudil, že “prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti” bylo neplatným právním úkonem, takže částka, kterou žalobce poukázal na účet druhé žalované, je bezdůvodným obohacením, jež je žalovaná (ve smyslu - dále též jen “o. z.”) povinna žalobci vrátit. Přiznání úroků z prodlení soud odůvodnil ustanovením

Odvolání druhé žalované K r a j s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 28. dubna 1997, č. j. -41, odmítl. Odvolací soud zdůraznil, že druhá žalovaná v zásadě souhlasí s tím, že je povinna žalobci požadovanou částku včetně příslušenství zaplatit a pochybení soudu prvního stupně spatřuje pouze v tom, že k úhradě měla být zavázána z titulu náhrady škody, nikoli bezdůvodného obohacení, a že povinnost žalovanou částku zaplatit jí měla být předepsána solidárně - společně a nerozdílně - s první žalovanou. Jestliže druhá žalovaná poukazuje na to, že její odpovědnost měla být odvozena z odpovědnosti za škodu podle a násl. o. z. a nikoli z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, aniž by současně vznášela námitky proti výši částky přisouzené žalobci, pak jde o případ, kdy odvolání není přípustné, neboť směřuje (ve smyslu - dále též jen “”) jen proti důvodům rozhodnutí. K námitce odvolatelky, že k úhradě měla být zavázána společně s první žalovanou, odvolací soud uvedl, že v posuzované věci mají žalované postavení samostatných společníků, za které je nutno zásadně považovat i solidární spoludlužníky. K podání odvolání je v těchto případech oprávněn pouze ten z účastníků, proti němuž bylo žalobě vyhověno, avšak zásadně musí namítat nesprávnost rozhodnutí vůči své osobě (musí se domáhat částečného či úplného zamítnutí žaloby vůči své osobě); na to, že žalobě nebylo vyhověno proti jinému spoludlužníkovi, poukazovat nemůže. Tyto úvahy odvolacího soudu vyústily v závěr, že druhé žalované v dotčeném směru oprávnění k podání odvolání chybí; proto je podle odmítl.

Druhá žalovaná (zastoupena advokátem) napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, namítajíc existenci dovolacího důvodu podle ustanovení (potud, že řízení je postiženo vadou dle ), jakož i dovolacích důvodů podle ustanovení a d) Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká nesprávnost závěru, že odvolání směřovalo pouze proti důvodům rozsudku. Usuzuje, že soud prvního stupně rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn žalobou (o bezdůvodném obohacení místo o náhradě škody); její vyjádření, že nesouhlasí s kvalifikací věci jako bezdůvodného obohacení, a že je - naopak - oprávněný nárok na náhradu škody uplatněný žalobou, tedy nevystihuje jen odvolání proti důvodům rozhodnutí, nýbrž i proti jeho výroku. Námitka, že soudy obou stupňů nerespektovaly při rozhodování právní důvod žaloby, a proto vůči druhé žalované nerozhodly o věci, o které podle žaloby rozhodnout měly, směřuje i proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým musí být rozhodnuto o věci vymezené žalobou, nikoli o věci jiné. V uvedeném spatřuje dovolatelka naplnění dovolacího důvodu podle ; popsaným postupem měly soudy ve smyslu rozhodnout o věci, ve které žaloba nebyla podána, ačkoliv jí podle zákona bylo třeba. Argumenty snesenými proti závěru odvolacího soudu, že druhá žalovaná není oprávněna k podání odvolání, jsou současně uplatněny dovolací důvody podle , písm. a), c) a d) Onen závěr způsobuje jinou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu dále vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávný je podle dovolatelky též závěr, že není oprávněna podat odvolání proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta vůči první žalované. Je nepochybné, že odvolání druhé žalované má (vzhledem k ustanovení , poslední větě, ) odkladný účinek i co do výroku soudu prvního stupně, týkajícího se první žalované; z právního předpisu u náhrady škody totiž vyplývá způsob vypořádání mezi první a druhou žalovanou, tvrdí dovolatelka, odkazujíc na rozhodnutí otištěné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 3, ročník 1994, pod číslem 7. Dovolatelka uzavírá, že potud je opět dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení , a požaduje, aby napadené usnesení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

N e j v y š š í s o u d je proto zamítl.

Z o d ů v o d n ě n í :

Dovolatelka nesprávně odkazuje co do dovolacích důvodů na ve znění účinném do 31. prosince 1995. Dovolání bylo ovšem podáno v roce 1997, takže pro dovolací řízení se uplatní ve znění , účinného od 1. ledna 1996 (srov. článek II. odst. 1 a 4 citovaného zákona). Ustanovením , c) a d) a tedy v rozhodném znění odpovídají ustanovení , c) a d) a

Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v , jejichž existence činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil ( a 3 ). Protože jiné vady řízení podle tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o existenci dovolacího důvodu podle rozhodné, zda řízení trpí vadami na něž poukazuje dovolatelka.

Důvodem zmatečnosti podle ustanovení - již dovolatelka vztahuje k rozhodnutí soudu prvního stupně - je okolnost, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli podle zákona ho bylo třeba.

Dovolatelka ovšem přehlíží, že tvrzená vada rozhodnutí soudu prvního stupně není objektivně způsobilá založit vadu odvolacího řízení a rozhodnutí. Usnesení, kterým bylo odvolání odmítnuto, je totiž svou povahou rozhodnutím, které vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně; vzhledem k důvodům odmítnutí by se mohly projevit jen vady řízení a rozhodnutí ovlivňující správnost závěru, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn, a že směřuje toliko proti důvodům rozsudku (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 16).

Pro výsledek dovolacího řízení je proto určující opodstatněnost těch dovolacích námitek, jež dovolatelka klade proti závěrům, kterými odvolací soud odůvodnil odmítnutí odvolání.

Především je nutno uvést, že napadené usnesení není zpochybnitelné prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu Tím, že soud hodnotí přípustnost odvolání, totiž nepřijímá skutková zjištění, nýbrž zkoumá podmínky, za kterých je oprávněn odvoláním napadené rozhodnutí věcně přezkoumat. O dokazování ve smyslu ustanovení a násl. , ke kterému se dovolací důvod podle váže, tu nejde.

Právní závěry, kterými se odvolací soud v rozhodnutí vyslovil o otázce (ne)přípustnosti odvolání, jsou kritizovatelné v rovině správnosti právního posouzení této přípustnosti, tedy užitím dovolacího důvodu podle , dovolatelkou rovněž uplatněného.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolacímu přezkumu byl podroben v první řadě závěr, že odvolání druhé žalované směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí. Z podaného odvolání je patrno, že druhá žalovaná výslovně napadla rozsudek soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích a v závěru uplatnila požadavek, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně aby došlo ke změně rozsudku tak, že by žalobě bylo vyhověno podle žalobního návrhu (tzv. petitu). Tyto části odvolání ovšem nelze posuzovat odděleně od jeho dalšího obsahu, v němž žalovaná tvrdí, že uplatněný nárok měl být přiznán jako náhrada škody, již žalobci způsobily obě žalované, a že rozsudek je vadný, neboť po doplnění dokazování (ve smyslu jí vznesených důkazních návrhů), mělo být rozhodnuto tak, že obě žalované odpovídají za způsobenou škodu solidárně. Takto formulovanému procesnímu postoji odpovídá i vyjádření druhé žalované, přednesené při odvolacím jednání dne 28. dubna 1997, ve kterém se uvádí, že žalovaná se nezříká odpovědnosti zaplatit žalovanou částku a je ochotna ji jako škodu uhradit společně a nerozdílně s první žalovanou. To vše vede k závěru, že druhá žalovaná se dožadovala změny rozsudku soudu prvního stupně ve dvou směrech: za prvé, co do právní kvalifikace věci (namítajíc, že se na úkor žalobce neobohatila, nýbrž mu způsobila - společně s první žalovanou - škodu), za druhé, co do ukládané povinnosti k úhradě sporné částky - potud, že spolu s ní má být k zaplacení (solidárně) zavázána také první žalovaná.

K první z požadovaných změn lze uvést, že bez současného návrhu na změnu výrokové části napadaného rozhodnutí jsou odvolací námitky proti skutkovému či právnímu posouzení věci vskutku jen odvoláním proti důvodům rozhodnutí. Obecně platí, že i kdyby soud prvního stupně založil rozhodnutí o přiznání požadované částky na jiném než žalobou vymezeném skutku, pak bez toho, aby žalovaný uplatnil výhrady proti výrokové části rozhodnutí (argumentem, že takto přiznanou částku platit nechce), odvolání (ve shodě s ustanovením ) přípustné nebude. Otázkou, jež se v dané souvislosti klade, tedy je, jestli možnost meritorního posouzení odvolání (včetně možnosti zabývat se námitkami jiného právního posouzení) zakládal požadavek změny výroku rozsudku jeho rozšířením o solidární povinnost první žalované a zda obstojí odvolacím soudem vyslovený a dovolatelkou zpochybňovaný závěr, že druhá žalovaná nebyla subjektivně legitimována k podání odvolání proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta vůči první žalované.

Meze odvolání určují ustanovení a Z ustanovení , věty druhé, vyplývá, že týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe ( ) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. Podle věty třetí citovaného ustanovení ovšem uvedené neplatí, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ustanovení pak pro situaci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, zakotvuje výjimku ze zásady vázanosti rozsahem odvolacího návrhu.

V rozhodovací praxi soudů se již dříve ustálil názor, že u nároku vycházejícího ze stejného skutkového základu přezkoumá odvolací soud rozsudek napadený odvoláním jen některého ze žalovaných v plném rozsahu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 1965, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 28/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V přímé vazbě na náhradu škody pak bylo judikováno, že odvolání podané jedním ze žalovaných odkládá právní moc soudního rozhodnutí i vůči dalším (spolu)žalovaným (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1969, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 16/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, dále usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1993, sp. zn. , na který se odkazuje v dovolání). Okolnost, že nejde o nerozlučné společenství účastníků v rozepři ( ), tu není rozhodná.

Úpravou obsaženou v se v odvolacím řízení projevuje suspenzívní účinek odvolání; ten se ovšem k odvolání pojí jen bylo-li - ve smyslu ustanovení - podáno oprávněnou osobou (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1969, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/1970 Sbírky soudních rozhodnutí). Jinak řečeno, jen podala-li odvolání proti výroku rozhodnutí osoba, která je podat mohla (a je-li toto odvolání včasné), má smysl si klást otázku, zda a v jakém rozsahu postihuje svými účinky i výroky, jimiž se ukládají povinnosti (případně zakládají práva) jiným osobám než odvolateli.

K podání odvolání je zásadně povolán jen účastník řízení (srov. ). Právo odvolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma; nemůže je proto podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno (teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní přípustnosti odvolání). Samostatný společník ( ) je oprávněn podat odvolání jen za svou osobu (a to i tehdy, dopadnou-li posléze suspenzívní účinky odvolání do poměrů ostatních společníků v rozepři). První žalovaná coby samostatný společník, jednající v řízení sám za sebe, však odvolání v posuzované věci nejenže nepodala, ale ani podat nemohla. Zamítavý výrok rozsudku ji totiž činil ve sporu procesně zcela úspěšnou a tudíž k podání odvolání subjektivně neoprávněnou. Nemohla-li podat přípustné odvolání první žalovaná, nemohl tak za ni a pro ni učinit ani její (samostatný) společník v rozepři (druhá žalovaná). Jinak než jako odvolání proti zamítavému výroku rozsudku přitom odvolání druhé žalované (a to ani ve spojení s přednesem učiněným při odvolacím jednání) vyložitelné není; požadavek, aby povinnost k plnění byla uložena také první žalované, a aby se jednalo o povinnost solidární, totiž objektivně nevede (za předpokladu, že by mu bylo vyhověno) k umenšení rozsahu plnění, jež byla žalobci vyhovujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně zavázána uhradit druhá žalovaná. Odvolání, jehož cílem je (pouze) uspořádat vnitřní poměry žalovaných (potud, že postavení žalobce by se při plném úspěchu odvolání druhé žalované mohlo jen zlepšit), přípustné není (spor o vnitřním vypořádání společníků v rozepři, předjímaném normami hmotného práva, je řešitelný samostatně, když do poměrů žalobce bezprostředně nedopadá).

Uvedené logicky ústí v závěr, že odvolání do zamítavého výroku rozsudku věcný přezkum rozsudku nepřipouštělo (požadavek na změnu vyhovujícího výroku rozsudku by tento přezkum beze zbytku - se zřetelem k ustanovení a - umožnil), takže odvolání bylo právem odmítnuto; jestliže neobstojí dovolatelčiny argumenty v rovině nesprávného právního posouzení, pak z nich nelze přirozeně usuzovat ani na vadnost odvolacího řízení (ať již jde o zmatečnost jíž se žalovaná dovolává odkazem na ustanovení nebo o tzv. jinou vadu řízení, kterou uplatňuje slovně).

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (, věta první, ) jako nedůvodné usnesením zamítl ( a 5 ).