Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Cpjn 82/97

Právní věta:

Odůvodnění:

Právní názor, že odměna za pracovní pohotovost v uvedeném období soudcům nenáležela, vyslovil např. Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. . Dovodil, že ustanovení , které upravovalo způsob odměňování soudců za pracovní pohotovost, bylo sice výslovně zrušeno až článkem III , jenž nabyl účinnosti dnem 24. 5. 1996, avšak již s účinností od 26. 10. 1995 upravil \"plat a další náležitosti soudců, když v stanovil, že soudci náleží jednak plat a jednak další plat, jejichž výpočet podrobně upravil, a v stanovil, že plat soudce je stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas\". Pracovní pohotovost není možné považovat za práci přesčas a nelze ji \"posuzovat ani mimo rámec a záměr zákona o platu soudců\". Tento zákon \"upravil plat soudce tak, že kromě výslovně zakotveného odměňování práce přesčas, konané v noci a v den pracovního klidu ( , 2 ), je odměnou soudce za veškeré pracovní aktivity spojené s výkonem jeho funkce a další platové nároky tak soudci nenáleží\". Protože naposled uvedená úprava je provedena zákonem, zatímco vyhláška upravující odměňování soudců za nařízenou pohotovost je předpisem nižší právní síly, a oba předpisy platily v době od 26. 10. 1995 do 23. 5. 1996, je nutno dát přednost úpravě provedené zákonem. Skutečnost, že byla ustanovení o odměňování soudců za nařízenou pohotovost zrušena až s účinností od 24. 5. 1996, považoval jen za dodatečné zpřesnění, mající za cíl odstranění možného dvojího výkladu právního předpisu.

Naproti tomu Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, pod sp. zn. a dospěl k závěru, že \"sám fakt, že nárok soudce na odměnu za pracovní pohotovost výslovně neupravuje, nemůže znamenat, že by tím tento nárok s účinností citovaného zákona zanikl\". Účinností se ustanovení , jež upravovala odměňování soudců za nařízenou pohotovost, nedostala do rozporu s předpisem vyšší právní síly, neboť až do účinnosti (který zrušil mimo jiné i zák. práce) plynul nárok soudců na odměnu za nařízenou pracovní pohotovost z ustanovení zák. práce; oba právní předpisy (tj. a ) mají \"stejnou právní sílu\" a \"mohou vedle sebe obstát\". Zánik nároku na odměnu za nařízenou pracovní pohotovost nelze dovozovat ani z ustanovení Toto ustanovení pouze řešilo otázku, od kdy náleží plat a další náležitosti podle nového právního předpisu, který nabyl účinnosti v průběhu měsíce (proto je použit termín \"kalendářní měsíc\"); proto mu nelze \"přiznávat funkci derogační klauzule\". Tu má ve vztahu k uvedenému nároku teprve ustanovení článku III

Na základě rozdílných pravomocných rozhodnutí soudů předseda Nejvyššího soudu České republiky podle ustanovení , o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů), navrhl občanskoprávnímu a obchodnímu kolegiu Nejvyššího soudu, aby ke správnému výkladu uvedené právní otázky zaujalo stanovisko. Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky pak ve smyslu ustanovení , o soudech a soudcích (ve znění pozdějších předpisů), přijalo toto stanovisko k nároku soudců okresních a krajských soudů na odměnu za pracovní pohotovost v období od 26. 10. 1995 do 23. 3. 1996:

Vztahy, vyplývající z výkonu funkce soudce, jejichž základní znaky určuje v článcích 90 až 96 , České republiky, upravuje především , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Nestanoví-li něco jiného, vztahují se na ně ustanovení ( ), přičemž platové poměry soudců - podle znění (v době do 31. 12. 1995) - upraví zvláštní zákon. Tomu, že funkce soudce je veřejnou funkcí ( ), odpovídá, že její výkon se neomezuje stanovenou pracovní dobou, ale spočívá i v činnostech konaných mimo ni.

O institutu pracovní pohotovosti (včetně jejího odměňování) zákon o soudech a soudcích nemá zvláštní ustanovení.

, , ve znění účinném ku dni 15. 10. 1991, v stanoví - a shodně ve znění účinném ku dni 26. 10. 1995 - že pracovní pohotovost může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit pouze v případech, za podmínek a v rozsahu stanoveném v pracovněprávním předpisu nebo v kolektivní smlouvě, což platí i pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost (v ostatních případech lze se zaměstnancem pracovní pohotovost dohodnout). Ustanovením zák. práce jsou zde uvedené orgány zmocněny stanovit pracovněprávním předpisem, v kterých případech, za jakých podmínek a v jakém rozsahu mohou organizace nařídit pracovníkům pracovní pohotovost a v jakém rozsahu se pracovní pohotovost započítává do pracovní doby. Podle ustanovení zák. práce se odměňování pracovní pohotovosti řídí mzdovými předpisy a kolektivními smlouvami ( a ).

Z citovaného znění zák. práce tedy vyplývá, že , byť počítá s tím, že pracovní pohotovost bude odměňována, sám odměnu za ni neupravuje (na rozdíl kupř. od práce přesčas), ale svěřuje tuto úpravu mzdovým předpisům, případně kolektivním smlouvám. Subjektivní právo na odměnu za pracovní pohotovost tedy o samotné ustanovení zák. práce opřít nelze; je možné o něm hovořit až ve spojení s příslušným mzdovým předpisem, případně kolektivní smlouvou, jež stanoví podmínky, za nichž toto právo vzniká.

Není důvod pochybovat o tom, že takovým mzdovým předpisem - předjímaným současně pro dané právní vztahy tehdejším ustanovením - byl od své účinnosti (15. 10. 1991) , o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění pozdějších předpisů, neboť v § 13 stanovil, že soudcům náleží odměna za každou hodinu pracovní pohotovosti podle zvláštního předpisu. Podle poznámky 3) k uvedenému ustanovení byl tímto předpisem výnos ministerstva spravedlnosti č. j. 599/91 - pers., oznámený pod č. 131/1992 Sb., a později, od 19. 3. 1993, , o nařizování a odměňování pracovní pohotovosti soudců krajských a okresních soudů, justičních čekatelů a o nařizování pracovní pohotovosti zaměstnancům odborného aparátu krajských a okresních soudů. Podle ustanovení ,2 této vyhlášky činila výše odměny 15 resp. 25 % průměrného hodinového výdělku za každou hodinu pohotovosti mimo pracoviště a 50 resp. 100 % za každou hodinu pohotovosti na pracovišti; ustanovení vyslovilo zásadu, že za výkon práce v době pohotovosti přísluší soudci plat, a nepřísluší naopak odměna za pracovní pohotovost.

Nárok soudce na odměnu za uskutečněnou pracovní pohotovost tedy nebyl založen ustanovením zák. práce (toto ustanovení jen odměňování pracovní pohotovosti umožňovalo), ale od účinnosti až jeho ustanovením ; jím totiž stanovil, že odměna za pracovní pohotovost (za každou hodinu) soudci náleží. Na významu tohoto důsledku nemění nic okolnost, že v dalším odkázal na zvláštní předpis, jímž posléze byla

Citovaný tím určil (byť na základě zák. práce) pro rozhodující právní rámec, jímž vyjádřil jejich vzájemné - a to věcné - spojení. Oproti tomu vztah této vyhlášky a ustanovení , odst. 3 zák. práce ve znění účinném v době, kdy byla vydána, a zák. práce ve znění (založený v nich uvedeným určením, který orgán a za jakých podmínek je povolán vydat pracovněprávní předpis o odměně za pracovní pohotovost, popřípadě o způsobu jejího nařizování) je ze své povahy jen vztahem procedurálním (zmocňovacím). Totéž platí o vazbě vyhlášky na ustanovení zák. práce, které se nadto odměny za pracovní pohotovost netýká, neboť se týká podmínek a rozsahu nařízení pracovní pohotovosti.

Zvláštním zákonem ve smyslu ustanovení je i , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, jenž nabyl účinnosti dne 26. 10. 1995 a který k tomuto dni zrušil. Z jeho celkové koncepce, vyplývající zejména z , , , jakož i z užité - zdůrazněně obecné - kategorie \"náležitostí\" (rubrika části třetí zákona), je zjevné, že jeho účelem bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší.

Podle ustanovení představiteli a soudci, který ke dni účinnosti tohoto zákona vykonává funkci, náleží plat a další náležitosti podle tohoto zákona od prvého dne kalendářního měsíce, v němž nabývá tento zákon účinnosti; plat a další náležitosti podle dosavadních předpisů mu za tento měsíc nenáleží.

Nenáleží-li soudci plat a další náležitosti podle dosavadních předpisů za měsíc říjen 1995, nemohou mu náležet ani později.

Od 1. 10. 1995 tudíž náleží soudci plat a další náležitosti podle a naopak mu nenáleží plat a další náležitosti podle dosavadních předpisů. Jelikož namísto \"platu a dalších náležitostí\" upravoval \"platové poměry\" ( ), dopadá citované ustanovení spojením plat a další náležitosti \"podle dosavadních předpisů\" - jež nadále soudci nenáleží - logicky na ty instituty dřívějšího zákona, jež tyto \"platové poměry\" představují (srov. též ). Dopadá proto i na odměnu za pracovní pohotovost podle ustanovení tohoto zákona.

Mezi jednotlivými nároky na plat a další náležitosti zakotvenými odměna za pracovní pohotovost vyjmenována není. Zákon upravil - v - plat za práci přesčas, čímž navázal na shodnou úpravu zrušeného , nenavázal však již na tento předpis (na jeho ) ohledně odměny za pracovní pohotovost. , podle kterého soudci náležela odměna za pracovní pohotovost, byl zrušen, a shodné pravidlo nezakotvil.

Byl-li zrušen , jenž stanovil, že odměna za pracovní pohotovost náleží (a obdobnou normu neobsahuje), nemůže se aplikačně uplatnit předpis, který stanovil způsob odměňování, popřípadě výši odměny ( a ).

nelze aplikovat také proto, že sama o sobě, bez zákonného rámce ustanovení , není \"zvláštním zákonem\", jemuž bylo ustanovením svěřeno upravit platové poměry soudců.

Na tom nemění nic okolnost, že se v zrušovacích ustanoveních výslovně nedotkl; postačí, že ve vztahu k jím stanovené úpravě neobstojí. Ode dne účinnosti byla vyhláška aplikovatelná pouze v části, upravující nařizování pracovní pohotovosti.

tedy tím, že v článku III bod 2 vypustil v názvu slova \"a odměňování\", v \"a způsob odměňování\", a zrušil ustanovení (jež upravovalo výši odměny za pracovní pohotovosti), neučinil nic jiného, než že dovozený důsledek - v zájmu formální konzistence právního řádu - promítl do textu vyhlášky; na odměňování pracovní pohotovosti však vliv mít nemohl. Den jeho účinnosti (24. 5. 1996) je z hlediska odměňování pracovní pohotovosti soudce bezvýznamný. Vyhlášku tento zákon nezrušil a ani nemohl, neboť nařizování pracovní pohotovosti muselo zůstat upraveno.

Z uvedených důvodů ode dne účinnosti odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.