Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4048/2015

21 Cdo 4048/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. S.

,

proti žalované

České republice - Okresnímu soudu v Náchodě

se sídlem v Náchodě, Palachova č. 1303, IČO 00024970, o 74.618,- Kč s úrokem z prodlení, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, jako vedlejší účastnice na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2015, č. j. -93, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice

nemají

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 74.618,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je soudkyní přidělenou k výkonu funkce k Okresnímu soudu v Náchodě. V letech 2011 až 2014 konala (byla jí nařízena) pracovní pohotovost, avšak žalovaná jí odmítá za výkon pracovní pohotovosti v rámci přípravného trestního řízení vyplatit příslušnou odměnu.

Žalovaná namítala, že „nemá k dispozici finanční prostředky na úhradu požadované částky a že nemůže svévolně přiznat žalobkyni odměnu za pracovní pohotovost“. Odměna za pracovní pohotovost vyplývá z obsahu zvláštní právní úpravy odměňování soudců ( zákona o soudech a soudcích ve spojení se ) a tímto zákonem jsou upraveny veškeré nároky soudců spojené s výkonem soudcovské funkce. Podle stanoviska Nejvyššího soudu odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. -53, uložil žalované zaplatit žalobkyni 74.618,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 6.269,- Kč za dobu od 31. 8. 2011 do zaplacení, s 7,75% úrokem z prodlení z částky 5.591,- Kč za dobu od 30. 11. 2011 do zaplacení, s 7,75% úrokem z prodlení z částky 5.985,- Kč za dobu od 31. 3. 2012 do zaplacení, s 7,5% úrokem z prodlení z částky 5.908,- Kč za dobu od 31. 8. 2012 do zaplacení, s 7,5% úrokem z prodlení z částky 6.032,- Kč za dobu od 31. 12. 2012 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 5.956,- Kč za dobu od 31. 3. 2013 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.526,- Kč za dobu od 30. 9. 2013 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.517,- Kč za dobu od 31. 1. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.472,- Kč za dobu od 31. 5. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.922,- Kč za dobu od 31. 7. 2014 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3.800,- Kč. Dovodil, že , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, nelze ve vztahu k finančnímu ohodnocení výkonu soudcovské funkce chápat jako ucelený právní předpis. Ustanovení tohoto zákona sice zahrnuje do platu soudce i případnou práci přesčas, ale mezi pojmy „práce přesčas“ a „pracovní pohotovost“ nelze klást rovnítko. Pracovní pohotovostí je míněn stav, kdy zaměstnanec nevykonává práci, kterou má dle pracovní smlouvy provádět, avšak současně je omezen ve svém volném čase i v místě, protože mu zaměstnavatel ukládá určitá omezení. Za práci přesčas náleží zaměstnanci mzda nebo plat, kdežto za pracovní pohotovost pouze odměna ve výši alespoň 10% průměrného výdělku. Zákon o platu o odměně za pracovní pohotovost mlčí. Za daného stavu je třeba vztáhnout na souzenou věc ve smyslu ustanovení , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, obecnou úpravu vymezenou v zákoně č. , . Žalovanou označené stanovisko Nejvyššího soudu vydané pod zn. nelze pro změnu výchozí právní úpravy na projednávanou věc vztáhnout, neboť subjektivní nárok na zaplacení odměny za pracovní pohotovost z tehdy účinného nevyplýval. Nyní účinný – výslovně stanoví ( ), že za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna nejméně 10 % průměrného výdělku. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žalobkyni přísluší právo na odměnu za pracovní pohotovost ve výši 10 % jejího průměrného výdělku.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. -93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 74.618,- Kč s úrokem z prodlení, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Vyšel z toho, že na pracovní vztah soudce se použijí ustanovení pouze přiměřeně a pouze tehdy, nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpis jinak. Účelem zákona o platu soudců bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Je-li zákon o platech soudců ve vztahu k soudcům zvláštním mzdovým předpisem, nemohla se jeho osobní a věcné působnosti nijak dotknout rekodifikace pracovního práva. Výše platu soudce byla určena obecně, na základě objektivních a transparentních kritérií, nikoliv na základě posouzení jednotlivého soudce. Zákonodárce mínil speciálně upravit všechny finanční nároky soudců, což vyjádřil také tím, že v názvu zákona o platu soudce je uvedeno, že jde o úpravu dalších náležitostí spojených s výkonem funkce soudce. Došlo-li tedy přijetím zákona o platu soudce k vypuštění nároku na odměnu za pracovní pohotovost soudce, a contrario je nutno uzavřít, že nárok dán není.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že zákon o platu soudců neupravuje výslovně všechny finanční nároky, např. nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod. Ohledně všech těchto dalších nároků se podle dovolatelky použijí na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení a jiných pracovněprávních předpisů. Zákon o platu výslovně uvádí, že je plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas, ovšem již neuvádí, že je stanoven i s přihlédnutím k případné pracovní pohotovosti. Připomíná „názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. , který potvrzuje, že peněžité nároky soudce neupravené je nutné posuzovat podle ustanovení “. Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na odůvodnění stanoviska kolegia Nejvyššího soudu , které podle jejího názoru již nelze na danou problematiku aplikovat. Toto stanovisko vycházelo z předchozí úpravy ( ) účinného do 31. 12. 2006. Z ustanovení vyplývalo, že odměňování pracovní pohotovosti, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává a odměna za pracovní pohotovost přísluší podle zvláštních právních předpisů. Z důvodu neexistence takových předpisů ve vztahu k soudcům, pak byla tato absence příslušné právní úpravy důvodem nepřiznáni náhrady za pracovní pohotovost. V současné době však je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení a není tedy důvod k jejímu nepřiznání. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 74.618,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení před okresním soudem a náklady dovolacího řízení v celkové výši 8.800,- Kč za zaplacený soudní poplatek.

Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení , neboť otázka, zda soudci náleží po 1. 1. 2007 (po účinnosti , ) odměna za pracovní pohotovost, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle , o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropské parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o platu“), podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o soudech a soudcích“) a podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. práce“), všech ve znění účinném v obdobích, za něž žalobkyně požaduje doplatek platu.

Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první y, a zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí ( zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto nevztahuje (srov. též a 2 zák. práce). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení a jiných pracovněprávních předpisů ( zákona o soudech a soudcích).

Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu a dalších náležitostech představitelů. Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce plat a náhrady výdajů [srov. § 1 písm. g) a § 2 písm. a) a b) zákona o platu]. Předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu a předsedovi vrchního soudu náleží rovněž naturální plnění [srov. § 2 písm. c) a § 33 zákona o platu]. Plat je soudci stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas (srov. § 29 odst. 1 větu první zákona o platu).

Otázkou, zda soudci náleží po účinnosti též odměna za pracovní pohotovost, se zabýval Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 33/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že ode dne účinnosti odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží. Citované stanovisko bylo vydáno v době, kdy tehdy účinný ( ) sice počítal s tím, že pracovní pohotovost bude odměňována, sám však odměnu za ni neupravoval, zatímco v současné době – jak správně podotýká dovolatelka - je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení (zákoně č. ).

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla též zvažována otázka případné diskriminace určité skupiny zaměstnanců (soudců) oproti jiným zaměstnancům, obrátil se Nejvyšší soud na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o odpověď na předběžné otázky na Soudní dvůr Evropské unie. Žádost byla usnesením ze dne 4. května 2017, sp. zn. C-653/16, shledána zjevně nepřípustnou, neboť možné nerovné zacházení se soudci držícími pracovní pohotovost oproti soudcům, kteří pracovní pohotovost nedrží nebo ji drží v neporovnatelně nižším rozsahu, a skutečnost, že v ostatních oblastech veřejného a soukromého práva a u jiných zaměstnanců, na něž zcela dopadá , odměna za pracovní pohotovost náleží, nesouvisí s diskriminací na některém ze základů podle směrnice Rady ES 2000/78/ES.

Ze srovnávací analýzy týkající se právní úpravy odměňování soudců ve vybraných evropských státech (Slovenská republika, Rakouská republika, Spolková republika Německo, Francouzská republika, Belgické království, Nizozemské království, Finská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska) vyplynulo, že právní úpravy jsou v tomto směru velice rozličné. V některých zemích není odměňování soudců samostatně upraveno (řídí se předpisy pro ostatní státní zaměstnance), někde je pracovní pohotovost odměňována (paušálně nebo podle rozsahu), někde jen u některých soudců a v některých řízeních a někde není odměňována vůbec (považuje se za součást výkonu funkce soudce a za to je plat stanoven).

Jak uvedl dovolací soud již ve zmíněném stanovisku, sp. zn. , z celkové koncepce , vyplývající zejména z , a , jakož i z užité - zdůrazněně obecné - kategorie „náležitostí“ (rubrika části třetí zákona), je zjevné, že jeho účelem bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Souhlasit lze s odvolacím soudem i v tom, že historie právní úpravy zažalovaného nároku, samotné znění ustanovení zákona o platech soudců i to, že funkce soudce je veřejnou funkcí, jejíž výkon je kvalifikačně, psychicky i vahou odpovědnosti velmi náročný a neomezuje se jen na stanovenou pracovní dobu, ale spočívá i v činnostech konaných mimo ni, odůvodňuje závěr, že také pracovní pohotovost vykonávaná soudcem je považována za součást výkonu funkce soudce. Stojí-li – jak výše uvedeno – právní úprava na tom, že soudci náleží za výkon jeho funkce jen to, co je výslovně uvedeno v zákoně o platu, nelze dovozovat, že by bylo možno soudci (zvlášť, samostatně) poskytovat odměnu za pracovní pohotovost, neboť takový případný nárok je již zohledněn v platu podle ustanovení a násl. zákona o platu.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že některá plnění jsou soudci skutečně poskytována a některé otázky pracovního vztahu soudce se řídí podle a dalších (převážně) pracovněprávních předpisů (např. dovolatelkou zmiňovaný nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod.). Jedná se totiž o jiné otázky a jiná plnění, než o odměnu za výkon (veřejné) funkce soudce.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani ode dne účinnosti odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu