Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32 Az 33/2024 - 208.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 Az 33/2024 - 208
Pokračování 20 č. j. 32 Az 33/2024
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci
žalobkyně: Y. C. M. ev. č. X
st. přísl. X
zastoupená Mgr. Václavem Klepšem,
advokátem se sídlem náměstí Svobody 50, 342 01 Sušice
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, č. j. OAM-619/ZA-ZA11-P09-R2-2019,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2024, č. j. OAM-619/ZA-ZA11-P09-R2-2019,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
1. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak,
že se žalobkyni mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně podala dne 9. 7. 2019 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále též „ČR“). O této bylo rozhodnuto žalovaným rozhodnutím ze dne 31. 8. 2020, č. j. OAM-619/ZA-ZA11-BA04-2019 tak, že mezinárodní ochrana nebyla udělena. To napadla žalobkyně žalobou ze dne 1. 10. 2020. Na základě této bylo následně rozhodnutí rozsudkem zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2022, č. j. 32 Az 57/2020-33 (dále též „předchozí rozhodnutí soudu“) zrušeno a vráceno žalovanému k dalšímu řízení. Ten následně vydal napadené rozhodnutí.
3. Zdejší soud uvádí, že z údajů při podání žádosti, z pohovoru ze dne 12. 7. 2019, jakožto i napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývají následující skutečnosti.
4. Žalobkyně sdělila, že je venezuelské státní příslušnosti a národnosti, a je schopna se dorozumět ve španělském jazyce. Nábožensky vyznává katolické křesťanství. Co se týče politického přesvědčení, uvedla, že žádné nemá a nikdy nebyla ani členskou žádné politické strany či skupiny, nikdy se politicky neangažovala. Je svobodná a bezdětná. Narodila se ve městě Tucupita, poslední místo bydliště žalobkyně ve vlasti bylo ve státě Monagas, ve městě Maturín, kde pobývala 5 let před odjezdem z Venezuely. Žalobkyně opustila vlast na základě cestovního dokladu, nejdříve jela z města Maturín autem do Barcelony ve Venezuele, odkud letěla do města Maiquetía, a dále do Madridu do Španělska, odkud pokračovala do Prahy, kam přiletěla dne 8. 7. 2019. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že má astma, se kterým se léčila ve Venezuele, v poslední době však léky neužívala a toto onemocnění ji nijak neomezuje. Jiné zdravotní problémy nemá. O mezinárodní ochranu požádala z důvodu vyhrožování a ze zdravotních důvodů, neboť absence léků zhoršovala její zdravotní stav. Jiné důvody pro podání žádosti o mezinárodní ochranu nemá.
5. Žalobkyně dále sdělila, že ve městě Tucupita, kde se narodila, nemohla žít, protože její rodina nesouhlasí s politikou současné venezuelské vlády. Jde o zemědělské území, nad kterým stát dohlíží, a zemědělci jsou tam závislí na pomoci státu, který jim dodává osivo a zvířata. Jsou tam lidé, kteří patří do vládní politické strany a kteří dohlíží nad ostatními obyvateli. Vzhledem k tomu, že rodina žalobkyně včetně jí nesouhlasila s vládní politikou, byli verbálně uráženi, bylo jim vyhrožováno, během volebních období dokonce přicházeli dotyční dohlížitelé do domů jejich příbuzenstva a nutili je volit. V zemi existuje přídělový systém potravin, ale žalobkyně s rodinou tento příděl nikdy nedostali. Problémy žalobkyně začaly před 3 lety, kdy se jí konkrétně stalo, že šla žádat o potraviny, které jí náležely jako ostatním obyvatelům Venezuely, a člověk, který potraviny rozdával, ji slovně urazil a říkal jí, že nemá právo žádat tento příděl, protože se necítí být součástí této společnosti. Když prezident navštívil Tucupitu, byl svolán mítink na podporu této návštěvy, na který odmítla jít. Nakonec však jít musela, protože jí bylo vyhrožováno, že bude poslána do vězení. Dále v listopadu 2018 do domu žalobkyně v Tucupitě přijeli ozbrojení lidé v autech a nařídili jim, aby plnili jejich rozkazy, jinak dopadnou špatně. Žalobkyně se domnívá, že se jednalo o policisty, kteří jsou infiltrovaní do obyvatelstva, jsou oblečení do civilu a pod kontrolou je má stát. Tito lidé donutili žalobkyni zúčastnit se jejich shromáždění a pochodů. Žalobkyně měla strach z těchto osob, byla vystrašená, v depresi, nemohla spát. Žalobkyně dále sdělila, že pokud ve Venezuele někdo nechce jít k volbám, přijdou pro něj tito lidé domů a odvedou jej do volební místnosti, jdou s ním do volební kabinky a čekají, až člověk vyplní volební lístek. Žalobkyni se to stalo při každých volbách, celkem šestkrát až osmkrát, poprvé při prezidentských volbách, když museli volit prezidenta Madura. Všechny výhrůžky proti její osobě se týkaly vládní politiky, napadena byla pouze slovně, nikdy fyzicky. Žalobkyně se občas účastnila i protivládních pochodů, celkem asi pětkrát. Protivládní pochody se konaly v únoru a březnu 2019 ve městě Maturín a při nich byla součástí davu. V souvislosti s její účastí na pochodech jí bylo slovně vyhrožováno ze strany lidí patřících do vládní politické strany, kteří si říkají kolektivy. Varovali ji, že pokud bude pokračovat a účastnit se mítinků, poškodí ji a její rodinu. Naposled jí takto vyhrožovali v Tucupitě poté, co se účastnila pochodu dne 1. 5. 2019. Jiné problémy ve Venezuele žalobkyně neměla, neměla problémy s policií ani se soudy, nebyla trestně stíhaná, ani neměla problém s vycestováním z Venezuely. V červenci 2019 kamarádka žalobkyně cestovala do ČR, žalobkyně se tedy chytla příležitosti a odcestovala s ní, navíc měla v ČR známého. Rodina žalobkyně se nyní nachází v Tucupitě, trpí nedostatkem všeho. Její matka má také astma a trpí nedostatkem léků. Rodina neodcestovala s žalobkyní, protože nejsou peníze na cestu pro všechny. Co se týče zdravotních problémů žalobkyně, tak léky na astma nebrala nebo je brala jen někdy, neboť jich byl nedostatek, v případě záchvatu však mohla jít do nemocnice na injekce a kapačku. Její astma je alergické a potíže mívá jen v pylovém období, léky musí brát jen v případě záchvatu. V případě návratu do Venezuely by žalobkyně neměla práci, nemohla by léčit svou nemoc, nemohla by pomáhat své rodině, je tam špatná sociální situace.
6. Žalovaný při posouzení žádosti žalobkyně vycházel především z jejích výpovědí, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Venezuele. Konkrétně vycházel z Informace odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (dále jen „OAMP“) Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 11. 9. 2023, ze Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Stav lidských práv v Bolívarovské republice Venezuele ze dne 17. 11. 2023, z Informace Venezuela – Mixed Migration Centre – Návrat do Venezuely: hnací faktory, očekávání a úmysly, prosinec 2022, z Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) – Venezuela: Protestní akce v minulosti a v současnosti, možnosti návratu do země pro osoby, které se účastnily velkých demonstrací v letech 2017-2019 ze dne 30. 5. 2023, ze Zprávy Centra pro dokumentaci a výzkum (CEDOCA) - Úřadu generálního komisaře pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (CGRA), Belgické království – Venezuela – Situační schéma – Migrace, ze dne 8. 8. 2023, z Informace Ministerstva zahraničních věcí USA – Venezuela – Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2023, ze dne 12. 4. 2024. Dále vycházel z již dříve shromážděných podkladů, které jsou součástí správního spisu – z Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 8. 8. 2019, ze zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Lidská práva v Bolívarovské republice Venezuele ze dne 5. 7. 2019, a ze zprávy Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) – Zpráva o zemi 8 – Venezuela, září 2019.
7. Žalovaný vyhodnotil příběh žalobkyně z hlediska možného pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu tak, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých, by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována.
8. Žalobkyně výslovně uvedla, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyla členkou žádné politické strany, ani se politicky nijak neangažovala. Žalovaný konstatoval, že se žalobkyně sice účastnila pěti opozičních pochodů v únoru a březnu 2019, ale neměla na nich žádnou významnou funkci a v souvislosti s nimi neměla ani žádné problémy se státními či bezpečnostními složkami. K tvrzení žalobkyně ohledně vyhrožování, nucení chodit k volbám, na mítinky prezidenta či neobdržení potravinových přídělů, žalovaný uvedl, že je pouze její domněnkou, že šlo o představitele venezuelského státu, popř. osoby placené státem. Žalobkyně přitom nebyla schopna ony osoby identifikovat navzdory tvrzeným mnohaletým problémům, uvedené problémy nebyla schopna ani konkrétněji popsat. Na základě toho žalovaný dospěl k tomu, že tvrzení žalobkyně jsou nedostatečná, zakládající domněnku o její nevěrohodnosti a o účelovosti jejích tvrzení. Rovněž žalovaný konstatoval, že původcem pronásledování podle § 2 odst. 6 zákona o azylu může být pouze veřejná moc ovládající území státu, popř. soukromá osoba, pokud lze prokázat, že veřejná moc není schopna či ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před vážnou újmou. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně se svými problémy ze strany soukromých osob nikdy neobrátila na žádné státní orgány v zemi původu, nelze usuzovat na to, že by jí nebyla ochrana poskytnuta. Namísto toho zvolila radikální řešení v podobě odjezdu ze země. Žalobkyně tedy podle žalovaného nevyužila prostředků, které jí nabízel venezuelský právní řád k ochraně práv a svobod. Žalobkyně nevyužila ani možnosti přesídlení v rámci území Venezuely, a její tvrzení o tom, že i v Maturínu jsou lidé, kteří kontrolují město, považoval žalovaný za nerelevantní, neboť nelze předpokládat, že by žalobkyně byla považována za zájmovou osobu.
9. Žalovaný rovněž nedospěl k závěru, že by žalobkyně mohla ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Dané potvrdil i zdejší soud ve svém zrušujícím rozsudku, když žadatelka neuvedla nic, co by na tomto závěru mohlo cokoliv změnit.
10. Čemu žalovaný věnoval větší pozornost bylo posouzení možného uplatnění § 12 písm. b) zákona o azylu, nicméně ani zde neshledal skutečnosti toto odůvodňující. Žalovaný v souvislosti s problémy žalobkyně kvůli odmítání účasti na volbách či na mítincích na podporu prezidenta odkázal na odůvodnění neudělení azylu dle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu. Pokud se jednalo o vyhrožování stran tzv. colectivos, těmto se mohla bránit prostředky jí v zemi dostupnými, či se o to alespoň pokusit. Mezinárodní ochrana může být podle žalovaného poskytnuta pouze v případě, že je odmítnuto poskytnutí ochrany stran dané země. Nelze podle něj efektivně říci, zda ochrana žalobkyně stran země původu byla či nebyla poskytnuta, když se o ni ani nepokusila si říct.
11. Žalovaný se v podrobnostech vyjádřil k důsledkům zapojení žalobkyně na protivládních pochodech a protivládních demonstrací ve Venezuele a vyhodnotil důvodnost obav žalobkyně z pronásledování podle § 12 písm. a) zákona o azylu v intencích zrušujícího rozsudku zdejšího soudu. Opětovně zde po vyhodnocení kontextu situace v době rozhodování dospěl k závěrům, že jako řadový účastník protestů protivládních protestů se žalobkyně nemá jakýkoliv důvod obávat, že by o ni měl režim při návratu jakýkoliv zájem. K tomuto došel zejména na základě informace norské organizace LANDINFO, která se podrobně věnuje právě postavení osob, jež se účastnili demonstrací ve stejné době jako žalobkyně (2017-2019). Z této vyplývá, že zásah autorit proti demonstrantům se od počátku protestů v roce 2017 do roku omezil na intenzitě, když s postupem času zadržovali méně a méně participujících osob, které režim po krátké době propouštěl. O nezadržených demonstrantech, kteří po protestech opustili zemi, režim prakticky nic neví. Z dokumentů vyplynulo, že obavy z opětovném zadržení mohou být důvodné toliko u osob které byly zadrženy a následně zemi opustily bez ohlášení této skutečnosti, i když měli obdobnou povinnost. Žalovaný krom toho zdůraznil, že se žalobkyně protivládních demonstrací účastnila již v relativně dávné době, před pěti (v současnosti již před sedmi) lety a v omezeném časovém úseku dvou měsíců.
12. Dále žalovaný uzavřel, že ani dlouhodobý pobyt v zahraničí z žalobkyně po návratu nečiní osobu v centru zájmu, i když se snažila tvrdit opak. Její tvrzení o uvěznění osob, které se vrátily po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu z Irska, se žalovanému jeví jako ničím nepodložené a účelové tvrzení. Žalobkyně se může podle žalovaného bezpečně vrátit, a to i jako neúspěšná žadatelka o mezinárodní ochranu.
13. K obecně špatné ekonomické situaci ve Venezuele žalovaný konstatoval, že si je vědom potíží, se kterými se venezuelští občané dlouhodobě potýkají, avšak ekonomická nouze v zemi původu nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, a není důvodem pro udělení azylu, ledaže by nepříznivá ekonomická opatření byla skrytě namířena pouze proti určité národnostní, rasové či politické skupině. V případě žalobkyně však nic takového zjištěno nebylo. K tvrzení žalobkyně, že neobdržela potraviny, žalovaný konstatoval, že je zřejmé, že nebyla ekonomicky znevýhodněna oproti ostatním obyvatelům, přičemž systém přídělu potravin je dán pro osoby sociálně slabé. Žalobkyně rovněž neuvedla, že by trpěla nedostatkem potravin, ani nevyplynulo, že by byla v ekonomicky či sociálně nevýhodném postavení. Podle žalovaného je tedy logické, že neobdržela od státu pomoc pro sociálně slabé. Nadto by mělo v poslední době docházet ke zlepšování situace v závislosti na růstu HDP a zavedení nových programů ke zlepšení životních podmínek Venezuelanů.
14. Ke zdravotnímu stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že zcela zjevně nepodstupuje žádnou specifickou či ve vlasti nedostupnou léčbu. Sama žalobkyně pak přiznala, že ji její zdravotní stav neomezuje v běžném životě. Nadto léky, které žalobkyně potřebuje, jsou nedostupné jen někdy, a v případě potřeby byla žalobkyni vždy poskytnuta nezbytná zdravotní péče v nemocnici. Samotná skutečnost, že si žalobkyně chce zajistit lepší životní podmínky a podporovat ekonomicky svou rodinu ve Venezuele, nemůže být důvodem pro udělení azylu. Skutečným důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je snaha žalobkyně zlegalizovat si na území ČR pobyt. To však také není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. V případě žalobkyně se při odchodu z vlasti nejednalo o spontánní reakci na jakékoliv vážné hrozby, nýbrž o rozhodnutí s cílem zajistit si lepší budoucnost. Žalobkyně navíc nikdy neměla ve vlasti problémy se státními či bezpečnostními orgány, nebyla trestně stíhaná a svou vlast opustila zcela legálně, přes oficiální hraniční přechod a na základě svého cestovního pasu. Žalovaný uzavřel, že žalobkyně nemá žádný důvod se domnívat, že by v případě návratu do vlasti mohla čelit pronásledování z azylově relevantních důvodů.
15. Žalobkyně dle žalovaného rovněž nesplňovala důvody k udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle ustanovení § 13 zákona o azylu.
16. Při posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ustanovení § 14 zákona
o azylu vzal žalovaný v úvahu, že je žalobkyně dospělou, práceschopnou a plně svéprávnou osobou. Ač z podkladů týkajících se situace ve Venezuele vyplývá, že v zemi probíhá hospodářská krize, nejedná se o mimořádnou situaci vztahující se čistě k žalobkyni, její situace se ani nijak neliší od situace většiny obyvatelstva. Žalovaný také zdůrazňuje, že podle podkladové dokumentace se situace pomalu ale jistě zlepšuje tak, že roste hrubý domácí produkt, či tím, že vláda zavedla programy pro zlepšení životních podmínek Venezuelanů. Žalovaný si je nicméně vědom toho, že situace ani přes tyto skutečnosti není ideální. Ani po zdravotní stránce nevyžaduje žalobkyně žádnou specializovanou či ve vlasti nedostupnou lékařskou péči, užívá pouze léky na alergické astma vázané na pylovou sezónu, léky navíc potřebuje pouze v případě záchvatu, přičemž v případě nedostupnosti léků jí vždy byla poskytnuta potřebná péče v nemocnici. Sama žalobkyně uvedla, že ji její zdravotní stav nijak neomezuje v běžném životě. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, žalobkyně se jej ani výslovně nedomáhala a je udělován pouze za výjimečných okolností. Žalovaný tak na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu dle ustanovení § 14 zákona o azylu.
17. K důvodům pro udělení doplňkové ochrany žalovaný uvedl, že nenalezl žádné skutečnosti,
na základě nichž by žalobkyni mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Podle Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 11. 9. 2023, není možné podle venezuelských zákonů udělit trest smrti za žádný trestný čin.
18. Dále se žalovaný zabýval tím, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Z výše uvedených informačních zdrojů nevyplývá, že by v zemi původu žalobkyně probíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno ve vztahu k žalobkyni pokládat za vážnou újmu.
19. Žalovaný se zabýval i otázkou, zda žalobkyni nehrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Konstatoval, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Doplňkovou ochranu lze dle názoru žalovaného udělit pouze tam, kde je nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestání reálné, skutečné a bezprostředně existující. Žalobkyně nebyla nikdy v zemi svého původu zadržena či trestně stíhána, neměla ani problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami. Ze země vycestovala bez problémů se svým vlastním cestovním pasem, aniž by jí někdo bránil. Nadto žalobkyně nepatří mezi členy opozice, poslance či novináře, kterým dříve režim zabavoval pas či je jinak perzekuoval.
20. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že má obavu z vyhrožování z důvodu její neochoty dostavit se k volbám, účastnit se mítinků na podporu prezidenta či kvůli účasti na opozičních pochodech, žalovaný konstatoval, že tato tvrzená nebezpečí nepředstavují vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, když podle § 2 odst. 6 zákona o azylu může být původcem vážné újmy zásadně jen veřejná moc, popř. i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že veřejná moc není schopna či ochotna poskytnout odpovídajícím způsobem ochranu před vážnou újmou. Pokud se tedy žalobkyně obávala jakéhokoliv jednání ze strany soukromých osob, měla se dle žalovaného obrátit na příslušné státní orgány. Žalobkyně však nikdy nevyužila na ochranu svých práv žádné právní prostředky, které měla v zemi původu k dispozici. Místo toho zvolila radikální řešení a odjela ze země s cílem zajištění si lepší budoucnosti, nikoliv však v reakci na objektivní a vážné hrozby, kterým by ve Venezuele čelila. K její účasti na protirežimních setkáních lze doplnit, že i ústava měla zaručovat právo na pokojné shromažďování, i když bylo stran režimu potlačováno. Žalovaný opakovaně zdůraznil, že nebyla-li nikdy zadržena či stíhána, což žalobkyně sama potvrzuje, nebude o ní režim projevovat při návratu jakýkoliv zvýšený zájem.
21. K obecně špatné ekonomické situaci ve Venezuele a tvrzení žalobkyně ohledně nedostatku léků žalovaný uvedl, že z podkladů k rozhodnutí vyplývá, že v zemi probíhá hospodářská krize, s níž souvisí i rozsáhlé problémy se zásobováním zejména potravinami a léky. V této souvislosti konstatoval, že by žalobkyně byla v případě návratu bezprostředně a přímo ohrožena nebezpečím mučení či nelidského nebo ponižujícího zacházení. Nedostupnost některých léků rovněž nelze označit za objektivní nedostatek lékařské péče, když navíc žalobkyně nepodstupuje žádnou specifickou či ve vlasti nedostupnou léčbu a je zřejmé, že své zdravotní problémy řešila již ve Venezuele a lékařská péče jí vždy poskytnuta byla.
22. Z těchto důvodů žalovaný zhodnotil, že žalobkyni nehrozí ani přímé či bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
23. Dále se žalovaný zabýval tím, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu žalovaný uvedl, že na území Venezuely neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož následky by bylo možno považovat směrem k žalobkyni za vážnou újmu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
24. Případné vycestování žalobkyně po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených žalobkyní není dle žalovaného ani v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
25. Žalovaný proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu.
26. Žalovaný posléze neshledal, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobkyně, proto žalobkyni doplňkovou ochranu dle ustanovení § 14b zákona o azylu neudělil.
27. Z uvedených důvodů žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné
z jejích forem, a proto žádost zamítl.
II. Žaloba
28. V žalobě žalobkyně v prvé řadě uvedla, že se domnívá, že byla v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácena na svých právech, a proto napadá rozhodnutí žalovaného.
29. Za hlavní důvod pro udělení mezinárodní ochrany považuje žalobkyně sérii problémů, kterým čelila v zemi původu kvůli svému nesouhlasu s vládnoucím režimem a humanitární krizí ve Venezuele. Žalobkyně již během pohovoru uvedla, že opakovaně čelila problémům kvůli tomu, že se odmítla zúčastnit pochodů na oslavu prezidenta, odmítala volit ve prospěch vládnoucí strany a účastnila se protestů proti vládnoucí straně. V důsledku toho jí bylo vyhrožováno a nebyly jí poskytnuty příděly potravin. Rovněž byla doma napadena ozbrojenými jednotkami, tzv. colectivos, kteří jí vyhrožovali, že se má zúčastňovat mítinků a chodit volit, jinak bude potrestána ona i její rodina. Vedle těchto problémů musela žalobkyně řešit i humanitární krizi, v jejímž důsledku měla nedostatek léků i základních potravin.
30. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný při rozhodování nedisponoval dostatečnými a aktuálními podklady pro vydání rozhodnutí, které by komplexně zhodnotilo její situaci. Zdůraznila, že neúspěšní žadatelé o azyl jsou po návratu do Venezuely zatýkáni, což svědčí o tom, že i jí hrozí pronásledování či jiná vážná újma.
III. Vyjádření žalovaného
31. Žalovaný na základě relevantních informací o zemi původu žalobkyně nedospěl k závěru, že by v případě návratu do země původu mohla pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Zdůraznil, že se žalobkyně se svými problémy kvůli odmítání účasti na volbách a mítincích na podporu prezidenta M. nikdy neobrátila na státní orgány.
32. Žalovaný dále na základě relevantních zpráv o zemi původu vyložil, že ani účast žalobkyně na protivládních demonstracích není důvodem pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. S ohledem na dané informace podle něj neexistují důvody se domnívat, že by žalobkyně jakožto řadová účastnice protestů měla mít z tohoto důvodu v případě návratu jakékoli problémy.
33. Žalovaný se domnívá, že závaznému právnímu názoru soudu ze zrušujícího rozsudku dostál, se žalobními námitkami nesouhlasil, odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby krajský soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
IV. Doplnění žalobkyně
34. Žalobkyně opětovně zdůraznila neaktuálnost podkladů napadeného rozhodnutí, když nejnovější byl z dubna 2024, tedy vydaný před prezidentskými volbami, které měly podstatně změnit dynamiku situace v zemi. Upozornila na politicky stále napjatou situaci, která dále eskaluje v podobě tisícovek zadržených osob umístěných neznámo kam. Represe mají přitom postihovat i ty politicky neaktivní osoby, pouze vyjadřující nesouhlas s výsledkem voleb, což je právě její případ. Na základě zapojení se do aktivního odboje jí pak bylo vyhrožováno. Žalobkyně tvrdila, že čelila tlaku ona i její rodina, a to ze strany soukromých osob napojených na vládní garnituru, což měl žalovaný neprávem kvalifikovat jako účelové tvrzení.
35. Žalovaný se podle žalobkyně opomenul vyjádřit k současné situaci v zemi, i přesto, že disponoval informacemi o jejích protirežimních aktivitách. Neměl ani nijak odůvodnit své závěry o tom, že jsou tvrzení žalobkyně účelová a smyšlená. Nesouhlasí s hodnocením své politické aktivity žalovaný, neboť sice nebyla členem žádné politické strany, ale zúčastňovala se protivládních pochodů a zastávala názory rozporné s vládním režimem. Byla také nucena k účasti na provládních shromážděních a odrazována od účasti na protivládních. Obdobně byla nucena volit provládní kandidáty s tím, že bylo kontrolováno, jak hlasovala. Proto nemá být relevantní, že se neobrátila s žádostí o pomoc na orgány veřejné moci. Jeví se jí absurdním, že by žádala stát o ochranu před režimem chráněnými osobami, tím spíše o ochranu svých protirežimních aktivit. Tzv. colectivos jsou napojeny na vládní režim a nemohla se nijak bránit jejich působení u vládních úřadů. Žalobkyni bylo z jejich strany několikrát vyhrožováno. Pobyt ve Venezuele v ní vyvolával strach a důvodné obavy o bezpečí, a to i její rodiny.
36. Dále se žalobkyně vyjádřila ke způsobu vycestování, který má být absurdně vnímán jako přitěžující okolnost. Z vycestování letadlem nelze podle ní dovodit, že nebyla v zemi pronásledována. Zdůraznila, že vycestovala poté, co se násilné a nátlakové incidenty opakovaly dlouhodobě a nemohlo se jednat o spontánní vycestování.
37. S ohledem na výše uvedené proto žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
38. Žalobkyně svou žalobu znovu doplnila přípisem ze dne 18. 1. 2026, ve kterém reflektovala novou situaci v zemi, a to intervenci USA ve Venezuele, ke které došlo 3. 1. 2026. Dále uvedla novotu, že do tuzemska přicestoval i její nezletilý bratr, G. A. Z. M., nar. X, který v tuzemsku požádal o mezinárodní ochranu a přivezl s sebou potvrzení o účasti jejích rodičů v opoziční politické straně (doloženo i s překladem do českého jazyka). Také zdejší soud informovala o tom, že v České republice uzavřela dne 26. 2. 2025 manželství s občanem Venezuely, který má v tuzemsku trvalý pobyt, což doložila oddacím listem. Další přílohou přípisu byl také trestní zákoník Venezuely (Código Penal de Venezuela), prezidentský dekret vyhlašující stav vnějšího ohrožení na celém území státu ze dne 3. 1. 2026 (s překladem do českého jazyka), souhlas OSPOD s převzetím dítěte do péče, tj. jejího bratra, a jeho žádost o mezinárodní ochranu.
39. Žalobkyně poukázala na nepředvídanost situace v zemi, zejména s ohledem na reakci dosavadního režimu. Ta by se mohla projevit násilím a bojem mezi jednotlivými frakcemi. Nadto byl vyhlášen výjimečný stav a lze očekávat vymáhání zákona „o nenávisti“, který v trestněprávní rovině postihuje podporu zahraničních nepřátel. Tvrdila, že je třeba vzít v potaz i to, že je její otec otevřeně opoziční osobou. Zdůraznila, že v zemi nejsou žádné právní záruky, že může být vystavena mučení, krutému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, což je třeba ve světle novot posoudit. Svůj přípis žalobkyně uzavřela tím, že se v současnosti nemůže navrátit do země. Je rovněž pravděpodobné, že by její návrat mohl vyústit v pro ni fatální následky.
40. Dne 13. 7. 2026 zaslala žalobkyně doplnění informací do řízení. V něm zdůraznila nezbytnost posuzovat situaci v zemi ex nunc, zejména s ohledem na vojenskou intervenci USA, zemětřesení a příjezd nezletilého bratra žalobkyně do ČR.
41. Žalobkyně doložila několik dokumentů jejichž obsah v rámci doplnění shrnula. Konkrétně doložila článek z Aktuálně.cz, Lidé už toho mají dost. Zemětřesení odhalilo hněv Venezuelanů vůči vládě, ze dne 13. 7. 2026; zprávu Meziamerické komise pro lidská práva, usnesení 39/2025, která se týká případu občana Venezuely Jonathan Guillermo Torres Duque; Zprávu o situaci v oblasti politického pronásledování a rizika persekucí ve Venezuele ze dne 24. 2. 2026; Přepis projevu prezidenta CIDH ze dne 6. 5. 2026, La Grand Aldea; a sjetinu z Wikipedie – Zemětřesení ve Venezuele (2026).
42. Žalobkyně vzhledem k zemětřesení uvedla, že by ji po návratu čekalo žití v extrémní chudobě, nebyla by schopná uspokojit své nejzákladnější potřeby. Je třeba se zabývat i otázkou, zda stávající humanitární situace v zemi původu nepředstavuje naplnění důvodů pro aplikaci čl. 2 – práva na život a zejména čl. 3 – zákazu mučení nebo ponižujícího zacházení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“).
43. Konečně uvedla, že její návrat by byl i v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, jejího nezletilého bratra.
44. Naposled doplnila žalobkyně žalobu přípisem ze dne 15. 7. 2026, když doplnila k dokazování rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č. j. 32 Az 3/2026-44.
V. Jednání před soudem
45. Krajský soud na den 16. 7. 2026 nařídil ústní jednání ve věci.
46. Žalobkyně v rámci něj odkázala na písemné vyhotovení žaloby. Zejména poukázala na podle ní přenositelný závěr doložené judikatury, která uvádí, že nelze v současnosti zhodnotit stav v zemi původu žalobkyně vzhledem k vojenské intervenci stran USA. Také znovu upozornila na to, že je v ČR její bratr a je v jeho nejlepším zájmu, aby jí byl udělen azylový status.
47. Žalovaný uvedl, že na rozdíl od doložené judikatury nebyla žalobkyně pronásledována. Se zbytkem odkázal na své vyjádření k žalobě.
48. V rámci dokazování soud z vlastní iniciativy dohledal a provedl Informaci OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, z 31. 1. 2026; dále Úřední věstník – zákon o amnestii ze dne 19. 2. 2026; EUAA – odpověď na dotaz týkající se informací o zemích původu, Venezuela: zacházení s navrátilci ze dne z 26. 5. 2026 EUAA – odpověď na dotaz týkající se informací o zemích původu, Venezuela: Humanitární a socioekonomická situace, z 20. 5. 2026; Informaci OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, z 24. 2. 2026. Soud provedl i žalobkyní dodané důkazy založené ve spise. Jednotlivé důkazy pak soud hodnotí v dalších bodech rozsudku.
49. V rámci závěrečných řečí zdůraznila žalobkyně podle ní tristní stav lidských práv ve Venezuele a hrozbu vážné újmy v případě návratu. Navrhla, aby bylo rozhodnutí zrušeno a aby žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení.
50. Žalovaný poukázal na to, že azylový příběh žalobkyně neodůvodňuje zrušení rozhodnutí správního orgánu. Navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.
VI. Posouzení věci krajským soudem
51. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
52. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání.
Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ Povinností krajského soudu je pak přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy. K tomu bere na vědomí i § 32 odst. 9 zákona o azylu, resp. čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, který přikazují zohlednění takových nových skutečností, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy a které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. V tomto rozsahu není soud vázán žalobními body.
53. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti. Je v něm založen protokol
o pohovoru, Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 8. 8. 2019, zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Lidská práva v Bolívarovské republice Venezuele ze dne 5. 7. 2019, Zpráva Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) – Zpráva o zemi 8 – Venezuela, září 2019, Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 11. 9. 2023, ze Zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Stav lidských práv v Bolívarovské republice Venezuele ze dne 17. 11. 2023, Informace Venezuela – Mixed Migration Centre – Návrat do Venezuely: hnací faktory, očekávání a úmysly, prosinec 2022, Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO) – Venezuela: Protestní akce v minulosti a v současnosti, možnosti návratu do země pro osoby, které se účastnily velkých demonstrací v letech 2017-2019, ze dne 30. 5. 2023, Zpráva Centra pro dokumentaci a výzkum (CEDOCA) - Úřadu generálního komisaře pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (CGRA), Belgické království – Venezuela – Situační schéma – Migrace, ze dne 8. 8. 2023, Informace Ministerstva zahraničních věcí USA – Venezuela – Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2023, ze dne 12. 4. 2024, jakož i další podklady pro vydání rozhodnutí.
54. Krajský soud po individuálním posouzení případu žalobkyně dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo třeba zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
55. Soud předesílá, že si je vědom toho, že žalobkyně v první řadě namítala neaktuálnost podkladů napadeného rozhodnutí. Zde je třeba žalobkyni přisvědčit v tom, že pro správnost rozhodnutí jak správního orgánu, tak zdejšího soudu je nezbytné mít aktuální a relevantní podklady. Správní orgán přitom pro svoji argumentaci použil materiály mu dostupné v době jeho rozhodování (tj. ke dni 27. 11. 2024) a soud je má za dostatečné pro prokázání skutečností tvrzených v rozhodnutí. Žalobkyně ale správně poukazuje na to, že je nezbytné vzít v potaz i aktuální situaci v zemi v době rozhodování soudu, zejména vzhledem k převratným událostem z ledna 2026, kdy došlo k vojenské intervenci USA v zemi původu žalobkyně.
56. Z tohoto důvodu zdejší soud nad rámec žalovaným shromážděných podkladů čerpal i z Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 31. 1. 2026, z Informace OAMP Venezuela – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 24. 2. 2026, ze zprávy Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA), Odpověď na dotaz týkající se informací o zemích původu Venezuela: Humanitární a socioekonomická situace, ze dne 20. května 2026; Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA), Odpověď na dotaz týkající se informací o zemích původu, Venezuela: Zacházení s navrátilci ze dne 26. května 2026, a z překladu OAMP Úředního věstníku Bolívarovské republiky Venezuela, Zákon o amnestii za účelem demokratického soužití, č. 6990, ze dne 19. února 2026, které si sám opatřil a nejsou součástí správního spisu. Tyto dokumenty reflektují dynamický vývoj situace v zemi právě po vojenské intervenci na počátku roku 2026. Dále zohlednil i žalobkyní dodané podklady, a to článek z Aktuálně.cz, Lidé už toho mají dost. Zemětřesení odhalilo hněv Venezuelanů vůči vládě, ze dne 13. 7. 2026; zprávu Meziamerické komise pro lidská práva, usnesení 39/2025, která se týká případu občana Venezuely Jonathan Guillermo Torres Duque; Zprávu o situaci v oblasti politického pronásledování a rizika persekucí ve Venezuele ze dne 24. 2. 2026; Přepis projevu prezidenta CIDH ze dne 6. 5. 2026, La Grand Aldea; a sjetinu z Wikipedie – Zemětřesení ve Venezuele (2026) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č. j. 32 Az 3/2026-44.
57. Zdejší soud pro úplnost uvádí, že se již ve svém předchozím rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobkyní konzistentně a opakovaně tvrzenými skutečnostmi. Proto se zaměří spíše na nově namítaná tvrzení, resp. na rovinu, ve které mohlo dojít ve věci ke změně a také na tvrzení, jež svým předchozím rozsudkem žalovanému uložil doplnit a prokázat. Vzhledem k nastalé situaci v zemi původu žalobkyně byly opětovně posouzeny azylové důvody podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu, dále § 14 a § 14a zákona o azylu.
58. Žalobkyně přitom staví svoji argumentaci zejména na tom, že její návrat do země není možný, jelikož je pravděpodobné, že bude po návratu zpět pronásledována pro zastávání určitých politických názorů oponujících vládnímu režimu (tvrzený azylový důvod podle § 12 zákona o azylu). V doplnění žaloby datovaném 18. 1. 2026, tedy po vojenské intervenci, poukazuje na nestabilitu a nejistotu v rámci dalšího vývoje směřování země, včetně absence právních záruk, a to i v návaznosti na vyhlášení výjimečného stavu. Žalobkyně také obecně poukazuje na nestabilitu situace v zemi a na nejisté zacházení s navrátilci (tvrzený azylový důvod podle § 14a zákona o azylu).
a) Azylový důvod podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu
59. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.
60. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
61. Pojem uplatňování politických práv je nutné vykládat v souladu s čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), protože § 12 písm. a) zákona o azylu je promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67). Ač žalobkyně nebyla členkou žádné politické strany nebo hnutí, nelze tvrdit, že by neuplatňovala svá politická práva. I jí tvrzená účast na demonstracích představuje přinejmenším uplatňování práva shromažďovacího podle čl. 19 odst. 1 Listiny, případně svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny. Zároveň je zřejmé, že žalobkyně zastávala protivládní politické názory, když odmítala volit ve prospěch vládnoucí strany a účastnit se pochodů na oslavu prezidenta. Otázkou pro vyhodnocení aplikace § 12 písm. a) či b) zákona o azylu však podle zdejšího soudu je, zda žalobkyně byla v této souvislosti pronásledována (podle písm. a), popř. zda by jí pronásledování hrozilo v případě návratu do Venezuely (podle písm. b). Budoucí hrozba pronásledování by měla být posouzena s hodnocením přiměřené pravděpodobnosti, kterou by měl žalovaný zhodnotit na základě tvrzení žalobkyně v konfrontaci s informacemi o zemi původu.
62. Pokud jde ale o zastávání politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, tento pojem je o něco širší, než uplatňování politických práv. Ustanovení má svůj původ přímo v Úmluvě o právním postavení uprchlíků. Lze proto vycházet z výkladu obsaženého v Příručce UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků, podle které „[z]astávání politických názorů lišících se od názorů vlády není samo o sobě důvodem k nárokování si právního postavení uprchlíka, a žadatel musí prokázat, že skutečně má obavy z pronásledování pro své názory. Předpokladem toho je, že žadatel zastává názory, které nejsou tolerovány ze strany úřadů a které kritizují jejich politiku a metody. Dále to předpokládá, že tyto názory se staly předmětem pozornosti úřadů nebo jsou jimi přisuzovány žadateli“ (viz bod 80). Zároveň je toto ustanovení třeba vykládat souladně se směrnicí Evropského parlamentu a rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), která v čl. 10 odst. 1 písm. e) definuje politické názory jako pojem zahrnující „zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal.“
63. Soud pak souhlasí s námitkou žalobkyně, že z judikatury plyne, že za kritérium pro rozlišení, zda určité jednání představuje uplatňování politických práv, nelze brát intenzitu či rozsah výkonu těchto práv, ani společenský dopad takového jednání, neboť takový selektivní přístup by popíral podstatu ochrany před pronásledováním z daného důvodu (viz žalobkyní uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 – 44). Podstatné je, zda daná forma aktivity vyvolala pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování z tohoto důvodu s ohledem na charakteristiky dané země původu. Intenzita uplatňování politických práv pak má význam při posuzování, zda existuje přiměřená pravděpodobnost pronásledování.
64. Pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, na rozdíl od písm. b), ale nestačí pouze hrozba budoucího pronásledování. Žadatel musí být pronásledován již v momentu, kdy opouští zemi původu. S žalovaným krajský soud souhlasí, že příkoří, kterému měla žalobkyně čelit v zemi původu, nelze považovat za pronásledování. Žalobkyně toto nijak dále nedoložila ani v současném řízení.
65. Obecně žalobkyně svůj opoziční politický názor projevovala pouze opakovanou účastí na protivládních demonstracích, ke kterým došlo asi pětkrát v únoru a březnu 2019. Žalobkyně uvedla, že se řadí mezi běžné účastníky demonstrací, nikdy nebyla zadržena či v souvislosti s účastí na nich oficiálně jakkoliv stíhána. Do politického dění ve Venezuele se nezapojovala členstvím v politické straně, ani ve prospěch žádné politické strany nevykonávala žádnou konkrétní činnost, což může snižovat přiměřenou pravděpodobnost, že se v zemi původu v budoucnu stane terčem pronásledování. Ani to že v posledním přípise dodala potvrzení o členství jejích rodičů v Acción Democrática en Resistencia – seccional Delta Amacuro (opoziční strany ve Venezuele) podle zdejšího soudu není relevantní k prokázání jejího politického zapojení. Soud bere nicméně na vědomí, že otec žalobkyně je politickým tajemníkem regionální pobočky opoziční strany, tedy zastává funkci, za kterou byl pronásledován stran režimu během prezidentského mandátu Nicoláse Madura.
66. Zdejší soud si je vědom toho, že pronásledování člena rodiny stran režimu může být významným faktorem i pro postavení žalobkyně, leč nejnovější dostupné informací o zemi původu naznačují, že tomu tak není, neboť došlo k poměrně radikální změně režimu v zemi původu, jak bude dále uvedeno. Současně však, jak je uvedeno níže, nelze v současně době tento závěr úplně potvrdit, neboť nejsou dostupné nejaktuálnější informace o Venezuele (k tomu srov. aktuální rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č.j. 32 Az 3/2026-44).
67. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, má-li odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
68. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu a podle čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice se pronásledováním rozumí především závažné porušení základních lidských práv, případně souběh různých opatření, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným závažnému porušení lidských práv. Žalobkyně ovšem žádnému závažnému porušení lidských práv ani srovnatelnému jednání ve vlasti nečelila ani před odjezdem a zdejší soud má za to, že bylo prokázáno, že by jim nečelila ani v současnosti po návratu.
69. Zdejší soud má za to, že žalovaný dostatečně odůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k budoucí hrozbě pronásledování a riziko, které může hrozit žadateli v budoucnu, přičemž hrozba budoucího pronásledování nemusí vycházet z pronásledování v minulosti pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný shromáždil nové zprávy o Venezuele, které zdejší soud doplnil o některé dostupné informace a v napadeném rozhodnutí pak žalovaný konfrontoval tvrzení žalobkyně s informacemi o zemi původu a pečlivě vysvětlil své závěry. Uvedená tvrzení žalobkyně pro hodnocení odůvodněného strachu z budoucího pronásledování nelze hodnotit jako dostatečná.
70. Jako hlavní zdroj je v tomto směru nutné považovat informaci LANDINFO, která se podrobně věnuje situaci osob, které se účastnily demonstrací ve stejné době jako žalobkyně (tj. v letech 2017-2019). Vyplývá z ní mimo jiné, že zásah autorit proti demonstrantům se omezoval na menší rozměry, tedy zadržoval s postupem času méně a méně osob, které po krátké době propouštěl. O nezadržených demonstrantech, kteří následně opustili zemi režim velmi pravděpodobně nic neví. Obavy o opětovném zadržení po návratu do země původu mohou být důvodné toliko u osob, které byly zadrženy a následně zemi opustily, bez ohlášení této skutečnosti, i když měly obdobnou povinnost.
71. Z Informace OAMP z 24. února 2026 vyplývá, že se v zemi původu aktuálně podstatně změnila politická situace. Dne 3. 1. 2026 byl po vojenské operaci USA zadržen a transportován do New Yorku samozvaný prezident Nicolás Maduro, kde čelí vícero obviněním z různých trestných činů. V čele země je prozatímní prezidentka Delcy Rodrígues, která 19. 2. 2026 podepsala parlamentní zákon o amnestii za účelem demokratického soužití. Tento amnestuje osoby uvězněné z politických důvodů (politiků, aktivistů, právníků a dalších). Výslovně tento zákon ustanovuje amnestii u trestných činů nebo přestupků, které byly spáchány nebo k nimž došlo v souvislosti s těmito skutky: (…) skutky související s demonstracemi a násilnostmi z politických důvodů, k nimž došlo mezi lednem a dubnem roku 2019 s výjimkou skutků představujících vojenskou vzpouru (cit. článku 8 daného zákona). Zpráva EUAA – Zacházení s navrátilci ze dne 26. 5. 2026 komentuje nejnovější vývoj s tím, že opravdu dochází k propouštění politických vězňů, i když proces je zdlouhavý, a ne zcela transparentní (do března 2026 bylo propuštěno již 247 osob). Nejedná se tedy o zákon vydaný toliko formálně. Dále prezidentka uzavřela věznici Helicoide, která byla známá zacházením s vězni při nich docházelo k porušování lidských práv.
72. Z tohoto vyplývá, že situace, ač nejprve nestabilní a nepředvídatelná, se začíná stabilizovat ve směru zlepšení životních podmínek obyvatel Venezuely. Nový režim podniká kroky souladné s rozvojem lidských práv v zemi. Pokud mají být propuštěni političtí vězni, kteří byli zadrženi v souvislosti s účastí na demonstracích, mimo jiné na těch v roce 2019, je poměrně nepravděpodobné uvažovat o tom, že by byla žalobkyně zadržena po návratu zpět do země původu kvůli účasti na těch samých demonstracích. Soud souhlasí s žalovaným v tom, že pokud žalobkyně nebyla zadržena ani nijak jinak stran režimu před svým odjezdem perzekuována, není zřejmě ani nikde vedena jako účastník protirežimních demonstrací. Nadto, vzhledem ke změně režimu, i kdyby byla jako účastník těchto demonstrací vedena, pravděpodobnost, že by za toto byla v současné době postihnuta je podle soudu velmi malá.
73. Závěry žalovaného o neexistenci přiměřené pravděpodobnosti pronásledování žalobkyně jsou s ohledem na vše uvedené dostatečně zdůvodněné a mají oporu ve správním spisu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí pečlivě zabýval postavením účastníků demonstrací proti (již bývalému) režimu ve Venezuele, přičemž své závěry o nedůvodnosti obav z pronásledování podložil řádnými skutkovými zjištěními založenými na obsahu aktuálních a relevantních informací o Venezuele. Soud doplnil dokazováním některými podklady o situaci po intervenci USA, které provedl v rámci ústního jednání. Ty potvrdily přijetí amnestijního zákona pro účastníky demonstrací.
74. Soud však nemohl v posuzovaném případě přehlédnout skutečnost, že nejsou dostupné nejaktuálnější informace o zemi původu a soud tedy nemůže s určitostí vědět, jaká je skutečná situace ve Venezuele po událostech v lednu 2026 a tedy i dostatečně posoudit aktuální riziko možných obtíží žalobkyně. K takovému závěru dospěl Městský soudu v Praze v bodě 100 svého rozsudku ze dne 19. 6. 2026, č.j. 32 Az 3/2026-44, kde uvedl: „Soud proto uzavírá, že při respektování zásady ex nunc posouzení a při zohlednění nedostupnosti nejaktuálnějších informací o situaci v zemi původu nelze podpořit závěr žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany, jelikož ani soud ani správní orgán nemohou s určitostí vědět, jaká je skutečná situace ve Venezuele po událostech v lednu S ohledem na dynamický a dosud ne zcela ustálený vývoj poměrů ve Venezuele tedy nelze bez aktuálních a vícezdrojově ověřených podkladů spolehlivě posoudit, jaká by byla situace žalobkyně po návratu do země původu.
b) Azylový důvod podle § 13 zákona o azylu
75. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.
76. K udělení azylu podle ustanovení § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny),
který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, totiž nebyl v případě žalobkyně shledán zákonný podklad, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle ustanovení § 12 citovaného zákona. Zde soud zdůrazňuje, že to, že je žalobkyně v manželství s osobou, která je cizincem s trvalým pobytem v České republice, není relevantní pro udělení mezinárodní ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Azs 71/2007). Ve vztahu k neudělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu nadto žalobkyně ani ničeho nenamítala, pouze svůj sňatek zdůraznila jako novou skutečnost.
c) Azylový důvod podle § 14 zákona o azylu
77. Podle § 14 zákona o azylu (ve znění do 30. 9. 2025), jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.
78. K otázce posuzování humanitárního azylu, jenž obsahuje rozhodnutí žalovaného, krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Z uvedených rozhodnutí též vyplývá, že správní orgán může reagovat i na okolnosti, jež zákon o azylu výslovně neupravuje, tedy na případy osob, které přicházejí z katastrofou závažně postižených oblastí, nebo osobám těžce nemocným (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 Azs 1/2021-45).
79. Pokud tedy žalovaný odůvodnil, že po posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobkyně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za správný a odpovídající zjištěným skutečnostem. Žalobkyně je dospělou, plně právně způsobilou, práceschopnou osobou. Žalobkyně přitom uvedla, že má astma, se kterým se léčila ve Venezuele, v poslední době však léky neužívala a toto onemocnění ji nijak neomezuje. Jiné zdravotní problémy nemá. Žalobkyně se pak pokoušela tvrdit, že zemětřesení ve Venezuele způsobilo kolaps zdravotnického systému a obecně pokles životní úrovně obyvatel nad míru únosnosti. Zemětřesení však zasáhlo jinou část země, než místo posledního pobytu žalobkyně, proto také nepředstavuje relevantní skutečnost k naplnění tohoto azylového důvodu, když její životní úroveň by pravděpodobně nijak víc touto katastrofou zasažena nebyla.
80. Žalobkyně pak žádné mimořádné okolnosti, které by dosahovaly míry zvláštního zřetele hodné ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu ani netvrdila a soud je sám neshledává. Proto má zdejší soud ve shodně se žalovaným za to, že není ani dán azylový důvod podle § 14 zákona o azylu.
d) Doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu
81. Zdejší soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá ustanovení § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona
o azylu.
82. Z § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu, rozhodne o udělení azylu.
83. Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b)
84. mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
85. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.
86. Žalovaný se odůvodnění neudělení doplňkové ochrany ve smyslu citovaného ustanovení věnoval v napadeném rozhodnutí, přičemž nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) zákona o azylu. Ten ve Venezuele není možné udělit za žádný trestný čin.
87. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně vypověděla, že má obavy na základě předchozího vyhrožování ze strany neznámých osob, pravděpodobně tzv. colectivos, z důvodu neochoty jít k volbám, účastnit se mítinků na podporu prezidenta Madura či kvůli účasti na opozičních pochodech. Dále uvedla novoty v řízení spočívající v tom, že je pravděpodobné, že bude vystavena krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (porušující čl. 3 Úmluvy) vzhledem k nestabilitě režimu v zemi původu po vojenské intervenci USA. Podle žalobkyně se dá předpokládat, že osoby navracející se po dlouhé pobytu v zahraničí budou perzekuovány a obviněny z různých trestných činů spočívající ve vyfabulované pomoci zahraničním subjektům, zejména státům přátelským k USA. Žalobkyně za to, že pokud by byla identifikována jako domnělý disident, byla by vystavena výše uvedeným rizikům, jak mají potvrzovat i nejnovější zprávy. Obecně mají zprávy potvrzovat to, že represivní režim nastavený během vlády Madura pokračuje.
88. Výše žalobkyní popsané incidenty stran tzv. collectivos nelze podle zdejšího soudu považovat za hrozbu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání – o to více ne optikou současné situaci. Nicméně soud uznává, že je třeba zvážit hrozbu vážné újmy pro žalobkyni po návratu ve vztahu k aktuálním informacím o zemi jejího původu.
89. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu musí být informace o zemi původu (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 71; ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81).
90. Zdejší soud pro posouzení vážné újmy žalobkyně v případu návratu využil krom výše uvedených i další aktuální informace o zemi původu, například ze žalobkyní doloženého rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č. j. 32 Az 3/2026-44. Ten došel k závěru, že stav lidských práv zůstává po událostech v zemi dne 3. 1. 2026 nezměněn. Evropská unie v reakci na tento vývoj zdůraznila nutnost politické transformace, respektu k mezinárodnímu právu a nalezení demokratického řešení situace, a to především prostřednictvím vnitrostátního procesu vedeného samotnými Venezuelci. Zprávy EUAA ze dnů 26. 5. 2026 a 20. 5. 2026 pak naznačily, že situace navrátilců je neodhadnutelná. Různé zdroje naznačují různé postupy zacházení. Shodují se avšak v tom, že represivní struktury v zemi byly zachovány. Zdroje sice hovoří o tom, že zejména jsou postihovány režimu známé a „viditelné“ osoby. Žalobkyně přitom nebyla pro režim výraznou sobou natolik, aby jí znemožnili vycestování, či aby jinak potrestali za jí tvrzené protirežimní aktivity. Současně je však třeba vyjít z toho, že nejsou dostupné nejaktuálnější informace o zemi původu a soud tedy nemůže s určitostí vědět, jaká je skutečná situace ve Venezuele po událostech v lednu 2026.
91. S ohledem na dynamický a dosud ne zcela ustálený vývoj poměrů ve Venezuele nelze bez aktuálních a vícezdrojově ověřených podkladů spolehlivě posoudit, zda jí po návratu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Rozhodování o doplňkové ochraně má prospektivní povahu; informace o zemi původu proto musí být relevantní, důvěryhodné, vyvážené, aktuální, ověřené z více zdrojů a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2021, č. j. 6 Azs 236/2019-73). Je-li situace nová, nejasná a potenciálně nestabilní, je správní orgán povinen vyvinout zvýšené úsilí při zjišťování skutkového stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 4 Azs 175/2020-49). Aktuální vývoj ve Venezuele musí být navíc posouzen ex nunc, tedy i ve světle skutečností nastalých po vydání správního rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2026, č. j. 7 Azs 167/2025-65, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2026, č. j. 32 Az 3/2026-44). S ohledem na zásadní změnu politických a bezpečnostních poměrů po událostech z ledna 2026, přetrvávající represivní struktury a dosud neustálené informace o zacházení s navrátilci nelze na základě dosavadních podkladů spolehlivě posoudit, zda žalobkyni po návratu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Tyto nové skutečnosti mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé; jsou proto dány podmínky pro zrušení rozhodnutí podle § 32 odst. 9 zákona o azylu.
92. Žalovaný posuzoval i otázku, zda žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu se závěrem, že ve Venezuele neprobíhá ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné ve vztahu k žalobkyni pokládat za vážnou újmu dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný z výše označených informačních zdrojů nezjistil, že by takový konflikt na území Venezuely probíhal. Krajský soud v projednávaném případě neshledal žádný důvod k tomu, aby se od uvedeného zhodnocení aktuální situace ve Venezuele odchýlil.
93. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného o neexistenci vážné újmy podle § 14a odst. 2 písm. a) a c) zákona o azylu. Ve vztahu k § 14a odst. 2 písm. b) však napadené rozhodnutí nemůže obstát z důvodu nových důležitých skutečností nastalých po jeho vydání. Žalovaný v dalším řízení zohlední aktuální, vícezdrojově ověřené informace o zacházení s navrátilci a jejich vztah k individuálním okolnostem žalobkyně.
94. Pro úplnost zdejší soud zdůrazňuje, že žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b zákona o azylu, neboť netvrdila ani nebylo prokázáno, že by některému jejímu rodinnému příslušníkovi byla udělena doplňková ochrana, což je podmínkou udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Soud si je přitom vědom doloženého tvrzení žalobkyně, že v současnosti na území České republiky pobývá její bratr, G. A. Z. M., když ale není zřejmé, zda a pokud vůbec mu bude udělena mezinárodní ochrana v jakékoliv formě. Daná informace tedy nemá vliv na výsledek posouzení žaloby žalobkyně.
95. Soud jenom pro úplnost uvádí, že dřívější judikatura připouštěla, že okolnosti soukromého života cizince mohou být v určitých výjimečných případech relevantní z hlediska poskytnutí doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tj. z hlediska možného porušení mezinárodních závazků, zejména čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem v nedávném usnesení ze dne 15. 2. 2024, čj. 7 Azs 186/2022-48 judikoval, že uvedené ustanovení zákona o azylu je třeba vykládat eurokonformně. To mimo jiné znamená, že vážná újma, která cizinci v důsledku porušení mezinárodních závazků ČR hrozí, musí existovat v zemi jeho původu. Tím se vylučuje povinnost správního orgánu zkoumat rodinné či soukromé vazby žadatele na území ČR či dopad případného vycestování na tyto vazby. Soud tak neshledal, že by vycestování žalobkyně bylo v rozporu s mezinárodními závazky.
V. Závěr a náklady řízení
96. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná a rozhodnutí proto zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
97. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Podle odst. 1 platí, že účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Odst. 7 však stanoví, že jsou-li proto důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nepřiznává. Jelikož se jedná o azylové řízení, které skončilo ve prospěch žalobkyně z důvodu hodnocení aktuální situace v zemi po událostech v lednu tohoto roku, o kterém není dostatek informací, soud ji náhradu nákladů řízení nepřiznal a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
V Brně dne 22. července 2026
JUDr. Petr Polách v. r.
samosoudce