Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
2 Azs 149/2026 - 66.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Azs 149/2026 - 66
Legal thesis
2 Azs 149/2026 - 67
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobce: N. L., zastoupený Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, FrýdekMístek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2026, č. j. OAM275/BABA01ZA032026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2026, č. j. 78 Az 18/202633 ,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 4. 8. 2026 kasační stížnost, kterou žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Krajský soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného uvedenému v záhlaví, kterým žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026.
[2] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro věcné projednání kasační stížnosti. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k předběžnému závěru, že řízení v posuzované věci je na místě zastavit podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, vyrozuměl o tomto svém předběžném závěru zástupce žalobce. Ten se vyjádřil tak, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, kterému se nemohl bránit. Zastavení řízení by proto bylo vyprázdněním práva na účinný opravný prostředek a odepřením přístupu k soudu.
[3] Podle § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále „s. ř. s. “) soud řízení usnesením zastaví, stanovíli tak tento nebo zvláštní zákon.
[4] Podle § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, soud řízení zastaví, a to i když je účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany zastoupen, jestliže se účastník ve věci mezinárodní ochrany nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. Citované ustanovení bylo do zákona o azylu v této podobě vneseno s účinností od 12. 6. 2026 novelou provedenou zákonem č. 214/2025 Sb. , kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon pobytu cizinců “), a další související zákony. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení k zákonu č. 314/2025 Sb. , která by se týkala přímo řízení před Nejvyšším správním soudem, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že citované procesní ustanovení zákona o azylu účinného od 12. 6. 2026 se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti stěžovatele. To bylo zahájeno dne 4. 8. 2026. Úkon zahajující řízení o kasační stížnosti (a logicky tedy i vše další, co po něm následovalo) se stal již za účinnosti nové úpravy, a proto v dané věci není důvodu zabývat se otázkou ústavní přípustnosti případné nepravé retroaktivity nové právní úpravy.
[5] Nejvyšší správní soud se dále zabýval podmínkami, které musí být splněny pro to, aby byla naplněna dikce § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Dospěl přitom k závěru, že toto ustanovení se vztahuje nejen na situace dosud regulované v § 33 pod písmenem e) zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026 (žadatel o udělení mezinárodní ochrany se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil), ale také na ty, jež byly upraveny pod písmeny b) a c) tohoto ustanovení (nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, respektive žadatel o udělení mezinárodní ochrany v průběhu řízení vstoupil na území jiného státu). Dobrovolný návrat do země původu je přitom srovnatelný s dřívější variantou spočívající ve vstoupení na území jiného státu [§ 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026]. Proto je pro takový případ přiléhavá zejména dřívější judikatura vztahující se k tomuto důvodu zastavení řízení. Lze však vyjít i z další judikatury, v níž Nejvyšší správní soud argumentoval při výkladu důvodů pro zastavení řízení dle § 33 písm. b) a c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026. Nejvyšší správní soud tak například v rozsudku ze dne 25. 2. 2004, č. j. 2 Azs 16/200445 , zdůraznil, že smyslem celého § 33 je „umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věci azylu těch žalobců, kteří již zmizeli ze zorného pole orgánů české veřejné moci, tzn. žalobců, o nichž by již bylo nadbytečné rozhodovat, neboť již pravděpodobně nejsou v dosahu jurisdikce ČR“. V usnesení ze dne 14. 12. 2021, č. j. 4 Azs 323/202026 , pak uvedl, že stěžovatel „prohlášením o dobrovolném návratu do země původu dal nepochybně najevo, že další řízení o své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, resp. s tím související řízení o příslušném státě k posouzení této žádosti, již nemá zájem vést“. Oba tyto argumenty svědčí i po 12. 6. 2026 ve prospěch takového výkladu § 33 písm. c) zákona o azylu, podle něhož je namístě soudní řízení podle tohoto ustanovení zastavit mimo jiné v situaci, kdy se stěžovatel dobrovolně navrátil do země původu.
[6] Musí však jít skutečně o návrat dobrovolný. Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval ve vztahu k § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026, v rozsudcích ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/201830 , č. 3751/2018 Sb. NSS, či ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 Azs 71/202021 . Uvedl, že tento důvod pro zastavení řízení bylo možno použít toliko v situaci dobrovolného jednání žadatele, nikoli v důsledku donucovacího aktu ze strany státu. Podobně se vyjádřil také Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 6. 2016, č. j. 49 Az 22/201533 , na který odkazuje zástupce stěžovatele. Potud lze proto s jeho argumentací souhlasit. Nelze však již souhlasit s jeho hodnocením, že stěžovatelův návrat do země původu byl skutečně nucený.
[7] V podání ze dne 28. 8. 2026 zaslal žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu spolu s výpisem z Cizineckého informačního systému týkajícím se osoby stěžovatele informaci, že stěžovatel dne 13. 8. 2026 vycestoval a na území České republiky se již nenachází. Z výpisu z Cizineckého informačního systému k osobě stěžovatele soud zjistil, že v kolonce „Typ zásahu“ je uvedeno „A – Třetizemec opustil území členských států“ a v kolonce „Vyhoštění“ je uvedeno „NE“. Soud proto vyzval žalovaného k upřesnění, zda vycestování stěžovatele bylo dobrovolné, či nikoliv. V odpovědi na tuto výzvu žalovaný dne 4. 9. 2026 uvedl, že stěžovatel z České republiky vycestoval dobrovolně, což potvrzuje i doložené sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR872643/ČJ2026932000, o realizaci správního vyhoštění formou dobrovolného návratu dne 13. 8. 2026. Ředitelství služby cizinecké policie k výzvě soudu doložilo dne 10. 9. 2026 rovněž žádost stěžovatele ze dne 5. 8. 2026 o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců a sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 6. 8. 2026, č. j. CPR875714/ČJ2026930311T225 o zajištění letenky pro stěžovatele z Prahy do Kišiněva na den 13. 8. 2026 a o předání stěžovatele k pasovému odbavení a k zajištění dobrovolného návratu do země původu.
[8] Zjištění, že se stěžovatel již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu. tj. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, vyplývá z provedené lustrace pobytu stěžovatele v elektronické evidenci žadatelů o mezinárodní ochranu a bylo potvrzeno a doloženo žalovaným i Ředitelstvím služby cizinecké policie s informací, že dne 13. 8. 2026 došlo k realizaci správního vyhoštění stěžovatele formou dobrovolného návratu. Skutečnost, že se jednalo o dobrovolný návrat, je pak doložena samotnou žádostí stěžovatele o pomoc s dobrovolným návratem ve smyslu § 123a zákona o pobytu cizinců. Nelze tedy souhlasit s názorem zástupce stěžovatele, vyjádřeným v podání ze dne 7. 9. 2026, že stěžovatel opustil území České republiky výlučně v důsledku nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění. Zjištění učiněná Nejvyšším správním soudem totiž svědčí o opaku, tj. o dobrovolném vycestování stěžovatele. Přestože se jednalo o vycestování realizované v rámci správního vyhoštění, je třeba jej pro účely aplikace § 33 písm. c) zákona o azylu považovat za dobrovolné. Stěžovatel nebyl k opuštění území České republiky nucen ani nepřímo, neboť výkon správního vyhoštění v té době stěžovateli nehrozil. Stěžovatel spolu s kasační stížností v nyní posuzované věci požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a jeho žádosti bylo navíc posléze vyhověno usnesením ze dne 20. 8. 2026, č. j. 2 Azs 149/202639 . Přinejmenším do data vydání tohoto usnesení (a s ohledem na jeho výrok i poté) se tak stěžovatel nemusel nuceného výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění obávat.
[9] Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dne 13. 8. 2026 dobrovolně vrátil do země původu, platí zároveň, že se již nezdržuje v místě posledního hlášeného pobytu ve smyslu § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026. Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti podle § 47 písm. c) s. ř. s. s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. ) ve spojení s § 33 písm. c) zákona o azylu, ve znění účinném od 12. 6. 2026, zastavil.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 3 věty prvé za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení o ní bylo zastaveno, přičemž nenastala žádná ze situací předvídaných v § 60 odst. 3 větě druhé s. ř. s. s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2026
Eva Šonková
předsedkyně senátu