Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
138009.html
HTML · 13.21 KB
No categories available
IV.ÚS 1704/26
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hrona, zastoupeného Mgr. Michalem Průžkem, advokátem, sídlem Petrské náměstí 1186/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení a postupu Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2026 č. j. 20 Cdo 2192/2025-1519, usnesení a postupu Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2024 č. j. 11 Co 285/2024-1466 a usnesení a postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2024 č. j. 5 Nc 173/2003-1448, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že proti stěžovateli (v exekučním řízení povinnému) je ve prospěch vedlejší účastnice (oprávněné) od roku 2003 vedena exekuce pro pohledávku ve výši 2 626 572 Kč s 16% úrokem z prodlení od 3. 3. 2000 do zaplacení. Exekuce je podle zjištění soudů vedena podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. 10. 1997 č. j. 24 Cm 341/96 -61, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 1999 č. j. 9 Cmo 102/98 -94 (dále jen "exekuční titul 1"), a dále podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997 č. j. 46 Cm 538/95 -22 (dále jen "exekuční titul 2"), přičemž návrh na částečné zastavení se týká příslušenství plynoucího z exekučního titulu 1. Exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2003 č. j. 5 Nc 173/2003 -29, pro částku ve výši 3 243 237,10 Kč s 16% úrokem a pro náklady řízení, a toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004 č. j. 11 Co 118/2004 -97. Usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003 -100 byla exekuce posléze částečně zastavena, neboť stěžovatel dne 2. 3. 2000 zaplatil 3 400 000 Kč, čímž byly uhrazeny dlužné úroky a část jistiny; ke dni 2. 3. 2000 činil zbývající dluh 2 626 572 Kč, jenž je dále úročen 16% úrokem.
2. Nyní napadeným usnesením obvodní soud návrh stěžovatele ze dne 2. 11. 2022 na opětovné částečné zastavení exekuce co do 16% úroku z částky 2 626 572 Kč od 3. 3. 2000 do zaplacení zamítl. Při posouzení věci vycházel obvodní soud z § 52 odst. 1 z exekučního řádu, a z § 268 odst. 1 písm. a) a h) o. s. ř. o. s. ř. Stěžovatel návrh založil na dvou námitkách. Předně namítal materiální nevykonatelnost exekučního titulu, neboť ve výroku rozsudku krajského obchodního soudu je příslušenství označeno jako "úrok z prodlení", zatímco ve výroku rozsudku vrchního soudu jako "úrok"; podle stěžovatele tak odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak přiznal jiné plnění. Dále namítal nedostatek aktivní legitimace oprávněné, neboť celý smluvní úrok (nikoli úrok z prodlení) byl již uhrazen původnímu věřiteli a v této části nemohl být na oprávněnou postoupen. Obvodní soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (mj. usnesení ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3305/2010 ) konstatoval, že materiální vykonatelnost musí vyplývat z exekučního titulu, jehož obsah lze vykládat ve spojení s odůvodněním pouze za účelem odstranění pochybností o rozsahu uložené povinnosti. I s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3726/2010 uzavřel, že rozdílné označení příslušenství v obou rozsudcích nezpůsobuje nedostatek materiální vykonatelnosti titulu, neboť z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je zřejmé, že vychází z rozsudku soudu prvního stupně a pracuje s týmž úrokem, jenž je dostatečně určen sazbou, částkou a dobou. K druhé námitce obvodní soud uvedl, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena platně včetně příslušenství a že exekuce je vedena pro řádně specifikovaný úrok z prodlení, nikoli pro úroky, jež měly být podle povinného již uhrazeny.
3. K odvolání povinného městský soud nyní napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Důvod pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. neshledal. K námitce, že exekuční titul není v dané věci materiálně vykonatelný, městský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3726/2010 zdůraznil, že exekuční titul musí obsahovat přesnou individualizaci účastníků, přesné vymezení práv a povinností, rozsah a obsah plnění i lhůtu k plnění, přičemž u úroků z prodlení postačí jejich určení sazbou, částkou, z níž jsou požadovány, a vymezením doby (např. slovem "do zaplacení"). Rozdíl v označení příslušenství mezi rozsudkem krajského obchodního soudu a rozsudkem vrchního soudu titul materiálně nevykonatelným nečiní, neboť z rozsudku vrchního soudu jasně vyplývá, že vychází z rozsudku soudu prvního stupně a pracuje s týmž úrokem. K námitce nedostatku aktivní legitimace oprávněné městský soud poukázal na smlouvu o postoupení pohledávky, podle níž postupitel postupuje pohledávku včetně příslušenství a práv s ní spojených. Přiznáním pohledávky exekučním titulem se hmotněprávní pohledávka nemění v pohledávku jinou (tzv. judiciální), nýbrž jde stále o tutéž pohledávku, jež je navíc exekučně vymahatelná. Konstrukci stěžovatele o nutnosti samostatného postoupení "judiciální" pohledávky proto odmítl. Městský soud rovněž připomněl, že exekuce byla již částečně zastavena usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003 -100.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání povinný vymezil třemi otázkami, které podle něj v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny: a) zda je materiálně vykonatelný výrok nalézacího soudu, je-li přiznaný nárok ve výroku soudu prvního stupně jinak právně označen než v potvrzujícím rozhodnutí odvolacího soudu; b) zda může být exekuce vedena k vymožení právně jiného nároku, než jaký byl přiznán exekučním titulem; a c) zda mají soudy v nalézacím a exekučním řízení v případě rozporu v právním označení nároku postupovat podle § 164 o. s. ř. o. s. ř. a rozhodnutí opravit. Nejvyšší soud připomněl, že věcnou správnost exekučního titulu již nelze v exekučním řízení přezkoumávat, neboť exekuční řízení je určeno k faktickému výkonu rozhodnutí, nikoli k nalézání práva ani k přezkumu. Zdůraznil, že exekuční soud posuzuje toliko formální a materiální vykonatelnost titulu, tj. zda přesně vymezuje práva a povinnosti, rozsah a obsah plnění a lhůtu k plnění. Pro posouzení materiální vykonatelnosti je rozhodné, zda byla povinnost stanovena určitě, jasně a srozumitelně, nikoli právní důvod jejího stanovení. Na otázkách ad a) a ad b) tak dovoláním napadené usnesení nezávisí, neboť byly-li úroky z prodlení v titulu řádně vyčísleny sazbou, jistinou i počátkem a koncem běhu, je rozdíl v označení nároku ("úrok z prodlení" a "úrok") pro vykonatelnost titulu bezvýznamný. Otázka ad c) podle Nejvyššího soudu rozhodnou být nemůže, neboť svou podstatou směřuje k vadě řízení vzniklé postupem nalézacích soudů, k níž dovolací soud u nepřípustného dovolání přihlížet nemůže.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími a postupem soudů byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tvrdí, že se Nejvyšší soud vůbec nevyjádřil k jeho dovolací otázce, zda může být exekuce vedena k vymožení právně jiného nároku, než jaký byl přiznán exekučním titulem, čímž se řádně nevypořádal s tímto dovolacím důvodem. Podle stěžovatele Nejvyšší soud řešil pouze terminologický rozdíl v označení vymáhaného nároku ("úrok z prodlení" a "úrok") mezi rozhodnutími soudů nižších stupňů, avšak pominul samotnou podstatu této námitky, tedy zda lze provést exekuci k vymožení jiného nároku, než který je skutečně obsažen v exekučním titulu. Stěžovatel dále mj. argumentuje, že oprávněné byl postoupen výlučně úrok z prodlení, nikoliv samotný běžný úrok. Tento běžný úrok ostatně stěžovatel již v minulosti uhradil. Tím, že soudy umožnily exekuční plnění, pro které oprávněné nesvědčí exekuční titul podle § 251 o. s. ř. o. s. ř. , a nepřistoupily k částečnému zastavení exekuce podle § 268 téhož zákona ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, (v návaznosti na nesprávnou aplikaci § 524 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 2013), byla podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní stížnost však není přípustná, pokud navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že samotným postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Ústavní stížnost totiž není přípustná, směřuje-li vůči postupu soudů, který předcházel vydání napadených rozhodnutí. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 31. 7. 2018
sp. zn. IV. ÚS 1463/18
) plyne, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci" se zpravidla rozumí převážně jednorázový útok, který není výsledkem rozhodovací pravomoci a nelze mu čelit jinak než ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadený postup soudů nestojí osamoceně a jeho výsledkem jsou právě napadená usnesení, v nichž se důsledky tohoto postupu plně promítají, není možné postup soudů jakožto jiný zásah přezkoumávat izolovaně. Proto Ústavní soud v této části odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu .
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
). Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. K námitce porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listin y, které stěžovatel spatřuje v údajném opomenutí jedné z dovolacích otázek Nejvyšším soudem, Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění daného usnesení. Nejvyšší soud totiž vysvětlil, že případný rozdíl v označení vymáhaného nároku soudy nižších stupňů ("úrok z prodlení" oproti "úrok") nemá na materiální vykonatelnost exekučního titulu žádný vliv, jestliže je předmětné příslušenství řádně určeno procentuální sazbou, jistinou i vymezením doby běhu. Tímto odůvodněním Nejvyšší soud reagoval i na stěžovatelovu otázku týkající se vymáhání právně odlišného nároku, neboť potvrdil, že z hlediska vykonatelnosti titulu obě soudní instance nižších stupňů rozhodovaly o zcela totožném plnění. Tvrzení stěžovatele o absenci řádného vypořádání dovolacího důvodu je tudíž liché.
10. Rovněž neobstojí argumentace stěžovatele o zásahu do jeho práva zaručeného čl. 11 odst. 1 a 4 Listin y. Ten má plynout z neexistence exekučního titulu svědčícího oprávněné a z namítané nesprávné aplikace hmotného práva. Městský soud z předložené smlouvy o postoupení jednoznačně zjistil, že původní věřitel na oprávněnou platně převedl předmětnou pohledávku včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených (tedy i právo domáhat se výkonu rozhodnutí). Soudy dostatečně vysvětlily, že vydáním exekučního titulu se hmotněprávní pohledávka netransformuje v odlišnou pohledávku, která by od postupitele vyžadovala samostatný a specifický akt postoupení. Oprávněná vstoupila do práv původního věřitele v plném rozsahu, a to včetně oprávnění vymáhat nárok bezprostředně přiznaný exekučním titulem. Uvedené závěry nejsou jakkoli excesivní, aby mohly vést protiústavnosti napadených rozhodnutí.
11. Namítá-li stěžovatel, že aktuálně vedená exekuce postihuje i běžný úrok, který již dříve uhradil, pomíjí, že k jeho předchozímu plnění obecné soudy přihlédly již v dřívější fázi řízení. Z provedeného dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že na základě úhrady stěžovatele byla exekuce usnesením obvodního soudu ze dne 3. 9. 2004 č. j. 5 Nc 173/2003 -100 částečně zastavena, přičemž od tohoto data exekuce prokazatelně pokračuje výlučně pro neuhrazený zbytek částky se specifikovaným úrokem z prodlení. Dospěly-li soudy k závěru, že k vymáhanému příslušenství svědčí oprávněné exekuční titul a že byly naplněny základní předpoklady pro soudní výkon rozhodnutí podle § 251 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , nelze jejich závěrům z pohledu ústavní ochrany majetku stěžovatele cokoli.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu , a protože nezjistil porušení základních práv stěžovatele zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu