Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3726/2010

U S N E S E N Í

PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY, a. s.

Mgr. M. K.

, pro částku 207.784,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 3. 2010, č. j. -56, takto:

Dovolání se odmítá.Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 3. 7. 2008, č. j. -42, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný argumentem, že k exekuci navržený platební rozkaz (neobsahující odůvodnění) je ve výroku neurčitý, jelikož neobsahuje údaj, v jakém intervalu se vypočítává přiznaný úrok, z čehož povinný dovozuje materiální nevykonatelnost exekučního titulu (čl. 36, 37). Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že exekuční titul materiálně vykonatelný je, a to i tehdy, jestliže úrok z prodlení není sice vyčíslen, ale je určen procentní sazbou z jistiny a dobou, za kterou musí být zaplacen, jejíž konec nemusí být určen konkrétním datem; dostatečně určitým je podle názoru soudů obou stupňů i takový údaj, podle něhož lze v budoucnu rozhodný den spolehlivě určit, např. slovy „do zaplacení“. Kromě toho lze v souzené věci analogicky použít i ustanovení § 502 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož se v pochybnostech má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; podle jeho názoru totiž rozhodovací praxe dovolacího soudu ve sporech týkajících se materiální vykonatelnosti exekučního titulu nevyřešila otázku, zda v případě, že v exekučním titulu chybí údaj o intervalu, v jakém se vypočítává příslušenství pohledávky, jímž je úrok (oproti poplatku z prodlení, jímž se zabýval judikát publikovaný pod číslem 47/2005), je tento exekuční titul materiálně vykonatelný. Nesprávné právní posouzení věci ( ) povinný spatřuje v tom, že odvolací soud „rešerší do nalézacího řízení, konkrétně do žalobního návrhu, provedl výklad výrokové části platebního rozkazu, resp. doplnil jeho výrokovou část o druh příslušenství, tedy doplnil, že příslušenstvím jistiny je úrok z prodlení, a na základě takového doplnění pak dovodil, že výše příslušenství odpovídá zákonem určené sazbě úroku z prodlení.“ Nesprávná je také podle jeho názoru argumentace, jíž odvolací soud dovozuje, že výši úroku z prodlení nutno posoudit podle , tedy ve výši dvojnásobku diskontní sazby, a že tudíž jde zcela nepochybně o úrokovou sazbu „per anum.“ Protože podle dovolatele jde o právní vztahy mezi podnikateli, řídí se výše úroku z prodlení ustanovením obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000, umožňujícím sazbu úroků z prodlení dohodnout smluvními stranami (jak procentní sazbou za roční, denní či za jiné období, tak procentním vyjádřením části jistiny či jiným způsobem). Nelze tedy podle něj přisvědčit odvolacímu soudu, že i bez rešerše do nalézacího řízení lze nepochybně vyložit, že výši úroku z prodlení je v pochybnostech o určitosti výroku titulu (při absenci výše úrokové sazby) vždy nutno vykládat jako úrokovou sazbu roční.

Dále pak dovolatel namítá, že ve vykonávacím řízení nelze změnit výrok exekučního titulu (z příslušenství „úrok“ na příslušenství „úrok z prodlení“), a to na základě přezkoumání žalobního návrhu, následně posoudit oprávněnost nároku na úrok z prodlení, a teprve na základě změny či doplnění dovodit výši úrokové sazby takto doplněného příslušenství pohledávky s odkazem na příslušný právní předpis (na právní vztah účastníků však nedopadající) a určit tuto sazbu jako nepochybně roční. Z uvedeného je zřejmé, že na základě návrhu povinného na zastavení exekuce byly oba soudy nuceny zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti (zda jistina s úrokem či jistina s úrokem z prodlení), a teprve po přezkoumání skutkového stavu mohly přistoupit k výkladu výrokové části vykonávaného platebním rozkazem. Podle povinného takový postup exekučního soudu není možný, neboť jím a změnou výrokové části titulu je modifikován pravomocný výsledek již skončeného nalézacího řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V usnesení z 18. března 2003, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2004 pod pořadovým číslem 7. Vrchní soud v Praze uzavřel, že žaloba, jíž se žalobce domáhá zaplacení příslušenství stanoveného procentní sazbou ze základu od určitého data do zaplacení, je dostatečně určitá. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí plyne, že při formulaci uvedené právní věty se vrchní soud zabýval oběma druhy příslušenství, tedy jak úrokem, tak úrokem z prodlení, a že uvedený závěr o určitosti žaloby, je-li jí požadováno zaplacení příslušenství stanoveného procentní sazbou ze základu od určitého data do zaplacení, zaujal pro oba tyto druhy úroků.

V usnesení z 29. května 2007, sp. zn. Nejvyšší soud připustil, že úroky z prodlení soud může ve výroku svého rozhodnutí přiznat tak, že buď jejich výši přesně vyčíslí, nebo uvede jejich výši v procentech z jistiny a dobu, za kterou musí být v této výši zaplaceny. Uvedená doba (lhůta) je časovým úsekem, jenž musí být určitě vymezen počátkem i koncem. Ke splnění tohoto požadavku není nutné uvést konkrétní datum, dostatečně určitým je takový údaj, podle něhož lze v budoucnu rozhodný den spolehlivě určit – např. „do zaplacení“.

Z uvedeného je namístě dovodit, že je-li takový žalobní petit určitý, je výrok rozhodnutí odpovídající tomuto petitu materiálně vykonatelný, jinými slovy, na materiální vykonatelnosti titulu nemění nic skutečnost, že v jeho výroku byl – oproti petitu žaloby, obsahujícímu pojem „úrok z prodlení“ – obsažen pouze pojem „úrok“, byl-li tento „úrok“ specifikován z hlediska požadavku určitosti výroku dostatečným způsobem, totiž sazbou a vymezením doby, za kterou má být zaplacen (viz výrok exekučního titulu

„...s 21 % úroky od ....do zaplacení z částky ...Kč“

).

Dovolatelova námitka proti závěru odvolacího soudu, že exekučním titulem byl ve skutečnosti přiznán úrok z prodlení, tedy úrok v

roční

sazbě 21%, neobstojí ani v rovině jeho vlastní argumentace, namítá-li v jiné části dovolání, že jde o vztah mezi podnikateli upravený (kromě jiného) ustanovením § 359 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31.12.2000. Toto ustanovení, jež upravuje právě úrok

z prodlení

, totiž odkazuje na § 502 odst. 2, v němž obchodní zákoník pro případ pochybností stanoví, že se výše úroku týká

ročního

období.

Opodstatnění tedy podanému dovolání nelze upřít pouze potud, že odkazy odvolacího soudu na některá jeho předchozí rozhodnutí a na ustanovení , jsou nepřípadné; to však samozřejmě na závěru o souladu napadeného rozhodnutí s dosavadní judikaturou, a tedy o nedostatku jeho zásadního právního významu (a tudíž nepřípustnosti dovolání), nemůže nic změnit.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s tudíž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. srpna 2012

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.předseda senátu