Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2106/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Matoušem Vrběckým, advokátem se sídlem Tomášská 25/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1751 ze dne 29. 4. 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -1634 ze dne 8. 11. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -1550 ze dne 2. 7. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil v celém rozsahu tamtéž označený rozsudek Krajského soudu v Praze. Vrchní soud rozhodl, že stěžovatel je vinen zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 3 písm. c) , ve spolupachatelství ve stadiu pokusu, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 9 let. Vrchní soud zjistil skutkový stav popsaný ve skutkové větě rozsudku, na niž Ústavní soud odkazuje. Vycházel především z důkazů zajištěných při domovní prohlídce v obydlí stěžovatele, v němž byla nalezena tzv. varna pervitinu a s tím související prekursory a pomůcky k výrobě drogy.

2. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví označeným usnesením. Odůvodnění napadeného usnesení netřeba na tomto místě podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení známo a jeho obsah plyne v podstatných rysech z níže uvedeného.

3. Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojí ústavní stížností, jelikož má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v , , a a 3d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelovu argumentaci lze shrnout následujícími pěti okruhy námitek: 1. domovní prohlídka nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem, pročež mělo být nejdříve zahájeno trestní stíhání, a prohlídkou tak byla porušena nedotknutelnost stěžovatelova obydlí; 2. nebylo dodrženo právo stěžovatele na obhajobu tím, že mu nebylo sděleno obvinění před provedením domovní prohlídky, které se tak nemohl účastnit obhájce; 3. s důkazem rukavicí obsahující DNA stěžovatele mohlo být manipulováno, čímž měl nastat extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů; 4. nebyl prokázán úmysl stěžovatele nakládat s prekursory pro výrobu pervitinu a 5. napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť klíčové stěžovatelovy námitky soudy opomenuly.

4. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu je přípustná. Ústavní stížnost však není přípustná proti rozsudku krajského soudu. Tento rozsudek vrchní soud v celém rozsahu zrušil, tudíž jím ani nemohlo být zasaženo do stěžovatelových práv (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 6. 2007). Ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stížnostní námitky jsou s výjimkou okruhu ad 3 (viz výše) shodné jako námitky uplatněné v dovolání (č. l. 700 spisu krajského soudu). Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele je v souladu s ústavním pořádkem. Proto dále pouze stručně odkazuje na již vyvrácenou argumentaci stěžovatele.

7. K námitkám ad 1 (viz výše bod 3): Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu stran nezákonnosti domovní prohlídky nejsou přiléhavé. V posuzované věci bylo dostatečně odůvodněno, že domovní prohlídka byla neodkladným úkonem těsně předcházejícím zahájení trestního stíhání. Z odůvodnění napadených rozhodnutí důvodně plyne účel domovní prohlídky - zamezit zmaření či zničení důkazního materiálu předtím, než se podezřelé osoby o podezření (hrozbě trestního stíhání) dozvědí (viz také body 72 až 74 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelem poukazované nálezy se týkají buď obecných tezí o požadavcích na odůvodnění hodnocení důkazů, anebo odlišných situací, v nichž mohly být důkazy zajištěny i po sdělení obvinění.

8. K námitkám ad 2: Je-li zjevně neopodstatněná námitka týkající se zákonnosti domovních prohlídek, odpovídá tomu také posouzení námitek o přítomnosti obhájce při daném procesním úkonu. Ústavní soud odkazuje na body 66 až 68 a 75 usnesení Nejvyššího soudu.

9. K námitkám ad 3: Z obsahu dovolání se podává, že stěžovatel před Nejvyšším soudem neargumentoval možnou manipulací s jedním z důkazů. V řízení před Ústavním soudem však nelze vznést zcela nový argument. Tato stížnostní námitka je proto nepřípustná, neboť stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

10. K námitkám ad 4: Úmysl stěžovatele byl prokázán bez důvodných pochybností v souladu s trestním řádem i s ústavním pořádkem. V posuzované věci bylo shromážděno tolik důkazů, že z jim odpovídajícího a řádně odůvodněného skutkového zjištění úmysl stěžovatele dostatečně vyplývá (viz bod 81 usnesení Nejvyššího soudu). Není pravdou, že by orgány činné v trestním řízení musely skutkový stav prokazovat nade vši, tj. jakoukoli, byť jen teoretickou pochybnost (srov. znění § 2 odst. 5 trestního řádu).

11. K námitkám ad 5 Ústavní soud dodává, že ústavněprávní požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí soudy naplnily. Plyne z nich přesvědčivě, které skutečnosti měly soudy za prokázané, o jaké důkazy svá zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jak a proč vyložily rozhodná ustanovení . Skutkové a právní závěry přitom nejsou v nesouladu, natož extrémním, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu pro případný kasační zásah (např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 2. 2020).

12. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle a jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu