Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 447/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. K. S., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. , za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. července 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. , kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. , kterým byl k jeho odvolání zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle a 2 trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle a y, , , a 2, a d, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

U Ústavního soudu se tedy lze domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

Současně z principu subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost musí až na výjimku uvedenou v , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") směřovat proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je tedy nepřípustná, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v takovém případě v důsledku volby procesního postupu ze strany toho, o jehož právo jde, podané dovolání.

V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná.

Ústavní soud zjistil, že ačkoliv se o tom stěžovatel vůbec nezmínil, podal souběžně s ústavní stížností i obsahově obdobně pojaté dovolání (doručené soudu prvého stupně dne 21. července 2006), a podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Zejména v důsledku toho nebyl doposud Ústavnímu soudu doručen spis soudu prvého stupně, který byl vyžádán již dopisem ze dne 24. července 2006. A přestože dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2007, sp. zn. , a to zčásti protože bylo podáno z jiných než zákonných důvodů a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost, neučinil stěžovatel v tomto směru v řízení o posuzované ústavní stížnosti žádný procesní návrh.

Nejenže byla tedy ústavní stížnost podána souběžně s dovoláním, ale v současné době již ani nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který k ochraně práv stěžovateli poskytoval, a který stěžovatel využil.

Ze shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2007

JUDr. Jiří Nykodým, v. r.

soudce Ústavního soudu