Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19Co 845/2006

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R o z s u d e k

Krajský soud v HK rozhodl v senátě složeném z předsedy xxx a soudců xxx a xxx v právní věci žalobce obchodní společnosti xxx se sídlem xxx, Kyperská republika, identifikační číslo xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem xxx, proti žalovanému J.J., bytem xxx, zast. JUDr. xxx, advokátem se sídlem v xxx, o návrhu žalobce na uspokojení jeho pohledávky ve výši 1,000.000,- Kč z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí a o vzájemném návrhu žalovaného na určení neexistence zástavního práva k těmto nemovitostem, k odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu v T č.j. -187 ze dne 28. července 2006, t a k t

o :

I. Rozsudek okresního soudu se p o t v r z u j e .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.342,- Kč k rukám JUDr. P V do tří dnů.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1,000.000,- Kč s tím, že uspokojení této pohledávky se může žalobce domáhat jen z výtěžku prodeje nemovitostí, které ve výroku svého rozhodnutí označil. Rozhodl tak proto, že k nemovitostem, které žalovaný nabyl na základě kup

n

í smlouvy z 22.10.2003, bylo ve prospěch právního předchůdce žalobce zřízeno jejich tehdejším vlastníkem zástavní právo; stalo se tak smlouvami z 9.8.1994 a 30.1.1995, přičemž vklad tohoto práva byl rozhodnutím Katastrálního úřadu v T povolen. Žalo

b

ce se domáhá uspokojení svých pohledávek, které má podle úvěrových smluv za zástavním dlužníkem.

Během řízení uplatnil žalovaný vzájemnou žalobou návrh na určení, že zástavní právo, z něhož žalobce svůj požadavek odvozuje, neexistuje. Protože však soud prvého stupně dospěl k závěru, že toto právo platně vzniklo, vzájemný návrh žalovaného zamítl.

Rozsudek s tímto obsahem napadl včas podaným odvoláním žalovaný a navrhl, aby byl změněn tak, že se žaloba zamítá a vzájemnému návrhu se vyhovuje. V odůvodnění svého opravného prostředku zdůrazňuje, že zástavce zřízením zástavního práva “disponoval s pozemky, které neměl ve svém vlastnictví”, neboť kupní smlouva ze dne 4.5.1994, kterou je získal, je neplatná pro rozpor s ustanovením

S

b. Zástavní věřitel také nemohl být při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, jestliže nevěnoval náležitou péči nabývacímu titulu zástavce. Pokud by si takto počínal, nemohl by ani úvěrovou ani zástavní smlouvu se zástavcem uzavřít. Podle citovaného zá

k

onného ustanovení je třeba považovat za neplatné nejen smlouvy o převodu nemovitostí, nýbrž i “takové právní úkony, kterými je porušena zákonem stanovená povinnost nakládat s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře” – jinak by “postrád

a

l svůj základní smysl”.

Žalobce navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Podle jeho názoru byl jeho právní předchůdce oprávněn na zástavní smlouvu přistoupit; byl v dobré víře, že zástavce je vlastníkem nemovitostí, jestliže vycházel ze zápi

su vlastnického práva zástavce k zastaveným nemovitostem.

Krajský soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí /212 a násl. / k těmto závěrům:

Skutkový stav projednávané věci zjistil prvostupňový soud správně. Ostatně ani odvolatel v tom ohledu žádné výhrady proti napadenému rozsudku nevznáší /s jedinou výjimkou, která se týká “hodnocení důkazů ve všech svých souvislostech a ve prospěch žalovaného”/. Ze skutkových zjištění, která během provostupňového řízení učinil, vyvodil okresní soud i odpo

v

ídající závěry právní. Odvolací soud považuje jeho posouzení věci po právní stránce / / za správné, odkazuje na příslušnou část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a dodává k němu:

Ustanovením o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů byly prohlášeny za neplatné “takové právní úkony”, jimiž by povinná osoba převedla nemovitosti dotčené tímto předpisem “do vlastnictví jiného”. Podle názoru odvolacíh

o

soudu nelze toto ustanovení vykládat tak, že by sankcí neplatnosti byly postiženy i jakékoliv jiné úkony, jimiž s /později/ vydanými nemovitostmi povinná osoba nakládala. Základním smyslem zákona /o němž se v souvislosti s citovaným ustanovením odvolatel

zmiňuje/ bylo dát průchod uplatněným restitučním nárokům i tam, kde by převodem nemovitého majetku mělo být vydání nemovitostí znemožněno /a tak účel zákona zmařen/. Sankcí neplatnosti však zákon nezatížil jakékoliv jiné úkony, jimiž povinná osoba s nemov

i

tostmi nakládala. I když je třeba považovat za neplatnou již smlouvu z 6.3.1992 /kterou získal pozemky se svou tehdejší manželkou do svého vlastnictví právě žalovaný/, nic nebránilo tomu, aby k nim bylo zřízeno pro právního předchůdce žalobce zástavní prá

v

o. V té souvislosti považuje odvolací soud za správné poukázat i na tu část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR /který cituje již soud prvého stupně/, v níž se uvádí, že “i když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy c

i

zí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti – bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – nev

z

niklo /nemohlo vzniknout/. Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víř

e

, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře”.

Za toho stavu, který ve věci zjistil prvostupňový soud, záviselo rozhodnutí sporu na vyřešení otázky /jak to uvádí správně i žalovaný ve svém odvolání/, zda zástavní věřitel /tj. právní předchůdce žalobce/ byl či nebyl při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. Okresní soud dospěl k závěru, že byl-li v době uzavření zástavních smluv zástavce zapsán

v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, je třeba na dobrou víru zástavního věřitele usoudit. Tento názor odvolací soud sdílí. Okresní soud věc správně posoudil podle právního předpisu, účinného do 31.8.1998. Podle ustanovení § 151d odst. 1 v té době

p

latného “dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré

víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře”. Dobrá víra, s níž zástavní věřitel do zástavy nemovitosti přijímal, nebyla v průběhu prvostupňového řízení nijak zpochybněna. Avšak i kdyby

s

e to stalo, nic by to na správnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k druhé větě citovaného ustanovení nemohlo změnit – i tak by totiž platilo, že zástavní věřitel v dobré víře jednal.

Z těchto důvodů /a zejména z přesvědčivých důvodů, obsažených v prvostupňovém rozhodnutí/ považuje odvolací soud napadený rozsudek za správný, a proto ho potvrdil / /.

Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch a má proto podle a právo na náhradu nákladů, které v něm vynaložil. Spočívají v odměně advokáta v částce 13.750,- Kč / , , vyhl. č. ve znění vyhl. č. /, v paušální náhradě jeho hotových výdajů 300,- Kč, v cestovních výdajích 1.404,- Kč, v náhradě za promeškaný čas

8

00,- Kč / , 3, , 3 vyhl. č. ve znění vyhl. č. / a v částce 3.088,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty. Celkem činí náklady žalobce v odvolacím řízení 19.342,- Kč. Podle bylo žalovan

é

mu uloženo, aby je zaplatil advokátovi žalobce.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává prostřednictvím Okresního soudu v T; rozhodoval by o něm Nejvyšší soud České republiky.

v HK dne 6. února 2007