Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20Co 194/2006

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

– 13

U s n e s e n í

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Hübnera a soudců JUDr. Ireny Saralievové a JUDr. Ivany Klimešové ve věci nemocného

F. H.,

bez uvedení bydliště, t.č. umístěného v N. N. F., k podnětu N. N. F. s poliklinikou, se sídlem v P-1, N. F. 847/8, o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného dou zdravotnické péče, k odvolání N. N. F. s poliklinikou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.4.2006 č.j. -2

t a k t o:

Usnesení soudu I. stupně se

m ě n í

tak, že se

z a h a j u j e

řízení o přípustnosti převzetí nebo

držení nemocného F. H. dou zdravotnické péče.

O ustanovení opatrovníka nemocnému rozhodne soud I. stupně.

O d ů v o d n ě n í

Faxovým podáním došlým dne 7.4.2006 oznámil soudu I. stupně ošetřující lékař N. N. F. s poliklinikou, že dne 3.4.2006 byl do ústavní péče převzat pacient F. H. z důvodu dle (), a žádal o rozhodnutí, že k jeho převzetí došlo ze zákonných důvodů.

Soud I. stupně usnesením ze dne 10.4.2006 rozhodl, že se řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení nemocného vu nezahajuje. Při rozhodování vycházel z oznámení ošetřujícího lékaře, podaného telefonicky, že „nemocného našli doma v bezvědomí a po zajištění jeho životních funkcí byl přijat na resuscitační oddělení nemocnice. S ohledem na svůj zdravotní stav není schopen udělit svůj písemný souhlas se svým převzetím do ústavu“ (záznam telefonického sdělení se ve spisu nenachází).

Své rozhodnutí odůvodnil soud I. stupně právním názorem, že je-li nemocný v takovém zdravotním stavu, že je třeba vykonat úkony nutné k záchraně jeho života či zdraví a není možné vyžádat jeho souhlas, nelze ani reálně postupovat dle a násl. , t.j. provést výslech nemocného a zjistit od něj, zda si zvolí zástupce. Soud pak nemá jinou možnost než konstatovat, že nemocný je vu držen v souladu s hmotněprávním předpisem, aby byl zachráněn jeho život. Taková ingerence soudu – pokračuje soud I. stupně – do čistě odborných zdravotnických záležitostí, je nadbytečná a zatěžující státní rozpočet v souvislosti s neúčelným ustanovováním advokátů. Poukazoval na právní úpravu obsaženou v z r. 1950, kdy se pamatovalo zejména na situace umístění nemocného v psychiatrické léčebně, přičemž současnou praxi, kdy nemocnice vyžadují písemný souhlas od každého pacienta, kterého přijímají do ústavní léčby, nebo se obracejí na soud, označil za snahu nemocnic „ochránit se před žalobami o náhradu škody a ochranu osobnosti“. Smyslem úpravy o detenčním řízení je zaručení osobní svobody, přičemž nemocný, u něhož je třeba provést neodkladné úkony k záchraně jeho života či zdraví, ale který je např. v bezvědomí, nemůže své právo na osobní svobodu realizovat a není zde tak právo, jehož ochranu by soud v detenčním řízení zabezpečoval. Vyslovil právní názor, že obsah je třeba vykládat tak, že oznamovací povinnostu se vztahuje pouze na případy těch nemocných, kteří odmítli dát písemný souhlas se svou hospitalizací, a nikoli na případy nemocných, kteří jej objektivně dát nemohou. Teprve až se zdravotní stav nemocného zlepší natolik, že je objektivně schopen udělit souhlas s držením vu, ale neučiní tak, začne dle názoru soudu I. stupně běžetu lhůta 24 hodin pro oznámení dle

Proti tomuto usnesení podala N. N. F. s poliklinikou (dále jen „ústav“) včasné odvolání. Namítal, že obsah , a je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti, přičemž ústav je povinen oznámit soudu převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu, a pokud by zákonodárce mínil vázat oznamovací povinnost jen na případy odmítnutí souhlasu s hospitalizací, jistě by to v zákoně jasně vyjádřil. Poukázal na nález pléna Ústavního soudu ČR sp.zn. , že jedině soudu přísluší konečné rozhodnutí o zákonnosti umístění vu na základě oznamovací povinnostiu, s výjimkou převzetí a držení osoby vu, které nařídil soud v jiném řízení (např. dle tr. zák.). Navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud nejprve posoudil, zda jde o usnesení, proti němuž je odvolání přípustné, a dále zda ústav je oprávněn podat proti tomuto usnesení odvolání. Se zřetelem k věcnému obsahu výroku napadeného usnesení je odvolání proti němu přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto, že se „řízení nezahajuje“ (srov. výkladem a contrario). Dále dospěl k závěru, že i když v tomto případě je ústav pouze subjektem, který podal podnět k zahájení řízení dle , t.j. nikoli navrhovatelem, jak jej označil soud I. stupně, jde (na rozdíl od ostatních subjektů, podávajících podnět k zahájení řízení dle svého uvážení) o realizaci jeho zákonné procesní

povinnosti

, výslovně upravené speciální normou. Usnesení o zahájení řízení mu sice výslovně nemusí být doručeno (je však předpokladem rozhodnutí dle , proti němuž je ústav výslovně oprávněn podat odvolání - ), tedy i negativní rozhodnutí, že se „řízení nezahajuje“, se přímo dotýká jeho zákonných práv a povinností a ústav je tak subjektivně oprávněn podat odvolání proti tomuto usnesení, neboť má zde specifické postavení „účastníka“ pro tuto fázi řízení a rozhodnutí soudu pro něj - z procesního hlediska - vyznělo negativně, přičemž je jediným subjektem, který v této situaci může hájit i dotčená práva nemocného (umístěného), který sám procesně aktivní být objektivně nemůže. Lze tak dovozovat, že ústav je subjektivně oprávněn podat odvolání ve smyslu proti usnesení soudu I. stupně, jímž bylo k jeho podnětu dle , rozhodnuto, že se „řízení nezahajuje“.

Napadené usnesení bylou doručeno dne 18.4.2006, odvolání bylo podáno dne 2.5.2006, je tedy včasné (, ).

Následně odvolací soud přezkoumal napadené usnesení bez omezení odvolacími důvody, aniž k tomu bylo třeba nařizovat jednání ( ), a zjistil, že odvolání je důvodné.

Podle d (dále jen „“) je osobní svoboda zaručena. Dle LSPZ zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.

Dle , o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, je možné bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče

a) jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení,

b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, anebo

c) není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví,

d) jde-li o nosiče.

Dle § 24 cit. zák. převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče z důvodů uvedených v § 23 odst. 4 je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí.

Dle ústav vykonávající zdravotnickou péči (dále jen "ústav"), ve kterém jsou umisťovány osoby z důvodů uvedených ve zvláštním předpise, je povinen oznámit do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu.

Dle o každém, o němž je ústav povinen učinit oznámení podle (dále jen "umístěný"), zahájí soud, v jehož obvodu je ústav, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí podle nebo omezení podle (dále jen "převzetí") a dalším držení vu, ledaže převzetí a držení nařídil soud v jiném řízení. Dle odst. 4 cit. ust. do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle , soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů ().

Ze shora uvedených zákonných ustanovení je zřejmé, že právní názor soudu I. stupně o tom, že oznamovací povinnostu dle se týká jen těch umístěných, kteří ke svému umístění dou odmítli dát písemný souhlas, není správný. Odvolací soud se naopak ztotožnil s argumentyu, že oznamovací povinnost se týká všech, kteří byli vu umístěni bez svého písemného souhlasu, t.j. i těch, kteří svůj souhlas objektivně nemohli dát (nemohli svoji vůli projevit) pro svůj nepříznivý zdravotní stav.

,o zdraví lidu, jako zvláštní předpis ve smyslu vymezuje situace, kdy ústav může převzít (umístit) nemocného do ústavní péče bez jeho písemného souhlasu, a to v případech, které jsou natolik společensky odůvodněné, že zájem na odstranění škodlivého následku v osobní sféře umístěného či jiné osoby objektivně převažuje nad zájmem umísťované osoby na zachování její osobní svobody (srov. a odst. 6 ). Právě proto, že jde o zásah do jednoho ze zaručených základních práv občana (práva na osobní svobodu), nemůže být ponecháno jen nau zdravotnické péče, jak jeho odborní pracovníci vyhodnotí splnění podmínek zákona pro umístění osoby bez jejího písemného souhlasu do ústavní péče, ale musí zde být vytvořena zákonná pojistka, totiž soudní přezkum postupuu tak, aby nemohlo dojít k nesprávnému vyhodnocení situace ze stranyu při omezení osobní svobody občana, příp. snad i ke zneužití tohoto umístění v rozporu s objektivními zájmy umístěného. Zákon ( zák. o zdraví lidu, ) proto s kategorickým požadavkem ukládáu, aby v určené lhůtě oznámil soudu

převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu

, bez ohledu na to, zda umístěný (event. za něj jeho zákonný zástupce) odmítl dát souhlas s tímto umístěním, nebo zda umístěný objektivně svůj souhlas se svým umístěním dou dát nemohl, např. proto, že byl přijat v bezvědomí či obdobném stavu, kdy svoji skutečnou vůli nemohl projevit. V tomto směru je ustanovení věta druhá jednak generální pro všechna v úvahu přicházející převzetí osob dou bez jejich písemného souhlasu, jednak kogentní (srov. dikci „

takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu..“

), nepřipouštějící jiný výklad. Tomuto požadavku pak odpovídá i zákonná úprava dle , svojí povahou rovněž kogentní, ukládající povinnostu oznámit

převzetí každého

, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu. Soud pak

o každém,

o němž je ústav povinen učinit oznámení, zahájí řízení, s výjimkou případů dle in fine

V daném případě byl F. H. dle sděleníu přijat do ústavní péče z důvodu uvedeného v , bylo proto zákonnou povinnostíu oznámit jeho umístění soudu do 24 hodin od převzetí a následně byl soud povinen zahájit řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí (umístění) dou dle

Argument soudu I. stupně, že reálně nebylo možno provést důkazy pro posouzení zákonnosti důvodů převzetí dle (výslech umístěného, umožnění mu zvolit si zástupce a pod.) a že proto je zahajování řízení a rozhodování v detenčním řízení neúčelné a nadbytečné, nemůže obstát z praktických ani teoretických důvodů. Podle obsahu spisu došlo k převzetí F. H. dou dne 3.4.2006, ústav jeho umístění oznámil až dne 7.4.2006 (nedodržel tak zákonnou 24 hodinovou lhůtu) a soud rozhodl prakticky bez jakýchkoli úkonů dne 10.4.2006. Není zřejmé, na základě jakých zjištění učinil soud I. stupně závěr, že v době rozhodnutí (t.j. týden po umístění jmenovaného dou) není tento schopen jakéhokoli výslechu či vyjádření ke svému umístění, že není schopen zvolit si zástupce a pod. Odkaz v odůvodnění usnesení na „telefonické doplnění“ původního oznámení ošetřujícím lékařem je zcela neurčitý, při absenci záznamu obsahu telefonického sdělení do spisu i nepřezkoumatelným (který lékař a co k věci sdělil, kterého dne se tak stalo, proč není umístěný schopen udělit písemný souhlas s umístěním dou atd.). Postup soudu je dále nesoustředěný, neboť v telefonickém doplnění měl lékař sdělit, že jmenovaného našli doma v bezvědomí, ale soud v této souvislosti ani nezjistil, kde má jmenovaný své bydliště (kde byl „doma“ nalezen), za jakých okolností se tak stalo, zda má jmenovaný nějaké příbuzné či jsou zde jiné osoby, které by o něm mohly podat informace, příp. z nichž by si mohl zvolit svého zástupce pro řízení dle V tomto směru je třeba ovšem vytknout iu, že ve formuláři, jímž oznámil soudu převzetí F.H. dou, žádný z těchto údajů nesdělil a omezil se na zcela obecnou informaci o převzetí jmenovaného dle , bez uvedení konkrétních okolností při nalezení jmenovaného, adresy bydliště, alespoň obecné informace o jeho zdravotním stavu, uvedení osob, které lékaře přivolaly, příp. uvedení osob, které by mohly být o hospitalizaci uvědoměny a pod. Takové údaje jsou nutné pro alespoň základní orientaci soudu při volbě procesního postupu - třeba i velmi neformálního v zájmu urychleného rozhodnutí - v detenčním řízení.

Jak je zřejmé, soud I. stupně v době svého rozhodnutí neměl (alespoň podle obsahu spisu) žádné relevantní podklady pro závěr, že nelze umístěného ani vyslechnout ani jej poučit o možnosti zvolit si zástupce pro řízení. Jeho závěr je tak nepřezkoumatelný, navíc okolnost, že umístěný je údajně v bezvědomí, nemůže být překážkou, aby si soud, považuje-li to za nutné v konkrétním případě, tuto skutečnost ověřil i osobní návštěvou vu tak, aby mohl za přítomnosti ošetřujícího lékaře posoudit, zda předchozí písemné sdělení lékaře (zde chybějící) odpovídá i v době rozhodnutí aktuální skutečnosti. Nelze přisvědčit názoru soudu I. stupně, žeu by vznikla oznamovací povinnost až ve lhůtě 24 hodin od doby, kdy se zdravotní stav nemocného přijatého v bezvědomí „zlepší natolik, že je objektivně schopen udělit souhlas s držením vu, ale neučiní tak“. Jednak jde o právní názor jsoucí v rozporu se shora uvedeným výkladem odvolacího soudu, jednak by nemuselo být ve všech případech zřejmé, kdy již nastal okamžik zlepšení zdravotního stavu umístěného, že „by mohl udělit souhlas, ale neučinil tak“, a tedy kdy počala běžetu zákonná lhůta k oznámení jeho převzetí soudu. Nelze předjímat všechny možné situace a okolnosti převzetí osob dou a všechny možné objektivní důvody, pro které nemohou udělení svého souhlasu s umístěním vu tyto osoby uvážit či vyjádřit, proto zákon zcela logicky stanoví konkrétní okamžik vzniku oznamovací povinnostiu ohledně převzaté (umístěné) osoby bez jejího souhlasu

dou, jímž je právě objektivně zjistitelný okamžik jejího převzetí ústavem do ústavní péče. Argument soudu I. stupně o nadbytečnosti zahajování řízení (při převzetí osoby v bezvědomí apod.), či dokonce argument vzniku nákladů „v souvislosti s neúčelným ustanovováním advokátů“ je zcela nepřípadný a rezignující na ústavní záruku ochrany osobní svobody občanů, což by bylo v rozporu s účelem detenčního řízení a s naplňováním nezastupitelné úlohy soudu při posuzování přípustnosti převzetí osob dou zdravotní péče bez jejich písemného souhlasu. Formulaci „převzetí každého, kdo v něm (vu) byl umístěn bez svého písemného souhlasu“, je nutno vykládat tak, že se jedná o všechny případy, kdy zde písemný souhlas osoby (příp. jejího zákonného zástupce) s převzetím (umístěním) dou do 24 hodin od převzetí prostě není, bez ohledu na to, z jakého důvodu nebyl dán, a nelze jej omezovat jen na případy - jak učinil soud I. stupně - kdy osoba svůj souhlas s umístěním dou dát odmítne. Výklad soudu I. stupně je nepřijatelně restriktivní, přičemž jde o ustanovení, které má být pojistkou proti případnému nezákonnému omezování osobní svobody občanů, kdy soudní kontrola každého omezení osobní svobody musí být co nejširší, proto jakýkoli restriktivní výklad rozsahu takové záruky (v neprospěch zaručeného ústavního práva) není přijatelný. Uvedené principy zastává i právní teorie (srov. např. B. J., D.L., K.Z., M.M., . Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 806 a násl.)

Na základě výše uvedených důvodů odvolací soud změnil napadené usnesení dle , jak ve výroku uvedeno. Nemohl však současně ustanovit umístěnému opatrovníka pro řízení, neboť dosud nelze činit spolehlivý závěr, že umístěný si nemůže sám zvolit svého zástupce ( ). Je proto na soudu I. stupně, aby bez jakýchkoli průtahů doručil rozhodnutí odvolacího souduu, aby odu vyžádal obratem zprávu o zdravotním stavu umístěného v době umístění dou i v současnosti (včetně údajů o jeho bydlišti, příbuzných osobách apod.) a aby současně zjistil, zda umístěný je již schopen vyjádřit svoji vůli, když postačí i telefonicky či elektronickou poštou učiněný dotaz u příslušného ošetřujícího lékaře, s poučením (prostřednictvím lékaře), že si může zvolit zástupce pro řízení. V případě, že tohoto projevu není umístěný dosud objektivně schopen, uváží soud, zda pro rozhodnutí o zákonnosti převzetí dou postačí obsah vyžádané lékařské zprávy a výslech ošetřujícího lékaře o okolnostech převzetí jmenovaného dou, či je nezbytné osobní zjištění soudce o jeho rámcovém zdravotním stavu, a ustanoví mu pro řízení opatrovníka z řad advokátů a následně rozhodne, zda k převzetí jmenovaného do ústavní péče došlo ze zákonných důvodů.

Jestliže však jmenovaný je již schopen vyjádření k věci i ke zvolení svého zástupce, bude soud postupovat v závislosti na tomto zjištění. I pro případ, že již dodatečně udělil svůj písemný souhlas s převzetím dou (nebo byl již zu propuštěn), je nutné rozhodnout usnesením o přípustnosti jeho převzetí dou, a to bez zbytečného odkladu. Případné další řízení dle je závislé na vyřešení shora uvedených otázek a na konkrétních aktuálních skutkových okolnostech.

Proti tomuto usnesení

n e n í

dovolání přípustné.

v Praze dne 19. května 2006

JUDr. Petr H ü b n e r , v.r.

předseda senátu