Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2927/2025

-521

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00 Praha 2, proti žalovaným: 1.MUDr.Veronika Římsová, IČO 01834975, se sídlem Topolová 1234, 434 01 Most, zastoupená Mgr. Jakubem Uhrem, advokátem se sídlem U hranic 3221/16, 100 00 Praha 10, 2.Krajská zdravotní, a.s., IČO25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, 400 11 Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Jiráskova 413, 436 01 Litvínov, za účasti vedlejší účastnice na straně 2. žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o 200 000 Kč, vedené u Okresního soudu vMostě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu vÚstí nad Labem ze dne 20. 6. 2025, č. j. -479, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní, 1. žalovanou a vedlejší účastnicí na straně 2. žalované nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatily 200

000

Kč na náhradu nemajetkové újmy za bolest, která jí vznikla krvácením do svaloviny levého lýtka i podkolenní jamky a následným chirurgickým zákrokem, s

tvrzením, že jí tato újma vznikla v

důsledku nesprávně poskytnuté zdravotní péče, neboť žalované nedodržely předepsané dávkování použitých léčivých přípravků, protože je neodvodily od

zjištěné hmotnosti žalobkyně.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. -479, (první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2022, č. j. -296 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 9. 2023, č. j. , -343) potvrdil rozsudek Okresního soudu vMostě ze dne 23. 10. 2024, č. j. -438, kterým byla zamítnuta žaloba nazaplacení 200 000 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi a vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 23. 7. 2018 ve večerních hodinách navštívila pro otoky dolních končetin pohotovost vzařízení 2. žalované vChomutově. Bylo jí doporučeno snížit množství přijímaných tekutin a kontaktovat svoji praktickou lékařku (1. žalovanou), což také následující den dopoledne žalobkyně učinila stím, že trpí bolestí a otokem levé dolní končetiny. Po vyšetření odeslala 1. žalovaná žalobkyni na specializované SONO vyšetření do nemocnice v Mostě a na základě jehovýsledků jí předepsala Fraxiparin Forte 1 ml 1 x denně (první dávku 0,8 ml jí aplikovala přímo vambulanci) a Warfarin 5 mg 1 x denně. Na další kontrolu se měla žalobkyně dostavit dne 2. 8. 2018, avšak dne 25. 7. 2018 byla v nočních hodinách převezena rychlou záchrannouslužbou do zařízení 2. žalované vChomutově a ošetřena v ambulanci. Zde byla potvrzena diagnóza 1. žalované o povrchové flebotrombóze žil lýtka žalobkyně srizikem přestupu dohlubokého systému a za adekvátní byl posouzen dosavadní léčebný postup. Žalobkyni bylo doporučeno chlazení a elevace dolní končetiny, lokální užití Liotonu 100 0000, Nolpazy 40 a malé dávky Ibalginu 200 mg. Přes 2. žalovanou doporučenou kontrolu u praktické lékařky žalobkyně následující den 1. žalovanou nenavštívila a ve večerních hodinách byla opět rychlou záchrannou službou převezena dozařízení 2. žalované vChomutově a opětovně vyšetřena v ambulanci se stejným závěrem, bez nutnosti hospitalizace. Při ultrazvukovém vyšetření dne 27. 7. 2018 v nemocnici v Kadani byly u žalobkyně zjištěny ve svalovině levého lýtka dva vnitrosvalové hematomy, žalobkyně byla odeslána na chirurgickou ambulanci a poté hospitalizována až do 9. 8. 2018, přičemž dne 2. 8. 2018 jí byl operačně odstraněn subfasciální hematom na levé dolní končetině. Žalobkyně je malého vzrůstu (výška kolem 153 cm), vrozhodné době s váhou kolem 88-90 kg, trpící celou řadou zdravotních problémů (mimo jiné bolestmi zad, omezenou pohyblivostí a vminulosti prodělala operaci páteře). Schválenou rehabilitační léčbu ve specializovaném rehabilitačním zařízení, jež bezprostředně předcházela obtížím žalobkyně, navlastní žádost předčasně (druhý den po nástupu) ukončila, aniž by ktomu měla vážný důvod. Nerespektovala plně rovněž žalovanými předepsanou léčbu a pokyny lékařů (napřužívala při bolesti silnější přípravek Ibalgin 400 mg, který může potencovat negativní ovlivnění krevní srážlivosti). Soud posoudil věc podle a , , dále jen „o. z.“. Odkázal na své předchozí zrušující rozhodnutí, vněmžmimo jiné uzavřel, že důkazní břemeno kprokázání pochybení při lékařské péči leží na žalobkyni a ktomu je nezbytné komplexní odborné posouzení všech rozhodujících skutečností (celkového zdravotního stavu žalobkyně, správnost diagnózy, adekvátnost léčivých přípravků a jejich dávkování apod.), což vyžaduje odborné znalecké posouzení. Znalecký posudek, který žalobkyně předložila současně s žalobou, není k takovému posouzení dostatečný, neboť jej zpracoval znalec zodvětví chirurgie a nikoli zodvětví angiologie. Vnávaznosti na tento závěr soud prvního stupně vdalším řízení usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. -385, ustanovil znalecký ústav kpodání znaleckého posudku ve věci a uložil žalobkyni, aby zaplatila zálohu ve výši 50000 Kč na náklady provedení důkazu. Žalobkyně požádala o osvobození od povinnosti platit zálohu. Soud prvního stupně posoudil toto podání jako žádost o osvobození od soudních poplatků a usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. -416, jí osvobození od soudních poplatků nepřiznal; žalobkyně proti tomuto rozhodnutí nepodala odvolání. Znalecký posudek nebyl vyhotoven, neboťžalobkyně nesložila zálohu na jeho provedení. Za této situace odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně ani přes poučení podle a 3 neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou apřípadným pochybením žalovaných (neunesla důkazní břemeno), neboť bez znaleckého posouzení celého léčebného postupu nelze dospět kzávěru o důvodnosti uplatněného nároku. Opodstatněnou neshledal námitku žalobkyně, že podle mělo býtdůkazní břemeno přeneseno na žalovanou zdůvodu diskriminace žalobkyně. Ta totiž netvrdila ani neprokázala, že s ní nebylo zacházeno obvyklým způsobem jako s jinými pacienty.

3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a jeho přípustnost ve smyslu spatřuje v řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které se vztahují k ochraně základních práv asvobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznila, že 1. žalované vytýkala, že stran dávkování Warfarinu nepostupovala podlesouhrnu údajů o přípravku, a kontrolu srážlivosti krve naplánovala až na devátý den; u2. žalované pak nesprávnost postupu spatřovala vtom, že bez znalosti aktuální hodnoty INR žalobkyně (rozhodující pro dávkování Warfarinu) a její hmotnosti, označila probíhající terapii za adekvátní. Stěmito námitkami se odvolací soud vodůvodnění svého rozsudku nevypořádal, a proto je nepřezkoumatelný (odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. , , , a Ústavního soudu sp. zn. , , , ). K tomu obecně formulovala otázky: zda jsousoudy povinny se podle vypořádat se vším, co vprůběhu řízení vyšlo najevo, zda nerespektování tohoto postupu je vadou a má za následek zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a protiústavnost rozhodnutí a zda je správným postupem závěr o neunesení důkazního břemene stran prokázání příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním a tvrzeným následkem, aniž by soud nejdříve učinil jednoznačný závěr o existenci protiprávního jednání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a Ústavního soudu sp. zn. namítá, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací, že postup 2. žalované byl motivován etnickým původem dovolatelky, a došlo tak kjejí diskriminaci. Navíc jí nebylo poskytnuto poučení podle V této souvislosti pokládá otázky: zda je podle žalovaný povinen dokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo, nebo je žalobce povinen dokázat, že k diskriminaci došlo a zda musí být o nedostatku tvrzení a důkazů osoba tvrdící diskriminaci poučena podle a 3 Dovolatelka rovněž namítá, že je invalidní důchodkyní III. stupně, upoutaná na invalidní vozík, a přesto jí soud uložil zaplatit zálohu na náklady spojené se znaleckým posudkem ve výši 50000 Kč. Poukazuje na to, že požádala výslovně o osvobození odpovinnosti hradit zálohu na znalecký posudek, o čemž však soud nerozhodl a namísto tohoji zbavil osvobození od soudních poplatků, ačkoliv je vtomto řízení od poplatků osvobozena ex lege (odkázala na y, Úmluvy o lidských právech abiomedicíně a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , , Nejvyššího správního soudu sp. zn. i odvolacího soudu sp. zn. ). Poukázala na to, že věcný přezkum správnosti postupu soudu při stanovení zálohy na náklady důkazu se provádí vmezích opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). K tomu pokládá otázky: zda mají účastníci řízeníočekávat od soudů zákonný postup, zda právní řád zakládá povinnost stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech, tedy i na právní institut osvobození od soudního poplatku upravený ve dvou rozdílných právních předpisech (zákoně o soudních poplatcích ) a zda je soud povinen, v případě, že účastník řízení požádá o osvobození od povinnosti úhrady zálohy na znalecký posudek, o jeho žádosti rozhodnout. Považuje za nesprávný postup soudu, který k vypracovaní posudku ustanovil rovnou znalecký ústav a nikoli znalce. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu (vyjádřeným v předcházejícím zrušovacím usnesení), že věc je třeba posoudit podle a o. z. a namítá, žeobjektivní odpovědnost za její újmu nese žalovaná podle a , o léčivech, a vtomto směru předkládá jako neřešené otázky: zda má osoba, která utrpěla újmu, právo na spravedlivou náhradu škody způsobenou zákrokem, za podmínek a postupů stanovených zákrokem, zda a , o léčivech, zakládá objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za újmu na zdraví v případech, kdy je použit registrovaný léčivý přípravek způsobem, který není v souladu se souhrnem údajů o přípravku, je-li takový způsob dostatečně odůvodněn vědeckými poznatky, anebo vpřípadech, není-li takový způsob vědeckými poznatky ani odůvodněn. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v navrženém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Ve vyjádření kdovolání 2. žalovaná označila rozhodnutí odvolacího soudu za správné apředchozí řízení za zcela vyčerpávající stím, že se soudy řádně vypořádaly se všemi návrhy i námitkami žalobkyně. Navrhla odmítnutí dovolání.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „“) a jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), zastoupenou advokátem ve smyslu , shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolatelka klade řadu obecně formulovaných otázek, avšak z obsahu dovolání lze dovodit, že namítá odklon od ustálené judikatury, který spatřuje vtom, že odvolací soud neučinil jednoznačný závěr ohledně řádnosti postupu žalované při léčebné péči o žalobkyni, přestože žalované při použití léků pochybily, a dospěl kzávěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně příčinné souvislosti mezi léčebným postupem žalovaných aújmou na zdraví žalobkyně.

8. Poskytovatelé zdravotních služeb jsou povinni poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tj. podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (, a , ozdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů), respektive s péčí řádného odborníka a v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 odst. 1 o. z.), případně v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č.96/2001 Sb. m. s.), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 106/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen„Sb. rozh. obč.“). Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný kpacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive vdobě provádění zákroku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. ).

9. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotních služeb postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96).

10. Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelzepostup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Jetedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. , či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. ). Současně je třeba upozornit na to, že okolnost nezamýšleného poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotnické péče ještě sama o sobě neznamená, že její poskytovatel postupoval non lege artis. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu onedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. ).

11. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví se řídí ustanoveními § 2910 o. z., případně § 2913 o. z. anezbytnou podmínkou úspěchu takové žaloby je prokázání, že žalované nepostupovaly lege artis a že takový postup je vpříčinné souvislosti se vzniklou újmou. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, k takovému závěru nelze dospět pouze na základě toho, že lék nebyl případně použit zcela vsouladu se souhrnem údajů o přípravku, ale jen na základě zhodnocení celkového postupu poskytovatele zdravotních služeb při léčbě včetně všech okolností. K takovému posouzení byl v daném případě nezbytný znalecký posudek, který však žalobkyně přes poučení nepředložila. Právní závěr soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

12. Námitka dovolatelky, že povinností soudu je zabývat se nejprve porušením povinnosti a teprve potom otázkou příčinné souvislosti, není důvodná. Judikatura dovolacího soudu jeustálena v závěru, že předpokladem vzniku povinnosti nahradit újmu podle § 2910 o. z. je protiprávní jednání, jímž dojde k zásahu do absolutního (nebo relativního) práva jiného, vznik újmy, příčinná souvislost mezi nimi a zavinění, jež se ve formě nedbalosti presumuje (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , publikovaný pod č. rozh. obč.). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn jeden z nich, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. , ze 28. 6. 2017, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , či ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. ). Z této judikatury vyplývá, že není stanoveno žádné pořadí, vjakém se mají jednotlivé předpoklady odpovědnosti za újmu zkoumat. Závěr soudů nižších stupňů o neunesení důkazního břemene kprokázání existence příčinné souvislosti vyplývá ztoho, že nebylo-li prokázáno porušení povinnosti žalovanými, nemůže být dána příčinná souvislost se vznikem újmy žalobkyni. Jinak řečeno, jestliže žalobkyně neprokázala, že žalovaná postupovala non lege artis, neprokázala ani existenci příčinné souvislosti. Nejsou tak splněny hned dva předpoklady prozávěr o odpovědnosti žalované za vzniklou újmu ve smyslu o. z. ani o. z., a není proto podstatné, že soud učinil závěr o neunesení důkazního břemene jen u jednoho z nich. Odvolací soud se tedy od ustálené judikatorní praxe neodchýlil.

13. K námitkám týkajícím se žalobkyní tvrzené diskriminace z rasových důvodů lze odkázat na judikaturu, podle níž pro prokázání diskriminace a přesunutí důkazního břemene jenezbytné nejprve přednést skutečnosti, ze kterých lze dovodit diskriminaci důkazem prima facie. Až v případě, že je skutečně důkaz prima facie dovozen, se přesune automaticky důkazní břemeno na žalovaného, který tak bude muset dokázat, že žalobce nebyl diskriminován (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. ). V daném případě to znamená, že žalobkyně má povinnost tvrzení a důkazní o tom, že byla jednáním žalovaných při léčení znevýhodněna ve srovnání s jinými jejich pacienty, tedy aby skutkově popsala, vjakém jednání žalovaných takový postup spočíval, což předpokládá i tvrzení o tom, že s jinými osobami bylo v konkrétní situaci zacházeno jinak (výhodněji). Tvrzení, že odlišné zacházení bylo motivováno diskriminačními důvody, není třeba dokazovat. Žalobkyně však ani netvrdila, v jakém jednání spočívala odlišnost při léčení žalobkyně a jiných pacientů. Její tvrzení se vztahovala k postupu žalovaných při jejím léčení a nikoli ktomu, že by její léčení bylo odlišné (znevýhodňující) ve srovnání s postupem žalovaných při léčení pacientů jiného etnického původu. Pokud žalobkyně tvrdí, že péče nebyla řádná (postup žalovaných byl non lege artis), pak v samotné této okolnosti její diskriminace nespočívá. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně ani řádně netvrdila skutečnosti rozhodné pro posouzení jejídiskriminace při léčení, a proto nebylo třeba se touto otázkou zabývat ani postupovat podle , se neodchyluje od ustálené judikatury. Navíc přenos důkazního břemene podle se týká dokazování kotázce porušení zásady rovného zacházení a nikoli dokazování ohledně skutečnosti, zda bylo postupováno při její léčbě lege artis.

14. Žalobkyně dále namítá nesprávný postup soudů spočívající vrozhodnutí nechat vypracovat ústavní znalecký posudek a při rozhodování o povinnosti složit zálohu na náklady důkazu. Namítá tím vady řízení, k nimž však lze podle v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ), což není tento případ.

15. Pro úplnost (a s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. ) lze doplnit, že důkaz ústavním znaleckým posudkem byl nařízen vzájmu žalobkyně, neboť posudek MUDr. Jiřího Svobody [znalce (pouze) zodvětví chirurgie] předložený žalobkyní, nepovažoval za dostatečný kprokázání řádného postupu žalovaných, když léčbu nehodnotil (vzhledem ke své specializaci nebyl oprávněn hodnotit) z hlediska více odborností (zejména angiologie). V souladu s pak soud uložil žalobkyni povinnost složit zálohu na náklady důkazu, jejichž odhadovanou výši vzhledem ktomu, že jde o ústavní znalecký posudek, nelze považovat za nepřiměřenou. Protiusnesení soudu o povinnosti složit zálohu na náklady důkazu není odvolání přípustné [ odst. písm. k) ]. Účastník řízení, kterému byla povinnost složit zálohu nanáklady důkazu uložena, může však požádat soud o osvobození od soudních poplatků podle Proto soud žádost žalobkyně o osvobození od povinnosti platit zálohu na náklady důkazu podle obsahu posoudil jako žádost o osvobození od soudních poplatků. K námitce dovolatelky ohledně jejího osvobození od soudních poplatků ze zákona dovolací soud zdůrazňuje, že povinnost složit zálohu na provedení důkazu podle nelze účastníku uložit tehdy, byl-li osvobozen od soudních poplatků ve smyslu ; takzvané osobní osvobození od soudního poplatku účastníka uplatňujícího nárok na náhradu újmy na zdraví [ písmeno d) , o soudních poplatcích], jeodlišným procesním institutem, který se do aplikace nepromítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. ). K nepřiznání osvobození odsoudních poplatků žalobkyni soudem prvního stupně se pak sluší připomenout, žebyťodkazovala na svá zdravotní omezení, soud její žádosti nevyhověl zejména proto, že své majetkové poměry řádně neuvedla (zatajila značnou část svých příjmů), a dále iproto, že její skutečné příjmy jí zaplacení stanovené zálohy umožňovaly sohledem na dobu (téměř rok) kdy bylo zřejmé, že náklady důkazu bude nutno zaplatit. Procesnímu postupu soudů tak nelze ničeho vytknout.

16. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozsudku, vněmž se nevypořádal se všemi námitkami a absenci poučení podle a 3 I tyto námitky se týkají vad řízení, k nimž nelze přihlédnout, není-li dovolání přípustné ( ). Avšak vzhledem k ústavněprávně relevantní argumentaci v dovolání, kde žalobkyně tvrdila zásah do svého základního práva a vymezila i judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud měl odchýlit, uvádí dovolací soud následující argumentaci: Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu) je či není přezkoumatelné, nejsou jen požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít vopravných prostředcích protitomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání – dovolání) na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Vposuzované věci není odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatelka, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které žalobě nebylo vyhověno. K tomu lze dodat, že z ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumněvyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ). Rozsudek soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje, proto odvolací soud nepochybil, pokud jej považoval zapřezkoumatelný. Ze stejných důvodů nelze považovat za nepřezkoumatelný ani rozsudek odvolacího soudu.

17. Dalšími obecně formulovanými hypotetickými otázkami, které nemají podstatný význam pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, se dovolací soud nezabýval. Proposouzení přípustnosti dovolání podle je totiž klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle věty první ) pro napadené rozhodnutíurčující, či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. , či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. ). Jestliže se na dovolatelkou obecně kladených otázkách napadené rozhodnutí nezakládá, nemohou přípustnost dovolání podle založit.

18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 25. 3. 2026

JUDr. Hana Tichápředsedkyně senátu