Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

60 Az 53/2019 - 35

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci

žalobce:

A.I., narozen …

státní příslušník Republiky Uzbekistán,

toto času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1,

zastoupen advokátem Mgr. Jindřichem Lechovským, sídlem Šlejnická 1547/13, Praha,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-263/LE-BA02-P15-2019 ze dne 1. 8. 2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se přiznává odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění:

1. Žalobce opustil Uzbekistán v roce 2014 a v roce 2015 vstoupil na území České republiky. V roce 2017 bylo rozhodnuto o vyhoštění žalobce, nebylo však možné jeho vycestování. Lhůta k vycestování mu byla stanovena až v prosinci 2018. V dubnu 2019 byl žalobce zajištěn, neboť na území státu pobýval bez oprávnění. V květnu 2019 požádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu výhrůžek ze strany policie Uzbekistánu. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím mezinárodní ochranu žalobci neudělil. Dospěl k závěru, že žalobce není pronásledován ze strany veřejné moci či soukromých osob. Žalobce opustil vlast, protože měl dluhy. Věřitel mu sice vyhrožoval, přestal s tím však v roce 2017, když žalobce změnil telefonní číslo. V řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní informace či alespoň indicie svědčící o tom, že by žalobci ze strany věřitele hrozilo nebezpečí a že by toto nebezpečí nebyly uzbecké orgány schopny či ochotny řešit. Rodina žalobce byla v Uzbekistánu opakovaně navštěvována policií, která zjišťovala informace o žalobci. Nebylo však nijak zjištěno, že by žalobci ze strany policie hrozilo pronásledování pro jeho známost s lidmi z Andijanu, kteří jsou považováni za teroristy. Žalobce nikdy neměl potíže se státními orgány, zemi bez problému opustil. Obava z případného uvěznění nemá věcný základ a jde spíše o spekulaci s účelem zintenzivnit azylový příběh. Žádost o mezinárodní ochranu tak žalobci slouží jako účelový prostředek legalizace pobytu na území státu, neboť o mezinárodní ochranu požádal až po odhalení nelegálního pobytu, zajištění a rozhodnutí o vyhoštění. Politická a bezpečnostní situace v Uzbekistánu je nepříznivá především pro nepřátele stávajícího politického režimu, ekonomičtí migranti jsou obvykle mimo zájem státních orgánů. Ve vztahu k žalobci tak nebyl zjištěn žádný konkrétní důvod, proč by měl být po návratu v nebezpečí.

2. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou, v níž namítl, že se žalovaný nevypořádal s obecně známou špatnou situací v Uzbekistánu a setrvale špatným stavem v oblasti lidských práv, pronásledování mnoha skupin obyvatel, zneužívání justičního a policejního aparátu a celkově totalitním pořádkem panujícím v zemi. Ze zpráv nevládních neziskových organizací plyne, že příslušníci ozbrojených sborů běžně mučí zadržené, aby je donutili k přiznání. Také užívají spoluvězňů k provádění mučení. To vše je soudy ignorováno. Uvedené hrozby mohou „s nikoliv nízkou pravděpodobností“ postihnout i žalobce, který je osobou v hledáčku tajných služeb a který bude nuceně vrácen ze západního státu. Pracovní migranti jsou v Uzbekistánu soustavně šikanováni a nedostatek informací o důvodech vrácení z České republiky na straně uzbeckých orgánů tak z žalobce činí typického adresáta policejní zvůle.

3. Žalovaný k žalobě sdělil, že důvodem žádosti žalobce o mezinárodní ochranu byly ekonomické důvody a nic nepotvrzuje verzi žalobce, že mu hrozí nebezpečí pro jeho známost s osobami z Andijanu. Obavy žalobce jsou spekulativní a nemají věcný základ. Žalobce měl navíc možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, což neučinil. Špatné poměry v zemi původu pro udělení mezinárodní ochrany nestačí, musí jít o skutečné, bezprostřední ohrožení kvalifikovaně nepříznivým zacházením, což v řízení zjištěno nebylo.

4. Napadený výrok rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal podle (dále též „“) v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

5. Žalobce sice tvrdil, že uzbecký politický režim vystupuje represivně vůči politickým odpůrcům a vězňům do té míry, že jde o kruté, nelidské či ponižující zacházení, nijak ovšem nerozporoval závěry žalovaného, že je ekonomický migrant a není osobou pro uzbecký politický režim významnou a nepohodlnou. V té části se tedy žaloba míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozhodnutí. Soud se proto zabýval toliko namítanými vadami řízení, jež měly spočívat v nedostatečném zjištění situace v Uzbekistánu v otázce přístupu státní moci k navrátivším se občanům, kteří odešli z ekonomických důvodů.

6. Žalovaný v této otázce vyšel z informace o bezpečnostní a politické situaci v zemi z února 2019, sdělení Ministerstva zahraničních věcí z března 2019 a listopadu 2017(č. l. 65–67, 68–69, 71–73 správního spisu). Ze všech těchto pokladů vyplývá, že nedodržení zákonných podmínek pro pobyt v zahraničí není nijak trestáno u běžných občanů, kteří odešli ze studijních či pracovních důvodů. Ze strany státních orgánů jim nic zásadního nehrozí s výjimkou problémů při získávání nových cestovních dokladů, potažmo povolení k vycestování. Tyto zprávy do sebe konsistentně zapadají a poskytují dostatečnou oporu pro závěry žalovaného, že žalobci, který zemi opustil z ekonomických důvodů, v zemi po návratu nic zásadního nehrozí. K těmto zprávám měl žalobce možnost se v řízení před žalovaným vyjádřit a mohl navrhnout doplnění dokazování, možnosti však nevyužil (č. l. 78 správního spisu). Úplnost a věrohodnost podkladů tak nezpochybnil v řízení před žalovaným a v řízení před soudem toliko tvrdil, že navrátivší se pracovní migranti jsou také typickými adresáty státní zvůle. Toto tvrzení podpořil obecným odkazem na zprávu Amnesty International Report 2017/18 The State Of The World’s Human Rights, na jejíž straně 392 je skutečně zmínka o tom, že bezpečnostní složky pokračují v zadržování desítek lidí podezřelých z členství v zakázaných extremistických skupinách, včetně pracovních migrantů navrátivších se ze zahraničí. To je však jediná informace, kterou by bylo lze vztáhnout k případu žalobce, která není způsobilá zpochybnit vypovídací hodnotu podkladů žalovaného. Ty totiž vychází z aktuálních informací (roky 2018 a 2019, oproti zprávě Amnesty International pro rok 2017), z vlastních poznatků zastupitelského úřadu v Taškentu a plejády dalších zdrojů.

7. Namítal-li žalobce, že již samotné vyhoštění a případné nucené vycestování z České republiky jej učiní předmětem zájmu tajných služeb, neuvedl k tomu žádný konkrétní důkaz, kterým by zpochybnil úplnost a vypovídací hodnotu informací od zastupitelského úřadu v Taškentu, z nich žalovaný vyšel. Většina argumentace žalobce nadto spočívala v odkazech na případy osob politicky nepohodlných uzbeckému režimu, kterou on ovšem není. Ani odkazovaná zpráva Amnesty International argumentaci žalobce nijak zvlášť nepodporuje, tím spíše, že žalobce její obsah nepropojil s konkrétními okolnostmi svého případu: z ničeho konkrétního neplyne (nad rámec spekulace o „nikoliv nízké pravděpodobnosti“), proč by žalobce měl být uzbeckými úřady považován za člena náboženských či extremistických skupin pro svůj pobyt v Polské a České republice, které nejsou obecně považovány za centra militantního náboženského extremismu.

8. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že nedošlo k vadám řízení před žalovaným. Žalobu proto zamítl dle Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení ( věta první ).

9. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému náleží podle odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka se skládá z 3 100 Kč za jeden úkon právní služby podle , advokátního tarifu za doplnění žaloby jako písemného podání ve věci samé [ advokátního tarifu], z 300 Kč za jeden s tím související režijní paušál po 300 Kč a ze 714 Kč představujících 21 % DPH, kterou je právní zástupce žalobce povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Plzni do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

10. Za účtovaný úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu soud odměnu nepřiznal, neboť ten je vymezen jako první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem. Je tedy zásadně třeba, aby se po doručení usnesení o ustanovení zástupcem uskutečnila první porada s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. -35 ze dne 7. 6. 2002, č. 1024/2002 SJS, rozsudek NSS č. j. ze dne 6. 12. 2018 či usnesení ÚS sp. zn. ze dne 29. 1. 2019), ledaže je dán objektivní důvod, proč porada neproběhla (usnesení sp. zn. ze dne 1. 8. 2011). Poradu s klientem či důvody, proč porada neproběhla, ovšem advokát soudu nedoložil. V této souvislosti je třeba uvést, že v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu byly k výkladu § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu vyjádřeny různé názory: např. podle rozsudku č. j. -19 ze dne 23. 6. 2014 lze odměnu za tento úkon právní služby přiznat, přestože porada s klientem neproběhla. Oproti tomu rozsudek č. j. -34 ze dne 25. 4. 2019 zjevně vychází z nezbytnosti porady a jejího doložení soudu (stejně tak i usnesení č. j. -56 ze dne 10. 6. 2009, č. j. -50 ze dne 28. 3. 2013, č. j. -50 ze dne 28. 8. 2018, rozsudek č. j. -53 ze dne 7. 1. 2016 a další). Za toho stavu vyšel krajský soud z jednoznačného znění § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a z toho, že žalobu v její konkrétní podobě bylo možné vyhotovit bez „přípravy zastoupení“, tj. pouze v rámci sepsání žaloby jako úkonu honorovaného již podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.

Plzeň 27. září 2019

Mgr. Jan Šmakal v.r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje L. C.