Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Vol 18/2019 - 13.pdf
PDF · 0 B
No categories available
Vol 18/2019 - 13
Legal thesis
[32] Rozdíly lze nalézt rovněž v počtech volebních obvodů. Při volbách do Evropského parlamentu představuje většina členských států (stejně jako Česká republika) jeden volební obvod. V pěti členských státech (Belgie, Francie, Irsko, Itálie a Spojené království) však bylo státní území dále rozděleno na několik regionálních volebních obvodů.
[33] Ve většině členských států mohou voliči změnit pořadí jmen na kandidátních listinách pomocí preferenčních hlasů. Nicméně v devíti členských státech (Německo, Španělsko, Francie, Řecko, Portugalsko, Spojené království, Estonsko, Maďarsko a Rumunsko) jsou kandidátní listin y zcela vázány (bez preferenčních hlasů). V Lucembursku mohou voliči dokonce volit kandidáty z různých kandidátních listin a ve Švédsku mohou přidávat jména na kandidátní listin u nebo je z ní vyškrtávat. Na Maltě, v Irsku a Severním Irsku voliči seřadí kandidáty podle preferencí (jednotlivé převoditelné hlasy).
[34] Odlišně jsou v členských státech upraveny podmínky pro realizaci aktivního a pasivního volebního práva. Pokud jde o právo být volen (pasivní volební právo), společný je všem členským státům požadavek, aby měl kandidát občanství některého členského státu, a dále požadavek, podle něhož nikdo nesmí být volen v týchž volbách ve více než jednom členském státě. Další podmínky se však v jednotlivých zemích opět značně liší. Ve většině členských států je minimální věk pro právo být volen stanoven na 18 let, což neplatí pro Belgii, Bulharsko, Českou republiku, Estonsko, Irsko, Kypr, Litvu, Lotyšsko, Polsko a Slovensko (21 let), Rumunsko (23 let), Itálii a Řecko (25 let). V některých členských státech (Česká republika, Dánsko, Německo, Nizozemsko, Řecko a Švédsko) mohou kandidatury předkládat pouze politické strany a politické organizace. Ve všech ostatních členských státech může být kandidatura předložena tehdy, je-li podpořena požadovaným počtem podpisů nebo voličů, a v některých případech je požadována i kauce.
[35] Pokud jde o právo volit (aktivní volební právo), věková hranice pro účast ve volbách je ve všech členských státech stanovena na 18 let s výjimkou Rakouska, kde je tato hranice 16 let, a Řecka, kde je věková hranice 17 let. Účast ve volbách je povinná ve čtyřech členských státech (Belgie, Lucembursko, Kypr a Řecko). Povinnost volit se vztahuje na státní příslušníky daného státu a také na registrované občany EU, kteří jsou příslušníky jiného členského státu.
[36] Jak bylo již uvedeno, občané Unie, kteří bydlí v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, mají právo volit ve volbách do Evropského parlamentu v členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu (čl. 39 Listin y EU a čl. 22 odst. 2 SFEU). Chápání pojmu „bydliště“ se však opět v jednotlivých členských státech liší. Některé země vyžadují, aby voliči měli na volebním území trvalé bydliště či místo obvyklého pobytu (Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Polsko, Rumunsko a Slovinsko), aby tam obvykle pobývali (Dánsko, Irsko, Kypr, Lucembursko, Řecko, Slovensko, Spojené království a Švédsko) nebo byli zapsáni v evidenci obyvatel (Belgie, Česká republika). Aby byli způsobilí hlasovat v Lucembursku, na Kypru a v České republice, musí občané EU splnit i podmínku minimální doby pobytu.
[37] Jak poukázala ve svém vyjádření Státní volební komise, hlasování v zahraničí na svých zastupitelských úřadech neumožňují ve volbách do Evropského parlamentu kromě České republiky i další státy (Slovensko, Irsko, Malta). Je pravda, že s výjimkou těchto čtyř států téměř všechny členské státy umožňují volit v evropských volbách ze zahraničí. Avšak i tady lze nalézt určité rozdíly. V Belgii, Bulharsku a Řecku mohou volit pouze ti státní příslušníci nepobývající ve své zemi původu, kteří žijí v jiném členském státě, zatímco Dánsko a Itálie přiznávají u svých státních příslušníků žijících v zahraničí právo volit jen v případě určité skupiny občanů (diplomaté a vojenský personál). Německo přiznává právo volit ve volbách do Evropského parlamentu občanům, kteří žili v jiném členském státě EU nejméně tři měsíce, za předpokladu, že jsou zapsáni v německém seznamu voličů. Na Maltě, v Irsku a na Slovensku je – jak již bylo shora předesláno – právo volit omezeno na občany EU s bydlištěm na území těchto států.
[38] Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že ve způsobu provedení voleb a podmínek pro realizaci aktivního a pasivního volebního práva jsou mezi členskými státy značné odlišnosti. Sám Akt o volbě členů je přitom výslovně připouští (čl. 8 Aktu o volbě členů). Z jeho obsahu ani z dalších společných unijních pravidel pro volby do Evropského parlamentu, přitom nelze dovodit povinnost členských států umožnit svým státním příslušníkům (případně i jiným státním příslušníkům, kteří jsou občany EU a kteří mají v tomto jiném členském státě bydliště) volit ve volbách do Evropského parlamentu na zastupitelském úřadě tohoto členského státu v zahraničí.
[39] Lze jistě poukázat na nové články 4a a 9a Aktu o volbě členů, které sice dosud nenabyly platnosti, nicméně nepochybně jsou odrazem určité preference a důrazu na možnost poskytnout v budoucnu občanům EU též hlasování s předstihem, korespondenční hlasování nebo elektronické a internetové hlasování (čl. 4a Aktu o volbě členů); jakož i na možnost zajistit hlasování ve volbách do Evropského parlamentu též občanům, kteří pobývají ve třetích zemích - tedy nikoliv v jiných členských státech EU (čl. 9a Aktu o volbě členů). I tato v budoucnu platná ustanovení však stanoví pouze možnost členských států postupovat shora popsaným způsobem. Konkrétní způsob provedení voleb jim není stanoven jako povinnost.
[40] Pokud jde o námitku týkající se porušení principu poměrného (proporčního) volebního systému, které pro volby do Evropského parlamentu stanoví primární právo EU, Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Státní volební komise. Poměrný charakter volebního systému spočívá v tom, že se mandáty na úrovni volebního obvodu rozdělují poměrně, tj. strany získávají počet poslaneckých mandátů v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Navrhovatelem namítaná právní úprava se však týká způsobu účasti ve volbách, tj. podmínek pro výkon aktivního volebního práva. V samotné nemožnosti hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí nelze spatřovat porušení principu poměrného volebního systému.
[41] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal důvod položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, neboť v projednávané věci nevyvstala otázka výkladu Smluv či platnosti a výkladu aktů přijatých Unií, která by zakládala ve smyslu čl. 267 SFEU povinnost soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Podle rozsudku Soudního dvora ve věci CILFIT (rozsudek ze dne 6. října 1982, 283/81, EU:C:1982:335) tato povinnost soudu poslední instance nevzniká, shledá-li, že unijní právo „je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (tzv. doktrína acte clair). Právě o takový případ zcela jasné unijní právní úpravy se v projednávané věci jedná, jak Nejvyšší správní soud vysvětlil v bodech [28], [29] a [38] výše.
d) K žádosti o předložení věci Ústavnímu soudu
[42] Soud se dále zabýval otázkou namítaného rozporu s čl. 21 Listin y, podle jehož odst. 1 občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Podle čl. 21 odst. 3 Listin y je volební právo všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Toto ustanovení však současně stanoví, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon, který tak činí mj. v ustanoveních citovaných v bodech [24] až [26] výše.
[43] Nejvyšší správní soud neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústav y, neboť dospěl k závěru, že namítaná právní úprava v zákoně o volbách do Evropského parlamentu není v rozporu s ústavním pořádkem.
[44] Navrhovatel poukazuje na skutečnost, že ve volbách do Evropského parlamentu, na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny nebo volby prezidenta, nelze volit v tzv. zvláštních stálých volebních okrscích na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí. Tato právní úprava však není výjimkou ani v rámci vnitrostátních voleb. Ve volbách do Senátu je zvolena totožná úprava jako ve volbách do Evropského parlamentu, tj. volí se ve volebních obvodech na území České republiky (§ 58 zákona o volbách do Parlamentu) s tím, že voličům zapsaným ve zvláštním seznamu vydá k jejich žádosti zastupitelský úřad voličský průkaz, na základě něhož mohou ve dnech voleb do Senátu volit v jakémkoli volebním okrsku spadajícím do volebního obvodu, kde jsou vyhlášeny volby, jde-li o voliče, který nebydlí na území České republiky (§ 6a zákona o volbách do Parlamentu). Rovněž ve volbách do zastupitelstev krajů a obcí není hlasování v zahraničí umožněno a právní úprava neumožňuje voličům zapsaným ve zvláštních seznamech na zastupitelských úřadech ani hlasovat na území České republiky na základě voličského průkazu (§ 3 odst. 2 a § 28 zákona č. 491/2001 Sb. , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, a § 3 odst. 3 , § 26 a § 26a zákona č. 130/2000 Sb. , o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů).
[45] Právo volit je nepochybně jedním z nejdůležitějších politických práv. Hlasování v zahraničí na zastupitelských úřadech, které je možné v parlamentních volbách a při volbě prezidenta, je poměrně nové beneficium, na něž však občanům neplyne nárok z ústavního pořádku, a stejně tak ani z mezinárodního či unijního práva.
e) Úmluva a judikatura Evropského soudu pro lidská práva
[46] V této souvislosti lze rovněž poukázat na evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).
[47] Čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě zní následovně: Vysoké smluvní strany se zavazují konat v rozumných intervalech svobodné volby s tajným hlasováním za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě zákonodárného sboru.
[48] Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s evropskými volbami a aplikací čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě na jedné straně opakovaně konstatoval, že z principu všeobecného volebního práva vyplývá, že státy nesmí vytvářet skupiny voličů, kteří jsou zcela zbaveni volebního práva. Na druhé straně však ESLP takové situace odlišil od případů, v nichž se jedná o určité omezující podmínky volebního práva, které nezasahují do samotné podstaty práva volit.
[49] Například ve věci Matthews proti Spojenému království velký senát Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že odepření volebního práva ve volbách do Evropského parlamentu rezidentům Gibraltaru vytvořilo právě takovou skupinu osob, a dodal, že toto odepření volebního práva bylo neospravedlnitelné a porušilo čl. 3 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. února 1999, stížnost č. 24833/94, odst. 63-65). K podobnému závěru dospěl Evropský soud pro lidská práva i ve věci Aziz proti Kypru, kde posuzoval odepření volebního práva tureckým Kypřanům, kteří zůstali na jižní (neokupované) části ostrova. Podle ESLP totiž státy nesmí „vyloučit některé osoby či skupiny osob z účasti na politickém životě země“ (rozsudek ESLP ze dne 22. června 2004, stížnost č. 69949/01, odst. 28-30).
[50] Ve věci Sitaropoulos a další proti Řecku nejprve „malý“ senát ESLP považoval za takovou skupinu i voliče, kteří jsou zbaveni práva volit pouze de facto – v daném případě šlo o řecké občany pobývající v zahraničí, kteří vzhledem k finančním nákladům a jiným okolnostem nemohli volit na území Řecka, jak stanovily řecké zákony. Dotčení stěžovatelé totiž pracovali pro Radu Evropy, žili tudíž ve Štrasburku. V řeckých parlamentních volbách v roce 2007 chtěli hlasovat ve Francii, avšak řecká právní úprava to neumožňovala. „Malý“ senát Evropského soudu pro lidská práva v této situaci shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Za rozhodující přitom považoval, že řecká ústav ústava počítala s hlasováním ze zahraničí, nicméně 35 let po jejím přijetí zákonodárce nepřijal potřebné prováděcí zákony, a že většina států Rady Evropy hlasování v zahraničí umožňuje (Sitaropoulos a další proti Řecku, rozsudek ESLP ze dne 8. července 2010, stížnost č. 42202/07, odst. 43-47).
[51] Velký senát ESLP, kterému byla shora uvedená věc následně postoupena, však situaci stěžovatelů viděl odlišně a dospěl k závěru, že k porušení čl. 3 Protokolu č. 1 k Úmluvě nedošlo, neboť toto ustanovení státům neukládá povinnost zavést volební systém umožňující občanům žijícím v zahraničí výkon volebního práva z místa jejich bydliště. Žádný takový závazek podle Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá ani z jiných relevantních mezinárodních smluv. Parlamentní shromáždění a Benátská komise sice státům doporučily přijmout taková opatření, která občanům žijícím v zahraničí umožní výkon volebního práva (například korespondenční hlasování), ani jedno z těchto těles však nedovodilo, že by k tomu státy byly povinny. Hlasování v zahraničí neumožňují všechny státy Rady Evropy a i mezi těmi, které je umožňují, převládá řada odlišností ve způsobu zajištění výkonu volebního práva ze zahraničí. Ostatně ani řecká ústav ústava zákonodárci neukládala přijmout právní úpravu hlasování ze zahraničí, pouze mu to umožňovala. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že není jeho úkolem národnímu zákonodárci stanovovat, kdy a jak má tuto možnost využít. Dospěl k závěru, že v případě stěžovatelů se sice neuplatní předpoklad, že občané žijící v zahraničí ztrácejí vazby ke státu původu a zájem o dění v něm, jímž se v obdobných případech argumentuje, to však podle názoru velkého senátu ESLP nemůže zpochybnit aktuální řeckou právní úpravu, která nemůže brát v úvahu každou konkrétní situaci, nýbrž musí stanovit obecné pravidlo. Náklady a odloučení od rodiny, jež by stěžovatele postihly v případě cesty do Řecka za účelem hlasování, podle Evropského soudu pro lidská práva tak nezasahují samotnou podstatu jejich volebního práva (Sitaropoulos a Giakoumopoulos proti Řecku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. března 2012, stížnost č. 42202/07, odst. 70-80).
f) Shrnutí
[52] Lze jistě přisvědčit navrhovateli, že v případě české právní úpravy voleb do Evropského parlamentu lze pro hlasování ze zahraničí o kandidátech uvedených na českých kandidátních listinách nepochybně najít řadu pádných důvodů.
[53] Soud přitakává i argumentu navrhovatele, že při obecně nižší volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu oproti vnitrostátním volbám se v případě voličů zapsaných ve zvláštních seznamech nejedná o zcela zanedbatelnou skupinu voličů. Rovněž lze do jisté míry odůvodněně stavět na předpokladu, že právě občané, kteří aktivně využívají svobod vnitřního trhu (obzvláště volného pohybu osob) a za tímto účelem pobývají v jiném členském státě, budou mít o účast ve volbách do Evropského parlamentu a možnost hlasovat pro české kandidáty zájem. Nezbytnost návratu na území České republiky za účelem hlasování pro kandidáty na českých kandidátních listinách se přitom nepochybně pojí s vyššími náklady a dalšími obtížemi (souvisejícími s péčí o rodinu, pracovními povinnostmi v jiném členském státě apod.), což těmto voličům výkon jejich práva volit může objektivně znesnadňovat, a ve výsledku je tak od účasti ve volbách do Evropského parlamentu i odradit. V neposlední řadě oproti jiným volbám (do Senátu, zastupitelstev obcí a krajů) v případě voleb do Evropského parlamentu odpadá překážka spočívající v roztříštěnosti volebních obvodů. Na rozdíl od senátních, krajských či obecních voleb totiž v případě voleb do Evropského parlamentu tvoří Česká republika jeden volební obvod.
[54] Všechny shora popsané skutečnosti však představují okolnosti, které musí vzít v úvahu vnitrostátní zákonodárce při přijímání či následné novelizaci právní úpravy voleb do Evropského parlamentu a poměřit je s faktory, které stojí na pomyslné „opačné misce vah“ (např. náklady na konání voleb na zastupitelských úřadech v zahraničí). Za situace, kdy z ústavního pořádku, mezinárodního ani unijního práva nelze dovodit povinnost státu zajistit možnost hlasování ve volbách do Evropského parlamentu ze zahraničí (tj. stávající právní úprava obsažená v § 2, 3 a 30 zákona o volbách v Evropském parlamentu není v rozporu s ústavním pořádkem ani s žádnými mezinárodními závazky České republiky), však nepřísluší soudu, aby tuto úvahu a jednoznačně projevenou vůli zákonodárce ohledně způsobu výkonu aktivního volebního práva ve volbách do Evropského parlamentu svoji vlastní úvahou o protiústavnosti judikaturně nahrazoval či měnil. Navrhovateli i dalším občanům ČR, kteří se nacházejí ve stejné situaci jako on, je umožněno ve volbách do Evropského parlamentu hlasovat na území České republiky. Jakkoliv Nejvyšší správní soud souhlasí s navrhovatelem, že se jedná o určité omezení způsobu výkonu aktivního volebního práva, jehož odstranění by bylo po vzoru úprav v jiných členských státech Unie vhodné, nejde o zásah do samotné podstaty volebního práva v intenzitě protiústavnosti. V obecnosti jeho významu ve vztahu k tělesu, o jehož kreaci volbou se jedná, tedy Evropský parlament, je aktivní volební právo každému, tedy i občanu České republiky, zajištěno. V kterémkoliv členském státu Unie, na jehož území se v den voleb nachází, může volit poslance z kandidátů tohoto státu. Samozřejmě za předpokladu, že se podle předpisů daného státu řádně a včas zaregistruje do seznamu voličů, případně splní další podmínky stanovené vnitrostátní úpravou tohoto členského státu.
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že navrhovatelem prezentované skutečnosti nejsou ani porušením zákona o volbách do Evropského parlamentu, ani jiných předpisů, které se vážou k volebnímu procesu, není důvod pro to, aby byl aktivován Soudní dvůr Evropské unie či Ústavní soud. Proto návrh zamítl.
[56] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 93 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nemá v řízení o návrhu na neplatnost volby kandidátů žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Baxa
předseda senátu