Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
Vol 8/2021 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
Vol 8/2021 - 24
[23] Soud nepopírá, že osoby hlasující v zahraničí mají při hlasování prakticky ztíženou situaci, neboť mohou hlasovat na omezeném počtu míst. Cestování a hlasování může být pro mnoho lidí obtížnější i kvůli pandemickým opatřením vydávaným při epidemii onemocnění covid-19. To však neznamená, že je toto nastavení protiprávní, či dokonce protiústavní, a že by do něj soud měl při přezkumu voleb zasahovat. Podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mají občané právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Podle čl. 21 odst. 3 Listiny je volební právo všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním, současně však platí, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. Ve věci, v níž se Nejvyšší správní soud zabýval volbami do Evropského parlamentu a v nichž (na rozdíl od voleb do Poslanecké sněmovny nebo volby prezidenta) nelze volit v tzv. zvláštních stálých volebních okrscích na zastupitelských úřadech ČR v zahraničí vůbec, mimo jiné vyslovil:
„Právo volit je nepochybně jedním z nejdůležitějších politických práv. Hlasování v zahraničí na zastupitelských úřadech, které je možné v parlamentních volbách a při volbě prezidenta, je poměrně nové beneficium, na něž však občanům neplyne nárok z ústavního pořádku, a stejně tak ani z mezinárodního či unijního práva“ (bod 45 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. června 2019, čj. Vol 18/2019-13, č. 3907/2019 Sb. NSS).
[24] Tyto závěry lze vztáhnout i na navrhovatelem preferované korespondenční a elektronické hlasování. To v současnosti volební zákon neumožňuje a z ústavního pořádku nevyplývá aktivní povinnost státu tento způsob hlasování zajistit. Soudu nepřísluší vést úvahy de lege ferenda o tom, jaký mechanismus hlasování by byl vhodnější; to je úkolem zákonodárce.
K tvrzení, že každý hlas měl jinou váhu
[25] Navrhovatel uvádí, že nový zákon narušil volební systém v požadavku, aby jednoho poslance volil stejný nebo téměř stejný počet voličů. Veliké rozdíly podle krajů nelze rozhodně považovat za „téměř“ malé, což je názor i (alespoň některých) politologů.
[26] Ani s touto námitkou nemůže navrhovatel uspět. Jednak nepřináší žádnou konkrétní právní argumentaci, k níž by se soud mohl vyjádřit, jednak je jeho námitka předem neúspěšná z důvodů, které soud právě popsal u námitky proti osobnímu hlasování. Navrhovatel totiž uplatňuje jako důvod neplatnosti volby kandidátů výhrady vůči volebnímu systému na celostátní úrovni. Takovým námitkám by však soud nemohl vyhovět (i pokud by byly oprávněné) výrokem o neplatnosti volby konkrétních kandidátů v Ústeckém kraji, protože závěr o nesprávně nastaveném volebním systému by nutně ovlivnil celostátní výsledek voleb, tedy zejména vzájemné poměry mandátů pro jednotlivé kandidující strany. Navrhovatel jako občan však nemůže s úspěchem zpochybňovat celostátní výsledek voleb.
[27] Zákon nepočítá s tím, že by v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti volby všech poslanců zvolených ve volebním kraji mohly být vypsány nové volby do Poslanecké sněmovny pouze v jednom volebním kraji. Důvodnost návrhu lze proto zvažovat pouze ve vztahu ke konkrétním kandidátům. Pokud občan namítá důvody týkající se voleb jako celku, nemůže mu soud vyhovět, protože k tomu nemá procesní nástroj, jak už uvedl výše.
K ochranným prostředkům dýchacích cest a ke ztotožnění voličů
[28] Soud nepřisvědčil ani navrhovatelově námitce, že byla porušena přímost volebního práva, protože komise ve Vídni žádala, aby voliči měli celou dobu zakrytu velkou část obličeje, a identifikovala je jen podle očí.
[29] Přímost volebního práva je zásadou, která má zaručit, že voliči mají bezprostřední vliv na obsazení volených orgánů. Zákon proto žádá, aby hlasovali sami (§ 19 odst. 1 volebního zákona: Volič hlasuje osobně. Zastoupení není přípustné), a nikoliv například prostřednictvím volitelů. Požadavek přímosti volebního práva tak má poněkud jiný obsah, než jaký mu připisuje navrhovatel: sleduje se jím to, aby voliči nemohli delegovat své volební právo na jiné osoby, které by pak hlasovaly v zájmu těchto voličů. Něčeho takového se navrhovatel neobává, spíše naznačuje, že kvůli nedostatečnému ztotožnění voličů ve volební místnosti nebylo jasné, kdo vlastně hlasoval. Tuto svou domněnku blíže nevysvětluje, soud ji však nepokládá za důvodnou.
[30] Nejvyšší správní soud považuje za přiléhavé závěry Krajského soudu v Brně (v rozsudku ze dne 27. října 2020, čj. 67 A 4/2020 - 121), na něž odkazuje Státní volební komise ve svém vyjádření a podle nichž
„okrsková volební komise musí dohlédnout i na to, aby ve volbách hlasovali jen ti, kteří jsou k tomu oprávněni, a musí tak zkontrolovat totožnost voličů. Příslušný člen okrskové volební komise tedy musí porovnat fotografii na předloženém průkazu totožnosti s voličem, který průkaz předložil. Má-li volič zakrytý obličej rouškou takovým způsobem, že ho okrsková volební komise není schopna s fotografií ztotožnit, je jistě namístě vyzvat voliče k sejmutí roušky. Pokud tak volič neučiní, zcela oprávněně ho volební komise hlasovat nenechá, neboť nemá jistotu, že hlasuje ten, jehož průkaz totožnosti byl předložen. Na druhou stranu v případě, že okrsková volební komise bez pochyby ztotožní voliče s fotografií na předloženém průkazu i přesto, že má roušku nasazenu, nemusí takového voliče k sundání roušky vyzývat (zvýraznění doplněno)“.
[31] Nejvyšší správní soud se s citovaným právním závěrem rozsudku krajského soudu ztotožňuje; pro úplnost poznamenává, že ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. I. ÚS 3147/20).
[32] Navrhovatel uvádí, že v Norsku a v Izraeli se rouška musí při příletu do země na chvíli sundat vždy; to není soudu známo. Z běžné zkušenosti při hlasování v ČR však soud ví, že někdy okrskové volební komise žádají o krátké sundání roušky, jindy ne. To, že komise ve Vídni žádala, aby si navrhovatel roušku ponechal, tak nesvědčí o porušení přímosti volebního práva, ale spíš o tom, že komise ztotožnila navrhovatele i s nasazenou rouškou.
[33] Soud přitom nemá žádné indicie o tom, že by právě komise ve Vídni trvala na ponechání roušky i v situaci, kdy by si nebyla totožností voliče jista. Naopak Velvyslanectví ČR ve Vídni sdělilo, že žádný zákaz sejmout si ve volební místnosti ochranu dýchacích cest stanoven nebyl, naopak komise dostala za úkol umožnit hlasování i případným voličům s nezakrytým obličejem. Navrhovatelovy obavy o to, zda komise dokázala dostatečně ztotožnit všechny hlasující, jsou tak spíše spekulativní.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud zamítl navrhovatelův návrh jako nedůvodný. Soud se neztotožnil ani s argumentací o protiústavnosti stávající zákonné úpravy.
[35] Soud dodává, že by nemohl nařídit ani doplňovací volby, ani opakování voleb, a stejně tak by nemohl uložit Státní volební komisi, aby vydávala jakékoli prohlášení. Nic takového zákon soudu neumožňuje.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 93 odst. 4 soudního řádu správního, podle nějž nemá v řízení ve věcech volebních žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Toto usnesení nabývá právní moci dnem vyvěšení na úřední desce Nejvyššího správního soudu (§ 93 odst. 5 věta druhá soudního řádu správního).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu