Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Azs 319/2018 - 28

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. Y., zast. Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutím žalované ze dne 27. 8. 2018, čj. CPR-9133-2/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne 28. 8. 2018, čj. CPR-9133-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, čj. -27,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Policisté v rámci pobytové kontroly v provozu společnosti FILSON v Opavě dne 16. 11. 2017 v 11:00 hod. kontrolovali žalobce. Rozhodnutím ze dne 14. 2. 2018 Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, uložila žalobci správní vyhoštění podle bodu 3 , o pobytu cizinců na území České republiky, a stanovila dobu zákazu vstupu na území členských států EU v délce 1 roku. Žalobce totiž vykonával na území ČR v období od 4. 9. 2017 do 16. 11. 2017 pracovní činnost bez platného povolení k zaměstnání. Rozhodnutím z téhož dne správní orgán uložil žalobci povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaná v záhlaví označenými rozhodnutími zamítla odvolání žalobce proti oběma výše zmíněným rozhodnutím.

[2] Proti těmto rozhodnutím podal žalobce žalobu u krajského soudu, který žalobu zamítl. V napadeném rozsudku mj. uvedl, že žalobce vykonával u společnosti FILSON na území ČR závislou práci bez pracovního povolení a jeho činnost neměla povahu služby poskytované zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a d) Stěžovatel namítl, že na území ČR nevykonával práci neoprávněně. Správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat , o zaměstnanosti, a směrnici 96/71/ES. Stěžovatel je zaměstnancem polské společnosti PRACMAX SP. Z O.O., resp. ROCHBUD SP. Z O. O., do ČR byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU, tj. v rámci přeshraničního poskytování služeb v souladu se směrnicí 96/71/ES. Správní orgány neakceptovaly jeho důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že bylo namístě aplikovat zákona o zaměstnanosti. Podle stěžovatele nelze v obchodních vztazích vyloučit situaci, kdy z důvodu menší vytíženosti je zaměstnanec přijat do zaměstnání a ihned vyslán k práci v jiném členském státě. To je i případ stěžovatele.

[4] Žalovaná soudu sdělila, že se ke kasační stížnosti nebude vyjadřovat a plně odkázala na správní spis.

[5] Kasační stížnost není důvodná.

[6] NSS poznamenává, že stěžovatel v kasační stížnosti téměř doslovně opakuje argumentaci, kterou předestřel již v žalobě. Nijak nereaguje na to, jak se s ní vypořádal krajský soud; nad rámec žaloby snad uvedl jen málo, a i to v obecné rovině (k minimu kasačních námitek viz blíže např. rozsudky NSS ze dne 26. 10. 2007, čj. -58, a ze dne 14. 6. 2017, čj. -40). NSS přitom nemůže pominout bezprospěšnou šablonovitost kasační stížnosti. Nelze opomenout, že zástupce stěžovatele poslal na NSS v několika případech takřka identické kasační stížnosti (např. sp. zn. , či ). I proto není na místě, aby NSS stěžovatele obšírně přesvědčoval o vadnosti jeho argumentů.

[7] Navíc se NSS opakovaně zabýval skutkově a právně obdobnými případy; nejpodrobněji se vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, čj. -31, č. 3713/2018 Sb. NSS. Tehdy se detailně věnoval výkladu výjimky § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jíž se stěžovatel dovolává, v kontextu práva EU. Z tohoto rozsudku obsáhle citoval i krajský soud v nynější věci, avšak stěžovatel nepřinesl v kasační stížnosti žádné argumenty, jimiž by právní závěry vyslovené v cit. rozsudku jakkoliv zpochybnil. NSS se ztotožňuje s těmito závěry, které jsou navíc opřeny o ustálenou judikaturu. Proto pro stručnost stěžovatele odkazuje na plné odůvodnění napadeného rozsudku a rozsudku č. 3713/2018 Sb. NSS (dále viz též rozsudky ze dne 14. 3. 2019, čj. -24 a čj. -19 a tam v bodě 10 cit. četnou judikaturu).

[8] Na tomto místě postačí shrnout, že výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu EU, na území ČR je možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§ 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje § 98 písm. k) téhož zákona, jehož smyslem je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském státě EU, aby mohly na území ČR naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy EU. V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz na primární právo EU (nyní čl. 56 SFEU), které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, mj. volného pohybu osob.

[9] V rozsudku č. 3713/2018 Sb. NSS vyslovil NSS, že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh“ (zvýraznění doplněno).

[10] V navazující judikatuře pak NSS potvrdil, že pod tuto výjimku nelze podřadit situaci, kdy účastník řízení pro zaměstnavatele usazeného v jiném členském státě nikdy nepracoval, ihned po podepsání pracovní smlouvy byl vyslán do České republiky, kde vykonával závislou práci pro českou společnost. Smluvní vztahy (pracovní smlouva, smlouva o poskytování služeb mezi zaměstnavatelem v jiném členském státě a českou společností) přitom pouze zastírají skutečnost, že cizozemský zaměstnavatel fakticky jedná jako agentura práce, která účastníku řízení pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR.

[11] Taková situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatel svou hlavní činnost nevykonával ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele a v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatele představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele. V kasační stížnosti k tomuto nepředkládá stěžovatel naprosto žádnou argumentaci, stejně tak neargumentuje ani tím, že by předtím pracoval na území Polska (naopak svou argumentaci vede tím směrem, že není nic špatného na tom, aby ho polský zaměstnavatel vyslal „v podstatě ihned“ k výkonu práce v jiném členském státě EU). Podle výpisu z polského rejstříku právnických osob je navíc hlavním předmětem podnikání společnosti PRACMAX činnost dočasné pracovní agentury. Podobná zjištění platí i pro společnost ROCHBUD (stejně shora cit. rozsudky čj. -19 a čj. -24).

[12] Vzhledem k uvedeným zjištěním NSS přisvědčil žalované i krajskému soudu, že síť smluvních vztahů představovala v posuzované věci jen simulaci právních skutečností, jejichž existence by umožnila přeshraniční pronájem pracovní síly ze států stojících mimo EU. Polští zaměstnavatelé, tj. společnosti PRACMAX a ROCHBUD, vyslali stěžovatele k výkonu práce k české společnosti, aniž by u těchto zahraničních společností stěžovatel vykonával svou hlavní činnost. Ke shodnému závěru NSS dospěl v rozsudcích ze dne 22. 1. 2019, čj. -22, ze dne 7. 3. 2019, čj. -21, a v již cit. rozsudcích a (týkající se stěžovatelů, kteří byli kontrolováni společně se stěžovatelem u společnosti FILSON, a měli uzavřené typově shodné smlouvy se společností PRACMAX a ROCHBUD).

[13] NSS proto přisvědčil krajskému soudu a správním orgánům, že se stěžovatel nemohl dovolávat výjimky podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, ale byl naopak povinen mít povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo modrou kartu. Bez tohoto povolení, zaměstnanecké či modré karty vykonával práci v ČR nelegálně.

[14] Provedení dokazování svědeckými výpověďmi by bylo zcela nadbytečné, neboť od navržených svědků nebylo možné očekávat nic než potvrzení právních vztahů, které jsou však s ohledem na výše uvedené pouze simulované. Stěžovatelem (v rámci správního řízení) předložené vyjádření Evropské komise pak obsahuje pouze obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení není relevantní (shodně viz již shora cit. rozsudky).

[15] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta poslední ). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle za použití Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2019

Zdeněk Kühn

předseda senátu