Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 465/2018 - 21

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: H. P., zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-8377-2/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne 28. 8. 2018, č. j. CPR-8377-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2018, č. j. – 29,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, uložila rozhodnutím ze dne 25. 1. 2018 žalobkyni správní vyhoštění podle bodu 3 , o pobytu cizinců na území České republiky, a stanovila dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobkyně byla v období od 4. 9. 2017 do 16. 11. 2017 na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání, ač k tomu nebyla oprávněna. Rozhodnutím z téhož dne správní orgán prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

[2] Žalovaná v záhlaví označenými rozhodnutími zamítla odvolání žalobkyně proti oběma výše zmíněným rozhodnutím.

[3] Žalobkyně napadla obě rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. – 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, uvedl, že na žalobkyni nedopadá výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území ČR povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v , o zaměstnanosti. Žalobkyně vykonávala na území ČR u společnosti FILSON s. r. o. (dále jen „Filson“) závislou práci bez pracovního povolení, její činnost neměla povahu služby poskytované zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU. Vyslání žalobkyně do ČR představovalo samotný předmět poskytování služeb a žalobkyně plnila úkoly pod dohledem a vedením společnosti Filson. Síť smluvních vztahů představovala pouze formální zástěrku pro faktické poskytnutí ukrajinských pracovníků polskou společností k manuální práci u české společnosti. S ohledem na závěry rozsudku č. j. – 31 soud neshledal ani porušení směrnic Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu a 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb.

II. Obsah kasační stížnosti

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadila pod , b) a d) , (dále jen „s. ř. s“).

[5] Stěžovatelka namítla, že na území ČR nevykonávala práci neoprávněně. Správní orgány nepodloženě odmítly aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici 96/71/ES. Stěžovatelka je zaměstnankyní polské společnosti PRACMAX SP. Z O.O. (dále jen „Pracmax“) a do ČR byla vyslána v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU, tj. v rámci přeshraničního poskytování služeb v souladu se směrnicí 96/71/ES. Stěžovatelka se tak nacházela na území ČR v souladu s právními předpisy, neboť byla vyslána za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost FORTUNA KAPITAL INVEST s. r. o. (dále jen „Fortuna Kapital“), a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem EU potvrdila ve svém vyjádření k žádosti zaměstnavatele stěžovatelky i Evropská komise. Správní orgány neakceptovaly její důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že bylo namístě aplikovat § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.

[6] Podle stěžovatelky nelze v obchodních vztazích vyloučit situaci, kdy z důvodu menší vytíženosti je zaměstnanec přijat do zaměstnání a ihned vyslán k práci v jiném členském státě. To je i případ stěžovatelky. Správní orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatelky, přestože není znalá smluvních a obchodních vztahů, a proto nebyla schopna správně posoudit všechny relevantní otázky. Tyto nejasnosti mohly být zhojeny provedením navrhovaných důkazů.

[7] Žalovaná soudu sdělila, že se ke kasační stížnosti nebude vyjadřovat a plně odkázala na správní spis.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud se opakovaně zabýval skutkově a právně obdobnými věcmi např. v rozsudcích ze dne 22. 1. 2019, č. j. – 22, ze dne 17. 1. 2019, č. j. – 14, ze dne 6. 9. 2018, č. j. – 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. – 14, ze dne 31. 5. 2018, č. j. – 18, ze dne 30. 5. 2018, č. j. – 18, a zejména v rozsudku č. j. – 31, v němž se podrobně věnoval výkladu výjimky podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jíž se stěžovatelka dovolává, v kontextu práva EU. Z tohoto rozsudku obsáhle citoval již krajský soud a stěžovatelka nepřinesla v kasační stížnosti žádné argumenty, jimiž by právní závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí zpochybnila. Soud proto na plné odůvodnění rozsudku č. j. – 31 pro stručnost odkazuje.

[11] Na tomto místě postačí shrnout, že výkon závislé práce cizincem, který není občanem členského státu EU, na území ČR je možný pouze na základě platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance, modré karty nebo povolení k zaměstnání (§ 89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Výjimku z tohoto pravidla představuje § 98 písm. k) téhož zákona, jehož smyslem je umožnit podnikatelským subjektům usazeným v některém členském státě EU, aby mohly na území ČR naplňovat princip volného pohybu služeb (přeshraniční poskytování služeb), byť k poskytování služeb zaměstnávají občany států, které nejsou členy EU. V rámci citovaného ustanovení zákona o zaměstnanosti je poté zákonodárcem učiněn výslovný odkaz na primární právo Evropské unie (čl. 49 a násl. Smlouvy o založení Evropského společenství, nyní čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie), které je založeno na respektování a ochraně čtyř základních svobod, a to volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu.

[12] V rozsudku č. j. – 31 Nejvyšší správní soud dospěl pomocí systematického výkladu zákona o zaměstnanosti a s ohledem na právo EU k závěru, že „výjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.“

[13] V navazující judikatuře citované výše soud potvrdil, že pod tuto výjimku nelze podřadit situaci, kdy účastník řízení pro zaměstnavatele usazeného v jiném členském státě nikdy nepracoval, ihned po podepsání pracovní smlouvy byl vyslán do ČR, kde vykonával závislou práci pro českou společnost. Smluvní vztahy (pracovní smlouva, smlouva o poskytování služeb mezi zaměstnavatelem v jiném členském státě a českou společností) přitom pouze zastírají skutečnost, že cizozemský zaměstnavatel fakticky jedná jako agentura práce, která účastníku řízení pouze zprostředkovala zaměstnání na území ČR.

[14] Taková situace nastala i v nyní posuzované věci, neboť stěžovatelka svou hlavní činnost nevykonávala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele a v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele.

[15] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka byla dne 16. 11. 2017 kontrolována hlídkou cizinecké policie v areálu společnosti Filson v Opavě, kde v pracovním oblečení prováděla kompletování výrobků na výrobní lince, přičemž nedisponovala pracovním povolením, modrou ani zaměstnaneckou kartou. Při kontrole předložila cestovní pas Ukrajiny s polským národním vízem typu D MULTI s dobou platnosti od 27. 6. 2017 do 21. 12. 2017. Dále předložila pracovní smlouvu, kterou uzavřela s polskou společností Pracmax dne 1. 11. 2017 na dobu neurčitou na druh práce „příležitostné práce jednoduchého charakteru“ s místem výkonu práce celé Polsko a země EU. V dodatku k této smlouvě z téhož dne bylo místo výkonu práce označeno jako Palhanecká 302/14, Opava. Polský dokument A1 – vyslání pracovníka ke společnosti Fortuna Kapital na adresu Palhanecká 302/14, Opava, nebyl potvrzen polským úřadem. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně pro společnost Pracmax na území Polska nepracovala, neboť v době sepsání pracovní smlouvy s touto společností dne 1. 11. 2017 již pracovala na území ČR (pro společnost Filson na adrese Palhanecká 14, Opava) ode dne 4. 9. 2017, což bylo prokázáno evidencí pracovní doby společnosti Filson. Ani z výpovědi žalobkyně nevyplynulo, že by na území Polska pracovala pro společnost Pracmax a do ČR byla vyslána jednorázově k provedení konkrétního díla. Podle výpisu z polského rejstříku právnických osob, je hlavním předmětem podnikání společnosti Pracmax činnost dočasné pracovní agentury. Obdobná zjištění pak správní orgány učinily i k dokumentům vztahujícím se k polské společnosti ROCHBUD SP Z O. O. (dále jen „Rochbud“), jejímž hlavním předmětem činnosti je také činnost dočasné pracovní agentury.

[16] Vzhledem k uvedeným zjištěním Nejvyšší správní soud přisvědčil žalované i krajskému soudu, že síť smluvních vztahů představovala v posuzované věci jen simulaci právních skutečností, jejichž existence by umožnila přeshraniční pronájem pracovní síly ze států stojících mimo EU. Polští zaměstnavatelé, tj. společnosti Pracmax a Rochbud, vyslali stěžovatelku k výkonu práce k české společnosti, aniž by u těchto zahraničních společností stěžovatelka vykonávala svou hlavní činnost, a bylo tak možné předpokládat, že se po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebude se snažit o začlenění na český pracovní trh. Ke shodnému závěru soud dospěl v rozsudku č. j. – 22, který se týkal stěžovatele, jenž byl kontrolován společně se stěžovatelkou u společnosti Filson a měl uzavřené typově shodné smlouvy se společnostmi Pracmax a Rochbud. Soud se v citované věci zabýval i smlouvou o poskytování přeshraničních služeb uzavřenou mezi společnostmi Pracmax a Fortuna Kapital, která ovšem neobsahovala žádné ujednání o zhotovení konkrétního díla na konkrétním místě.

[17] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu a správním orgánům, že se stěžovatelka nemohla dovolávat výjimky podle § 98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, ale byla naopak povinna mít povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo modrou kartu.

[18] Shodně jako ve věci č. j. – 22 soud doplňuje, že provedení dokazování svědeckými výpověďmi statutárních zástupců společností Fortuna Kapital a Pracmax by bylo zcela nadbytečné, neboť od těchto svědků nebylo možné očekávat nic než potvrzení právních vztahů, které jsou však s ohledem na výše uvedené podklady pouze simulované. Stěžovatelkou předložené vyjádření Evropské komise pak obsahuje pouze obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

[19] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl ( ).

[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle věty první za použití Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. března 2019

JUDr. Filip Dienstbier

předseda senátu