Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 527/2018 - 24

- 26

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. J. I., zastoupen Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek – Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2018, č. j. - 48,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím ze dne 11. 5. 2018, č. j. OAM-730/ZA-ZA11-K03-2017, zamítlo žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle až , o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v a), b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “ nebo „ “). Podle stěžovatele závěry žalovaného a krajského soudu vychází z nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a jsou nepřezkoumatelné. Obává se pronásledování ze strany soukromých osob, resp. organizace Boko Haram. Poukázal na nedostatečnou ochranu v zemi původu. Stěžovateli měla být poskytnuta alespoň doplňková ochrana. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV.

[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu. Navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popř. zamítnout.

V.

[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 30.

[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.

[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.

[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. - 26, ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 75, publ. pod č. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí krajského soudu požadavkům této judikatury dostála. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. - 163, atd.).

[10] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav. Otázkou zjišťování skutkového stavu věci se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. - 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. - 66.

[11] Žalovaný a následně krajský soud se na podkladě relevantních podkladů dostatečně zabývali situací v zemi původu stěžovatele, resp. stěžovatelem tvrzenými důvody. Jejich postup odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že pronásledování ze strany soukromých osob nemůže být až na výjimky azylovým důvodem. Např. v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení , o azylu, ve znění , tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Obdobně viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. - 68, podle něhož, že skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení , o azylu, ve znění , tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Z další judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. - 44). V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. - 41, podle kterého pro to „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“

[12] Situací v Nigerijské federativní republice s ohledem na působení skupiny Boko Haram a její relevancí při posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 4. 8. 2016, č. j. - 34. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „nikdy nebylo zpochybněno, že hnutí Boko Haram je islamistickou teroristickou organizací. Její vliv je však v důsledku operací státních orgánů roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě země. […] Stěžovatelku nepronásledovaly státní orgány, ale ozbrojená teroristická skupina, kterou nigerijské státní orgány rozhodně nepodporují, ale cíleně potírají (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2004, č. j. – 37, nebo též ze dne 10. 9. 2015, č. j. – 22, bod 16 a násl.). Stěžovatelka se s žádostí o pomoc neobrátila ani na státní orgány, ačkoliv tak učinit mohla a měla. […] Nevyužila ani možnost přesídlení do jiné, bezpečné části země, v níž teroristé neoperují.“ V usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. - 49, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „poukazovala-li stěžovatelka také na strach z násilností páchaných skupinou Boko Haram, pak Nejvyšší správní soud uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. – 68). Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, na základě kterého by bylo možné se reálně domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ Obdobně viz rozhodnutí ze dne 1. 7. 2017, č. j. - 26, ze dne 23. 10. 2017, č. j. - 18, či ze dne 2. 5. 2018, č. j. - 52.

[13] K možnosti vnitřního přesídlení rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura (srov. rozsudky č. j. - 93, č. j. - 74, a č . j. - 93). Nejvyšší správní soud k této otázce v usnesení č. j. - 22 konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. - 70, dostupné na www.nssoud.cz).“ Ve vztahu k možnosti přesídlení v rámci domovské země stěžovatele viz např. rozhodnutí ze dne 23. 10. 2017, č. j. - 18, či ze dne 1. 7. 2017, č. j. - 26.

[14] V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu se žalovaný a následně krajský soud zabývali i otázkou udělení doplňkové ochrany (viz rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. - 68, atp.).

[15] Nejvyšší správní soud dodává, že neumožňuje, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní a skutkové důvody, než které uplatnil v řízení před krajským soudem (srov. a a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. - 155, atp.)

[16] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[17] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. února 2019

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu