Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 348/2018 - 10

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. listopadu 2018, č. j. - 13,

takto:

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamítá.

II. Kasační stížnost žalobce se zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu v řízení o jeho žádosti o informace týkající se péče o tělesně postižené ve vězeňství. Jako žalovanou označil Vězeňskou službu České republiky, Vazební věznici Liberec.

[2] Krajský soud dospěl k závěru, povinným subjektem podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je Vězeňská služba České republiky, nikoli jednotlivé věznice. Proto v záhlaví označeným usnesením postoupil věc soudu, v jehož obvodu leží sídlo žalované, tedy Městskému soudu v Praze.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včas kasační stížnost. Namítal, že Vazební věznice Liberec „je správní jednotkou, která podle ustanovení činí za Vězeňskou službu ČR právní úkony, mezi které patří správní trestání v řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného subjektu.“

[4] Stěžovatel v kasační stížnosti též požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků. K této žádosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení o kasačních stížnostech proti nikoli konečným procesním usnesením krajských soudů nepodléhají poplatkové povinnosti a nevztahuje se na ně , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) o povinném zastoupení stěžovatele advokátem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2015, č. j. - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků je tedy bezpředmětná.

[5] Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje jednu z podmínek pro ustanovení zástupce podle , neboť takový postup není nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Kasační stížnost je sice stručná, nicméně je z ní zřejmé, že stěžovatel považuje Vazební věznici Liberec za povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a nesouhlasí tak s postoupením věci Městskému soudu v Praze. Takto formulovaná námitka je projednatelná a její precizace ze strany advokáta není nutná. Stěžovatel sám má navíc právní vzdělání (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018, č. j. - 19). Nejvyšší správní soud proto žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl výrokem I tohoto rozsudku.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[7] Podle platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.

[8] V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení ( ).

[9] Stěžovatel jako žalovanou označil Vězeňskou službu České republiky, Vazební věznici Liberec. Krajský soud přitom zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu dovodil, že povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím není Vazební věznice Liberec, nýbrž Vězeňská služba České republiky. „Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou ve smyslu zákona. , o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky […], organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu , a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu podle považovat za správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2018, č. j. - 15). Problematiku místní příslušnosti soudů ve vztahu k žalobám týkajícím se žádostí o informace směřovaných na Vězeňskou službu České republiky, respektive na jednotlivé věznice, Nejvyšší správní soud stěžovateli již vysvětlil v řadě svých rozhodnutí: „Podle , o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. […] Podle , o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. […] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem věznice Břeclav bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu Správní orgán, který v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, č. j. – 28)“ (rozsudek ze dne 4. října 2018, č. j. - 20; srov. též rozsudky ze dne 13. prosince 2018, č. j. - 19, či ze dne 18. prosince 2018, sp. zn. , které se stejně jako nyní projednávaná věc týkaly žalob stěžovatele na ochranu proti nečinnosti).

IV. Závěr a náklady řízení

[10] Krajský soud postupoval správně, neboť v souladu s postoupil věc Městskému soudu v Praze, v jehož obvodu má žalovaná Vězeňská služba České republiky sídlo. Nejvyšší správní soud tudíž podle zamítl kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci jako nedůvodnou. Rozhodl tak bez jednání postupem podle

[11] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ve spojení s Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. ledna 2019

JUDr. Tomáš Langášek

předseda senátu