Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Ad 9/2012 - 43

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky

Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: D.

Ž., nar. X, bytem P. 397, zast. Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec

Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalované: Bezpečnostní informační služba, se sídlem

Praha 5, Nárožní 1111/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23.3.2012, č.j.:

783-5/2011-BIS-3

t a k t o:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)

žalovaný, za něhož jednal náměstek pro zabezpečovací složky, zamítl podle § 190 odst. 8

, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“) odvolání žalobce a potvrdil

rozhodnutí ředitele ekonomického odboru ze dne 25.11.2011, č.j. 390-14/2011-BIS-33, jímž

bylo rozhodnuto, že žalobci nenáleží příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 zákona

č. , o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků SNB“).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobce v odvolání

nesouhlasil s výkladem § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, který

zaujal správní orgán I. stupně a podle něhož není-li rozhodnutí o skončení služebního poměru

uvolněním oznámeno služebním orgánem příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne doručení

jeho žádosti, skončí služební poměr ve lhůtě uvedené v žádosti, nejdříve však dnem

[OBRÁZEK]pokračování 2 9Ad 9/2012

následujícím po uplynutí této lhůty, tj. lhůty jednoho měsíce od podání žádosti. Dle žalobce

takový výklad z dikce zákona nevyplývá, neboť zákon jednoznačně stanoví, že pokud

služební orgán nesplní svou povinnost rozhodnout ve lhůtě jednoho měsíce od podání žádosti,

skončí služební poměr příslušníka ve lhůtě uvedené v žádosti. Žalobce má za to, že jeho

služební poměr skončil ke dni uvedenému v žádosti o uvolnění, tj. ke dni 30.12.1992, protože

služební orgán o jeho žádosti v jednoměsíční lhůtě nerozhodl. Na tom nic nemění ani

skutečnost, že Federální bezpečnostní informační služba (dále jen „FBIS“) ke dni

31.12.1992 zanikla, neboť jejím právním nástupcem byla BIS, na níž přešla veškerá práva a

povinnosti zaniklé FBIS. Vzhledem ke skončení služebního poměru uvolněním měl být

žalobci přiznán příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru

příslušníků SNB.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zcela ztotožnil s argumentací správního orgánu

I. stupně. Uvedl, že zákon o služebním poměru příslušníků SNB v § 99 odst. 3 vůbec

nepočítal s možností, že by jakýkoliv příslušník žádal o uvolnění ze služebního poměru v tak

krátké lhůtě. Při uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů stanovil § 99

zákona o služebním poměru příslušníků SNB, že služební poměr skončí uplynutím tří

kalendářních měsíců od doručení žádosti; u ostatních případů pak stanovil dokonce lhůtu

devět kalendářních měsíců. Za jediný logický a správný výklad nicméně považuje žalovaný

ten, který provedl správní orgán I. stupně. Dle žalovaného je naprosto nepředstavitelná

situace, kdy by příslušník bezpečnostního sboru přestal být příslušníkem zpětně, neboť

v takovém případě by nebylo zřejmé, jak nahlížet na úkony, které učinil jako příslušník

z titulu služebního poměru, když by bylo následně se zpětnou účinností konstatováno, že v té

době už příslušníkem vlastně nebyl. Služební poměr žalobce skončil dle žalovaného ze

zákona dnem 31.12.1992 a další rozhodování o ukončení služebního poměru již bylo

bezpředmětné.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného

rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uvedl, že pracoval jako

příslušník FBIS a dne 23.12.1992 podal svému nadřízenému písemnou žádost o uvolnění ze

služebního poměru ke dni 30.12.1992. Služební orgán byl podle § 99 odst. 3 zákona

o služebním poměru příslušníků SNB povinen oznámit žalobci rozhodnutí o skončení

služebního poměru příslušníka do jednoho měsíce od doručení žádosti; v případě nedodržení

této lhůty měl služební poměr skončit uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti. Jelikož služební

orgán uvedenou lhůtu k rozhodnutí nedodržel, služební poměr žalobce k FBIS skončil ke dni

30.12.1992, tedy ke dni uvedenému v žádosti. K podané žádosti obdržel žalobce dne

26.1.1993 pouze vyjádření, které svým obsahem ani svými náležitostmi nelze pokládat za

rozhodnutí. Vzhledem ke skončení služebního poměru uvolněním ke dni 30.12.1992 žalobci

vznikl podle § 110 a násl. zákona o služebním poměru příslušníků SNB nárok na příspěvek za

službu. O přiznání svých nároků požádal žalobce dopisem z prosince roku 1995 adresovaným

k rukám tehdejšího ředitele BIS, a následně též dopisem ze dne 23.3.1999 adresovaným

Úřadu vlády ČR. Přestože své nároky související s ukončením služebního poměru uplatnil,

nebylo o jeho nároku rozhodnuto, což mu znemožnilo se efektivně bránit proti nečinnosti

správního orgánu v této věci a dosáhnout přezkoumání tehdejšího stanoviska ředitele BIS, se

kterým nesouhlasil. Dne 10.5.2011 bylo na základě žalobcova podnětu zahájeno řízení ve věci

služebního poměru a v listopadu 2011 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, v němž

konstatoval, že žalobci nárok na příspěvek za službu nenáleží. Své rozhodnutí odůvodnil tím,

že žalobcův služební poměr skončil ze zákona ke dni 31.12.1992 a nikoliv uvolněním ze

služebního poměru ke dni 30.12.1992. Žalovaný se pak při vydání napadeného rozhodnutí

ztotožnil s výkladem správního orgánu I. stupně, že není-li rozhodnutí o skončení služebního

[OBRÁZEK]pokračování 3 9Ad 9/2012

poměru uvolněním oznámeno služebním orgánem příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne

doručení žádosti, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti, nejdříve však

dnem následujícím po uplynutí této lhůty. Proti takovému extenzivnímu se výkladu se žalobce

ohradil již ve svém odvolání, v němž namítal, že takový výklad nelze z předmětného

zákonného ustanovení dovodit. Takový výklad zcela popírá dikci zákona, neboť ustanovení

§ 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB jednoznačně a určitě stanoví postup

a následek při nedodržení zákonné lhůty pro oznámení rozhodnutí. Výklad podaný správním

orgánem I. stupně a následovaný žalovaným jde zcela mimo rámec zákonného ustanovení a je

jím zcela překročena pravomoc správního orgánu k výkladu ustanovení, neboť se nejedná

o pouhý výklad zákona, ale o samotnou tvorbu a doplnění zákonného ustanovení. Výklad,

který žalovaný zaujal, je překročením hranice samotného textu zákona, což ve svém důsledku

znamená porušení zásady legality, neboť takový postup je svévolnou interpretací

předmětného zákonného ustanovení a samotné rozhodnutí pak není vydáno v intencích

zákona. Takový výklad je dle žalobce také nepřípustný, neboť se jedná o ustanovení práva

veřejného, a pakliže jsou zde nejasnosti o jeho výkladu, měla by být dodržena zásada, že

v případě pochybností ve věci výkladu zákonného ustanovení by měl jít výklad ve prospěch

jednotlivce. Výklad daného ustanovení musí být v souladu se zákonem; jeho výkladem

nelze rozšířit či doplnit právní normu, a to ani za předpokladu, že zákon je v daném

případě nepřesný či neurčitý, popř. neřeší určitou otázku. Napadené rozhodnutí je tak

založeno na nesprávné aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení, což působí jeho

nezákonnost.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě

argumentoval obdobně jako v napadeném rozhodnutí. Konstatoval, že žalobce

vykonával službu u FBIS do dne 31.12.1992, kdy podle , o

zrušení Federální bezpečnostní informační služby (dále jen „zákon o zrušení FBIS“) jeho

služební poměr zanikl. Příspěvek za službu podle zákona o služebním poměru

příslušníků SNB mu nebyl přiznán, neboť tento zákon umožňoval přiznat příspěvek za

službu pouze v případě propuštění nebo uvolnění příslušníka. Žalobcův služební poměr

však skončil ze zákona. Dne 23.12.1992, tedy ještě před skončením svého služebního

poměru, podal žalobce žádost o propuštění ze služebního poměru, v níž navrhl ukončení

svého služebního poměru ke dni 30.12.1992. Na tuto žádost reagoval ředitel

Bezpečnostní informační služby České republiky dopisem ze dne 26.1.1993, ve kterém

žalobci sdělil, že žádost nemůže kladně vyřídit. Žalobce z ustanovení § 99 odst. 2 a 3

zákona o služebním poměru příslušníků SNB dovozuje, že vzhledem k tomu, že o jeho

žádosti nebylo rozhodnuto do jednoho měsíce od jejího podání, skončil jeho služební

poměr uvolněním ke dni uvedenému v žádosti, tj. ke dni 30.12.1992. Žalobcův výklad

předmětného ustanovení však podle žalovaného vede k absurdním závěrům. Znamenal

by totiž, že by bylo možno ukončit služební poměr zpětně, tedy že by příslušník v období

od podání své žádostí až do uplynutí měsíční lhůty pro rozhodnutí ve služebním poměru

stále byl, po uplynutí měsíční lhůty by však platilo, že v tomto období ve služebním

poměru nebyl. Taková konstrukce je dle mínění žalovaného nepředstavitelná. Podle

výkladu žalobce by platilo, že jeho služební poměr sice zanikl uplynutím dne

31.12.1992, ale uplynutím měsíční lhůty stanovené v § 99 odst. 3 zákona o služebním

poměru příslušníků SNB zanikl znovu, tentokrát zpětně ke dni 30. 12. 1992, což je

absurdní. Není možné konstruovat dvojí zánik služebního poměru a dovozovat, že

příslušník v jednom okamžiku ve služebním poměru je a zároveň není. Se žalobcovou

konstrukcí by byl spojen i problém, jak nahlížet na úkony, které jako příslušník učinil a

ke kterým měl oprávnění pouze z titulu svého služebního poměru. Ustanovení § 99 odst.

3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB je proto nutno vyložil tak, že nebylo-li

[OBRÁZEK]pokračování 4 9Ad 9/2012

rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno služebním orgánem

příslušníkovi do jednoho měsíce ode dne doručení jeho žádosti, služební poměr skončí,

pokud nedošlo k jeho zrušení z jiného důvodu, uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti,

nejdříve však dnem následujícím po uplynutí jednoho měsíce od podání žádosti. Do

uplynutí této lhůty je příslušník ve služebním poměru a vykonává službu, což je

skutečnost, kterou již z povahy věci nelze změnit.

Žalovaný přisvědčuje žalobci v tom, že podáním jeho žádosti počala běžet lhůta

pro vydání rozhodnutí podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.

V průběhu léto lhůty však žalobcův služební poměr skončil z jiného důvodu, a to podle §

9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS, jehož existenci žalobce ignoruje. Vzhledem ke skončení

služebního poměru ze zákona příspěvek za službu žalobci nenáleží.

Žalovaný má za to, že jím zastávaný výklad zákona nerozšiřuje ani nedoplňuje

právní normu, jak tvrdí žalobce, ale podává takový výklad právních norem, který je

vnitřně souladný, bez rozporů a absurdit.

K tvrzení žalobce, že uplatnil relevantním a srozumitelným důvodem své nároky

z ukončení služebního poměru tím, že o přiznání svých nároků požádal dopisem

z prosince roku 1995 adresovaným řediteli Bezpečnostní informační služby a dále

dopisem ze dne 23.3.1999 adresovaným Úřadu vlády České republiky, přičemž o jeho

nároku nebylo rozhodnuto, což mu znemožnilo se efektivně bránit proti nečinnosti

správního orgánu v této věci, žalovaný uvedl, že takovýto argument nelze přijmout. Ani

vydání rozhodnutí by totiž nezlepšilo žalobcovo postavení, neboť podle tehdy účinné

úpravy takovéto rozhodnutí nebylo možno přezkoumat soudem, a jedinou možností

přezkumu tak byla ústavní stížnost. Skutečnost, že žalobce obdržel odpověď formou

dopisu, jej této možnosti nezbavila, jelikož i dopis je možno napadnout, pokud má znaky

rozhodnutí v materiálním smyslu, byť jeho formální náležitosti postrádá. Ústavní

stížností by se žalobce mohl bránit dokonce i tehdy, pokud by vůbec k žádné reakci

nedošlo, neboť i nečinnost je neoprávněným zásahem veřejné moci do ústavně

zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y a y

základních práv a svobod. Ochrany proti nečinnosti se mohl žalobce domáhat podle § 79

s.ř.s a násl. od 1.1.2003. Žádný krok k ochraně proti nečinnosti však z jeho strany učiněn

nebyl. Je tedy patrné, že žalobce ve shodě s názorem ředitele Bezpečnostní informační

služby neměl za to, že o jeho žádosti bylo zahájeno řízení ve smyslu § 126 zákona

č. , o Bezpečnostní informační službě, v tehdy účinném znění, ale že tuto

svou žádost takto překvalifikoval až ex post.

V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že při teleologickém výkladu

právního ustanovení je nutno účel a smysl daného právního ustanovení zkoumat vzhledem

k zaměření celého právního předpisu a nikoliv odděleně od ostatních ustanovení daného

zákona. Proto je třeba vzít v potaz minimálně celé ustanovení § 99 zákona o služebním

poměru příslušníků SNB, z jehož prvého odstavce jednoznačně vyplývá, že příslušník musí

být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost musí být písemná, a pokud

žádá příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů, musí v ní být

uveden též důvod pro uvolnění. Dané ustanovení nejenže jednoznačně zakládá právo

příslušníka být uvolněn vždy, když o to požádá, ale zároveň je zde stanovena zákonná

povinnost nadřízeného služebního orgánu příslušníka ze služebního poměru uvolnit, a to bez

dalšího. Druhý odstavec téhož ustanovení pak rozlišuje lhůtu pro skončení služebního

poměru uvolněním, a to na základě důvodů, pro něž má být služební poměr ukončen. Třetí

[OBRÁZEK]pokračování 5 9Ad 9/2012

odstavec pak stanoví, že rozhodnutí o skončení pracovního služebního poměru uvolněním

oznámí služební orgán příslušníku do jednoho měsíce ode dne doručení žádosti. Nestane-li se

tak, služební poměr skončí uvolněním ve lhůtě uvedené v žádosti. Z daného ustanovení

jednoznačně vyplývá povinnost služebního orgánu vydat rozhodnutí o ukončení služebního

poměru uvolněním do jednoho měsíce od podání žádosti. Pokud ho služební orgán nevydá,

služební poměr ze zákona končí ke dni uvedenému v žádosti, tedy podle vůle příslušníka.

Smyslem ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB tedy je stanovit

služebnímu orgánu povinnost, aby vždy ukončil služební poměr na základě žádosti

o uvolnění a aby rozhodnutí o skončení služebního poměru vždy oznámil příslušníkovi do

jednoho měsíce. Sankcí za nesplnění této povinnosti je pak výhoda příslušníka nečekat na

rozhodnutí služebního orgánu, ale i přes jeho nečinnost mít jistotou svého postavení vůči

dané organizaci. Zákon tak dává příslušníkovi jednoznačnou jistotu, kdy mu služební poměr

skončí. Výkladem § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, který zastává žalovaný,

by byla narušena ochrana práv příslušníka, která mu je daným ustanovením poskytována.

Jestliže žalobce požádal o uvolnění ze služebního poměru, podal žádost písemně a uvedl v ní

jako důvod uvolnění rodinné důvody, měl být jeho služební poměr ukončen bez dalšího,

jelikož pro to byly splněny zákonné podmínky, a služební orgán mu měl oznámit rozhodnutí

do jednoho měsíce. Protože tak služební orgán neučinil, což je nesporné, služební poměr

žalobce skončil ke dni uvedenému v žádosti, tj. ke dni 30.12.1992.

Ve vyjádření ze dne 24.4.2013 žalovaný odkázal na své předchozí vyjádření a dále

uvedl, že žalobcova konstrukce nadále ignoruje přijetí zákona o zrušení FBIS, a vede proto

k neudržitelnému závěru, že služební poměr žalobce k FBIS skončil dvakrát, a to poprvé ke

dni 31.12.1992 podle § 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS a podruhé ke dni 30.12.1992

uvolněním podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB.

V podání ze dne 10.6.2013 žalobce nad rámec tvrzení uplatněných v žalobě

konstatoval, že byl dne 1.12.1992 seznámen s rozkazem ředitele FBIS ve věcech personálních

č. 892, na jehož základě bylo stanoveno, že podle zákona o zrušení FBIS jeho služební poměr

končí dnem 31.12.1992. Shora uvedený rozkaz č. 892 ze dne 27.11.1992 byl vydán na

základě zákona o zrušení FBIS, který ovšem vešel v platnost až dne 8.12.1992. Pokud byl

tedy příslušný rozkaz vydán dne 27.11.1992 a žalobce se s ním seznámil dne 1.12.1992, jedná

se o rozhodnutí, které bylo vydáno na základě v tu dobu ještě neplatného právního předpisu,

a nemá tudíž oporu v zákoně, neboť existuje absolutní nedostatek právního podkladu, na

jehož základě byl rozkaz vydán. Žalobce se i z tohoto důvodu domnívá, že jeho služební

poměr skončil uvolněním ze služebního poměru, a proto mu náleží nárok na příspěvek za

službu. Správní orgán tedy nerozhodl správně, jelikož opominul podstatný fakt, že rozkaz

týkající se ukončení služebního poměru žalobce byl vydán bez právního podkladu.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí,

jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních

bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování

správního orgánu ( ).

Ze správního spisu vyplývá, že dne 1.12.1992 byl žalobce seznámen s rozkazem

ředitele FBIS ze dne 27.11.1992 č. 892, jehož kopie je součástí soudního spisu. V uvedeném

rozkazu je uvedeno, že žalobcův služební poměr příslušníka FBIS podle § 9 odst. 1 zákona

o zrušení FBIS končí dnem 31.12.1992. Jako důvod je v rozkazu označeno zrušení FBIS ke

dni 31.12.1992. Dne 23.12.1992 podal žalobce žádost o uvolnění ze služebního poměru ze

závažných rodinných důvodů, a to ke dni 30.12.1992. Žádost odůvodnil tím, že hodlá

pokračování 6 9Ad 9/2012

následovat do místa bydliště v okrese Trutnov svou dlouhodobě nemocnou manželku.

Dopisem ze dne 19.1.1993 ředitel Bezpečnostní informační služby informoval žalobce

o skutečnosti, že jeho žádost o uvolnění ze služebního poměru příslušníka FBIS nelze kladně

vyřídit, protože ještě před započetím lhůty pro uvolnění žalobcův služební poměr zanikl dle

§ 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Dopisem ze dne 18.12.1995 ředitel BIS odmítl nárok

žalobce na příspěvek za službu s tím, že žalobcův služební poměr nebyl skončen v zákoně

uvedeným způsobem. Žádostí ze dne 23.3.1999 adresovanou Úřadu vlády požádal žalobce

o přezkoumání postupu v souvislosti se skončením svého služebního poměru a o přiznání

příspěvku za službu. Ministr Jaroslav Bašta dopisem ze dne 21.5.1999 upozornil na svoji

nepříslušnost k rozhodnutí v dané věci a zároveň s poukazem na stanovisko nezávislého

právního experta označil rozhodnutí ředitele BIS o nevyhovění žalobcově žádosti o přiznání

příspěvku za službu za správné. Dne 17.5.2011 podal žalobce žádost o vydání rozhodnutí ve

věci uplatnění nároku na přiznání příspěvku za službu. Ředitel ekonomického odboru BIS

rozhodnutím ze dne 25.11.2011, č.j. 390-14/2011-BIS-33 rozhodl, že žalobci příspěvek za

službu podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB nenáleží. Odvolání,

které žalobce proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal, bylo napadeným

rozhodnutím zamítnuto.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 9 odst. 1 zákona o zrušení FBIS služební poměry příslušníků Federální

bezpečnostní informační služby, pracovní poměry pracovníků Federální bezpečnostní

informační služby a pracovní vztahy na základě dohody o pracích konaných mimo pracovní

poměr končí uplynutím dne 31. prosince 1992 z důvodu zrušení Federální bezpečnostní

informační služby.

Podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB služební poměr končí a) uvolněním, b) propuštěním,

c) odnětím hodnosti,

d) ztrátou hodnosti,

e) úmrtím příslušníka.

Podle § 99 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, ve znění účinném od

10.5.1990, příslušník musí být uvolněn ze služebního poměru, jestliže o to požádá. Žádost

musí být písemná, a žádá-li příslušník o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných

důvodů musí být v ní uveden též důvod pro uvolnění.

Podle § 99 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků SNB, jde-li o uvolnění ze

závažných osobních nebo rodinných důvodů (např. ze zdravotních důvodů, proto, že

příslušníku vznikne nárok na starobní důchod, proto, že následuje manžela do nového

bydliště, proto, že není využíváno jeho kvalifikace, u příslušnice též při uvolnění z důvodu

těhotenství nebo péče o dítě), skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních měsíců

a v ostatních případech uplynutím devíti kalendářních měsíců následujících po dni doručení

žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak.

Podle § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB rozhodnutí o skončení

služebního poměru uvolněním oznámí služební orgán příslušníku do jednoho měsíce ode dne

doručení jeho žádosti. Neučiní-li tak, skončí služební poměr uvolněním ve lhůtě uvedené

v žádosti. Není-li lhůta v žádosti uvedena, skončí služební poměr uplynutím tří kalendářních

pokračování 7 9Ad 9/2012

měsíců následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem

nedohodne jinak. Podal-li příslušník žádost v době od 10. března 1990 do 10. května 1990,

skončí jeho služební poměr dnem 10. června 1990, nebylo-li dohodnuto jinak. Podal-li

příslušník žádost v době od 11. května 1990 do 31. července 1990, skončí služební poměr

uplynutím jednoho měsíce ode dne doručení žádosti, nebylo-li dohodnuto jinak.

Podle § 99 odst. 4 zákona o služebním poměru příslušníků SNB nebylo-li rozhodnutí

o skončení služebního poměru uvolněním oznámeno příslušníku do jednoho měsíce ode dne

doručení jeho žádosti a byl-li v žádosti uveden důvod pro uvolnění, posuzuje se uvolnění jako

uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných důvodů.

Podle § 110 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků SNB příspěvek za službu

(dále jen "příspěvek") náleží za podmínek dále uvedených příslušníku, jehož služební poměr

skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 100 odst. 1

písm. a) až d).

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V daném případě je spor mezi stranami veden o to, zda žalobci náleží nárok na

příspěvek za službu podle § 110 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušníků SNB

či nikoliv. Zatímco žalobce je přesvědčen, že jeho služební poměr skončil uvolněním, a proto

mu nárok na příspěvek za službu náleží, žalovaný zastává názor opačný, neboť má za to, že

žalobcův služební poměr skončil nikoliv uvolněním, ale ze zákona, konkrétně podle § 9

odst. 1 zákona o zrušení FBIS. Podle shora citovaného ustanovení § 110 odst. 1 zákona

o služebním poměru příslušníků SNB náleží nárok na příspěvek za službu (při splnění dalších

podmínek) pouze tomu příslušníkovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo

propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až d) citovaného

zákona. To znamená, že pokud žalobcův služební poměr neskončil uvolněním, nárok na

příspěvek za službu žalobci nenáleží.

Soud se po posouzení věci zcela ztotožnil se závěry, k nimž při výkladu klíčového

ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků SNB dospěl správní orgán I. stupně

a následně též žalovaný. Ustanovení § 99 odst. 3 tohoto zákona ve své první větě výslovně

zakotvuje jednoměsíční lhůtu běžící ode dne doručení žádosti o uvolnění, ve které má

služební orgán oznámit příslušníku rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním.

V případě, že tak služební orgán neučiní a uvedená jednoměsíční lhůta uplyne marně, platí

podle druhé a třetí věty citovaného ustanovení, že služební poměr skončí uvolněním ve lhůtě

uvedené v žádosti, a není-li lhůta v žádosti uvedena, uplynutím tří kalendářních měsíců

následujících po dni doručení žádosti, pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne

jinak. Tyto tři věty ustanovení § 99 zákona o služebním poměru příslušníků je nutno vykládat

ve vzájemné souvislosti, přičemž je nutno vzít v potaz nejenom výklad gramatický, ale též

výklad logický a teleologický.

Z první věty ustanovení § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB

vyplývá, že služební orgán je povinen (a zároveň také oprávněn) rozhodnout o žádosti

příslušníka o skončení služebního poměru uvolněním a toto rozhodnutí příslušníku oznámit

v jednoměsíční lhůtě běžící ode dne, kdy mu byla žádost o uvolnění doručena. Po služebním

orgánu jistě nelze požadovat, aby o tak důležité věci, kterou skončení služebního poměru

nepochybně je, rozhodoval okamžitě či v nepřiměřeně krátké lhůtě. Zákonodárce za

přiměřenou shledal lhůtu jednoměsíční, kterou také vtělil do zákona. Dle náhledu soudu je

pokračování 8 9Ad 9/2012

zcela nepochybné, že dokud tato jednoměsíční lhůta, ve které má služební orgán rozhodnutí

o skončení služebního poměru uvolněním příslušníku oznámit, neuplyne, služební poměr

daného příslušníka trvá. Teprve po marném uplynutí uvedené lhůty může nastoupit následek

předvídaný ve druhé a třetí větě daného ustanovení, to jest skončení služebního poměru ve

lhůtě uvedené v žádosti, a není-li lhůta v žádosti uvedena, uplynutím tří kalendářních měsíců

následujících po dni doručení žádosti. Tento následek však nemůže nastat zpětně. Tím by

totiž byly zásadním způsobem zpochybněny veškeré úkony, které by příslušník FBIS

v mezidobí učinil. Žalovaný v této souvislosti právem označuje za nepředstavitelnou situaci,

kdy by příslušník bezpečnostního sboru přestal být příslušníkem zpětně, neboť v takovém

případě by muselo být se zpětnou účinností konstatováno, že po určitou dobu, kdy navenek

vystupoval a činil úkony jako příslušník bezpečnostního sboru, už příslušníkem ve

skutečnosti nebyl. Právě k takovému absurdnímu a nelogickému závěru nutně vede výklad

zastávaný žalobcem, který na jednu stranu připouští, že o jeho žádosti o uvolnění, kterou

podal dne 23.12.1992, byl služební orgán povinen (a současně oprávněn) rozhodnout

v zákonem stanovené jednoměsíční lhůtě, nicméně zároveň tvrdí, že poté, co daná lhůta

uběhla marně (poslední den této lhůty připadá na 23.1.1993), jeho služební poměr skončil

uvolněním ke dni, který uvedl ve své žádosti (30.12.1992), tedy zpětně.

Je pravdou, že ustanovení § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB

zjevně nepamatovalo na případy, kdy by příslušník ve své žádosti o uvolnění jako lhůtu, v níž

se domáhá uvolnění ze služebního poměru, uvedl lhůtu kratší než jeden měsíc. Právě to učinil

žalobce, který v žádosti ze dne 23.12.1992 požadoval uvolnění ze služebního poměru ze

závažných rodinných důvodů již ke dni 30.12.1992. Ze zákona je však možné dovodit

nepřijatelnost takového postupu, o čemž svědčí nejen výše zmíněná jednoměsíční lhůta,

kterou zákon poskytl služebnímu orgánu k vydání rozhodnutí o skončení služebního poměru

uvolněním a jeho oznámení příslušníku, ale též lhůta tří kalendářních měsíců následujících po

dni doručení žádosti, ve které má podle § 99 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků

SNB skončit služební poměr, jde-li o uvolnění ze závažných osobních nebo rodinných

důvodů (pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak). Také v případech, kdy

příslušník v žádosti o uvolnění, o které služební orgán nerozhodne ve stanovené jednoměsíční

lhůtě, žádnou lhůtu neuvede, jeho služební poměr dle § 99 odst. 3 zákona o služebním

poměru skončí uplynutím tří kalendářních měsíců následujících po dni doručení žádosti,

pokud se služební orgán s příslušníkem nedohodne jinak. Zákon tedy, pokud jde o skončení

služebního poměru příslušníka uvolněním, zjevně nepočítá s kratšími, pouze několikadenními

lhůtami, což plně koresponduje zásadnímu významu takového úkonu.

Z výše popsaných důvodů nelze než přisvědčit výkladu, který v dané věci zaujal

žalovaný a podle kterého není-li rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním

oznámeno služebním orgánem příslušníkovi FBIS do jednoho měsíce ode dne doručení jeho

žádosti, skončí služební poměr ve lhůtě uvedené v žádosti o uvolnění, nejdříve však dnem

následujícím po uplynutí uvedené jednoměsíční lhůty běžící od podání žádosti. Tento výklad

plně zohledňuje smysl zákona, jakož i logické souvislosti mezi jednotlivými větami

ustanovení § 99 odst. 3 zákona o služebním poměru příslušníků SNB. Námitku, že se jedná

o svévolný a nepřípustně extenzivní výklad zákona jdoucí zcela mimo rámec příslušného

zákonného ustanovení, tedy soud shledal neopodstatněnou. Naopak výklad předmětného

ustanovení, který zastává žalobce, nelze vzhledem k jeho nelogičnosti a rozporu se smyslem

zákona akceptovat.

Žalobcův služební poměr příslušníka FBIS vzhledem k výše uvedenému nemohl skončit na základě žalobcovy žádosti ze dne 23.12.1992 uvolněním dříve než dne 23.1.1993,

pokračování 9 9Ad 9/2012

neboť teprve tohoto dne by uplynula jednoměsíční lhůta, ve které byl dle zákona služební

orgán oprávněn rozhodnutí o skončení služebního poměru uvolněním žalobci oznámit. Dříve,

než tato lhůta uplynula, však žalobcův služební poměr skončil podle § 9 odst. 1 zákona

o zrušení FBIS uplynutím dne 31. prosince 1992 z důvodu zrušení Federální bezpečnostní

informační služby. V důsledku toho odpadl důvod pro rozhodování služebního orgánu

o žalobcově žádosti o uvolnění. Žalobcův služební poměr tak neskončil uvolněním, jak se

mylně domnívá žalobce, ale ze zákona, a žalovaný proto právem dospěl k závěru, že žalobci

nárok na příspěvek za službu nenáleží.

Argumentaci žalobce, že své nároky související s ukončením služebního poměru sice

uplatnil, avšak o jeho nároku nebylo rozhodnuto, což mu znemožnilo se efektivně bránit proti

nečinnosti správního orgánu, soud odmítá jako nepodloženou. Žaloba v této věci není

žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ale žalobou proti konkrétnímu

rozhodnutí žalovaného, jehož existence sama o sobě svědčí o tom, že žalovaný v dané věci

nečinný nebyl a o žalobcem uplatněném nároku meritorně rozhodl.

K námitce, že napadené rozhodnutí je nezákonné rovněž z toho důvodu, že žalovaný

při jeho vydání pominul podstatný fakt, a sice že rozkaz ředitele FBIS ve věcech personálních

č. 892 byl vydán bez právního podkladu, soud nemohl přihlížet, neboť tato byla vznesena až

po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby ( ). Pokud by soud

postupoval opačně, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek,

jednal by v rozporu s ustanoveními a věta třetí , které mu

ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných

v zákonem stanovené lhůtě. Soud k tomu pouze na okraj dodává, že žalobcův služební poměr

neskončil na základě výše uvedeného rozkazu ředitele FBIS ve věcech personálních č. 892,

ale v důsledku nastoupení právní skutečnosti stanovené zákonem (uplynutím dne 31. prosince

1992 z důvodu zrušení Federální bezpečnostní informační služby), což zmíněný rozkaz pouze

deklaroval. Žalobcem namítané procesní pochybení ředitele FBIS při vydání tohoto rozkazu

na skutečném důvodu skončení služebního poměru nemůže nic změnit.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle zamítl.

Za splnění podmínek zakotvených v soud o věci samé rozhodl bez

nařízení jednání (žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu

svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené

náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103

odst. 1 a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat

označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být

[OBRÁZEK]pokračování 10 9Ad 9/2012

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační

stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 25. září 2015

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Lucie Horáková