Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

43 Ad 4/2011 - 20

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Dalilou Marečkovou v právní věci

žalobce Ing. V. Š., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová

25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 08. 2011,

čj. 5605301174/315-AL,

t a k t o :

I. Rozhodnutí žalované ze dne ze dne 16. 08. 2011, čj. 5605301174/315-AL,

se z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) domáhá zrušení shora

označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná nevyhověla

námitkám žalobce proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 06. 2011, čj. 5605301174, kterým

byla zamítnuta jeho žádost o přiznání starobního důchodu z důvodu nesplnění podmínky

dosažení 10 let zaměstnání při těžbě, průzkumu a zpracování uranové rudy, které bylo podle

dřívějších předpisů zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na

starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, stanovené v § 74a odst. 2 zákona

č. , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

důchodovém pojištění“).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 2 -

Ze žaloby vyplývá, že jádrem sporu je názor žalované vyjádřený v napadeném

rozhodnutí, podle něhož zařazení do preferované pracovní kategorie provádí výlučně

zaměstnavatel a žalovaná posuzuje žádost pouze na základě zaměstnavatelem vystavených

dokladů, zde konkrétně podle zaslaných evidenčních listů důchodového zabezpečení (dále jen

„ELDZ“).

Žalobce již od počátku správního řízení namítal, že údaje v ELDZ jsou nesprávné, kdy

podle něj došlo v minulosti k poručení evidenční povinnosti zakotvené v ustanovení § 147

[žalobce má na mysli nejspíše odst. 1 písm. d)] , ve znění účinném

do 31. 12. 1993, podle níž byl zaměstnavatel povinen u zaměstnanců, kteří vykonávají

zaměstnání zařazené do I. nebo II. pracovní kategorie, zapisovat vedle údajů o době a trvání

práce také druh prováděné činnosti podle názvosloví a podle pořadových čísel uvedených v

resortních seznamech. Žalobce uvádí, že ačkoliv v období mezi 01. 08. 1980 – 31. 12. 1983

mu bylo v ELDZ do kategorie I.AA zařazeno pouze 150 dnů, ve skutečnosti v uvedeném

období do 28. 01. 1983 a posléze i v období od 01. 10. 1983 do konce roku 1983 po celou

dobu pracoval, a to v dole Alexandr na provoze Vrabčice, v prostředí s radonovou a ionizující

zátěží spolu s dalšími horníky, kteří do kategorie I.AA zařazeni byli. Ve zbylém období od

29. 01. 1983 do 30. 09. 1983 ve funkci báňského technologa pracoval postupně v několika

různých dolech, včetně provozu Vrančice, přičemž i v tomto případě některá pracoviště

splňovala podmínky pro zařazení do kategorie I.AA. Tyto skutečnosti žalobce dokládal

dokumenty v podobě dokladu vystaveného zaměstnavatelem o dosažení nejvyšší přípustné

expozice, v němž bylo do výpočtu zahrnuto i sporné období, notářsky ověřenými kopiemi

stránek z provozní knihy provozu Vrančice ze sporného období, v nichž byly zápisy

signovány podpisem žalobce, a také notářským zápisem, v němž žalobcova tvrzení o výkonu

práce na úsecích zařazených do kategorie I.AA potvrdili čtyři svědci, kteří s ním v uvedeném

období v důlním díle pracovali. Žalobce dále uváděl, že také v průběhu druhého, třetího a

čtvrtého ročníku studia na Střední průmyslové škole v Příbrami (dále jen „SPŠ“) v letech

1972 – 1975 vykonával povinnou praxi v podzemí, a to včetně uranových dolů. Tato praxe

měla být též v souladu s vyhláškou (konkrétně jejím ) evidována, avšak ve

skutečnosti k tomu nedošlo a žalobci tyto doby nebyly zohledněny v ELDZ, z nichž žalovaná

bez dalšího vychází.

S ohledem na uvedené má žalobce za to, že žalovaná měla při posuzování jeho žádosti

povinnost zabývat se věrohodností údajů v ELDZ a měla za tím účelem provést k důkazu

žalobcem navrhované y a vyslechnout uvedené svědky, popř. využít tak jako v některých

jiných případech institutu tzv. komisí pamětníků. Nezohlednění navržených listinných důkazů

a svědeckých výpovědí považuje žalobce ze strany žalované za čistě účelové a formalistické.

V situaci, kdy je zřejmé, že ELDZ byly nesprávně a nedostatečně vedeny, měla žalovaná

přihlédnout i k jiným hodnověrným dokladům. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného

rozhodnutí.

Žalovaná ve svém vyjádření zopakovala, že o hodnocení dob zaměstnání

v preferované pracovní kategorii rozhoduje výhradně na podkladě dokladů, které vystavuje

zaměstnavatel, resp. jeho právní nástupce, a pouze ve výjimečných případech, kdy

zaměstnavatel nemůže bezpečně dobu, druh a výkon zaměstnání v preferované kategorii

ověřit, lze vycházet i ze zápisů vyhotovených komisí pamětníků. V případě rozporu

v předložených dokladech je výhradně na zaměstnavateli, aby posoudil správnost údajů. Pro

žalovanou prohlášení svědků nejsou podstatná, neboť podle

Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o organizaci sociálního zabezpečení“), jimi lze prokazovat pouze dobu pojištění,

nikoliv jiné skutečnosti. Právní nástupce zaměstnavatele žalobce potvrdil k žádosti žalované

správnost údajů v ELDZ, a žalovaná proto vychází z těchto údajů, podle nichž žalobce

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 3 -

odpracoval v kategorii I.AA pouze 8 let a 237 dnů. Žalovaná tak trvá na tom, že žalobce

nárok na přiznání starobního důchodu nemá. Také z potvrzení SPŠ vyplývá, že doklady o

výkonu praxe žalobce nemá k dispozici. Žalovaná přitom nemá důvod pochybovat o

věrohodnosti zaměstnavatelem a SPŠ předložených dokladů.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce podal dne 09. 02. 2011 žádost o přiznání

starobního důchodu počínaje 30. květnem 2011, tj. od dosažení věku 55 let. K vyplněnému

formuláři žádosti připojil jako přílohu podání, v němž podrobně vysvětlil rozpornost údajů

v ELDZ, požádal žalovanou, aby prostřednictvím svých zákonných pravomocí působila na

právního nástupce jeho zaměstnavatele za účelem odstranění těchto vad ELDZ, a také

poukázal na skutečnost, že procesní úprava nevylučuje v případech jako je žalobcův

provedení důkazu svědeckými výpověďmi. Podání bylo doloženo také kopiemi výše

zmíněných listinných důkazů. V reakci na tuto žádost požádala žalovaná dne 20. 04. 2011

právního nástupce zaměstnavatele o přešetření údajů žalobce a zaslání tiskopisu č. 126 k

průkazu zaměstnání patřících do I. a II. pracovní kategorie. Dne 08. 06. 2011 žalovaná zaslání

výsledku přešetření urgovala. Bez ohledu na to, že se žalovaná nedočkala odpovědi, vydala

dne 28. 06. 2011 rozhodnutí, jímž byla žádost žalobce o přiznání starobního důchodu

zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že vychází výhradně z údajů v ELDZ, za něž

nese odpovědnost zaměstnavatel. Dále uvedla, že jej požádala o přešetření počtu dnů

odpracovaných v preferované kategorii a že vycházela z dokladu jím vystaveného dne

06. 06. 2011 (takový doklad se však ve správním spise nenachází). Teprve v průběhu řízení o

námitkách žalobce ze dne 15. 07. 2011 mělo být (podle úředního záznamu obsaženého ve

spise ze dne 15. 08. 2011) telefonicky pracovníkem právního nástupce zaměstnavatele

potvrzeno, že ELDZ žalobce je vyplněn správně. Písemně však tato skutečnost nijak

potvrzena nebyla a z úředního záznamu ve spisu ani nelze zjistit, jakým postupem a

srovnáním s jakou prvotní evidencí měla být správnost ELDZ ověřována; v podstatě nelze ani

zjistit, zda fakticky ke kontrole vůbec došlo.

Námitky žalobce brojily především proti skutečnosti, že žalovaná odmítá brát zřetel na

jiné údaje než uvedené v ELDZ, ačkoliv žádný zákon takový postup nenařizuje. Pokud

žalovaná akceptuje nekriticky údaje uváděné zaměstnavatelem, podporuje tím jeho nezákonný

postup. Žalobce namítal také nesprávnost postupu v řízení, když se žalovaná spokojila se

stanoviskem SPŠ, že k místu výkonu praxe a druhu vykonávaných prací nemá žádné písemné

doklady. Námitky žalobce byly zamítnuty napadeným rozhodnutím, v němž bylo pouze

zopakováno, že za zařazení směn do pracovních kategorií odpovídá zaměstnavatel a že

žalovaná z jím poskytnutých údajů pouze vychází (aniž by bylo poukázáno na právní předpis,

který to má stanovit). Dále žalovaná z ustanovení § 85 odst. 5 zákona o organizaci sociálního

zabezpečení dovodila, že lze-li čestným prohlášením dvou svědků prokazovat pouze dobu

pojištění, nelze svědeckou výpověď v řízení použít v jiných případech. Pokud jde o povinnou

praxi při studiu, žalovaná opět odkázala na potvrzení SPŠ o chybějící dokumentaci, z čehož

dovodila, že není možné určit, zda a v jakém rozsahu žalobce pracoval v kategorii I.AA.

Nakonec žalovaná uvedla, že k její žádosti právní zástupce zaměstnavatele správnost údajů

v ELDZ překontroloval a potvrdil. Hodnocením žalobcem navržených důkazů ani jejich

porovnáním s údaji v ELDZ se žalovaná vůbec nezabývala.

Soud po zhodnocení průběhu správního řízení, jak se podává ze správního spisu, a po

seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí musí konstatovat, že napadené rozhodnutí se

se stěžejní námitkou žalobce nevypořádalo správně. Soud nepovažuje za správný závěr

žalované, že se v řízení neuplatní jiné důkazní prostředky než ELDZ, a že z uvedeného

důvodu není namístě se důkazními návrhy žalobce a tvrzenou nesprávností ELDZ zabývat.

Nelze ani mít za to, že případná nesprávnost údajů v ELDZ je záležitostí, již si musí vyřešit

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 4 -

žalobce ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a že pro žalovanou záležitost končí tím, když jí zaměstnavatel k její výzvě potvrdí správnost údajů v ELDZ.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) se totiž jasně podává, že

žalovaná je i v řízení o žádosti o přiznání důchodové dávky vázána obecnou úpravou

správního řízení v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„s. ř.“), a to včetně právní úpravy dokazování. Již v rozsudku NSS ze dne 31. 05. 2005, č.j.

-78, bylo ještě za účinnosti dřívějšího konstatováno:

„Žalovaná v řízení o přiznání dávky důchodového pojištění postupuje dle zákona č.

, a to části šesté hlavy druhé a páté toho zákona, dále v souladu s

citovaného zákona pro toto řízení podpůrně platí i obecné předpisy o správní řízení, zejména

tedy (dále jen " "). obsahuje pro řízení

o důchodovém pojištění pouze fragmentární úpravu dokazování omezenou na výčet povinných

důkazů u určitých dob pojištění v § 85 a na výčet důkazních prostředků v ustanovení § 84

tohoto zákona. Tato ustanovení nestanoví pro prokazování účasti na důchodovém pojištění

povinný důkaz, správní orgán je tedy při řešení otázky sporné doby pojištění nucen

subsidiárně použít a dodržet ustanovení . Obecně lze shrnout, že v rámci

rozhodovací činnosti je správní orgán povinen shromáždit podklady k dostatečně

spolehlivému zjištění skutkového stavu, přičemž je oprávněn vyzvat účastníka k součinnosti a

vyvozovat případné negativní důsledky v případě jeho pasivity, stále však za dostatečné

zjištění skutečného stavu věci zůstává zodpovědným dle , .

Takto shromážděné důkazy správní orgán hodnotí podle své úvahy, každý jednotlivě a všechny

v jejich vzájemné souvislosti ( ). Hodnocení důkazů je jednou ze

stěžejních fází správního řízení, jehož průběh a výsledek musí být účastníkům řízení znám.

Tento názor je vyjádřen i poměrně jednotnou judikaturou soudů, např. rozhodnutím Vrchního

soudu v Praze sp. zn. : Správní orgán může přistoupit k hodnocení důkazů teprve

po vyčerpání možnosti odstranit existující rozpory v důkazech, pokud se rozpory nepodaří

odstranit, je nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění rozhodnutí vyložil, v čem rozpor

spočíval, co bylo učiněno pro jeho odstranění, z jakých důvodů jej nebylo možno odstranit, ke

kterým důkazům se při svém hodnocení přichýlil, které odmítl a proč. Pokud se správní orgán

bez řádného odůvodnění přikloní ke skupině důkazů, které podporují jedno skutkové

zjištění, a pomine důkazy, ze kterých vyplývá opak, vybočuje tím ze zákonných mezí pro

hodnocení důkazů.“

Od těchto závěrů se NSS neodchýlil ani po nabytí účinnosti s. ř. v rozsudku ze dne

27. 01. 2010, čj. -74:

„Nejvyšší správní soud upozorňuje, že a , o

organizaci a provádění sociálního zabezpečení sice zavádí specifika dokazování v řízení ve

věcech důchodového pojištění, avšak dokazování v oblasti pracovních kategorií neupravuje.

NSS v tomto rozsudku upozornil dále na to, že vadu řízení nelze spatřovat v tom, že

soud použil jiné důkazy než důkazy, které je žalovaná zvyklá používat. Kritizoval také, že

žalovaná se sice paušálně dovolává povinností zaměstnavatele stanovených zákonem č.

, o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, aniž by však uvedla, jaký

konkrétní právní předpis stanoví formy a způsoby dokazování zařazení zaměstnání do I.

pracovní kategorie.

Lze také poukázat na skutečnost, že komise pamětníků byly v jiných případech

využívány i pro dokazování správnosti zařazení zaměstnání do pracovních kategorií (srov.

rozsudek NSS ze dne 24. 05. 2011, čj. -76).

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 5 -

Nepřípustnost formalistického přístupu v oblasti posuzování zařazení zaměstnání do

pracovních kategorií byla ostatně shledána i Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 08. 2010,

sp. zn. , když uvedl: „Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát

konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický

postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti…

V prvé řadě je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení nebyl doposud řádně zjištěn

charakter výkonu činnosti stěžovatele…. Soud prvního stupně učinil krok k takovému zjištění

dotazem na bývalého zaměstnavatele stěžovatele ohledně přesného rozpisu náplně práce

stěžovatele, avšak spokojil se s odpovědí, že této žádosti nelze vyhovět, neboť ve spise se

žádné doklady nedochovaly. Soud prvního stupně tak vycházel pouze z tvrzení bývalého

zaměstnavatele stěžovatele a údajů uvedených v "potvrzení", což by bylo akceptovatelné za

situace, kdy by stěžovatel tyto údaje nerozporoval, v opačném případě však bylo na Krajském

soudu v Praze, aby provedl další dokazování v tom smyslu, zda skutečně činnost v podzemí

vykonávaná stěžovatelem spadala či nespadala mezi činnosti uvedené v příloze č. 2 nařízení

vlády č. “

Z výše citované judikatury je tedy zřejmé, že právní úprava řízení o důchodových

dávkách v zákoně o organizaci sociálního zabezpečení nezbavuje žalovanou povinnosti

postupovat při zjišťování skutkového stavu podle úpravy dokazování ve s. ř. Ustanovení § 84

a 85 zákona o organizaci soc. zabezpečení tak pouze stanoví, že k prokázání určitých

skutečností je žalovaná povinna akceptovat čestné prohlášení či určité konkrétně

specifikované důkazní prostředky. Z těchto ustanovení však nelze dovodit, že v případech,

kdy žalovanou tradičně používané důkazní prostředky (zejména ELDZ) selhávají, ať už proto,

že chybí, jsou vnitřně rozporné či evidentně zpochybněné jinými důkazními prostředky, by

nebylo možné užít jiných důkazních prostředků, které se nabízejí. Žalovaná je vázána

ustanovením § 51 odst. 1 s. ř., podle nějž lze k provedení důkazů užít všech důkazních

prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v

rozporu s právními předpisy. Jde zejména o y, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký

posudek. Vedle listinných důkazů tak mnohdy nezbude, než využít i svědeckých výpovědí,

zejména za situace, kdy původní doklady již nejsou dohledatelné.

Provedené důkazy musí být samozřejmě po jejich provedení zhodnoceny co do

důvěryhodnosti, souladu jejich obsahu s jinými důkazy, úplnosti apod., přičemž nelze

vyloučit, že s odstupem doby již svědci nebudou schopni popsat určité skutečnosti přesně a do

detailu, popř. je časově zařadit ke konkrétnímu datu. To však nelze a priori předpokládat a

bránit se provedení takového důkazu, jestliže stávající důkazní situace s ohledem na neúplné

prokázání rozhodných skutečností vyvolává významné pochyby o skutkovém stavu.

Z ustanovení § 3 s. ř. totiž plyne povinnost správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn

stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad

jeho úkonu se základními zásadami správního řízení.

Žalovaná se přitom nemůže spoléhat na to, že břímě případného dokazování přenese

na soud. Správní soudnictví je totiž založeno na koncepci přezkumu rozhodnutí správních

orgánů. Tato rozhodnutí až na nepodstatné výjimky musí obsahovat odůvodnění a v rámci něj

též vylíčení pro výrok nezbytných skutkových a právních zjištění včetně úvah, pomocí nichž

správní orgán v rámci zásady volného hodnocení důkazů vážil zjištění učiněná z jednotlivých

provedených důkazních prostředků (v obecnosti tuto povinnost zakotvuje § 68 odst. 3 s. ř.

v návaznosti na § 50 odst. 4 s. ř.). Úkolem soudu tedy není prvotní vytváření takových

zjištění. Správní soud je pouze povinen doplnit dokazování v rozsahu nezbytném k rozhodnutí

o žalobních námitkách. Není však povinen a vlastně s ohledem na princip dělby státní moci

ani nesmí nahrazovat důkazní činnost správních orgánů tam, kde závěru o skutkovém stavu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 6 -

nepředcházelo nezbytné dokazování, resp. kde toto dokazování je s ohledem na námitky

uplatněné již v průběhu správního řízení jen zcela fragmentární a evidentně nedostačující.

Nastane-li situace, jako v nyní projednávané věci, kdy skutková zjištění správního

orgánu jsou zcela nedostatečná (jedno zda v důsledku nedbalého vedení správního řízení či

v důsledku nesprávného výkladu procesních předpisů upravujících dokazování), správní soud

napadené rozhodnutí podle i bez jednání zruší.

Protože z obsahu správního spisu je zřejmé, že správnost údajů v ELDZ byla

podstatnou měrou zpochybněna, neboť nejen z tvrzení žalobce, ale i z dokladů o dosažení

nejvyšší přípustné expozice vystavených bývalým zaměstnavatelem se podávají jiné

skutečnosti než uváděné v ELDZ, byla žalovaná povinna se pokusit o odstranění těchto

nesrovnalostí, ať už doplněním dokazování svědeckými výpověďmi či dalšími listinnými

důkazy, z nichž by vyplynulo, z které z listin vystavených zaměstnavatelem lze vycházet,

popř. není-li spolehlivá ani jedna, jakou délku zaměstnání v preferované kategorii lze podle

provedeného dokazování mít za prokázanou jinak. Také v situaci, kdy SPŠ pouze uvedla, že

nedisponuje potřebnými písemnými podklady o průběhu povinných studentských praxí,

nemohla žalovaná bez dalšího na zjišťování druhu vykonávané praxe rezignovat (ledaže by

z dosavadních výsledků skutkového šetření vyplynulo, že rozsah takové praxe nemůže mít na

výrok rozhodnutí vliv). Nelze totiž již dopředu mít za to, že jiné důkazy k prokázání průběhu

praxí jsou nedostupné. Správní orgán zde naopak mohl s odkazem na § 50 odst. 2 větu

poslední s. ř. vyzvat žalobce k poskytnutí součinnosti při opatřování podkladů pro rozhodnutí

např. tím, že označí osoby, které by mohly o průběhu této praxe svědčit. Zjištěné informace

pak žalovaná mohla v případě potřeby ověřit konfrontací s údaji, kterými disponuje SPŠ.

Napadené rozhodnutí soud nerušil pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaná

v rozhodnutí uvedla důvody, proč k námitkám žalobce nepřihlížela, byť tyto důvody byly

shora shledány nesprávnými. Je však zřejmé, že skutkový stav, z nějž vycházelo napadené

rozhodnutí, si vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění dokazování, které není úkolem pro

správní soud. Proto bylo přistoupeno ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci

k dalšímu řízení podle V novém řízení bude žalovaná povinna

doplnit dokazování v rozsahu shora naznačeném tak, aby došlo k řádnému vypořádání

námitek žalobce.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením

Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobci, který

byl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží, avšak podle obsahu spisu mu

doposud žádné náklady nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů

řízení nepřiznal.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k

podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]- 7 -

němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 31. ledna 2012

JUDr. Dalila Marečková,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Nešporová

Rozsudek byl vyhlášen dne 31. 01. 2012 ( , ,

).