Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 129/2009 - 74

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: prof. JUDr. Ing. R. M., CSc., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. - 40,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. - 40, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 6. 5. 2008, č. X. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadeného rozsudku proto, že žalobce při jednání před soudem prokázal nové skutečnosti, potvrzující, že v době od 1. 7. 1961 do 31. 8. 1977 pracoval v zaměstnání, zařazeném v I.A pracovní kategorii. Soud pak zavázal stěžovatelku, aby v dalším řízení na základě nových skutečností rozhodla o nároku na starobní důchod žalobce. Stěžovatelka namítala, že jedinou možností žalobce, jak prokázat skutečnost, že v rozhodné době pracoval v zaměstnání zařazeném v I.A pracovní kategorii, je doložit „přílohu č. 126“, kterou vystaví organizace, v níž pracoval. Pouze tato příloha je jediným způsobilým dokladem k prokázání této skutečnosti; jiné doklady, jako je třeba potvrzení zaměstnavatele z roku 1987, jsou nedostačující a nevěrohodné.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce poukázal na to, že hodnocení důkazů nepřísluší stěžovatelce, ale soudu, a proto navrhl kasační stížnost zamítnout.

Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval zejména otázkou, kdy vznikl žalobci nárok na starobní důchod, a tedy kdy dovršil věk pro jeho přiznání, k čemuž bylo nutno se zabývat tím, jak dlouho vykonával práci zařazenou do I.A nebo I.AA kategorie. Na základě řady dokladů, které žalobce městskému soudu předložil, dospěl městský soud k závěru, že celkový výkon zaměstnání žalobce dle byl delší než 20 roků a žalobci tak vznikl nárok na starobní důchod dosažením věku 55 let, tedy k datu 6. 8. 1993, a další dobu jeho zaměstnání od 6. 8. 1993 do 1. 4. 2008 lze považovat za dobu zaměstnání vykonávanou po vzniku nároku na starobní důchod.

Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, bylo na něm zhodnotit, zda kasační stížnost splňuje všechny formální náležitosti, které na ni klade . Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, napadené rozhodnutí je rozhodnutím, proti kterému lze tento mimořádný opravný prostředek ve smyslu podat, a stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Rovněž je řádně zastoupena ve smyslu Kasační stížnost je tedy přípustná.

Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu kasačních důvodů stěžovatelem uplatněných. Stěžovatel uvádí, že uplatňuje kasační důvody podle a d) a že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Závěr stěžovatelky, že jediným relevantním dokladem pro hodnocení doby zaměstnání ve výhodnější pracovní kategorii je „příloha č. 126“ a že jiné důkazy, byť by byly provedeny před soudem a jím uznány za relevantní, nejsou pro účel hodnocení doby zaměstnání ve výhodnější pracovní kategorii dostačující, není správný. Stěžovatelka v prvé řadě neuvádí, o jakou právní úpravu opírá své tvrzení, že jediným relevantním důkazem pro zařazení do pracovní kategorie pro účely důchodových nároků je jí požadovaná „příloha č. 126“.

Nejvyšší správní soud upozorňuje, že a , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení sice zavádí specifika dokazování v řízení ve věcech důchodového pojištění, avšak dokazování v oblasti pracovních kategorií neupravuje.

Pokud pak jde o dokazování v řízení soudním, Nejvyšší správní soud poukazuje na svou dosavadní judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. - 83, dostupné na www.nssoud.cz), navazující na judikaturu krajských soudů, kde dospěl k závěru, že krajský soud může na základě provedeného dokazování v souladu s dospět k závěru odchylnému oproti závěru České správy sociálního zabezpečení, a zavázat správní orgán závěrem o tom, zda práce vykonávaná žalobcem odpovídala zcela zaměstnání zařazenému do I. pracovní kategorie. V takovémto případě krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zruší pro vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

má ve svém ustanovení zakotvena pravidla pro dokazování ve správním soudnictví. Nejde sice o speciální úpravu ve vztahu k dokazování podle , nicméně správní soud je při přezkoumávání žalobou napadeného rozhodnutí povinen posoudit a zhodnotit, zda správní orgán dostatečně zjistil a objasnil skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel. Zjistí-li v tomto směru vady takového rázu, které vyvolávají pochybnost o zákonnosti napadeného rozhodnutí, zruší napadené rozhodnutí třeba i bez jednání. Dojde-li k závěru, že je potřebné a účelné, aby sám provedl dokazování směřující ke zjištění skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ), provede dokazování zásadně při jednání ( ). Podle zásad uvedených v (zejména odstavec 1 ) soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné (a za případného přiměřeného použití příslušných ustanovení ). Soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán, může proto v rámci dokazování zopakovat, tj. znovu provést důkazy, které již provedl správní orgán, nebo provést důkazy, které správní orgán vůbec neprovedl. Při rozhodování pak vychází jak z důkazů zopakovaných, tak z důkazů, které provedl sám; tyto důkazy pak zhodnotí podle zásady volného hodnocení důkazů, tj. každý jednotlivě a všechny v jejich souhrnu a vzájemné souvislosti s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem. Ve svém rozhodnutí pak vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Jestliže poté, co sám provedl dokazování, žalobou napadené rozhodnutí zruší a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení, je správní orgán povinen zahrnout v tomto dalším řízení i důkazy provedené soudem mezi podklady pro svá rozhodnutí, ačkoliv je sám neprovedl. (srov. citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. - 83) Správní orgán je rovněž vázán i výsledky hodnocení provedených důkazů a z nich vycházejícím právním názorem.

V tomto případě pak stěžovatelka vlastně nenapadá skutkové závěry učiněné v napadeném rozsudku ani právní závěry, jež z nich soud vyvodil, ale nezákonnost rozhodnutí soudu i vady řízení před ním spatřuje v tom, že soud použil jiné důkazy než důkazy, které je stěžovatelka zvyklá používat. Stěžovatelka se sice paušálně dovolává povinností zaměstnavatele stanovených , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, aniž by však uvedla, jaký konkrétní právní předpis stanoví formy a způsoby dokazování zařazení zaměstnání do I. pracovní kategorie.

Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost stěžovatelky neshledal důvodnou, a proto ji podle zamítl.

Stěžovatelka, která v řízení o kasační stížnosti neměla úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( a contrario za použití ). Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť náhradu nákladů řízení neuplatňoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu