Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1874/2025

21 Cdo 1874/2025-669

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Peterem Pernišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 26/15, proti žalovanému NEY spořitelní družstvo se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Rohanské nábřeží č. 671/15, IČO 26137755, zastoupenému Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem se sídlem v Praze, Ukrajinská č. 1488/10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2025, č. j. -609, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2025, č. j. -609, není ve věci samé přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Závěr odvolacího soudu, že vykonával-li žalobce jako zaměstnanec v pracovním poměru k žalovanému činnost, kterou po svém zvolení vykonával jako člen představenstva žalovaného, zanikl jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. , přihlásil k již dříve jím vyslovenému právnímu názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru. Z jeho závěrů (jež mimo jiné porovnávají režim podle § 66d obchodního zákoníku s předchozí a následnou právní úpravou) se dále podává, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, a tedy aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce (dále srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , nebo – ve vztahu k členu voleného orgánu družstva – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ).

4. Předkládá-li žalobce v dovolání jako dosud neřešené právní otázky, zda „může vzniknout konkludentní dohoda o zániku pracovního poměru bez toho, aby o existenci dohody věděli účastníci takové dohody“, a zda „je v případě tvrzení o uzavření konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru nutné prokazovat všechny podstatné náležitosti, tedy jak jednání směřující k nabídce ukončení pracovního poměru, tak i odpovídající jednání druhé strany, z něhož lze dovodit její vůli tuto nabídku akceptovat“, pak přehlíží, že na uvedených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Závěr, že mezi stranami došlo ke konkludentní dohodě o rozvázání pracovního poměru, vyplývá – s ohledem na výše uvedené – již ze skutkového závěru, že žalobce byl poté, co vykonával u žalovaného práci v pracovním poměru jako ředitel divize provozu a podpory, zvolen se svým souhlasem do funkce člena představenstva žalovaného a že náplň práce žalobce jako člena představenstva byla stejná jako náplň práce, kterou vykonával před svým zvolením v pracovním poměru. Souběžný výkon činnosti člena představenstva a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřichází v úvahu.

5. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na další žalobcem formulované otázce, zda „je ve sporném řízení povinen prokazovat existenci a obsah konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru ten účastník, který její existenci tvrdí a dovolává se jí ke svému právnímu prospěchu ve věci“. Odvolací soud vyšel při zjišťování skutkového stavu rozhodného pro závěr, že došlo k rozvázání pracovního poměru konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, ze shodných tvrzení účastníků (viz odst. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

6. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda „může za situace oboustranného právního omylu ohledně trvání pracovního poměru, vyvolaného výslovným ujištěním zaměstnavatele, dojít ke konkludentnímu uzavření nové pracovní smlouvy“. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že „žalobce v řízení ani netvrdil a tím spíše neprokázal, že by po ukončení výkonu funkce (ke dni 25. 6. 2020) došlo k uzavření nové pracovní smlouvy, byť konkludentní, tedy že by obě strany projevily dostatečnou vůli uzavřít nový pracovní poměr“.

7. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 přitom nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

8. Vlastní verzi skutkového stavu formuluje žalobce zejména tam, kde své dovolací důvody staví na předpokladu, že „úmyslem obou účastníků bylo nepřivodit jmenováním žalobce do funkce člena statutárního orgánu žalovaného zánik jeho pracovního poměru“, že „žalobce byl opakovaně ujišťován žalovaným, že odstoupí-li z funkce statutárního orgánu, bude pokračovat v práci podle existující pracovní smlouvy“ (viz bod 12.1 dovolání), a že mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce po dobu svého působení v představenstvu práci na základě své pracovní smlouvy dočasně vykonávat nebude, ale pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným má z vůle obou účastníků trvat i během působení žalobce v představenstvu žalovaného a po skončení tohoto působení se má obnovit v plném rozsahu (viz bod 13.1 dovolání). Tyto skutkové předpoklady žalobce nevycházejí ze skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně a na které odvolací soud odkázal (viz zejména odst. 4 a 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); na jejich základě formulované právní otázky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

9. Dovolání žalobce ve své podstatné části směřuje ke zpochybnění dlouhodobě ustálené judikatury dovolacího soudu ke skončení pracovního poměru konkludentní dohodou o jeho rozvázání v případě zaměstnance, který v pracovním poměru k obchodní korporaci vykonává činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako její statutární orgán (nebo jeho člen). Dovolatel však nebere náležitě v úvahu, že konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. . Nejvyšší soud přitom výše formulované důvody pro odklon od právního názoru vyjádřeného v uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu neshledal.

10. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2026

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu