Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2149/2025

-406

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce D. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní č. 46, proti žalovanému Středočeskému kraji, se sídlem krajského úřadu v Praze 5, Zborovská č. 81/11, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 1550/15a, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. -365, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j.

-365, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovolatel namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se základními principy pracovního práva ve smyslu , podle nichž je třeba na zaměstnance nahlížet jako na slabší stranu. Tyto principy se podle jeho názoru musí projevit nejen v oblasti práva hmotného, ale i v oblasti práva procesního. Podle dovolatele soudy při hodnocení důkazů v souladu s uvedenými principy nepostupovaly, neboť „veškeré důkazy a nejasnosti byly vyloženy ve prospěch zaměstnavatele“, čímž se soudy měly odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. , a ze dne 20. 10. 2017, sp. zn. , pak dovolací soud uvádí, že tato dovolatelem citovaná judikatura se projevem zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (ve smyslu ) ve vztahu k hodnocení důkazů nezabývá a v projednávané věci tak není přiléhavá (tato rozhodnutí pouze poukazují na existenci uvedené zásady v souvislosti s právy a povinnostmi zaměstnance před uzavřením smlouvy, respektive v souvislosti s pracovním posudkem). Z judikatury Nejvyššího soudu naopak vyplývá závěr, že základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [ ] na rozložení důkazního břemene nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. ).

3. Dovolatel dále namítá, že soudy se od judikatury Nejvyššího soudu odchýlily i tím, že opomenuly diskriminační jednání, kterému byl dovolatel jako zaměstnanec žalovaného vystavován, a v neposlední řadě namítá, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, čímž se měly opět odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , pak dovolací soud uvádí, že citovaná judikatura je v projednávané věci nepřiléhavá, neboť vychází z jiného skutkového stavu, v němž byl rozlišovacím diskriminačním kritériem věk. K námitce dovolatele, že jiným dvěma zaměstnancům, kteří rovněž nesplnili úkol spočívající ve vyplnění osobního ohodnocení, na rozdíl od žalobce nebyla doručena výtka ani vůči nim nebyly činěny jiné personalistické kroky, Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže přitom spoléhat na to, že k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného ustanovení totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to i v případě, že pracovní kázeň (povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) porušuje. Tento jednostranný úkon (jednání) je zcela na uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel (žalovaný) k závěru, že se žalobcem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením, že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. ).

4. Namítá-li pak dovolatel, že úkol týkající se osobního ohodnocení splnil včas nebo že kompetence nebyly vyjasněny, předkládá tím dovolacímu soudu vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

5. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d. V projednávané věci se soudy zabývaly každým jednotlivým uvedeným porušením povinností žalobce a na základě rozsáhlého dokazování dospěly k závěru, že žalobce věděl, kteří zaměstnanci žalovaného jsou jemu nadřízeni, a rovněž k závěru, že žalobce v systému nevyplnil sebehodnocení v zadaném termínu. Soudy tak učinily na základě zjištění, která vyplynula z výpovědí svědků a z provedených listinných důkazů. Nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

6. Vytýká-li dovolatel v této souvislosti, že žalovaný závěr o nevyplnění osobního hodnocení žalobcem „založil na nezákonném sledování žalobce“, neformuluje v tomto směru žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a ani neuvádí, v čem zde spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ); v této části tak dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

7. V závěru svého dovolání namítá dovolatel, že skutkové zjištění soudů nemá oporu v provedeném dokazování, a v této souvislosti poukazuje na závěr odvolacího soudu o předchozích upozorňováních žalobce na porušování pracovních povinností před upozorněním na porušení pracovních povinností, které byly předmětem tohoto řízení (viz bod 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud však své rozhodnutí založil primárně na tom, že v řízení bylo žalobci prokázáno porušení pracovních povinností, pro které byla dána výpověď z pracovního poměru. Nepodařilo-li se žalobci dovoláním zpochybnit tento závěr odvolacího soudu, jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby žalobce, nemůže věcný přezkum posouzení těchto předchozích upozorňování žalobce ovlivnit výsledek sporu a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

8. Podle pak dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 2. 2026

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu