Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2174/2025

28 Cdo 2174/2025-1329

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenéMgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2025, č. j. -1285, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 7. 2024, č. j. -1182, zastavil řízení ohledně dvou blíže identifikovaných pozemků (výrok I), nahradil projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků p. č. XY v k. ú. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY i p. č. XY a XY v k. ú. XY (výrok II), stran dalších ve výroku specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic (výrok IV) i státu (výroky V a VI). Soud prvního stupně vyšel z faktu, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jíž za v minulosti odňaté pozemky, které nelze pro jejich zastavěnost pozemními komunikacemi, respektive bytovou zástavbou, či sportovním areálem vydat, přísluší náhrada podle zákona o půdě. Při určení výše restitučního nároku vycházel ze znaleckého posudku Appraising Alpha – znaleckého u s.r.o., oceňujícího původní pozemky jako stavební, odkazuje přitom na návrh přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec XY z roku 1935, jenž hodnocené pozemky určoval k zastavění. K ocenění užil jednotkovou cenu stanovenou pro hlavní město Prahu, byly-li původní pozemky k okamžiku účinnosti zákona o půdě jeho součástí. Znalecký ústav uplatnil srážku z ceny ve smyslu a přílohy č. 7 , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále jen „ “), za v době odnětí pozemků chybějící připojení na kanalizaci a vodovod. Naproti tomu neaplikoval srážky za absenci přístupu po zpevněné komunikaci, byly-li pozemky, jakožto soubor více pozemků jediného majitele, přístupny po zpevněné cestě, ani srážku za stavební nesrostlost s obcí, nacházela-li se hranice komplexu odňatých pozemků do 150 m od zastavěného území obce XY a XY, jež se následně staly součástí hlavního města. S odkazem na obdobná řízení restituentky konstatoval obvodní soud liknavý přístup žalované spočívající především ve lpění na nesprávném vyčíslení restitučního nároku žalobkyně, a s tím související nemožnosti jeho saturace cestou veřejných nabídek, i době, po niž nebyl prozatím plně uspokojen. Soud prvního stupně zohlednil, do jaké výše byl již restituční nárok vypořádán v nabídkových řízeních, či v jiných souběžně probíhajících soudních sporech o témže nároku. Ve vztahu k vybraným pozemkům, jež shledal k vydání vhodné, pak žalobě vyhověl, zatímco stran ostatních, které i po částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení, žalobu zamítl.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. -1285, k odvolání obou účastnic rozhodnutí soudu prvého stupně v části vyhovujícího výroku II týkající se pozemku p. č. XY v k. ú. XY zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ve zbytku tohoto výroku je potvrdil (výrok II), v zamítavém výroku III je ohledně vyjmenovaných pozemků zrušil a řízení v daném rozsahu zastavil (výrok III), stran pozemku p. č. XY v k. ú. XY je ve výroku III změnil tak, že se ve vztahu k němu nahrazuje projev vůle žalované s uzavřením smlouvy o jeho bezúplatném převodu na žalobkyni (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výrok V), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok VI). V reakci na částečné zpětvzetí žaloby z důvodu partikulárního uspokojení restitučního nároku v paralelně vedených soudních řízeních týchž účastnic nejprve odvolací soud v části přezkoumávaný rozsudek zrušil a řízení v příslušném rozsahu zastavil. Městský soud jinak přisvědčil skutkovým i právním závěrům obvodního soudu stran existence restitučního nároku i jeho původní výše. Ztotožnil se též s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních včetně aplikace konkrétních srážek podle oceňovací vyhlášky tak, jak vyplývá z provedeného znaleckého posudku. Zmíněné úvahy považoval za odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu. Zopakoval, že posuzované pozemky byly v plochách dlouhodobě určených k městské zástavbě již od roku 1935, což bylo jen potvrzeno dalším historickým vývojem a na nich realizovanou stavební činností. K řečenému rovněž v intencích , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), připomněl analogické závěry soudů v souvisejících řízeních. Zohledniv míru uspokojení původního restitučního nároku, rozhodl, jak bylo uvedeno shora.

3. Vůči rozsudku městského soudu (výslovně jeho výrokům II, IV, V a VI) brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v otázkách, jež doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. Artikuluje zejména svůj nesouhlas se stanovením výše restitučního nároku, respektive oceněním původních pozemků jako stavebních. Setrvale zastává nižší vyčíslení restitučního nároku, čímž zpochybňuje i závěr o své liknavosti ve vztahu k žalobkyni. Má za to, že nelze vycházet z výše poukazovaného návrhu územně plánovací dokumentace, jež ovšem v době odnětí pozemků nebyla platná formálně ani materiálně. Zdůrazňuje, že k zastavění dotčených pozemků došlo až desítky let po jejich odnětí státem, a to jiným druhem staveb, než jaký byl předvídán zmiňovanou dokumentací. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , konkrétně na tezi, podle níž nelze přičítat ku prospěchu oprávněné osobě navýšení hodnoty pozemku, k němuž došlo po přechodu na stát bez jejího přičinění. Dále rozporuje samu sazbu, jíž byly posuzované pozemky oceněny. Za nesprávný pokládá znalci zastávaný výklad oceňovací vyhlášky, aplikovali-li jednotkovou cenu odpovídající pozemkům, jež jsou součástí hl. města Prahy, avšak jejich stavební (ne)srostlost posuzovali ve spojitosti s obcí XY. Po Nejvyšším soudu žádá závaznou judikatorní interpretaci pojmu stavební (ne)srostlost ve smyslu oceňovací vyhlášky a vyjasnění, ve vztahu k území které obce (zda nejbližší, či té, determinující základní jednotkovou sazbu) je zapotřebí ji posuzovat. Stejně tak se domáhá výkladu pojmu nezpevněná komunikace užitého v příloze oceňovací vyhlášky s důrazem, je-li existenci komunikace zapotřebí zkoumat ke každému jednotlivému pozemku, či postačí dosažitelnost souboru současně odnímaných pozemků téhož vlastníka.

4. Pro vyslovené dovolatelka žádá zrušení (eventuálně změnu) rozsudku odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, stejně jako jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

5. K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, respektive pro nedůvodnost zamítnout.

6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění pozdějších předpisů.

7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle , zabýval jeho přípustností.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání ovšem přípustným není.

10. V situacích prokázaného liknavého, svévolného či diskriminačního postupu povinné osoby (žalované, respektive dříve jejího právního předchůdce), v jehož důsledku se oprávněný subjekt i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv, judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost uspokojení restitučního nároku i mimo veřejné nabídky žalované (skrze vydání konkrétních pozemků). Řečené včetně příslušné judikatury, jakož i bližšího rozboru, co se míní onou liknavostí či dalšími podmínkami, zrekapituloval Nejvyšší soud mimo jiné ve svém nedávném rozhodnutí ve sporu totožných účastnic – usnesení ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. , na něž lze, dbaje přitom postulátu zakotveného v § 13 o. z., pro stručnost odkázat. Dovolací soud v něm připomněl, že projevem liknavého přístupu může být krom jiného i lpění na nesprávném ohodnocení restitučního nároku, tedy nesprávném určení ceny původně odňatých a nevydaných pozemků (srov. body 11 citovaného usnesení, a v něm odkazovanou judikaturu). Současně konstatoval, že zjišťování a hodnocení rozhodných okolností v tomto směru je především otázkou skutkovou, jejíž řešení může podléhat dovolacímu přezkumu toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (k tomu viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. ). V nynější věci se konkluze nalézacích soudů stran liknavého postupu žalované, založené zejména na nesprávném ocenění restitučního nároku a neochotě k jeho přecenění i přes požadavky žalobkyně, jeví se zmiňovanou rozhodovací praxí zcela konformními a nevykazujícími nepřiměřenost ve vztahu ke zjištěným skutečnostem.

11. K dovolatelkou rozporovanému charakteru původních pozemků a s ním souvisejícímu stanovení hodnoty restitučního nároku lze vzhledem k obdobné argumentaci uplatněné žalovanou v aktuálním dovolání stejně jako v rámci dřívějšího řízení týkajícího se totožného restitučního nároku rovněž odkázat na shora citované usnesení sp. zn. , potažmo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. . V nich bylo připomenuto, že za pozemky, jež byly v době odnětí vlastnického práva pozemky stavebními, či byly za tímto účelem vykupovány (resp. odebírány), je zapotřebí poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu podle § 14 odst. 1 oceňovací vyhlášky. Při zjišťování povahy konkrétního pozemku mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení řečené otázky jeví relevantní. Mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji srovnej kupř. v citovaném rozsudku jmenovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. ).

12. Ani v nynějším případě tak nelze soudům stran závěru o stavebním charakteru posuzovaných pozemků ničeho vytknout, vycházely-li v intencích připomenuté judikatury především z návrhu dobové územně plánovací dokumentace, jako jedné z řečených rozmanitých okolností, na jejímž základě byly předmětné pozemky umístěny v plochách dlouhodobě vyhrazených k městské zástavbě, což ostatně potvrdil i další historický vývoj a realizovaná stavební činnost, z čehož soudy dovodily určení posuzovaných pozemků pro stavbu již v době jejich odnětí státem. Uvedené pak odpovídá též tezím vysloveným v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. , s nímž příslušné závěry odvolacího soudu, jež se nejeví nikterak nepřiměřené skutkovým zjištěním v nynější věci, rovněž nekolidují. Současně nelze přehlížet skutkovou a právní specifičnost, jež ve jmenovaném rozhodnutí posuzovaná věc vykazovala.

13. Dožaduje-li se dovolatelka opakovaně a s totožnou argumentací (obdobně jako v řízeních vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. a sp. zn. ) výkladu jednotlivých pojmů obsažených v oceňovací vyhlášce – stavební (ne)srostlost a nezpevněná komunikace, nelze než její námitky opětovně odmítnout. Nalézací soudy i v aktuální kauze založily své závěry o neužití žalovanou prosazovaných konkrétních srážek podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež jejich aplikaci vylučovala (odňaté pozemky určené k zástavbě, která byla posléze – byť s jistým časovým odstupem – realizována, se ke dni účinnosti zákona o půdě nacházely na území hlavního města Prahy, a proto mají být oceněny v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 jako pozemky na území hlavního města Prahy, přičemž v době odnětí pozemků byly tyto stavebně srostlé s obcí XY, což ostatně dovolatelka ani nyní nezpochybňuje, a byly přístupné po zpevněné komunikaci). Na dovolatelkou formulovaných otázkách dožadujících se obecného výkladu pojmů oceňovací vyhlášky, jakož ani na vyloučení aplikace srážek v důsledku principu ex favore restitutionis, tak napadené rozhodnutí zjevně nezávisí. Nemůže-li jimi být dotčena správnost naříkaného rozhodnutí, nelze skrze ně ani založit přípustnost dovolání (v podrobnostech viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. ). Samy námitky k faktickým zjištěním stran charakteru komunikace i blízkosti zastavěných území jsou pak rovněž skutkové povahy, pročež nemohou přípustnost dovolání založit (viz výše).

14. Pro úplnost je možné dodat, že nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu žalovaná dovoláním napadá toliko jako výroky akcesorické, aniž by ve vztahu k nim uplatňovala samostatnou argumentaci.

15. Ze shora vyřčeného je zřejmé, že žalovaná nepředložila žádnou otázku, jejíž posouzení by se příčilo dosavadní judikatuře, či pro rozsouzení věci rozhodnou problematiku judikaturou prozatím neřešenou, a proto Nejvyšší soud její dovolání ve smyslu pro nepřípustnost odmítl.

16. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , bod 34).

17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, v níž dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „AT“. Dle , bodu 6, , AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.140 Kč (tarifní hodnotu představuje cena vydávaných pozemků 453.921,30 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle AT a navýšením o 21 % DPH dle tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.813,90 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2026

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu