Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 91/2017 - 31

- 32

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: T. B. D., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2017, č. j. – 35,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-381/ZA-ZA11-HA10-2016, žalovaný rozhodl, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle až 14b , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “).

II.

[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. – 35. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v a d)

[4] Podle názoru stěžovatelky žalovaný nedostatečně zjistil skutečný stav věci a dospěl tak k nesprávnému závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Navzdory tomu, že tuto námitku uplatnila v rámci žaloby, krajský soud ji shledal nedůvodnou a nepřezkoumatelné a nezákonné rozhodnutí žalovaného potvrdil, čímž vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti zatížil i svůj rozsudek.

[5] Krajský soud se dále nesprávně vypořádal s žalobní námitkou směřující proti neudělení humanitárního azylu podle . Stěžovatelka v rámci řízení o mezinárodní ochraně sdělila vážné důvody pro jeho udělení. Žalovaný však vybočil z mezí pro správní uvážení, neboť nedostatečně odůvodnil neudělení humanitárního azylu. Krajský soud proto pochybil, když z těchto důvodů rozhodnutí žalovaného nezrušil.

[6] Krajský soud se rovněž nesprávně vypořádal s žalobní námitkou, kterou stěžovatelka napadala skutečnost, že se žalovaný v rozporu s ustálenou judikaturou nezabýval možností udělení doplňkové ochrany podle . Podle této judikatury nelze a priori uzavřít, že k rozporu s mezinárodními závazky nemůže dojít v důsledku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žadatele o mezinárodní ochranu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. – 92, a ze dne 11. 3. 2015, č. j. - 27).

IV.

[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( , 4 ).

[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelka ve své stručné argumentaci nevyložila žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[10] V daném případě ze spisového materiálu vyplývá, že do České republiky nejprve přicestoval manžel stěžovatelky, a to za účelem výdělečné činnosti. Stěžovatelka do České republiky poprvé přijela již v roce 1998. Pobývala zde legálně, měla povolení k trvalému pobytu. Poté se vrátila do Vietnamu, kde zůstala cca 5 let. V dubnu 2013 opět přijela do České republiky za manželem, který zde zůstal a podnikal. S ohledem na dlouhodobý pobyt ve Vietnamu stěžovatelka přišla o povolení k pobytu na území České republiky. Nové povolení k pobytu se jí nepodařilo získat. Proto podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť chce zde zůstat s manželem, se kterým společně podnikají (prodej potravin). Do Vietnamu se nechce vrátit, protože tam již nemá žádný majetek ani práci. Její dvě zletilé děti, které zůstaly ve Vietnamu, jsou bez práce a nemohou se tak o ni postarat. Navíc má ve vlasti nesplacené dluhy, které by nebyla schopna splácet. Jiné důvody, které ji vedly k odjezdu z vlasti či k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neuvedla.

[11] Ve vztahu k námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, publ. pod č. NSS. Z něj plyne, že je povinností správního orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že zde azylově relevantní skutečnosti jsou. Správní orgán nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 42, kde v právní větě uvedl: „Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Uvedl-li v řízení před správním orgánem pouze důvody ekonomické, nemůže účinně v řízení o kasační stížnosti namítat [ ], že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav, když nezjišťoval důvody jiné, žadatelem v řízení před správním orgánem neuváděné.“ S ohledem na důvody podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které stěžovatelka uvedla v průběhu správního řízení, nelze tedy žalovanému vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu.

[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítla nesprávné posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu, neboť splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů, případně pro udělení doplňkové ochrany podle . V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. - 54, v jehož právní větě je uvedeno, že „Obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle , o azylu, ze znění “ Dále lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. - 60, v jehož právní větě je uvedeno, že „Snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu , o azylu, ve znění “ Nejvyšší správní soud také opakovaně uvedl, že kromě výjimečných případů nejsou rodinné vazby cizince v České republice důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. – 65, ze dne 21. 5. 2010, č. j. – 57, nebo usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. – 52, ze dne 21. 4. 2010, č. j. - 62, a ze dne 28. 4. 2011, č. j. – 36). Otázkou, zda je životní situace stěžovatelky natolik výjimečná, aby opravňovala mimořádné udělení doplňkové ochrany z důvodu nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života, se žalovaný podrobně zabýval na str. 9 a 10 svého rozhodnutí. Dospěl přitom ke správnému závěru, že vycestování stěžovatelky není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně konstatoval, že obava z věřitelů není azylově relevantním důvodem, ani důvodem pro vyslovení překážky vycestování (viz např. rozsudky ze dne 31. 10. 2003, č. j. – 65, ze dne 27. 11. 2003, č. j. – 44, a ze dne 15. 12. 2003, č. j. – 64). Ve stěžovatelkou uvedených důvodech podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy nelze spatřovat azylově relevantní důvody jak pro udělení humanitárního azylu podle , tak pro udělení doplňkové ochrany podle téhož zákona.

[13] V případě stěžovatelky je nutno poukázat i na to, že s ohledem na uvedené skutečnosti (viz bod 10 tohoto usnesení) je zřejmé, že o udělení mezinárodní ochrany požádala proto, aby si legalizovala svůj pobyt na území České republiky a vyhnula se tak správnímu vyhoštění. V jejím jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. - 83).

[14] S poukazem na shora uvedené důvody odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[15] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. června 2017

Mgr. David Hipšr

předseda senátu