Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 197 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (202)1 Azs 5/2011 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
1 Azs 5/2011 - 36
[8] Žalovaný na základě dokumentu Oddělení zahraničních vztahů a informací Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2010 ohodnotil Mongolsko jako bezpečnou zemi původu. Zabýval se rovněž otázkou, zda tomu v případě stěžovatele není jinak, dospěl však k závěru, že nikoliv. Sám stěžovatel totiž při pohovoru uvedl, že do České republiky vycestoval v roce 2008 poté, co se při předchozím neúspěšném pokusu o vycestování do Koreje zadlužil a dostal se do potíží s věřiteli. Ti jej měli i fyzicky napadnout. Hlavním důvodem k odchodu z Mongolska však pro něj bylo dostat se do ciziny za prací. V České republice nejprve pracoval u společnosti Futaba v Havlíčkově Brodě, v dubnu 2009 se zde zapojil do rvačky, za kterou byl pro trestný čin výtržnictví odsouzen k vyhoštění z území České republiky. O udělení mezinárodní ochrany se rozhodl požádat poté, co byl po svém zajištění policejními orgány o této možnosti poučen. Z uvedeného žalovaný dovodil, že je evidentní, že stěžovatel svou vlast neopustil z žádného z azylově relevantních důvodů a že mu zde nehrozí, že utrpí vážnou újmu. S tímto hodnocením se ztotožnil také krajský soud a ani Nejvyšší správní soud nevidí důvodu, proč se od něj odchýlit. Ostatně i sám stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že nebyl pronásledován způsobem, který vyžaduje § 12 zákona o azylu.
[9] Stěžovatel tak namítá, že mu měla být udělena alespoň doplňková ochrana, nebo humanitární azyl, že jeho současná situace měla být posuzována jako případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu a že zákon o azylu by měl poskytovat ochranu občanům zemí, v nichž není možné se domáhat svých práv cestou státních institucí. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě skutečnost, že ve státě, jehož je cizinec občanem, státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, je jádrem definice bezpečné země původu [srov. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu]. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že stěžovatel z takové bezpečné země přichází, stěžovatel nikdy nezpochybnil věrohodnost podkladů, na základě kterých tak správní orgán učinil, ani nebyl schopen doložit, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze (k tomu viz předchozí bod rozhodnutí). Pak se ovšem stěžovatel nemůže v kasační stížnosti dovolávat toho, že mu z tohoto důvodu měla být udělena jiná forma mezinárodní ochrany než je azyl dle § 12 cit. zákona. Důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu § 14 téhož zákona, případně důvodem k udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu, by musely být nějaké další skutečnosti.
[10] Těmi by ve stěžovatelově případě mohlo být snad to, že v České republice žije se svou přítelkyní a jejím synem. Uvedená námitka tak má zdejší soud zřejmě dovést k závěru, že vycestování stěžovatele z České republiky by bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); takový rozpor by pak měl představovat vážnou újmu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Ve vztahu k této námitce lze odkázat na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu, například na rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. V nich se zdejší soud vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Vztahem zakládajícím rodinný život je pak v prvé řadě vztah manželů v zákonném a skutečném manželství, což není stěžovatelův případ. Ten by případně mohl naplnit pojem soukromého života zahrnujícího do určité míry i širší aspekty života jednotlivce, včetně práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Ovšem i kdyby v daném případě bylo vůbec možné hovořit o naplnění pojmu rodinného, resp. soukromého života, je třeba si uvědomit, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy. V případě stěžovatele je však zřejmé, že nutnost vycestování natolik zásadní zásah do jeho osobního života nepředstavuje. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí žalovaného, aprobovaného krajským soudem, podle nějž s ohledem na stupeň integrace dotčených cizinců v České republice, na možnost jejich návratu do země původu a na další relevantní okolnosti nelze dovodit, že by zrovna Česká republika byla jedinou zemí, v níž by mohli společně naplňovat svůj soukromý, potažmo rodinný život.
[11] Nutno dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[14] Žalobci byla ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Výše odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 18. 2. 2011, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 2100 Kč a 2 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 4800 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 960 Kč, odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu