Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 130/2017 - 47

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: E. M., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2017, č. j. KRPU-242887-59/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017, č. j. – 31,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2017, č. j. – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016 zajištěn za účelem správního vyhoštění na 90 dnů podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná rozhodla o prodloužení doby zajištění žalobce o 60 dnů podle téhož zákona.

[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Shledal, že žalovaná vycházela z informací poskytnutých samotným žalobcem a na tomto základě dovodila možnost nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a pokračovat na své cestě do Německa nebo Lucemburska. Napadené rozhodnutí krajský soud pokládal za přezkoumatelné, neboť v něm žalovaná podrobně rozvedla, z jakých důvodů byl žalobce zajištěn a z jakých podkladů při své úvaze vycházela. Následně krajský soud upozornil na to, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České republiky.

[3] V řízení o zajištění se má správní orgán zabývat překážkami vyhoštění cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo. Při hodnocení odůvodnění napadeného rozhodnutí je třeba vzít v úvahu jeho předběžnost, která byla dle mínění krajského soudu navíc zdůrazněna tím, že šlo o první úkon v řízení (§ 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), a tak správní orgán vycházel z dosud nekompletních spisových materiálů. Žalobce sice tvrdil, že z Egypta vycestoval, neboť se účastnil demonstrace proti politickému režimu, za což byl na dva měsíce uvězněn, následně byl vyloučen z vysoké školy, kde studoval žurnalistiku, a dále dostal zákaz pracovat v jakýchkoliv novinách v zemi, a obával se uvěznění a mučení, avšak nezmínil se o žádných konkrétních hrozbách, které mu v zemi původu hrozí, ani nepožádal o mezinárodní ochranu. Krajský soud žalobcovu argumentaci přijmout nemohl, neboť nebylo možné přehlédnout rozpor mezi skutečnostmi tvrzenými v žalobě a před správním orgánem. Krajský soud taktéž nemohl pominout, že tvrzení o tom, že byl aktivním novinářem, nikoli jen studentem žurnalistiky, a publikoval články, se poprvé objevilo až v žalobě. Také fotografie k prokázání svého tvrzení o aktivní novinařině předložil žalobce až v řízení o žalobě, ačkoli mu nic nebránilo předložit je již ve správním řízení. Žalované nelze vytýkat, že se k fotografiím nevyjádřila, když o nich nevěděla. Důvody, pro které žalobce dle protokolu ze dne 25. 11. 2016 utekl z Egypta, a jeho zdravotním stavem se žalovaná zabývala dostatečně, a dostatečně posoudila také neexistenci překážek vyhoštění.

[4] Ani ostatní žalobní námitky týkající se porušení pravidel správního řízení a nedostatečných materiálních podmínek v zařízení pro zajištění cizinců neshledal krajský soud důvodnými.

II. Obsah kasační stížnosti

[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

[6] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že proti napadenému rozhodnutí brojil z důvodu nedostatečného a nesprávného vypořádání otázky hrozícího nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců. Následně obsáhle cituje z odůvodnění napadeného rozsudku a nesouhlasí s názorem krajského soudu o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ve kterém prakticky absentuje jakékoli vyjádření k novým skutečnostem, které procesní aktivitou stěžovatele vyšly najevo v průběhu správního řízení a kterými žalovaná v době vydání napadeného rozhodnutí disponovala (na rozdíl od doby, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zajištění stěžovatele ze dne 25. 11. 2016). Fotografie dokumentující aktivitu stěžovatele během protivládních demonstrací se například staly součástí správního spisu již před podáním žaloby proti rozhodnutí o zajištění. Žalovaná se však těmito materiály vůbec nezabývala a otázku možnosti realizace vyhoštění stěžovatele do Egypta s ohledem na eventuální existenci hrozby vážné újmy zodpověděla pouze za pomoci závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Žalovaná přitom byla tím orgánem, který se měl s důkazy vypořádat. Na svou povinnost rezignovala a kromě přepisu závazného stanoviska nezahrnula do odůvodnění napadeného rozhodnutí žádné vlastní úvahy. Přístup krajského soudu, jenž pochybení žalované stručně a letmo přešel, pokládá stěžovatel za neakceptovatelný.

[7] K argumentaci žalované, že o existenci nebezpečí vážné újmy se nemohlo jednat kvůli nepřesnosti ve výpovědích, stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. a uvádí, že k vypovídací hodnotě (především prvotních) tvrzení cizinců pocházejících z jiných kulturních prostředí je nutno přistupovat rezervovaně z důvodu šoku či určitého stupně zmatenosti (jako tomu bylo i v případě stěžovatele). Umožnění jednorázového vycestování stěžovatele z Egypta pak nemůže samo o sobě svědčit o tom, že by stěžovateli v Egyptě žádná újma nehrozila. Vycestování stěžovatele naopak mohlo egyptské autoritativní vládě přijít vhod. K úvahám obsaženým v závazném stanovisku Ministerstva vnitra stěžovatel poznamenává, že měly za cíl bagatelizovat jeho problémy bez ohledu na skutečnou vážnost situace. Úvaha žalované, že o neexistenci hrozby vážné újmy svědčí i to, že nepožádal v žádné zemi, kterými projížděl (Turecko, Řecko, Makedonie a Srbsko), o mezinárodní ochranu, je taktéž nepřípadná a svědčí o účelovém vypořádání stěžovatelova případu. Je logické, že stěžovatel po opuštění Egypta zamířil do země, ve které očekával přijetí a v níž hodlal rozvíjet svůj osobní život, dostudovat a případně se podílet na další novinářské činnosti, třebaže to mohlo být v rozporu s principy mezinárodní ochrany zemí schengenského prostoru. Na to je nicméně třeba reagovat v souladu s pravidly dublinského systému určením zodpovědné země. Požadavek, aby stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu v Turecku, Řecku, Makedonii či Srbsku, je nadto neadekvátní, neboť ve jmenovaných zemích nejsou dodržovány ani základní standardy azylového řízení a péče o žadatele o mezinárodní ochranu.

[8] Závěrem stěžovatel dodává, že se žalovaná i krajský soud zabývaly jeho tvrzeními o nebezpečí vážné újmy nedostatečně, výběrově a účelově, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nezákonnosti.

III. Obsah vyjádření žalované ke kasační stížnosti

[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti předně rozporuje, že stěžovatel sdělil, že je v Egyptě pronásledován pro svou novinářskou minulost. Až v podané žalobě proti rozhodnutí o zajištění vyplynuly jisté okolnosti o stěžovatelem tvrzené persekuci ze strany státních úřadů pro jeho účast na demonstraci, nikoli však pro jeho údajnou novinářskou minulost. Že otázku hrozby vážné újmy zodpovědělo za žalovanou Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku, je pak zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. . V řízení o správním vyhoštění je povinností žalované vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce možného vycestování, které je pro žalovanou závazné, a tak je vhodné vycházet ze závazného stanoviska a neformulovat závěry vlastní, které se stejně nemohou od závazného stanoviska podstatně lišit.

[10] Stěžovatel po svém vycestování z Egypta odstraňoval veškeré doklady o své totožnosti vyhotovené v různých státech, o mezinárodní ochranu chtěl požádat jedině v Německu nebo Lucembursku a při ověřování totožnosti se správními orgány vůbec nespolupracoval. Tyto skutečnosti vedou žalovanou k závěru, že stěžovatel opustil Egypt především ve snaze dostat se do vyspělých evropských zemí se štědrým ekonomickým a sociálním režimem. Nadto je třeba poznamenat, že stěžovatel dosud není žadatelem o mezinárodní ochranu v žádném členském státě Evropské unie. Jeho argumentace, že země, kterými nelegálně cestoval, nebyly schopny zajistit řádný průběh azylového řízení, je zcela lichá, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatel ve výčtu vynechal Rakousko a Slovensko, ohledně nichž nejsou ze strany UNHCR vznášeny žádné vážné připomínky k jejich azylovému systému. Ani v České republice stěžovatel o mezinárodní ochranu nepožádal, přestože neustále opakuje, že mu v Egyptě hrozí vážná újma.

[11] Důkazy uplatněné stěžovatelem má žalovaná za rozporné s jeho tvrzeními a domnívá se, že svědčí spíše o nevěrohodnosti stěžovatele než o jeho pronásledování z politických důvodů. Žalovaná dodává, že v lepším případě lze stěžovatele pokládat za ekonomického migranta. Jeho pokusy o zahlazení totožnosti však svědčí o horší variantě, což potvrzuje i vydání evropského zatýkacího rozkazu prokuraturou v Drážďanech pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Pro úplnost žalovaná podotýká, že k realizaci správního vyhoštění stěžovatele nedošlo z důvodu jeho předání na základě zmíněného evropského zatýkacího rozkazu.

IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[12] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel ( ). Kasační stížnost byla podána včas ( ) a podmínka povinného zastoupení ve smyslu je také splněna.

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom shledal, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, což je vada, k níž je povinen přihlédnout dle z úřední povinnosti i při neexistenci odpovídající stížní námitky.

[14] Podle judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na spravedlivý proces podle d, jakož i součást pojmu právního státu podle y, a vylučují libovůli při rozhodování. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné záruky o tom, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , nebo ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. , oba dostupné z http://nalus.usoud.cz/).

[15] O skutkově a právně podobných případech mají soudy rozhodovat jednotně, což v praxi vede k tomu, že soudy vycházejí ze svých dřívějších rozhodnutí a přejímají již uplatněnou argumentaci. Takový postup rozhodně nelze považovat za nežádoucí, pokud ovšem nevede k paušalizaci a potlačení individuálního přístupu soudu ke každé řešené kauze. Jinými slovy řečeno, soud může převzít argumentaci z jiného soudního rozhodnutí, v odůvodnění svého rozhodnutí ji však musí řádně propojit se skutkovými zjištění v projednávané věci. Rozsudek, z něhož není patrné, zda krajský soud přezkoumával správní rozhodnutí, proti kterému byla podána žaloba, nebo rozhodnutí jiné, je nepřezkoumatelný ve smyslu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. – 16, dostupný stejně ostatní zde citovaná judikatura správních soudů z www.nssoud.cz).

[16] Žalovaná ve správním řízení vydala nejprve dne 25. 11. 2016 rozhodnutí, jímž stěžovatele zajistila za účelem jeho správního vyhoštění. O žalobě proti tomuto rozhodnutí rozhodl krajský soud pod sp. zn. tak, že ji zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem sp. zn. .

[17] Dne 16. 2. 2017 vydala žalovaná napadené rozhodnutí, jímž prodloužila dobu zajištění stěžovatele. Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud (rozhodující toutéž samosoudkyní jako ve věci sp. zn. ) napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud si nemohl nevšimnout, že s výjimkou prvního odstavce, jenž specifikuje rozhodnutí, které mělo být předmětem soudního přezkumu, a odstavce týkajícího se podmínek pro rozhodnutí o věci bez jednání je odůvodnění napadeného rozsudku zcela identické s odůvodněním rozsudku č. j. – 24. Již toto zjištění může budit pochybnosti o tom, zda krajský soud projednávanou věc individuálně posoudil a zda věnoval pozornost konkrétním skutkovým okolnostem, jež mohly být částečně odlišné od těch, které zde byly v době rozhodování o zajištění stěžovatele.

[18] O tom, že krajský soud přinejmenším nepřizpůsobil obsah odůvodnění napadeného rozsudku okolnostem souzené věci, svědčí v prvé řadě to, že citoval § 124 odst. 1 písm. b) a § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na základě kterých bylo vydáno rozhodnutí o zajištění, a nikoli také § 124 odst. 3 téhož zákona, na jehož podkladě bylo vydáno napadené rozhodnutí. Daleko podstatnějším pochybením je však to, že řada závěrů krajského soudu je nepřezkoumatelná, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu a zjevně se netýká napadeného rozhodnutí. Krajský soud například uvážil, že „[v] daném případě je při hodnocení odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí také nutno vzít v úvahu již shora zmíněnou předběžnost rozhodnutí o zajištění, která je zdůrazněna i tím, že toto rozhodnutí je prvním úkonem v řízení (srov. ust. § 124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán tak vychází z dosud nekompletních spisových materiálů (řízení o správním vyhoštění je teprve zahájeno), které však v daném případě dostatečně odůvodňují rozhodnutí o zajištění.“ Krajský soud však neměl posuzovat žalobu proti rozhodnutí o zajištění, které nepochybně je prvním úkonem ve správním řízení a je činěno v časové tísni (to bylo jeho úkolem v řízení sp. zn. ), nýbrž žalobu proti rozhodnutí o prodloužení zajištění, které naopak nebylo prvním úkonem ve správním řízení ani nebylo činěno v časové tísni, a tak je třeba klást na jeho odůvodnění větší požadavky oproti rozhodnutí o zajištění.

[19] Oporu ve spisovém materiálu nemá ani argumentace krajského soudu, že stěžovatel až v žalobě poprvé sdělil, že byl v zemi svého původu aktivním novinářem a publikoval články, a že žalované nelze vytýkat, že se v napadeném rozhodnutí nijak nevyjádřila k fotografiím, jež měly sloužit k prokázání tvrzení stěžovatele o jeho statusu aktivního novináře, neboť o existenci těchto tvrzení ve správním řízení nevěděla, a tak se nemohlo jednat o překážky vyhoštění, které by byly žalované v době rozhodování známy. Taková argumentace přiléhala na rozhodnutí o zajištění, které krajský soud přezkoumával pod sp. zn. , a proto na ní zdejší soud neshledal v rozsudku č. j. – 54 ničeho nezákonného. V okamžiku, kdy žalovaná rozhodovala o prodloužení doby zajištění stěžovatele, však již byla ve správním spise založena žaloba ze dne 16. 12. 2016 směřující proti rozhodnutí o zajištění, v níž stěžovatel tvrdil, že je studentem žurnalistiky a také aktivním žurnalistou, na důkaz čehož předložil fotografie, které jsou taktéž součástí správního spisu, a odkázal na internetový server altahrer.com, jehož prostřednictvím údajně publikoval své texty o aktuálních politických otázkách. Součástí správního spisu je dále vyjádření žalované ze dne 22. 12. 2016 k žalobě, z něhož je zřejmé, že tvrzená aktivní novinářská činnost musela být žalované v době vydání napadeného rozhodnutí známa.

[20] Lze tedy uzavřít, že z napadeného rozsudku není zřejmé, že krajský soud skutečně přezkoumával napadené rozhodnutí o prodloužení doby zajištění stěžovatele, že věc individuálně posoudil a vycházel ze skutkového stavu věci, který tady byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Naopak vše nasvědčuje tomu, že krajský soud pouze převzal odůvodnění svého staršího rozsudku, týkajícího se jiného, byť s věcí souvisejícího rozhodnutí žalované.

[21] Proto je třeba zrušit napadený rozsudek z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti ve smyslu a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude mít krajský soud na zřeteli východisko, že požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení doby zajištění jsou vyšší, než je tomu v případě odůvodnění rozhodnutí o zajištění cizince, neboť rozhodnutí o prodloužení zajištění již není vydáváno v časové tísni a správní orgán zpravidla disponuje větším množstvím informací, které v mezidobí opatřil. Harmonogram konkrétních kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je sice na úvaze správního orgánu, řízení o vyhoštění nicméně musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě tak, aby zajištění cizince bylo oprávněné. Výkon správního uvážení při rozhodování o prodloužení doby zajištění pak musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby bylo možné posoudit, zda správní orgán správního uvážení nezneužil či nepřekročil jeho meze (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2011, č. j. – 39, nebo ze dne 20. 3. 2014, č. j. - 20). V obecné rovině je úkolem krajského soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění to, aby v mezích žalobních námitek (eventuálně v zákonném rozsahu z moci úřední) hodnotil postup správního orgánu a aby přezkoumal, zda uvážení o prodloužení zajištění nevybočuje ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné. Jelikož z napadeného rozsudku není zřejmé, zda krajský soud shora nastíněné východisko respektoval a zda zohlednil konkrétní okolnosti souzené věci, bude jeho povinností znovu posoudit stěžovatelovu žalobu proti napadenému rozhodnutí a učinit na jejím základě přezkoumatelné závěry, a to s přihlédnutím ke skutkovému stavu věci v době vydání napadeného rozhodnutí (a nikoli v době vydání rozhodnutí o zajištění ze dne 25. 11. 2016).

[22] Stížními námitkami směřujícími proti napadenému rozhodnutí se Nejvyšší správní soud nemohl v tomto řízení o kasační stížnosti zabývat, neboť je nejprve nutné, aby se krajský soud řádně vypořádal s žalobními body a pečlivě napadené rozhodnutí přezkoumal.

V. Závěr a náklady řízení

[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je kasační stížnost důvodná, a proto podle věta první napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku ( ) a v souladu s rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (včetně odměny ustanoveného zástupce).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. června 2017

JUDr. Karel Šimka

předseda senátu