Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 58/2017 - 29

Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku nepřihlédl ke kvalifikační směrnici. Stěžovatelčiny obavy ohledně hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy na životě, zdraví a na lidské důstojnosti jsou výsledkem jejího přesvědčení a je třeba, aby se státní orgány České republiky vcítily do hypotetické situace stěžovatelky v případě návratu na Ukrajinu, kde by žila bez zajištění potřeb bydlení, bez manžela a za nepříznivého zdravotního stavu v pokročilém věku. Ústavní pořádek České republiky navíc pamatuje na ochranu manželství a rodiny, pročež i z tohoto důvodu je namístě, aby stěžovatelka a její manžel nebyli vzájemně odloučeni.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti hájí závěr krajského soudu o zákonnosti a věcné správnosti svého rozhodnutí. S odkazem na obsah správního spisu uvádí, že se dostatečně zabýval všemi důvody žádosti, které stěžovatelka ve správním řízení uváděla. Jelikož kasační námitky jsou obdobné těm žalobním, odkazuje žalovaný pro účely řízení o kasační stížnosti na své předchozí vyjádření k žalobě. K tomu dodává, že uplatněné kasační námitky jsou nanejvýš obecné. Navíc žalovaný podotýká, že nepřisvědčuje závěru stěžovatelky stran přijatelnosti kasační stížnosti – stěžovatelkou popisované důvody přesahu významu kasační stížnosti nad jejími vlastními zájmy nejsou případné ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39. Rodinné soužití se svým manželem musí stěžovatelka řešit případně až v intencích , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Pokud jde o kasační námitku nesprávně (neaktuálně) uvedeného příjmení stěžovatelky v záhlaví napadeného rozsudku, nepovažuje žalovaný uvedené pochybení krajského soudu za významné, neboť zde není pochybnost o identitě osoby žalobkyně a daná vada nemohla mít dopad na posouzení důvodnosti stěžovatelčiny žaloby ani na možnost podání kasační stížnosti. Žalovaný se proto domnívá, že je namístě kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout, nebude-li dříve odmítnuta pro nepřijatelnost.

Kasační stížnost je přípustná.

Dle ustanovení platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.

Předně je třeba uvést, že typový výčet situací, kdy bude podmínka „podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele“ zpravidla splněna, poskytl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006 (dostupné též z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v tomto svém usnesení shledal, že o přijatelnou kasační stížnost se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud má za to, že stížní argumentace při konfrontaci s výše citovanými typovými situacemi nedostačuje k přijetí kladného závěru o přijatelnosti této kasační stížnosti. Pokud jde o azylovou relevanci ozbrojeného konfliktu ve východní části Ukrajiny, existuje k tomuto bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které jednoznačně plyne, že i v případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu pochází z oblasti přímo tímto konfliktem zasažené (tj. zejména Luhanská a Doněcká oblast), lze potenciální nebezpečí z tohoto plynoucí řešit prostředky vnitrostátního přesídlení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. - 17, ze dne 25. 3. 2015, č. j. – 26, ze dne 18. 9. 2015, č. j. – 28, ze dne 10. 12. 2015, č. j. – 24, či ze dne 24. 2. 2016, č. j. - 23). Stěžovatelka přitom ani netvrdila, že by z konfliktem zasažených oblastí pocházela. K podmínkám udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud v minulosti také již opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. – 55, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 48) stejně jako k podmínkám udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (srov. např. rozsudek ze dne 7. 8. 2007, č. j. – 79), přičemž jeho konstantní judikatura je založena na závěru, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemohou být ekonomické důvody (viz např. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, č. j. - 43, či ze dne 31. 10. 2003, č. j. – 65). Pokud jde o uzavření manželství mezi stěžovatelkou a J. D., pak Nejvyšší správní soud zcela přisvědčuje krajskému soudu v tom, že tato skutečnost sama o sobě nemůže být dostatečným důvodem k udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, což je zřejmé již ze samotné textace ustanovení § 14b odst. 1 zákona o azylu. Ustanovení § 14b zákona o azylu sice pamatuje na situace, kdy by neudělení mezinárodní ochrany (byť toliko formou doplňkové ochrany) mohlo v konečném důsledku vést k zásahu do rodinného života žadatele, nicméně udělení doplňkové ochrany je (též z logiky věci) na místě pouze tehdy, byla-li doplňková ochrana Českou republikou již udělena (a to navíc za trvání manželství dle § 14b odst. 3 zákona o azylu) manželu žadatele. V ostatních případech je adekvátní zhodnocení eventuálního zásahu do rodinného života cizince až v příslušném řízení podle zákona o pobytu cizinců, v čemž lze zcela přisvědčit žalovanému. Pokud pak stěžovatelka namítala pochybení krajského soudu v uvedení jejího dřívějšího příjmení v záhlaví napadeného rozsudku, nemůže se zjevně v tomto případě jednat o hrubé procesní pochybení, které by mohlo mít dopad do právní sféry stěžovatelky (to stěžovatelka ostatně ani žádným konkrétním způsobem netvrdí). Odkaz stěžovatelky na Úmluvu o právním postavení uprchlíků je zcela obecný a stěží na něj lze jakkoli reagovat. Nadto lze obecně podotknout, že mezinárodněprávní závazek non-refoulement je dostatečně reflektován i zákonem o azylu a příslušnou judikaturou tento zákon vykládající. Daná námitka je tudíž ve své míře obecnosti duplicitní a stěží může založit přijatelnost kasační stížnosti. Obdobnou mírou obecnosti se pak vyznačuje i stěžovatelčin odkaz na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tj. stěžovatelkou zmiňovaná „kvalifikační směrnice“).

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu , pročež je třeba ji dle tohoto zákonného ustanovení odmítnout pro nepřijatelnost.

Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť v nynější věci plyne odkladný účinek kasační stížnosti již z ustanovení ve spojení s zákona o azylu, tj. z právní úpravy obsahující pravidlo speciální ve vztahu k obecnému ustanovení

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ve spojení s Kasační stížnost byla odmítnuta, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Usnesením krajského soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. – 11, byla stěžovatelce (jakožto žalobkyni) ustanovena zástupkyní JUDr. Anna Romanová, advokátka. S ohledem na zastupuje krajským soudem ustanovený zástupce, jde-li o advokáta, účastníka řízení i v řízení o kasační stížnosti, přičemž stejně jako v řízení o žalobě i v řízení o kasační stížnosti platí náklady tohoto zastoupení stát. Ustanovené zástupkyni tudíž náleží za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna a paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. za písemné podání ve věci samé (kasační stížnost). Výše odměny za úkon je stanovena bodem 5 ve spojení s advokátního tarifu částkou 3100 Kč. Výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta je stanovena advokátního tarifu částkou 300 Kč na úkon právní služby. Ustanovené zástupkyni tedy náleží za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti částka 3400Kč, zvýšená o částku daně z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odměnu a náhradu hotových výdajů za zástupkyní stěžovatelky účtovaný úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ve smyslu advokátního tarifu Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť tyto jí byly přiznány již usnesením krajského soudu ze dne 7. 2. 2017, č. j. – 72.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. května 2017

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu