Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 291/2016 - 25

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní rozhodnutí vycházelo ze zjištěného skutkového stavu, doloženého ve spise. Správní orgán opatřil potřebné podklady, například aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu a podrobně vyhodnotil vyjádření stěžovatele. Stěžovateli nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Institut mezinárodní ochrany nemůže sloužit k účelové legalizaci pobytu, neboť nejde o azylově relevantní důvod. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.

Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud, v souladu s ustanovením , nejprve zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

Soudní ochrana tedy byla stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni městského soudu, a to v plné jurisdikci, a další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů. Dále je nutno zdůraznit, že judikaturou formulované důvody přijatelnosti kasační stížnosti nemohou jít za hranice právní úpravy výše citované, a že tento důvod byl koncipován jen jako určitá pojistka vůči zjevně excesivním postupům či rozhodnutím správních orgánů při posuzování otázek mezinárodní ochrany (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. - 19).

Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele, v mezích vytyčených výše citovaným usnesením č. j. – 39, a na něj navazující judikaturou.

V projednávané věci Nejvyšší správní soud nenašel žádnou otázku, k níž by považoval za nezbytné vyjádřit se z důvodu nutnosti sjednocování judikatury a ani stěžovatel sám takovou otázku v kasační stížnosti nepředestřel. Důvod přijatelnosti spatřoval v tom, že skutková zjištění městského soudu nemají oporu v provedených důkazech a dále v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem, neboť byla vyřešena způsobem, který, dle stěžovatele, neodpovídá ustálené judikatuře.

Námitky stěžovatele, které směřují proti nedostatečnému posouzení důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a nesprávnému posouzení splnění podmínek doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, nevypovídají o tom, že by se městský soud dopustil jakéhokoli excesu. Sama skutečnost, že má stěžovatel odlišnou představu o tom, čím vším by se měl správní orgán či soud při dokazování zabývat a k čemu všemu se vyjádřit, k závěru o excesivním postupu nebo rozhodnutí soudu nestačí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. - 19). Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný v daném případě při zjišťování skutkového stavu postupoval standardně, logické jsou i jeho závěry, které ze svých zjištění učinil. Městský soud se rovněž vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami.

V rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. - 47, Nejvyšší správní soud uvedl, že udělení azylu je specifickým důvodem pro udělení pobytu v ČR a není možno je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu v ČR. Ani dlouhodobý pobyt stěžovatele na území ČR není důvodem pro udělení doplňkové ochrany, jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. - 71: „Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“

K námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. - 23, dle kterého „obavy žadatele o mezinárodní ochranu, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v § 14a zákona o azylu.“

Pokud jde o odmítání vojenské služby, tato skutečnost sama o sobě nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu (viz rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 49 a ze dne 7. 8. 2012, č. j. - 44).

Otázkou, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu, se Nejvyšší správní soud také zabýval, a to například, v již výše citovaném rozsudku č. j. – 71, kde uvedl: „Samotná nutnost vycestování cizince do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti. Stěžovatel netvrdil žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační stížnosti a nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou a dle ji usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. března 2017

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu