Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 A 82/2014 - 72

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci

žalobkyně: N. S., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8,

602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,

se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2014,

č. j. CPR-9955-2/ČJ-2014-930310-V231,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne

23. 9. 2014, č. j. CPR-9955-2/ČJ-2014-930310-V231, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) zamítnuto

odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství

pokračování 2

policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále též

„správní orgán prvého stupně“) ze dne 6. 5. 2014, č. j. KRPB-42156-46/ČJ-2014-060026-SV.

Správní orgán prvného stupně svým rozhodnutím uložil žalobkyni podle ust. § 119

odst. 1 písm. c) bod 2 , o pobytu cizinců na území České republiky

a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu

cizinců“) správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou nelze cizince umožnit vstup na území

členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jeden rok. Důvodem rozhodnutí bylo

zjištění, že se žalobkyně od 1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 zdržovala na území České republiky bez

platného oprávnění k pobytu a bez platného víza.

II. Shrnutí žalobních bodů

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 10. 2014 se žalobkyně domáhala zrušení

napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a zastavení řízení.

Uvedla, že již ve správním řízení namítala porušení ustanovení o doručování, odkázala

přitom na bod 2 podání ze dne 30. 5. 2014. Nadto namítala nezákonnost postupu při

doručování spočívající v postupu dle ust. , aniž by pro tento postup

byly splněny podmínky. Správní orgán má v případě nedoručení písemnosti na adrese dle

části první ust. povinnost doručovat i na jiných místech. Teprve

v případě, že není možné doručit písemnost ani jiným způsobem, lze postupovat dle ust. § 23

odst. 1 . Nelze tedy akceptovat, aby správní orgán přistoupil hned k uložení

písemnosti. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též

„NSS“) č. j. -90 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na

www.nssoud.cz). Pro nastání fikce doručení je nutné řádné poučení adresáta o uložení zásilky.

Od 1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 proto nemohla na území pobývat nelegálně, neboť na řízení

o odvolání ze dne 2. 5. 2013 je nutno nahlížet jako na řízení o odvolání podaném v zákonné

lhůtě. Stanovení data právní moci rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je nulitní

a nelze k němu přihlížet. Za zohlednění zavinění orgánů veřejné moci na tvrzeném nelegálním

pobytu je potom doba uloženého správního vyhoštění nepřiměřená.

Dále namítla, že správním vyhoštěním by došlo k zásahu do jejího soukromého

a rodinného života, neboť na území žije její manžel. S poukazem na rozsudek Městského

soudu v Praze č. j. -89 uvedla, že v daném řízení nebylo dosaženo spravedlivé

rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem cizince na ochraně rodinného života. Závažnost

protiprávního jednání žalobkyně nedosahovala vysoké intenzity. Pokud na území České

republiky pobývala bez platného povolení, pak pouze v důsledku nesprávného správního

postupu.

Správní orgány rozhodly nesprávně v případě uložení správního vyhoštění za situace,

kdy dne 6. 5. 2014, tedy v době vydání rozhodnutí, pobývala žalobkyně na území oprávněně.

Správní orgán má rozhodovat na základě skutkového stavu v době vydání rozhodnutí.

I z gramatického výkladu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá,

že cizinci je možné uložit správní vyhoštění, pouze pokud v době pravomocného rozhodnutí

pokračování 3

pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn. Správnost tohoto výkladu dokládá užití

dokonavého vidu času minulého v ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 3, oproti nedokonavému

vidu času přítomného v bodě 2 téhož ustanovení.

III. Právní stanovisko žalované

Žalovaná ve vyjádření ze dne 4. 11. 2014 odkázala na odůvodnění napadeného

rozhodnutí. Poukázala na to, že manželu žalobkyně bylo rovněž uloženo správní vyhoštění.

K námitce týkající se přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života odkázala na

rozsudek NSS sp. zn. . Žalobkyně neprokázala, že s manželem mají

dlouhodobý intenzivní vztah. Naplnění skutkové podstaty podle ust. § 119 odst. 1 písm. c)

bod 2 není vázáno na konkrétní dobu vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

Z uvedených důvodů navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Replika žalobkyně

Ve své replice ze dne 26. 1. 2014 žalobkyně zdůraznila, že po celou dobu řízení

namítala oprávněnost svého pobytu na území České republiky, když opakovaně poukazovala

na nesprávnost při doručování. S poukazem na rozsudek NSS č. j. -30 má za

to, že posouzení včasnosti odvolání ve věci žádosti o povolení k pobytu představuje

předběžnou otázku k řízení o správním vyhoštění, a správní orgán měl vyčkat v řízení

o správním vyhoštění na rozhodnutí o včasnosti podaného odvolání.

IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu

Ze správního spisu soud zjistil, že řízení o žádosti o změnu účelu pobytu na podnikání

podané dne 29. 1. 2013 Ministerstvo vnitra zastavilo usnesením ze dne 27. 3. 2013, č. j.

OAM-4524-7/DP-2013, neboť žadatelka i přes řádně doručenou výzvu nedoložila ve

stanovené lhůtě všechny zákonem stanovené náležitosti. Uvedené usnesení nabylo právní

moci dne 30. 4. 2013. Dne 2. 5. 2013 byl žalobkyni vydán výjezdní příkaz k vycestování

s platností od 2. 5. 2013 do 31. 5. 2013. Dne 7. 10. 2013 vydala Komise pro rozhodování ve

věcech pobytu cizinců rozhodnutí č. j. MV-108272-6/SO/sen-2013, kterým zamítla odvolání

proti usnesení ze dne 4. 6. 2013, č. j. OAM-4524-14/DP-2013, o nevyhovění žádosti o určení

neplatnosti okamžiku doručení usnesení ze dne 27. 3. 2013. Rozhodnutí Komise nabylo

právní moci 8. 10. 2013. Dne 16. 1. 2014 vydala Komise rozhodnutí č. j. MV-108272-

11/SO/sen-2013, které nabylo právní moci dne 20. 1. 2014 a kterým bylo odvolání žalobkyně

proti usnesení ze dne 27. 3. 2013, č. j. OAM-4524-7/DP-2013, jako opožděné zamítnuto. Dne

30. 1. 2014 podala žalobkyně proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu současně

s návrhem na přiznání odkladného účinku žaloby. Krajský soud v Brně vydal dne 20. 3. 2014

pokračování 4

pod č. j. -28 usnesení, kterým žalobě ze dne 30. 1. 2014 odkladný účinek nepřiznal. Následná ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta.

V.

Řízení před správními soudy

Krajský soud ve věci nařídil jednání, které se konalo za účasti zástupkyně žalobkyně,

žalovaná se z jednání omluvila. Žalobkyně především odkázala na obsah podané žaloby.

Namítala nezákonnost postupu správního orgánu při doručování písemnosti (usnesení

o zastavení řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu) spočívající v tom, že

písemnost byla doručována vhozením do cizí poštovní schránky, a to přes existenci řádně

označené poštovní schránky žalobkyně. O těchto skutečnostech svědčí podle jejího názoru

jednak fotodokumentace poštovních schránek, jednak písemné prohlášení vlastníka

nemovitosti pana V. N., které jsou součástí spisu sp. zn. .

O podané žalobě následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, č. j.

-29, tak že žalobu zamítl s tím, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů

řízení a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, na jejímž základě NSS

rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. -25 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil

zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Kasační soud shledal, že se krajský soud nezabýval

námitkou, že žalobkyně v době vydání napadeného rozhodnutí pobývala na území České

republiky oprávněně, a nebylo proto možné rozhodnout o jejím správním vyhoštění. Uložil

tak krajskému soudu, aby se v součinnosti s účastníky řízení zabýval tvrzením žalobkyně, že

byl její pobyt na území České republiky v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního

stupně oprávněný, a aby v případě, že tomu tak bylo, vyložil ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2

zákona o pobytu cizinců a pečlivě uvážil námitku tkvící v tom, že správní vyhoštění nelze

uložit, pokud v době, kdy je o něm rozhodováno, pobývá cizinec v České republice oprávněně

(a to i navzdory tomu, že jeho pobyt zde byl po určitou dobu neoprávněný). NSS dodal, že

pokud byl pobyt žalobkyně v době rozhodování správních orgánů oprávněný, připadá v úvahu

také zvážení, zda nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí podle ust. § 76

odst. 1 , byť pro vady řízení, které nebyly žalobkyní výslovně namítány, brání-li takové

vady přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů.

Na výzvu soudu žalobkyně sdělila, že ke dni 6. 5. 2014 na území České republiky

pobývala oprávněně na základě výjezdního příkazu, který jí byl udělen dne 17. 2. 2014

a postupně prodlužován až do 22. 9. 2015, přičemž v průběhu jeho platnosti vycestovala

z České republiky. Žalovaná k výzvě soudu taktéž uvedla, že žalobkyně ke dni 6. 5. 2014

pobývala na území České republiky na základě výjezdního příkazu vydaného na základě

vedeného řízení o správním vyhoštění (resp. soudního řízení o přezkumu rozhodnutí

o správním vyhoštění).

pokračování 5

Soud ve věci nařídil jednání dne 16. 2. 2017. Podáním ze dne 9. 2. 2017 sdělila právní

zástupkyně žalobkyně, že žalobkyně již netrvá na tom, aby o žalobě bylo rozhodnuto

u nařízeného jednání v uvedený den. Soud z obsahu znění tohoto sdělení usoudil, že

žalobkyně souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání dle ust. odst. l nikoli,

že žalobu bere zpět, neboť v takovém případě absentoval projev vůle jmenované výslovně

prohlášení, že bere předmětnou žalobu zpět. Zrušení jednání bylo žalované oznámeno.

VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů

Žaloba byla podána včas (ust. , ,

dále též „“), osobou oprávněnou (ust. ) a jde o žalobu přípustnou

(ust. , , ).

V souladu s ust. , přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalované

v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů.

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Před posouzením problematiky, která zůstala v předchozím rozsudku dle závazného

právního názoru NSS opomenuta, považuje krajský soud za potřebné zopakovat úvahy

vyjádřené v předchozím rozsudku (který byl v tomto rozsahu aprobován NSS), které jej vedly

k závěru o nedůvodnosti jednotlivých žalobních námitek.

Předně je nutno podotknout, že rámec soudního přezkumu je zde dán primárně důvody,

na nichž bylo založeno napadené rozhodnutí, respektive jemu předcházející rozhodnutí

správního orgánu prvého stupně. Z tohoto rámce přitom vybočují námitky žalobkyně týkající

se doručování rozhodnutí č. j. OAM-4524-7/DP-2013 ze dne 27. 3. 2013, které byly

předmětem samostatného soudního přezkumu ve věci sp. zn. . Krajský soud se

jimi proto nemůže zabývat v nyní projednávané věci.

Jádrem sporu je to, zda žalobkyně pobývala na území České republiky od 1. 6. 2013 do

17. 2. 2014 nelegálně, zda správním vyhoštěním došlo k zásahu do jejího soukromého

a rodinného života a zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu a zájmem

cizince na ochraně rodinného života. Je totiž toho názoru, že závažnost jejího protiprávního

jednání nedosahovala vysoké intenzity.

Do 31. 5. 2013 byla žalobkyně oprávněna k pobytu na území České republiky na

základě výjezdního příkazu č. GAA0173073, který byl vydán v důsledku zastavení řízení

o žádosti o změnu účelu dlouhodobého pobytu. Usnesení o zastavení řízení ze dne 27. 3. 2013

nabylo právní moci dne 30. 4. 2013. Odvolání proti tomuto usnesení bylo jako opožděné

zamítnuto, a proto na něj nelze pohlížet jako na podané v zákonné lhůtě. Žádostem o určení

neplatnosti okamžiku doručení usnesení o zastavení řízení také nebylo vyhověno. V době od

pokračování 6

1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 proto nelze považovat pobyt žalobkyně ve smyslu ust. § 47 odst. 2

zákona o pobytu cizinců za oprávněný. Dne 2. 5. 2013, kdy žalobkyně žádala o vystavení

překlenovacího štítku vydávaného po dobu probíhajícího řízení o podané žádosti, bylo již

rozhodnutí o žádosti (usnesení o zastavení řízení) pravomocné, a proto jí byl vydán výjezdní

příkaz s dobou platnosti do 31. 5. 2013.

Soud uzavírá na základě shora uvedeného, že žalobkyně pobývala na území České

republiky od 1. 6. 2013 do 17. 2. 2014 v rozporu s ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu

cizinců, tj. porušila povinnost cizince pobývat na území České republiky s platným vízem,

čímž naplnila skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

Nedůvodnou je i námitka, že správním vyhoštěním by došlo k zásahu do soukromého

a rodinného života žalobkyně, neboť na území České republiky žije její manžel. Žalobkyně

tuto obecně vznesenou námitku nijak nekonkretizovala, neuvedla, v čem by uvedený zásah

měl spočívat, a nezmínila ani žádné další skutečnosti naplňující její rodinný a soukromý život.

V tomto konkrétním případě soud ve shodě se správním orgánem dospěl k závěru, že veřejný

zájem převyšuje nad rodinným a soukromým životem žalobkyně, neboť je zájem na tom, aby

cizinci pobývali na území České republiky na základě splněných zákonných podmínek.

V projednávaném případě nelze rozhodně pominout skutečnost, že to byla žalobkyně, která

ignorovala řízení o žádosti o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu za účelem

podnikání, neboť k řádnému projednání této žádosti nepředložila požadované náležitosti,

které po ní byly řádně doručenou výzvou požadovány. Touto svou ignorací zavinila vydání

rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti i přes to, že o tomto úředním postupu byla

v předmětné výzvě správním orgánem řádně poučena. Podle soudu dodržování českých

právních předpisů a součinnost cizince při vyřizování jeho žádosti k legalizaci jeho pobytu lze

podřadit pod pojem veřejný zájem, který pak musí být v této věci upřednostňován.

Zdejší soud se v souladu se závazným právním názorem NSS dále zabýval otázkou, zda

žalobkyně na území České republiky pobývala oprávněně ke dni vydání rozhodnutí správního

orgánu prvého stupně. Ze shodných tvrzení účastníků vyplývá, že žalobkyně zde po celou

dobu řízení o správním vyhoštění pobývala oprávněně, a to na základě výjezdního příkazu

vydaného právě z důvodu vedeného řízení o správním vyhoštění.

Soud nicméně shledal, že tato skutečnost nemá vliv na aplikaci ust. § 119 odst. 1

písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení „Policie vydá rozhodnutí

o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze

cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do

informačního systému smluvních států, […] až na 3 roky, […] pobývá-li cizinec na území bez

víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu […].“

Co se týče obecného pravidla pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán

rozhodný skutkový stav ve správním řízení, lze odkázat například na rozsudek NSS ze dne

7. 4. 2011, č. j. -79: „Rozhodování správního orgánu podle skutkového stavu

v době vydání rozhodnutí tedy vyplývá přímo z povahy správního řízení, které směřuje

k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového rozhodnutí

vzniká, mění se či zaniká právo a povinnost. Tento postup je brán jako samozřejmý

pokračování 7

a zavedený v historii správního soudnictví, jak vyplývá, například z rozhodnutí

prvorepublikového NSS ze dne 20. 10. 1925, sp. zn. 8179/25, Boh.A. 5975/26. I to mohlo být

důvodem, proč zákonodárce nepovažoval za nutné speciálně toto pravidlo kodifikovat do

konkrétních ustanovení, na rozdíl od řízení přezkumného. V přezkumném řízení podle

se posuzuje soulad s právními předpisy podle právního stavu a skutkových

okolností v době jeho vydání. I když tedy není výslovně stejný princip zmíněn v ustanoveních

upravujících postup správního orgánu na prvním stupni, není důvod se domnívat, že

zákonodárce měl v úmyslu uplatňovat tento princip pouze v přezkumném řízení.“ Jak uvedl

NSS v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. -126, uvedená zásada, že pro

rozhodování správních orgánů je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání

rozhodnutí, platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu.

NSS však také v rozsudku ze dne 17. 3. 2016, č. j. -22, zdůraznil, že

„[v]ýše uvedené obecné pravidlo pro určení, k jakému okamžiku má být zkoumán rozhodný

skutkový stav, ovšem nelze absolutizovat. Rozhodující je totiž především to, jaká skutečnost

má být zkoumána. Má-li být posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, nemůže být

rozhodné, že nadále netrvá. Je-li například důvodem rozhodnutí o žádosti chování žadatele

předcházející podání žádosti (např. spáchání trestného činu), nemusí být nijak významné, že

se žadatel po podání žádosti již chová jinak (tj. trestnou činnost nepáchá). Je tedy nutno vždy

zkoumat povahu skutečnosti, jejíž hodnocení zákon požaduje.“

I v nyní projednávané věci je proto na místě zkoumat, jaká skutečnost je pro aplikaci

ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců rozhodná – zda se má jednat

o trvající stav či o skutečnost, která se udála v minulosti.

Je nutno žalobkyni přisvědčit v tom, že jazykový výklad citovaného ustanovení

naznačuje, že podmínkou jeho aplikace je trvající neoprávněný pobyt cizince i v době vydání

rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon totiž užívá nedokonavé sloveso v přítomném čase

(„pobývá“).

Soud však zastává názor, že nastíněný jazykový výklad neodpovídá smyslu citovaného

ustanovení a celkové koncepci právní úpravy správního vyhoštění. K podobnému závěru

dospěl zdejší soud také při interpretaci ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu

cizinců v rozsudku ze dne 29. 11. 2016, čj. -26. Volba dokonavého či

nedokonavého vidu, respektive přítomného či minulého času v ust. § 119 zákona o pobytu

cizinců nemůže být určujícím indikátorem pro vymezení, k jakému okamžiku má být

rozhodná skutečnost posuzována. Nelze obecně vyslovit závěr, že by tato nuance byla

skutečně záměrem zákonodárce a nikoliv pouze jeho nedůsledností. Vždy je proto potřeba se

zabývat, jaký je smysl konkrétní skutkové podstaty obsažené v ust. § 119 zákona o pobytu

cizinců.

Ostatně Ústavní soud pravidelně zdůrazňuje (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn.

, dostupný na http://nalus.usoud.cz), že gramatický výklad představuje pouze

prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, zatímco k objasnění smyslu a účelu právní

normy slouží i řada dalších výkladových metod. S tímto přístupem se ztotožnil také NSS

pokračování 8

například v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. -54

(č. 792/2006 Sb. NSS).

Smyslem právní úpravy správního vyhoštění je primárně zabránění dalšímu pobytu na

území členských států Evropské unie těm cizincům, kteří nerespektují speciální legislativu jím

určenou. Především jde o pravidla obsažená v zákoně o pobytu cizinců. Jak je patrné

z jednotlivých skutkových podstat ust. § 119 zákona o pobytu cizinců, které mohou vést

k uložení správního vyhoštění, rozhodující je dodržování uvedené legislativy v minulosti.

Změna chování cizince (tj. skutečnost, že již právní předpisy dodržuje) sama o sobě nemůže

automaticky zabránit vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Cílem zákona tedy není toliko

napravit dosavadní protiprávní stav tak, aby cizinec nadále při pobytu na území České

republiky právní předpisy dodržoval. Naopak je cílem zabránit dalšímu pobytu cizince na

území České republiky (respektive Evropské unie), aby ani neměl po určitou dobu vůbec

možnost právní předpisy dále porušovat.

Tento smysl by vůbec nemohl být naplňován, nebylo-li by možné uložit správní

vyhoštění na základě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, pobýval-li by

cizinec na území České republiky oprávněně v době vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.

Taková situace je totiž pravidlem, neboť cizincům (stejně jako žalobkyni v nyní projednávané

věci) je právě z důvodu vedeného řízení o správním vyhoštění vydáván výjezdní příkaz, který

je opravňuje k pobytu na území České republiky [viz ust. § 17 písm. d) a ust. § 50 odst. 3

zákona o pobytu cizinců]. Smyslem výjezdního příkazu je zde umožnit cizinci oprávněný

pobyt po dobu řízení o správním vyhoštění. Bylo by zjevně absurdní, kdyby z tohoto

dobrodiní nakonec pramenila nemožnost uložení správního vyhoštění.

Nelze proto předpokládat, že zákonodárce takové důsledky opravdu zamýšlel a z toho

důvodu volil právě nedokonavé sloveso v přítomném čase. Krajský soud v této části slova

zákona hodnotí toliko jako dílčí nepřesnost. Srovnávání tohoto doslovného znění se zněním

jiných bodů téhož ustanovení je za této situace bezpředmětné. Lze ostatně zopakovat, že ani

v případě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců zdejší soud (v rozsudku ze

dne 29. 11. 2016, čj. -26) neshledal doslovné znění zákona, obsahující

nedokonavé sloveso v přítomném čase, za určující.

Při zohlednění účelu zákona (tj. za použití teleologického výkladu) je nutno ust. § 119

odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyložit tak, že pro jeho aplikaci je postačující

zjištění, že cizinec v minulosti (nikoliv v době vydání rozhodnutí) pobýval na území České

republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Jelikož

má být tedy správními orgány posuzována skutečnost, která se odehrála v minulosti, neplyne

jim ve smyslu výše citované judikatury ve vztahu k této skutečnosti povinnost zjišťovat její

stav v době vydání rozhodnutí (tj. zda protiprávní stav trvá). Lze proto uzavřít, že správní

orgány citované ustanovení v projednávané věci vyložily i aplikovaly správně.

Ve skutečnosti, že žalobkyně v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně

pobývala na území České republiky oprávněně na základě výjezdního příkazu, soud neshledal

ani jiný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Výjezdní příkaz vydaný z důvodu

pokračování 9

probíhajícího řízení o správním vyhoštění a rozhodnutí o správním vyhoštění jsou instituty komplementární a nijak si vzájemně neodporují.

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. zamítl.

O nákladech řízení (včetně nákladů řízení o kasační stížnosti) bylo rozhodnuto ve

smyslu ust. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl

na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil

proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo

na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad

rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. Tyto závěry platí i pro náklady řízení

o kasační stížnosti. Soud totiž o jejich náhradě rozhoduje podle celkového výsledku řízení, tj.

v závislosti na úspěšnosti žaloby.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních

u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační

stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,

proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,

a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Brně dne 16. února 2017 JUDr. EvaLukotková, v. r.

samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová