Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 1 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (6)10 As 136/2015 - 41.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 As 136/2015 - 41
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Pavla Molka a Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Mgr. I. Ž., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2011, čj. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, čj. 2 A 1/2012 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Dne 1. 11. 2010 dala Městská policie v Mladé Boleslavi (dále jen „městská policie“) příkaz k odtažení osobního automobilu značky Peugeot se státní poznávací značkou X, neboť bránilo ve výjezdu z garáže v rozporu s § 4 písm. b) a § 27 odst. 1 písm. n) zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce (dále jen „stěžovatel“) při vyzvednutí vozidla do zápisu o podání vysvětlení ze dne 2. 11. 2010 uvedl, že přestupek nespáchal, neboť garáž ani značky, které by na garáž či zákaz stání upozorňovaly, neviděl, a nevěděl tedy o tom, že by bránil ve výjezdu.
[2] Spáchání přestupku podle tehdy platného znění § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb. , o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích “), oznámila městská policie Magistrátu města Mladá Boleslav (dále jen „magistrát“). Magistrát zaslal stěžovateli dne 16. 11. 2010 výzvu k podání vysvětlení. Stěžovatel namísto dostavení se k podání ústního vysvětlení podal vysvětlení přípisem z 21. 11. 2010, v němž uvedl, že vozidlo zaparkoval na místě, kde nebyl žádný zákaz zastavení vyznačen. Magistrát vydal dne 27. 1. 2011 pod čj. DP-2709-9/2010 příkaz o uložení pokuty, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti příkazu podal stěžovatel odpor, načež byl přípisem ze dne 11. 2. 2011 předvolán k ústnímu jednání, na které se opět nedostavil. Rozhodnutím magistrátu ze dne 8. 3. 2011, čj. DP-2709-18/2010, byl opět uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „žalovaný“) posledně citované rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 2. 5. 2011, čj. 052942/2011/KUSK, pro chybný postup při předvolávání stěžovatele k ústnímu jednání a nedostatečné zjištění skutkového stavu.
[3] Magistrát přípisem ze dne 29. 7. 2011 předvolal stěžovatele k novému ústnímu jednání, ten se však opět nedostavil. Po doplnění dokazování magistrát rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011, čj. DP-2709-33/2010, opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání zmíněného přestupku a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. V odůvodnění mj. uvedl, že ze stěžovatelova písemného vyjádření vyplynulo, že vozidlo na dané místo zaparkoval on; dále vyšel z fotodokumentace pořízené městskou policií a výslechu svědka, majitele zmiňované garáže. Stěžovatelovo odvolání žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 10. 2011, čj. 193652/2011/KUSK-DOP-HRO, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě spolehlivě zjištěného stavu věci.
II. Řízení před městským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel k Městskému soudu v Praze žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “). V ní namítal, že výzva magistrátu k podání vysvětlení je nicotná, neboť neobsahuje místo stěžovatelova trvalého bydliště, stejně jako předvolání k ústnímu jednání z 11. 2. 2011 a 29. 7. 2011, která navíc neobsahovala označení osoby, věci a nebyl v nich uveden důvod předvolání. Přestože stěžovatel magistrátu sdělil, že se jednání z důvodu nesrozumitelnosti výzvy nezúčastní, ústní jednání dne 30. 8. 2011 proběhlo bez jeho přítomnosti, aniž by magistrát zdůvodnil, proč omluvu z jednání nepovažoval za řádnou. V důsledku toho stěžovatel nemohl svědkovi klást otázky; magistrát mu nadto znemožnil vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a nepoučil jej o možnosti podání žaloby. Skutkový stav tak nebyl náležitě zjištěn. Magistrát dále pochybil v tom, že nevyzval stěžovatele k doplnění blanketního odvolání a postoupil spis žalovanému. K věci samé pak stěžovatel namítl, že nikdy netvrdil, že byl tím řidičem, který vozidlo zaparkoval před zmíněnou garáží.
[5] Městský soud námitku nicotnosti předvolání k ústnímu jednání považoval za nedůvodnou, neboť uvádění trvalého pobytu či bydliště není v případě doručování prostřednictvím datové schránky nutné a k identifikaci účastníka řízení postačuje jméno, příjmení a datum narození. Předvolání obsahovalo rovněž předmět řízení a řádné poučení o stěžovatelových právech a o možnosti seznámit se s podklady. Stěžovatel se však s podklady neseznámil, správní orgán zároveň neměl povinnost v předvolání sdělovat, jaké úkony hodlá při ústním jednání provádět. Stěžovatel se jednání nezúčastnil bez řádné omluvy, neboť skutečnosti jím uvedené v podání ze dne 15. 8. 2011 se nedají považovat za závažné důvody pro nedostavení se; stěžovateli proto nebylo znemožněno klást svědkovi otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi. Žalovaný navzdory stěžovatelově tvrzení neměl povinnost vyzývat jej k doplnění odvolání, neboť rozhodnutí magistrátu bylo stěžovatelem napadeno v celém rozsahu, v důsledku čehož bylo přezkoumáno celé jak po stránce hmotné, tak procesní. Žalovaný rovněž neměl povinnost poučit stěžovatele o možnosti podání žaloby, neboť má povinnost poučovat pouze o řádných opravných prostředcích.
[6] K meritu věci městský soud uvedl, že stěžovatel začal zpochybňovat, že vozidlo před předmětnou garáž zaparkoval, teprve v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. V zápise o vysvětlení ze dne 2. 11. 2010, v písemném podání vysvětlení ze dne 21. 11. 2010 a v odporu proti příkazu o uložení pokuty stěžovatel nijak nepopíral, že vozidlo řídil. V podání reagujícím na výzvu k podání vysvětlení přitom výslovně uvedl, že před zaparkováním před garáží se ujistil o tom, že vozidlo parkuje v souladu s dopravními předpisy a že u daného domu nebylo žádné dopravní značení a tento dům měl nízký a úzký stavební otvor zatažený předokenní roletou, o kterém byl přesvědčen, že se jedná o francouzské okno či obchodní výlohu. Tato námitka, která je nadto v rozporu s přiloženou fotografickou dokumentací, je proto podle městského soudu zcela účelová, neboť v řízení před správními orgány bylo ze stěžovatelových vyjádření bez pochyb zjištěno, že byl řidičem, který vozidlo zaparkoval před předmětnou garáží, a dopustil se tak přestupku. Žalobu proto městský soud jako nedůvodnou zamítl rozsudkem napadeným kasační stížností.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. s. ř. s.
[8] První námitkou stěžovatel městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil nicotnost předvolání ze dne 29. 7. 2011, neboť z něj není patrný předmět řízení, neuvádí, zda byl stěžovatel předvolán jako svědek nebo účastník, neobsahuje popis skutku a určení osoby podezřelé z jeho spáchání, a stěžovatel nebyl ve smyslu § 18 odst. 2 správního řádu identifikován místem trvalého pobytu. Dále stěžovatel namítá, že se nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu , neboť magistrát rozhodl dne 31. 8. 2011, aniž by stěžovatele vyzval k vyjádření se ke svědecké výpovědi z ústního jednání, jež se konalo den před vydáním rozhodnutí.
[9] Další námitkou stěžovatel poukazuje na to, že proti rozhodnutí magistrátu podal blanketní odvolání a připravoval rozsáhlé odůvodnění, avšak magistrát jej k doplnění odvolání nevyzval a spis postoupil k rozhodnutí žalovanému.
[10] Po stránce skutkové stěžovatel namítá, že od začátku řízení tvrdil, že zastavil před domem, nikoliv před vjezdem do garáže. K firemnímu vozidlu mělo přístup více osob, o stěžovatelově zavinění nesvědčí proto pouze to, že svou vinu nepopírá. Spis tak neobsahuje žádný důkaz o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo vozidlo před vjezdem do garáže zaparkoval.
[11] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nicotné může být pouze rozhodnutí, nikoliv výzva k podání vysvětlení. Náležitosti podle § 18 odst. 2 správního řádu musí obsahovat protokol o podání vysvětlení, nikoliv výzva. Ta obsahovala stěžovatelovo jméno, datum narození a identifikaci datové schránky, což bylo dostačující. V předvoláních byl stěžovatel opakovaně poučen o tom, že se může vyjádřit ke všem skutečnostem, k důkazům, uplatňovat tvrzení a navrhovat důkazy, což je širší poučení, než jaké je vyžadováno v § 36 odst. 3 správního řádu . K otázce doplnění odvolání žalovaný uvedl, že není povinen poučovat účastníka řízení o obsahu jeho podání; stěžovatel nadto mohl odvolání doplnit i v průběhu odvolacího řízení, což neučinil. Se zjištěným skutkovým stavem a důkazy se správní orgány řádně vypořádaly, neboť ze stěžovatelova vysvětlení vyplývá, že vozidlo před garáž zaparkoval právě on, což bylo dále prokázáno také prostřednictvím fotodokumentace, dalších vyjádření stěžovatele a svědectví vlastníka domu. Tvrzení, že vozidlo přeparkoval některý ze zaměstnanců firmy, stěžovatel nijak neprokázal.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[12] Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. s. ř. s. přípustná. Na základě ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
[13] První námitku, týkající se nicotnosti předvolání ze dne 29. 7. 2011, nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Ustanovení § 59 správního řádu stanoví obsahové náležitosti předvolání tak, že musí být písemné a doručuje se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví (srov. též § 4 odst. 3 správního řádu ). Nejvyšší správní soud dané předvolání posoudil a konstatuje, že v kontextu předcházejícího řízení je lze považovat za dostatečně určité. Stěžovatel je v předvolání identifikován jménem a datem narození, bylo mu navíc doručováno do datové schránky, která je vázána na jeho osobu. Předvolání je identifikováno spisovou značkou řízení, ve kterém již rozhodoval jak magistrát, tak žalovaný, je v něm uvedeno, že ústní jednání se bude konat v řízení o přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích , přičemž v daném řízení byl stěžovatel setrvale aktivní. Stěžovatel proto nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že předvolání je směřováno jemu, v jakém postavení v daném řízení vystupuje, tj. že je k ústnímu jednání předvolán jako obviněný, jakož i o tom, jakého skutku se jednání týká a co je mu kladeno za vinu. To navíc vyplývalo i z řádného poučení o možnosti konat ústní jednání i bez účasti stěžovatele podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a o možnosti vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu budou kladeny za vinu, a důkazům o nich, podle § 73 odst. odst. 2 zákona o přestupcích , neboť tato ustanovení se vztahují výlučně k obviněnému.
[14] Podle druhé námitky nebyl stěžovatel magistrátem vyzván k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a § 36 odst. 3 správního řádu . Účelem § 36 odst. 3 správního řádu je naplnit „možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009 – 243, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS), přičemž dané ustanovení předpokládá aktivní roli správního orgánu, který musí účastníky sám vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2016, čj. 9 As 226/2015 – 44). Avšak za předpokladu, že stěžovatel byl v předvolání k ústnímu jednání náležitě poučen o svém právu podle § 36 odst. 2 správního řádu a § 73 odst. 2 zákona o přestupcích , nelze považovat za pochybení, jestliže po skončení ústního jednání, kdy již magistrát formálně ukončil shromažďování podkladů pro rozhodnutí, nebyl stěžovatel opětovně vyzván, aby se k podkladům vyjádřil (srov. bod 29 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, čj. 8 As 54/2013 – 29). Tuto námitku proto Nejvyšší správní soud rovněž nepovažuje za důvodnou.
[15] Stěžovatel dále namítá, že nebyl magistrátem vyzván k doplnění odvolání. Nejvyšší správní soud tuto námitku rovněž neshledává důvodnou, ačkoliv mírně koriguje závěry městského soudu. Jak Nejvyšší správní soud uvedl rozsudku ze dne 6. 3. 2009, čj. 1 As 4/2009 – 53, při podání blanketního odvolání se neuplatní revizní princip a odvolací orgán nemůže, aniž by odvolatele vyzval k doplnění odvolání, napadené rozhodnutí přezkoumat v rámci revizního principu. Nejvyšší správní soud je nicméně toho názoru, že o takovou situaci se v projednávaném případě nejednalo. Stěžovatel se totiž ve svém druhém odvolání, na rozdíl od prvního odvolání, jež bylo velice obsáhle odůvodněno, sice nevyjádřil nijak k vlastnímu skutku, ovšem uvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí magistrátu napadá, a dále rozvedl, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, v důsledku čehož mj. nevěděl, kolik stejnopisů odvolání zaslat. Nelze tedy dospět k závěru, že se jednalo o odvolání blanketní, neboť obsahovalo alespoň jeden projednatelný důvod, se kterým se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal, a nadto přezkoumal i soulad zbytku rozhodnutí magistrátu se zákonem (srov. obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, čj. 5 Ca 298/2008 – 52, publ. pod č. 2766/2013 Sb.).
[16] Důvodnou Nejvyšší správní soud neshledal ani poslední stěžovatelovu námitku, podle které v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že přestupek spáchal právě stěžovatel. Podle § 137 odst. 4 správního řádu je sice použití záznamu o podání vysvětlení jako důkazního prostředku zakázáno, což se vztahuje i na přestupkové řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010 – 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS), v nyní posuzovaném případě však magistrát svá skutková zjištění nezaložil na záznamu o podání vysvětlení ze dne 2. 11. 2010 učiněného při přebírání vozidla, který by byl sám o sobě podle tohoto ustanovení nepřípustným důkazem. Svá skutková zjištění magistrát založil mj. na stěžovatelově písemném vyjádření ze dne 21. 11. 2010, v němž stěžovatel sám uvedl, že vozidlo na místě zaparkoval právě on. Toto vyjádření však není podáním vysvětlení ve smyslu § 137 správního řádu , jež se činí před zahájením správního řízení ústně u správního orgánu; stěžovatelovo písemné vyjádření bylo totiž učiněno již v rámci správního řízení a zákaz ve smyslu § 137 odst. 4 správního řádu na něj proto nedopadá. Ve spojení s fotografiemi a výslechem svědka V. H., který stání automobilu před svým domem oznámil, je proto možné magistrátem zjištěný skutkový stav považovat za dostatečný a v souladu se zákonem.
V. Závěr a náklady řízení
[17] Kasační námitky tedy nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani z přezkumu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. , který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu