Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 106/2014 - 80

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové

a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: P. L.,

zastoupen Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Jana Zajíce 32, Praha 7 proti

žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 25, Praha 1

v řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hl.m.Prahy ze dne 30.4.2014 čj: SOC:

608555/2014

t a k t o :

I . Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správních činností ve zdravotnictví a

sociální péči ze dne 30.4.2014 čj: SOC: 608555/2014 s e z r u š u j e a věc se v r a c í

žalovanému k dalšímu řízení.

II . Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč do

30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr.Petra Kally, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí

Magistrátu hl.m.Prahy ze dne 30.4.2014 čj: SO 608555/2014, kterým bylo zamítnuto jeho

odvolání a potvrzeno usnesení Úřadu městské části Praha 13 ze dne 25.3.2014, čj: 13-

12735/2014 o zastavení řízení ve věci žádosti žalobce o zařazení do evidence žadatelů

pokračování 2 11A 106/2014

vhodných stát se osvojiteli. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je v rozporu

s právními předpisy, resp. s ústavním pořádkem České republiky, došlo k porušení zásady

rovnosti, k zásahu do důstojnosti žalobce i do jeho soukromého a rodinného života. K zásahu

do lidské důstojnosti žalobce došlo již samotným ustanovením § 13 odst. 2 zákona č.

, o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o

registrovaném partnerství“), neboť bylo rozhodováno pouze na základě jeho sexuální

orientace bez přihlédnutí k jeho lidským kvalitám, schopnostem, dovednostem a možnostem.

Z téhož důvodu došlo k porušení zásady zákazu diskriminace. Žalobce žije v registrovaném

partnerství se svým partnerem, právě z tohoto důvodu nebylo žádosti žalobce o zařazení do

evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli vyhověno, resp. v řízení o jeho žádosti bylo

zastaveno. Napadené rozhodnutí představuje zásah do soukromého a rodinného života

žalobce, ačkoliv je zřejmé, že jak institut manželství, tak institut partnerství upravují rodinný

život, když oba svazky jsou definovány jako trvalé. Rodiněprávní charakter registrovaného

partnerství vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu o registrovaném partnerství. Že jde u

registrovaných partnerů o rodinné příslušníky, vyplývá i z řady směrnic EU, které přikladmo

v žalobě uvedl. Tomu koresponduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Žalobce

dále poukázal na porovnání s právními úpravami jiných států Evropské unie a na stanovisko

veřejné ochránkyně práv. Navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí, včetně

prvostupňového rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně podal

návrh na předložení věci Ústavnímu soudu s tím, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o

registrovaném partnerství není v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Žalobce k podané žalobě předložil „Zprávu o šetření ve věci diskriminace z důvodu

sexuální orientace v oblasti osvojení dítěte“ ze dne 1.7.2014 sp.zn. 2977/2014/VOP/PPO,

v níž veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že ustanovení právního předpisu nebo postup

orgánu veřejné moci, které znemožňují osvojení pouze z důvodu sociální orientace

potencionálního osvojitele, odporují ústavnímu pořádku a Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod. Veřejná ochránkyně práv současně konstatovala, že správní orgány jsou

vázány celým právním řádem, proto se i na ně vztahuje povinnost aplikovat právo ústavně

konformním způsobem. Zatímco ustanovení ústavně konformně

vyložit lze, neplatí to už o ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, které

veřejná ochránkyně práv považuje za protiústavní. Správní orgány nepochybily, pokud

zastavily řízení podle , protože nemají oprávnění přerušit

řízení a požádat Ústavní soud o přezkoumání ústavnosti určitého ustanovení, nelze jim

vytýkat nezákonnost jejich postupu ani porušení principů dobré zprávy, neboť právní řád jim

ani jiný postup neumožňoval.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě poukázal na skutečnost, že ani veřejná

ochránkyně práv ve zprávě ze dne 1.7.2014 neshledala pochybení správních orgánů, i když

právní úpravu, která znemožňuje osoby žijící v registrovaném partnerství osvojit dítě označila

za problematickou. Dále žalovaný uvedl, že zprostředkování náhradní rodinné péče je

založeno především na právech dětí, které nemají možnost vyrůstat ve své biologické rodině.

Proto platí, že se dětem vhodným do náhradní rodinné péče vyhledávají vhodní náhradní

rodiče z evidence vhodných osvojitelů a nikoliv naopak. V evidenci vhodných osvojitelů

mohou být jen žadatelé, kteří se mohou osvojiteli také stát. Jestliže zákon o registrovaném

partnerství v ustanovení § 13 stanoví, že trvající partnerství brání tomu, aby se některý

z žadatelů stal osvojitelem dítěte, jde o žádost zjevně nepřípustnou. Dítě při zprostředkování

náhradní rodinné péče nemůže být objektem uplatňování práv dospělých osob. Dále poukázal

na článek 20 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého dítě dočasně nebo trvale zbavené

rodinného prostředí nebo dítě, které ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto

pokračování 3 11A 106/2014

prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem, který zabezpečí

takovému dítěti v souladu s vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči. Naopak tomu na dítě

žádný právní nárok neexistuje. Závěrem žalovaný uvedl, že rozhodnutí o tom, zda zákon o

registrovaném partnerství v platném znění je protiústavní či nikoliv, nemůže správní orgán

učinit.

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalobce neuplatňuje žádný právní

nárok na dítě, namítá však, že došlo k zásahu do jeho práv, jestliže jeho žádost byla zamítnuta

jen z důvodu jeho sexuální orientace.

Podáním ze dne 4.3.2015 čj: -40 podal Městský soud v Praze

k Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném

partnerství. Usnesením ze dne 5.3.2015 čj: -46 řízení o žalobě soud přerušil.

Nálezem ze dne 14.6.2016 sp.zn. Ústavní soud rozhodl tak, že ustanovení

, o registrovaném partnerství a o změně některých

souvisejících zákonů, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Z odůvodnění

uvedeného nálezu vyplývá, že Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené právní ustanovení,

kterým je nedůvodně vyloučená z možnosti osvojení jedna skupina obyvatel, dochází ve

svých důsledcích k zásahu do jejich lidské důstojnosti a k porušení jejich práva na ochranu

soukromého života. Proto uvedené ustanovení soud jako protiústavní zrušil.

Městský soud v Praze následně rozhodl usnesením ze dne 25.7.2016 o pokračování

řízení o podané žalobě. Soud se zabýval důvodností podané žaloby. Podle § 51 odst. 1 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) rozhodl

soud bez nařízení jednání, když k výzvě soudu účastníci řízení nevyjádřili s takovýmto

postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání

souhlasí.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobce podal u Úřadu městské části Praha

13 ze dne 3.3.2014 žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli. O této

žádosti rozhodl Úřad městské části Praha 13 usnesením ze dne 25.3.2014 čj: P 13-

12735/2014, kterým řízení o žádosti zastavil s odůvodněním, že žádost je zjevně nedůvodná,

neboť žadatel nesplňuje požadavky ustanovení , občanský

zákoník, když citované ustanovení neumožňuje osobám v registrovaném partnerství podat

žádost o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli.

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že z ustanovení § 800

nevyplývá, že by osoba žijící v registrovaném partnerství nemohla být

osvojitelem. Tento zákaz je obsažen v zákonu o registrovaném partnerství, které považuje za

ustanovení porušující zásahu zákazu diskriminace, když žadatel splnil veškeré předpoklady

stanovené zákonem pro zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli.

O tomto odvolání rozhodl žalovaný správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím ze

dne 30.4.2014 tak, že odvolání zamítl a usnesení Úřadu městské části Praha 13 ze dne

25.3.2014 potvrdil. V odůvodnění žalovaný konstatoval dosavadní průběh řízení s tím, že

Úřad městské části v odůvodnění sice opomněl uvést, že zákaz osvojení osobou žijící

v registrovaném partnerství stanoví § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, chybějící

citace příslušného ustanovení tohoto zákona však nemůže zvrátit skutečnost, že žádost o

zařazení do evidence vhodných osvojitelů žadatele je zjevně nepřípustná. Proto prvostupňový

pokračování 4 11A 106/2014

správní orgán neměl jinou možnost, než řízení o žádosti zastavit. Státní orgány musí platnou právní úpravu respektovat.

Z výše uvedeného obsahu spisového materiálu vyplývá, že důvodem, proč nebylo

žádosti žalobce vyhověno, resp. proč bylo řízení o jím podané žádosti zastaveno, bylo znění

ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, platné v době vydání napadeného

rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení platilo, že trvající registrované partnerství brání tomu,

aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.

Jak bylo výše uvedeno, uvedené ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném

partnerství bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 14.6.2016 sp.zn. , když

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ustanovení protiústavní, které zasahuje do lidské

důstojnosti a práva na ochranu soukromého života osob, které žijí v registrovaném partnerství.

Uvedený nález byl publikován v částce č. 91 Sbírky zákonů pod č. 234/2016 Sb. dne

22.7.2016 . Tímto dnem nabyl uvedený nález Ústavního soudu účinnosti.

Soud se zabýval otázkou, zda uvedený Nález Ústavního soudu může mít vliv na

důvodnost podané žaloby, když byl vydán poté, kdy žalobou napadené rozhodnutí nabylo

právní moci, a když v řízení o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů platí zásada, podle

níž soud při přezkoumávání rozhodnutí správního orgánu vychází ze skutkového a právního

stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ).

V daném případě není pochyb o tom, že v době, kdy žalobou napadené rozhodnutí

bylo vydáno, platilo ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle něhož

bylo osvojení dítěte osobou, která žila v registrovaném partnerství vyloučeno. Protože správní

orgány při svém rozhodování jsou vázány zákonem a nepřísluší jim posuzovat ústavnost

jednotlivých právních ustanovení, ani jim nebyla svěřena kompetence domáhat se posouzení

ústavnosti právního předpisu či některého jeho právního ustanovení Ústavním soudem, nebylo

lze v postupu žalovaného ani v postupu prvostupňového správního orgánu v této věci shledat

porušení zákona. Tuto skutečnost ostatně konstatovala i veřejná ochránkyně práv ve výše

uvedené zprávě ze dne 1.7.2014.

Soud však má za to, že zásadu upravenou v ustanovení nelze

považovat za zásadu absolutní, a to zejména v případech, kdy soud v určité konkrétní věci

podá návrh na zrušení právního ustanovení, které bylo správními orgány v té které konkrétní

věci aplikováno k Ústavnímu soudu. Opačný závěr by znamenal, že podání návrhu

k Ústavnímu soudu a vyhovění tomuto návrhu Ústavním soudem by bylo bez jakéhokoliv

právního účinku právě v té konkrétní věci, v níž bylo přistoupeno k podání návrhu na zrušení

aplikovaného právního ustanovení Ústavním soudem. Soud má tedy za to, že v dané věci

nelze nepřihlédnout ke skutečnosti, že výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ze dne

14.6.2016 byla deklarována protiústavnost ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném

partnerství, podle něhož bylo v daném případě správními orgány postupováno. Stejně tak

nelze přehlédnout skutečnost, že v důsledku nálezu Ústavního soudu došlo dnem 22.7.2016 ke

zrušení zmíněného ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství.

Svoji roli má i skutečnost, že soud může podat návrh k Ústavnímu soudu pouze

v případě, kdy dospěje k závěru, že právní ustanovení, které bylo v té které přezkoumávané

konkrétní věci aplikováno, je v rozporu s ústavními předpisy. To znamená, že návrh k

Ústavnímu soudu může soud podat vždy pouze až následně poté, kdy k podané žalobě

přezkoumává určité rozhodnutí správního orgánu, návrh k Ústavnímu soudu může tedy

pokračování 5 11A 106/2014

správní soud podat pouze vždy následně poté, kdy správní orgán rozhodl. Důsledné lpění na

tom, že rozhodný je právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí by vedlo k absurdní

situaci, kdy by ve věci, v níž byl návrh k Ústavnímu soudu podán, nebylo možno skutečnost,

že Ústavní soud aplikované právní ustanovení považoval za protiústavní a z tohoto důvodu

aplikované právní ustanovení zrušil, zohlednit právě v této konkrétní věci. Soud při své úvaze

vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.6.2005 čj: -59, ve

kterém Nejvyšší správní soud vyjádřil, že soud není při přezkoumávání rozhodnutí vázán

ustanovením zákona, které k jeho návrhu Ústavní soud zrušil pro rozpor s u.

Z výše uvedených důvodů soud musel zohlednit skutečnost, že došlo ke zrušení

ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, což bylo jediné právní

ustanovení, které zakazovalo osvojení dětí osobami, které žijí v registrovaném partnerství.

Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro

zrušení napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k žalobním námitkám je nutno konstatovat, že

námitky spočívaly zejména v tvrzení o protiústavnosti aplikovaného ustanovení § 13 odst. 2

zákona o registrovaném partnerství. Tuto protiústavnost konstatoval i Ústavní soud. Proto

námitky, které žalobce v podané žalobě uvedl, je nutno považovat za námitky důvodné. Soud

proto postupoval podle a odst. 4 , žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc

vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalovaném, aby znovu posoudil

důvodnost odvolání žalobce proti usnesení Úřadu městské části Praha 13 s tím, že je vázán

právním názorem, který je vyjádřen v tomto rozsudku ( ) a zohlední

skutečnost, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství bylo s účinností ke

dni 22.7.2016 zrušeno.

Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením , žalobce měl

ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení náleží. Náklady řízení spočívají

v částce 3.000 Kč za soudní poplatek zaplacený žalobcem z podané žaloby a odměny za

zastupování za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (§ 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a), písm. d)

vyhl.č. , ve znění pozdějších předpisů – příprava a převzetí zastoupení, podání

žaloby), 2x režijní paušál po 300 Kč ( vyhl. č. , ve znění pozdějších

předpisů), odměna za zastupování tedy činí celkem 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že je

zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno k uvedené částce přičíst částku

1.428 Kč jako daň z přidané hodnoty. Celkem tedy odměnu za zastupování advokátem činí

8.228 Kč. Náklady řízení celkem představují částku 11.228 Kč.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

pokračování 6 11A 106/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. července 2016

JUDr.Hana Veberová v.r.

předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová