Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 102/2001 - 59

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 1. 2. 2002 poukázal na nález Ústavního soudu ČR vydaný pod sp. zn. , z něhož plyne, že zákon o státní památkové péči není v rozporu s u ČR. Citoval též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. , podle něhož nelze dovodit rozpor zákona o státní památkové péči s u ČR či s mezinárodními úmluvami jen proto, že tento zákon neumožňuje dvojinstančnost řízení. Zákon o státní památkové péči nevylučuje možnost projednat věc nezávislým orgánem podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; přezkum napadeného rozhodnutí není vyloučen ani (ve znění tehdy účinném) v ustanoveních upravujících postup soudu při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů. Žalovaný ve svém písemném vyjádření reagoval i na další námitky, jimiž žalobce zpochybňoval žalobou napadené rozhodnutí.

Ze správního spisu vyplynulo, že řízení bylo zahájeno z podnětu Národní galerie v Praze, která ve svém návrhu ze dne 3. 3. 1998 doporučila prohlásit za kulturní památku čtyřicet šest kreseb a čtyři sta osmdesát grafických listů specifikovaných v příloze návrhu. Uvedla rovněž, že dvacet sedm výtvarných děl ze seznamu převezme v nejbližší době pan O. M. na základě restitučního nároku. V doplnění návrhu ze dne 21. 5. 1998 Národní galerie sdělila, že po přehodnocení věci navrhuje prohlásit za kulturní památku dvacet šest děl (devatenáct grafických listů a sedm kreseb) z přiloženého seznamu. Žalovaný oznámil žalobci svým přípisem ze dne 1. 10. 1999 zahájení správního řízení o prohlášení věci za kulturní památku a informoval jej o tom, že ve lhůtě patnácti dnů od doručení přípisu může žalovanému sdělit své stanovisko. Žalobce se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Stálá komise Ministerstva kultury pro hodnocení kulturních památek ve svém vyjádření ze dne 28. 9. 1999 doporučila navržený soubor jako nejcennější část Morawetzovy sbírky k prohlášení za kulturní památku s ohledem na to, že do souboru zahrnutá díla jsou nejen reprezentativními součástmi historicky vzniklé sbírky, nýbrž též významným dokladem vývoje české a evropské kresby a grafiky v období od 16. do 19. století. Souhlasné stanovisko k prohlášení souboru grafických listů a kreseb za kulturní památku vyjádřil rovněž Pražský ústav památkové péče v dopisu ze dne 13. 10. 1999 a odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy v dopisu ze dne 18. 10. 1999. Na základě toho vydal žalovaný dne 17. 9. 2001 rozhodnutí o prohlášení souboru grafických listů a kreseb za kulturní památku.

Ve věci bylo přede dnem 1. 1. 2003 zahájeno řízení u Vrchního soudu v Praze, který byl podle ustanovení , (dále jen „ “), ve znění účinném před 1. 1. 2003, věcně příslušný k přezkoumání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy. Na Nejvyšší správní soud tato věc přešla na základě ustanovení , (dále též „ “), z Vrchního soudu v Praze. Podle tohoto ustanovení dokončí Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy, v nichž byla přede dnem účinnosti dána jejich věcná příslušnost, řízení zahájená před těmito soudy.

II.

Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že ustanovení , o státní památkové péči, jehož je třeba ve věci použít, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že na řízení o prohlašování věcí za kulturní památky se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Proto Nejvyšší správní soud podává u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení v části vyjádřené číslicí „3,“ ( y a , o Ústavním soudu).

III.

Nejvyšší správní soud má za to, že samotné vyloučení obecných předpisů o správním řízení [jimiž je míněn , o správním řízení ( )], nelze bez dalšího považovat za neústavní, pokud je toto vyloučení kompenzováno vytvořením souboru pravidel zvláštních, pro daný typ řízení vhodnějších (jako je tomu například v případě , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů). Složitost a rozmanitost veřejné správy vyžaduje totiž i existenci zvláštních úprav. Proto také v právních předpisech správního práva jsou obsaženy otázky procesního charakteru, které upravují postupy správních orgánů mnohdy jinak než . O ústavnosti takové úpravy lze však pochybovat, jestliže zákon vyloučí obecná pravidla správního řízení, aniž je nahradí jinými. Neexistence jiné zákonné procesní úpravy, která by na věc dopadala, značí, že správní orgán není zákonem vázán chránit práva a zájmy občanů; není ani povinen se věcí zabývat svědomitě a odpovědně, není povinen věc vyřídit včas a bez zbytečných průtahů ani nemusí dbát toho, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci; naopak osoba, o jejíž práva v řízení jde, nemá možnost taková práva sama hájit nebo se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Stejně tak neplatí ani řada dalších povinností a pravidel: například v takovém řízení není ani žádného účastníka řízení, o věci může rozhodovat i takový pracovník správního orgánu, který má na výsledku řízení osobní nebo věcný zájem, nikomu nemusí být dovoleno nahlížet do spisu, nikomu nemusí být rozhodnutí oznámeno a tím méně doručeno, ba nemusí být ani písemně vyhotoveno; dále tu není povinnost opatřit pro rozhodnutí potřebné podklady, není tu ani vázanost rozhodnutou prejudiciální otázkou, lhůty pro vydání rozhodnutí neexistují, proti rozhodnutí se nelze odvolat, nezákonné rozhodnutí nelze zrušit obnovou řízení nebo postupem podle a rozhodnutí nenabývá ani formální právní moci.

IV.

Určování pravidel rozhodovacího postupu je za této situace zcela na příslušném správním orgánu. Nauka soudí, že v takových případech nezbývá než analogicky aplikovat některé instituty a případně i obecné zásady správního práva (srov. např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 247). Argumentace správního orgánu, který by se dovolával ústavnosti svého postupu s tím, že jej založil na analogické aplikaci a na zásadách správního práva, je však vratká. Některé ze zásad správního práva, resp. správního řízení, lze nalézt v úvodních ustanoveních , jiné mohou vycházet z ustanovení dalších zákonů a opět jiné mohou být zobecněním správního či soudního rozhodování (tamtéž, str. 212). Výčet těchto zásad však není závazně stanoven, a je tak ponecháno na libovůli správního orgánu, které ze souhrnu obecně uznávaných zásad při svém rozhodování bude ctít.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 5. 11. 1996, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 323, a též pod č. 3/1997 Sbírky zákonů, který byl vydán ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení věty prvé , o ochraně přírody a krajiny, v části, v níž toto ustanovení vylučovalo použití obecných předpisů o správním řízení při vydávání povolení k vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného ustanovení vyšel z y a uvážil o věci takto: "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Splnění postulátu uvedeného v první části citovaného ustanovení vymezuje požadavkem, aby se tak dělo jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku uvedeném v druhé části je pak zabudována nejen garance proti zneužití státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování, ať už v podobě či jinou samostatnou normou. Také y upravuje tuto garanci i nutnost zákonné úpravy pro uplatňování státní moci. Protože věta první ve slovech « » tím, že vylučuje použití obecných předpisů o správním řízení, zakládá absenci jak zákonného podkladu, tak mezí a způsobů uplatňování státní moci Ministerstvem v souvislosti s povolováním vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami, je vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy tohoto řízení (srov. věta první ve slovech «na řízení podle...») v rozporu s y i y. Tímto vyloučením použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných je současně založen i rozpor s y, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv.“

V.

Nejvyšší správní soud se domnívá, že naprosté vyloučení z rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob za situace, kdy neexistuje jiná použitelná úprava, kterou by správní orgán byl povinen respektovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s y a s korespondujícím ustanovením d, v nichž je upravena ústavní povinnost správního orgánu postupovat nejen v případech a v mezích, které stanoví zákon, ale též zákonným způsobem. Jestliže je tu taková ústavní povinnost a současně hmotněprávní předpis vyloučí užití zákona tento postup upravujícího, je taková výluka podle Nejvyššího správního soudu v rozporu s u i u.

VI.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud po provedeném řízení nálezem rozhodl, že ustanovení zákona ČNR č. , o státní památkové péči, v části vyjádřené číslicí „3,“, se zrušuje dnem, který Ústavní soud v nálezu stanoví.

V Brně dne 5. 4. 2004

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu