Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

52 A 54/2015 - 45

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Petry Venclové a Aleše Korejtka ve věci žalobce P. B., nar. …, státní příslušnost Ukrajina, na území České republiky bytem S. 1891, P., zastoupeného Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-82827-3/SO-2013,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Žalované rozhodnutí a řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo

Žalobce podal dne 20. 3. 2013 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za novým účelem ( , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném pro posouzení žádosti, dále též „zákon o pobytu cizinců“ či „ “), jímž mělo být podnikání.

Podle ustanovení je cizinec povinen k takové žádosti krom dalších náležitostí předložit doklad prokazující, že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Smyslem výše uvedeného ustanovení je zajistit, aby povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno jen těm osobám, u nichž je předpoklad, že budou mít dostatek prostředků k pobytu na území České republiky. Správní orgán je proto povinen porovnat výši skutečného čistého úhrnného měsíčního příjmu žadatele (vypočtenou na základě žadatelem předložených dokladů) se srovnávací částkou potřebného úhrnného měsíčního příjmu (stanovenou s využitím tzv. životního minima dle , o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů) a nákladů na bydlení (a to buď ve formě normativních nákladů dle , o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, nebo skutečně prokázaných nákladů na bydlení).

Jelikož žalobce předložil správnímu orgánu prvého stupně pouze doklad prokazující jeho příjmy z dřívějšího zaměstnání (tento pracovní poměr však skončil již 30. 6. 2012, od dubna do června 2012 měl žalobce navíc neplacené volno a odjel na Ukrajinu), nadto tyto příjmy nedosahovaly výše požadované (za období 4/2012, 5/2012 a 6/2012 žalobce doložil potvrzením ze dne 20. 3. 2013 příjmy ve výši 0 Kč, platil si pouze zdravotní pojištění ve výši 360,-- Kč/měsíc), vyzval správní orgán prvého stupně žalobce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „ “), k „odstranění vad žádosti“, poskytl mu přiměřenou lhůtu (5 dnů) a poučil ho, že pokud nepředloží věrohodné doklady prokazující, že jeho příjem je pravidelný a že není nižší než součet částky životního minima a částky nejvyšších normativních nákladů na bydlení (nebo částky, kterou má možnost věrohodně prokázat jako částku skutečných nákladů na bydlení), jeho žádost bude zamítnuta ( ). Současně správní orgán prvého stupně řízení na dobu stanovenou ve výzvě, tj. na dobu 5 dnů od doručení výzvy, přerušil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že materiálně se nejednalo o výzvu k odstranění vad žádosti, nýbrž o zcela nadstandardní poučení (neboť správní orgán nemá povinnost „předběžně“ seznamovat účastníka správního řízení se svým názorem na věc) ze strany správního orgánu prvého stupně o tom, že z dosud žalobcem předložených dokladů nelze ověřit ( ) splnění podmínky stanovené

Výzva byla žalobci doručena dne 24. 4. 2013, žalobce však na výzvu správního orgánu prvého stupně reagoval pouze zasláním stejnopisu nájemní smlouvy, jíž doložil výši odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení (800,-- Kč/měsíc). Příjmy vyžadované zákonem pro povolení dlouhodobého pobytu doloženy nebyly.

Správní orgán prvého stupně žalobce po uplynutí lhůty k „odstranění vad žádosti“ písemně vyrozuměl o tom, že v řízení bude pokračováno. Žalobce též poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Této možnosti žalobce nevyužil. Správní orgán prvého stupně proto žádost žalobce podle ve spojení s ve spojení s v návaznosti ust. zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že především hodnotil, zda žalobcem předložené y prokazují, že úhrnný měsíční příjem žalobce splňuje podmínky stanovené v , přičemž dospěl k závěru, že nikoliv, neboť v případě žalobce je třeba považovat částku 3.410,-- Kč za částku životního minima. Dle žalobcem předložené nájemní smlouvy žalobce platí nájemné včetně energií ve výši 800,-- Kč měsíčně. Za celkovou určující částku, kterou byl žalobce povinen doložit jako minimální úhrnný měsíční příjem, je proto třeba považovat částku 4.210,-- Kč (3.410 + 800). Žalobce k žádosti předložil jako doklad o zajištění prostředků k pobytu „potvrzení o výši příjmu“ ze dne 20. 3. 2013 od Družstva Bohuš, IČO: 28786572, se sídlem Sladkovského 1891, 530 02 Pardubice. Z tohoto potvrzení správní orgán prvého stupně zjistil, že žalobce od dubna 2012 do června 2012 pro Družstvo Bohuš nepracoval (a neměl tedy žádný příjem), čerpal neplacené volno (v uvedené době byl doma na Ukrajině) a platil si pouze zdravotní pojištění ve výši 360,-- Kč měsíčně.

Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán prvého stupně přihlédl zejména k dopadům zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce. Správní orgán prvého stupně zjistil, že žalobce žije na území České republiky sám, manželku, dceru, oba své rodiče a sestru má doma na Ukrajině. Na území České republiky nemá žalobce žádné majetkové vazby, jeho vztah k domovskému státu není zásadně narušen. Příjmy žalobce z činnosti vykonávané na území České republiky nedosahují takové výše, aby rozhodnutí o nevydání nového povolení k dlouhodobému pobytu pociťoval žalobce jako nepřiměřený zásah do soukromého života. Správní orgán prvého stupně proto uzavřel, že rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani rodinného života žalobce.

Proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že „nestihl“ reagovat na výzvu správního orgánu prvého stupně a že „dokumenty zasílá nyní“, nicméně k odvolání žádné y nepřipojil.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2015, č. j. MV-82827-3/SO-2013, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně jako věcně správné a zákonné potvrdil.

II.

Žaloba a vyjádření žalovaného

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uplatnil (jak sám zdůraznil při jednání dne 22. 6. 2015) tři základní žalobní námitky (citaci zákonných ustanovení či jejich parafrázi za žalobní bod považovat nelze /srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. , či rozsudek téhož soudu 5. 3. 2015, sp. zn. ), a to námitky následující:

1) Žalovaný postupoval nezákonně, neboť výzva správního orgánu prvého stupně měla mít formu usnesení, taktéž lhůta k doplnění žádosti měla být stanovena formou usnesení. Jelikož lhůta k doplnění žádosti nebyla stanovena v souladu se zákonem, nemohla začít ani plynout a žádost žalobce nebylo možno zamítnout. Žalobce je též přesvědčen, že pokud bylo řízení přerušeno, nemohlo v něm být pokračováno dříve, než žalobce potřebné doklady předložil.

2) Žalobce všechny potřebné „podklady“ doložil v průběhu odvolacího řízení. Pokud je nedoložil, měl být k jejich předložení vyzván.

3) Nebyla „dostatečně“ posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, nebyly zjišťovány okolnosti významné pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí soukromého a rodinného života žalobce.

Ze všech výše uvedených důvodu žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě (které není třeba rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba především vypořádat námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal) uvedl, že se v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, odkázal na jeho odůvodnění a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III.

Posouzení věci krajským soudem

Nejprve krajský soud připomíná, že podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě ( ), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ). Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v , přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. -63, z novějších rozhodnutí např. rozsudek ze dne 5. 3. 2015, č. j. – 29, oba dostupné na www.nssoud.cz). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu ( ) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. -78, a zejména usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 8. 3.2011, č. j. -84, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu vymezila judikatura (např. povinnost ex officio přihlédnout k prekluzi v daňovém řízení, k zániku odpovědnosti za přestupek apod.).

Pokud jde o náležitosti žalobních bodů, Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že ustanovení žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. k tomu obdobné závěry, vyslovené ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, čj. -52, zveřejněném pod číslem 488/2005 Sb. NSS; z klasické starší judikatury viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, čj. -5). Nepostačí proto, vytýká-li žaloba obecně, že zákon byl porušen a obecně odkazuje k zákonným ustanovením, nebo vytýká-li vadnost řízení, aniž by zároveň poukazovala na konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno. Žalobce je povinen v žalobě vylíčit, jakých nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. - 57, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č.j. - 56, a ze dne 22. 4. 2004, č. j. - 42, oba dostupné na www.nssoud.cz).

Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytyčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesů učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany (viz tamtéž). Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a žalovanému správnímu orgánu by byla odňata možnost efektivně hájit své rozhodnutí. Nejvyšší správní soud např. v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 2. 2015, č. j. – 20, konstatoval, že „soud ... v žádném případě není povinen žalobní body domýšlet, fantazijně o nich spekulovat, resp. konstruovat namísto žalobce všechny možné zásahy do jeho veřejných subjektivních práv, jinak by porušil dispoziční zásadu, podle níž má žalobce ve svých rukou určit, proti čemu a proč žalobu podává, a tím i závazně vymezit rozsah, v němž se má soud věcí zabývat.“ Jestliže tedy žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, či uplatní námitku stručnou, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině a postačí též zpravidla jen stručně pojaté odůvodnění soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2013, č. j. – 21, dostupný na www.nssoud.cz).

Dále krajský soud připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. , , a , ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (tento právní názor akceptoval i Nejvyšší správní soud – viz např. bod 15 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.10.2014, č. j. – 9). Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29.3.2013, č. j. - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. – 50, bod 17, popř. rozsudky ve věcech , , , , , , a řada dalších). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28.5.2009, sp. zn. ; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.

Nelze též zapomínat, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. -86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. – 47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. – 49, všechny dostupné na www.nssoud.cz).

K námitkám žalobce krajský soud uvádí následující:

Námitky pod bodem 1) nejsou důvodné.

Jak již bylo zmíněno výše, výzva ze dne 12. 4. 2013 byla materiálně nadstandardním poučením Pokud by se mělo jednat o výzvu k odstranění vad žádosti, musel by správní orgán v případě, že by žalobce této výzvě nevyhověl, řízení zastavit ( ).

(neboť správní orgán nemá povinnost „předběžně“ seznamovat účastníky správního řízení se svým názorem na věc) ze strany správního orgánu prvého stupně o tom, že z dosud žalobcem předložených dokladů (formálně totiž „potvrzení o výši příjmu“ předloženo žalobcem bylo, nicméně nemělo potřebnou vypovídací potenci, resp. neprokazovalo splnění podmínky stanovené ) nelze ověřit ( ) splnění podmínky stanovené

Pro výše popsanou výzvu (stejně jako pro výzvu dle ) zákon formu usnesení nepředepisuje. Logicky ani „přiměřená lhůta“ v této výzvě stanovená nemusí být stanovena usnesením (nejednalo se o lhůtu stanovenou podle - takový postup se ostatně v řízení o žádosti ani nedoporučuje /srov. např. Vedral, J. . Komentář. II. aktualizované vydání. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 481). Nadto, i kdyby výzva měla mít dle zákona formu usnesení, bylo by v případě nedodržení zákonem stanovené formy možno k takové vadě přihlédnout pouze tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen (srov. – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 1996, sp. zn. ). To v daném případě žalobcem tvrzeno nebylo.

Vzhledem k tomu, že řízení bylo na dobu stanovenou ve výzvě, tj. na dobu 5 dnů od doručení výzvy, přerušeno, zcela logicky a v souladu se zákonem správní orgán prvého stupně po marném uplynutí lhůty (tedy po odpadnutí příslušné překážky / /) v řízení pokračoval, přičemž o této skutečnosti žalobce (opět v souladu se zákonem) vyrozuměl, byť žalobce prokazatelně věděl, kdy mu byla výzva doručena a věděl též, kdy stanovená lhůta uplynula a kdy tedy bude v řízení pokračováno.

Důvodná není ani námitka pod bodem 2).

Předně je třeba zdůraznit, že tvrzení žalobce, že všechny potřebné „podklady“ doložil v průběhu odvolacího řízení, nekoresponduje (jak je patrno z narativní části odůvodnění tohoto rozsudku) s obsahem správního spisu. I ve správním řízení přitom platí zásada quod non est in actis, non est in mundo. Navíc žalobce k prokázání svého tvrzení nenavrhl v žalobě žádný důkaz, neučinil tak ani při jednání dne 22. 6. 2015.

I kdyby však žalobce y prokazující splnění podmínky stanovené k odvolání přiložil, nemohl by k nim odvolací správní orgán vzhledem k přihlížet. Podle tohoto ustanovení se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Smyslem tohoto ustanovení je přispět k zefektivnění správního řízení u řízení zahajovaných na návrh, tj. řízení o žádosti, kde je koncentrace řízení plně na místě, neboť je v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Důsledkem pak je nemožnost přinášet nová tvrzení a důkazy v odvolání, a to z důvodů žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu prvého stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2011, č. j. -87). V daném případě měl žalobce v řízení před správním orgánem prvého stupně dostatek času na to, aby všechny potřebné doklady správnímu orgánu předložil, rozhodně se nejednalo o důkazy, které by žalobce nemohl v řízení před správním orgánem uplatnit. Ostatně ani při jednání dne 22. 6. 2015 žalobce nedokázal soudu vysvětlit, proč na výzvu správního orgánu prvého stupně nereagoval.

Již vůbec odvolací správní orgán nebyl povinen žalobce vyzývat k doplnění potřebných důkazů, a to nejen proto, že by takový postup s ohledem na postrádal smysl, ale především proto, že mu zákon takovou povinnost neukládá. neobsahuje ustanovení srovnatelné s zák. , , ve znění pozdějších předpisů.

Lichá je i poslední žalobní námitka (sub 3).

Žalobce se předně mýlí, pokud se domnívá, že žalovaný měl vzdor jeho pasivitě v řízení (žalobce v tomto ohledu nic netvrdil) z vlastní iniciativy vyhledávat a opatřoval důkazy, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života. Správní soudy setrvale judikují, že nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tedy i ty, které by se týkaly nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince (srov. – mutatis mutandis – odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. – 21). Již vůbec pak není nezbytné, aby se správní orgán výslovně vyjadřoval ke všem kritériím uvedeným v (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. - 34).

V daném případě bylo zjištěno, že žalobce žije na území České republiky sám, manželku, dceru, oba své rodiče a sestru má doma na Ukrajině. Na území České republiky nemá žádné majetkové vazby, jeho vztah k domovskému státu není zásadně narušen. Příjmy žalobce z činnosti vykonávané na území České republiky nedosahují takové výše, aby rozhodnutí o nevydání nového povolení k dlouhodobému pobytu pociťoval žalobce jako nepřiměřený zásah do soukromého (či rodinného) života. Správní orgán prvého stupně proto zcela správně uzavřel, že jeho rozhodnutím nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého ani rodinného života žalobce.

To, že žalobce bude muset po rozhodnutí žalovaného hledat práci mimo Českou republiku, jak uvedl při jednání dne 22. 6. 2015, nelze hodnotit jako nepřiměřený dopad rozhodnutí žalovaného, neboť takový následek nastává ve všech případech tohoto druhu. Samotná délka dosavadního pobytu žalobce na území České republiky (7 let) není nijak neobvyklá a důvodem pro nevydání žalovaného rozhodnutí rozhodně nebyla.

IV.

Závěr a náklady řízení

Soud neshledal uplatněné žalobní námitky důvodnými, a proto žalobu podle zamítl (výrok I).

Žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ). Žalovanému nevznikly náklady řízení. Proto soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se toto právo nepřiznává (výrok II).

O návrhu na přiznání odkladného žalobě soud nerozhodoval, neboť o žalobě rozhodl neprodleně (do jednoho měsíce od jejího podání). Další usnesení, jež by oddálilo následky napadeného rozhodnutí správního orgánu do doby, než soud rozhodne o žalobě (a s vydáním jeho rozsudku pak pozbylo účinnosti), by bylo nadbytečné (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. – 44, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. - 30).

Závěrem soud pro případ, že by se žalobce domáhal překladu rozsudku do svého mateřského jazyka, zdůrazňuje, že z žádného ustanovení upravujícího řízení před správními soudy (včetně ustanovení , jichž se v souladu s použije přiměřeně) nevyplývá povinnost soudu překládat účastníku řízení soudní rozhodnutí do jeho mateřského jazyka, popř. jazyka, který ovládá, a to tím spíše je-li tento účastník tak, jako je tomu v tomto případě, zastoupen advokátem, který zcela nepochybně český jazyk ovládá a kterému (nikoli žalobci) je rozsudek doručován. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce je zněním autentickým. Není povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského jazyka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2005, č. j. – 52, ze dne 21. 6. 2006, č. j. – 47, ze dne 11. 10. 2006, č. j. – 65, ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 10. 11. 2012, č. j. – 178, či usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. – 15). K otázce výkladu y v souvislosti s písemnostmi, které soud účastníkům zasílá během probíhajícího soudního řízení, přistoupilo také plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , č. ÚS. Ústavní soud zde dospěl k závěru, že gramatický výklad y „je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, však gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s y.“

P o u č e n í :

Rozsudek, který byl doručen účastníkům, je v právní moci.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost (mimořádný opravný prostředek) ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Pardubicích dne 22. června 2015

Jan Dvořák v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Vladimíra Píchová