Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Afs 66/2013 - 54

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZA a. s., se sídlem Čsl. armády 26, Hluboká nad Vltavou, zastoupena JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, o žalobě proti sdělení žalovaného ze dne 23. 10. 2012, čj. 33796/2012-27, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2013, čj. – 39,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2013, čj. - 39, s e z r u š u j e.

II. Žaloba proti sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 23. 10. 2012, čj. 33796/2012-27, s e o d m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Žalobkyně je podnikatelkou v oblasti cestovního ruchu. Formou projektové žádosti požádala o dotaci. Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále též jen „Regionální rada“) žalobkyni ze dne 27. 6. 2008 dotaci ve výši 141.802.481 Kč schválil. Dne 4. 9. 2008 žalobkyně uzavřela s Regionální radou smlouvu o podmínkách poskytnutí dotace, jež měla být vyplacená ve třech etapách. Zatímco na základě první etapové monitorovací zprávy z 28. 7. 2009 žalobkyně obdržela dohodnutou platbu (dne 27. 10. 2009), v ostatních dvou etapách nebyla žádná dotace vyplacena. Proplácení finančních prostředků u projektu žalobkyně bylo dne 25. 1. 2012 oznámením Regionální rady pozastaveno. Proti tomu se žalobkyně odvolala, což Regionální rada vyřídila vyrozuměním o odvolání ze dne 9. 6. 2012.

[2] Proti postupu při vyřizování odvolání žalobkyně podala stížnost podle . Tato byla shledaná jako nedůvodná. Teprve poté se žalobkyně v souladu s bránila stížností k nadřízenému orgánu - Ministerstvu pro místní rozvoj (dále „ “). Ve stížnosti se domáhala, aby prošetřil postup Regionální rady a stanovil ji povinnost proplatit zbývající části dotace. Žalobkyně argumentovala, že Regionální rada měla postupovat dle . Navíc vysvětlila, proč za nadřízený správní orgán příslušný k vyřízení jejího podání proti sdělení Regionální rady považuje právě žalovaného. Tuto stížnost vyřídil sdělením ze dne 23. 10. 2012, čj. 33796/2012 - 27. Z obsahu sdělení plyne, že stížnosti nevyhověl.

[3] Žalobkyně následně podala žalobu proti výše uvedenému sdělení žalovaného ze dne 23. 10. 2012. Krajský soud žalobě vyhověl a pro vady řízení „rozhodnutí“ (sdělení) zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Potvrdil tak názor žalobkyně ohledně povahy vztahu Regionální rady a žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj, které v řízení vystupují v roli správních orgánů. Dle krajského soudu použitelnost v těchto situacích zákonodárce nevyloučil. Nadřízeným správním orgánem příslušným k přezkumu rozhodnutí Regionální rady je dle krajského soudu . Navzdory tomu, že žalobou napadené sdělení žalovaného nemá veškeré obsahové ( ) a formální náležitosti ( ), podléhá soudnímu přezkumu. „Sdělení žalovaného, ač svým obsahem představuje rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, neobsahuje řádný výrok, odůvodnění ani poučení. Proto nemůže rozhodnutí při absenci výše uvedených základních požadavků na rozhodnutí obstát.“ Soud navíc dospěl k závěru, že toto správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu jeho nesrozumitelnosti.

II.

Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti

[4] (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle Krajskému soudu vytýkal, že nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace. Následně stěžovatel ozřejmil svou roli v daném případu. Vůči Regionální radě vystupuje v roli poskytovatele dotace. V rozhodnutí o poskytnutí dotace může stanovit povinnosti, které musí příjemce dotace dodržovat. Jako poskytovatel dotace také zajišťuje kontrolu hospodaření s poskytnutými prostředky podle , o finanční kontrole ve veřejné správě. Fakticky jen ověřuje skutečnosti rozhodné pro prokázání efektivnosti, hospodárnosti a účelnosti vynakládání veřejných finančních prostředků v rámci regionálních operačních programů. Stěžovatel odkazuje na , o podpoře regionálního rozvoje, podle něhož Regionální rada hospodaří dle vlastního rozpočtu. Finanční prostředky poskytnuté stěžovatelem se po jejich přijetí Regionální radou stávají součástí rozpočtu Regionální rady. Ta s nimi hospodaří za podmínek stanovených , o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Právě Regionální rada, jakožto řídící orgán operačního programu, poskytuje tyto prostředky na základě smlouvy o poskytnutí dotace konkrétním příjemcům. Právní režim uzavření smlouvy se řídí zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který neobsahuje výslovné ustanovení o možnosti použití a také nijak neupravuje otázku soudního přezkumu.

[5] Stěžovatel se neztotožňuje ani s posouzením jeho sdělení ze dne 23. 10. 2012, které krajský soud označil jako rozhodnutí ve smyslu Namítá, že sdělení rozhodně není rozhodnutím a nikdy jím být nemělo. Z toho důvodu sdělení nemá dle stěžovatele náležitosti vyžadované a , není rozhodnutím, a to ani v materiálním smyslu. Proto je dle tento správní úkon vyloučen ze soudního přezkumu. Rozsudek krajského soudu stěžovatel také kritizuje pro nepřezkoumatelnost jeho závěru ohledně právní kvalifikace sdělení. Krajský soud se údajně nedostatečně vypořádal s tím, proč považuje stěžovatelovo sdělení, navzdory jeho zjevným obsahovým a formálním nedostatkům, za rozhodnutí. , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) takové rozhodnutí nezná, a proto se stěžovatel domnívá, že správní akt Rady regionu třeba považovat za opatření ve smyslu téhož zákona. Na vydání takového opatření se dle nevztahuje a opatření není soudně přezkoumatelné.

III.

Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti

[6] Žalobkyně nesouhlasí s názorem stěžovatele. Poukazuje na to, že stěžovatelova námitka nesprávného právního posouzení věci nemá žádný podklad v právních předpisech ani judikatuře, ba co víc, v některých ohledech se s nimi dostává do rozporu. Navzdory tomu, že se stěžovatel v minulosti fakticky choval jako nadřízený orgán Regionální rady (direktivně nařizoval podmínky proplácení jednotlivých projektů), v současnosti dává dle žalobkyně od operačních programů ruce pryč. Žalobkyně odkazuje na svou argumentaci uvedenou v žalobě, zejména pak na rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2011, čj. – 78, ve kterém soud konstatoval, že „[p]okud jde o výkon dozoru, pro účely ust. nemusí být tato skutečnost v zákoně výslovně uvedena. Podstatné je, zda je tento institut fakticky naplňován.“

[7] Dle žalobkyně není při vydávání konkrétního rozhodnutí podstatná vůle správního orgánu vydat písemnost, která je nebo není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky Podstatné je, zda vydávaná písemnost dle právních předpisů rozhodnutím měla být. Žalobkyně zpochybňuje argumentaci stěžovatele ohledně povahy oznámení o pozastavení dotace z 25. 1. 2012. Tento správní akt nelze považovat za opatření ve smyslu rozpočtových pravidel, neboť v této věci nejde o porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek. Primárně napadeným rozhodnutím mělo být rozhodnutí Regionální rady o pozastavení dotace, které negativně zasáhlo do právní sféry žalobkyně. Žaloba však musela směřovat proti sdělení stěžovatele, neboť v souladu se třeba žalobou napadat rozhodnutí v posledním stupni.

[8] V doplnění svého vyjádření doručeného soudu 5. 12. 2013 žalobkyně odkazuje na judikaturu NSS a dovozuje na základě ní zákonnost rozhodnutí krajského soudu. Současně dovozuje, že stěžovatel je příslušným k rozhodnutí celé věci. Odkazuje též na nedávné rozhodnutí NSS ze dne 7. 11. 2013, čj. – 53.

IV.

Právní názor Nejvyššího správního soudu

[9] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( a 4 ); vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu, byly součástí kasačních námitek.

[10] Nejvyšší správní soud si vyžádal jak správní spis stěžovatele, tak správní spis Regionální rady.

[11] Kasační stížnost je důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud předně posoudil přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. S názorem stěžovatele, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, souhlasit nelze. Krajský soud důvody svého rozhodnutí vyjádřil srozumitelně, ostatně s nimi stěžovatel podrobně polemizuje a naopak žalobkyně se o ně ve svém vyjádření opírá. Tato námitka je proto nedůvodná.

[13] Klíčovou otázkou je, zda žalobou napadený úkon je či není rozhodnutím ve smyslu V této souvislosti musí zdejší soud nejprve zvážit, zda se předmět řízení (tj. proces poskytování dotace) řídí obecními ustanoveními o správním řízení nebo zda z důvodu povahy tohoto procesu na něj dopadá zákonná regulace veřejnoprávních smluv. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 7. 11. 2013, čj. – 53 (Město Hluboká nad Vltavou proti Regionální radě soudržnosti Jihozápad), proces přidělování dotace v rámci Regionálního operačního programu se rozpadá na dvě základní fáze: 1) na fázi před uzavřením veřejnoprávní smlouvy, která je charakteristická nerovností účastníků a autoritativním rozhodováním správního orgánu, a 2) na fázi po uzavření veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace, která modifikuje vztahy mezi poskytovatelem a příjemcem dotace v oblasti jak práva hmotného, tak práva procesního. Tyto subjekty, v rolích stran veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace, mají dle římskoprávní maximy pacta sunt servanda své smluvní závazky dodržovat (srov. také rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2008, čj. -96).

[14] Regionální rada neztrácí po uzavření smlouvy postavení správního orgánu; musí však jako poskytovatel dotace rovněž jednat v souladu se svými smluvními závazky. Proto správní akty, které Regionální rada vydává po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, nemusí nutně mít vždy autoritativní povahu, nemusejí na ně dopadat ani obecná ustanovení o správním řízení. Tyto akty Regionální rady jsou vydávané v režimu veřejnoprávní smlouvy. V případě námitky porušení smlouvy, nesouhlasu s jejím výkladem nebo při neplnění smlouvy samotné je ochrana kterékoliv smluvní strany poskytována prostřednictvím sporu z veřejnoprávní smlouvy dle ve spojení s téhož zákona. Spor iniciuje ta ze stran, která nesouhlasí s postupem druhé smluvní strany.

[15] Smlouva o poskytnutí dotace byla mezi poskytovatelem dotace a jejím příjemcem uzavřena a částečně také plněna. Proto soud předmět sporu v rámci stížních námitek posoudí se zřetelem na druhou fázi procesu poskytování dotace (viz body [13] a [14] shora).

[16] Klíčovým pochybením žalobkyně je skutečnost, že se prostřednictvím obecných opravných prostředků správního řízení domáhala přezkoumání pozastavení vyplácení dotace. Krajský soud pochybil, neboť takovýto postup schválil. Jak již zdejší soud zdůraznil v bodě [13] cit. rozsudku ve věci Město Hluboká nad Vltavou, pokud se příjemce dotace zamýšlí bránit proti neplnění smlouvy ve fázi po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, je mu ochrana poskytována prostřednictvím sporu z veřejnoprávní smlouvy dle ve spojení s .

[17] Pokud tedy žalobkyně nesouhlasila s postupem Regionální rady, pak měla iniciovat spor z veřejnoprávní smlouvy návrhem dle . Stěžovatel vyřizoval stížnost podle . Podáním stížnosti nicméně nemohla žalobkyně dosáhnout rozhodnutí tam, kde k tomu dle není stěžovatel povolán. Jinými slovy, podáním stížnosti nebo jakéhokoliv opravného prostředku nemohla žalobkyně obcházet závazná pravidla pro rozhodování sporu z veřejnoprávní smlouvy. Sdělení stěžovatele tedy žádným způsobem nezasáhlo do práv či povinností žalobkyně, není tedy rozhodnutím správního orgánu ve smyslu

[18] Soud nemůže po správním orgánu na základě zákonných kritérií ani požadovat, aby jakékoliv písemné nesouhlasy příjemce dotace (v tomto případě žalobkyní označené jako odvolání dle nebo stížnosti dle a 7 ) překvalifikoval na návrh na zahájení sporu z veřejnoprávní smlouvy. Toto není možno požadovat ani po orgánu příslušnému k řešení sporného řízení, pokud nelze z obsahu podání jednoznačně usuzovat, že smluvní strana veřejnoprávní smlouvy se domáhá vyřešení svého sporu s poskytovatelem dotace.

[19] Při výkladu, který zaujala žalobkyně a posléze také krajský soud, se zcela stírá rozdíl mezi správním řízením, jehož cílem je vydání správního rozhodnutí, na straně jedné, a postupem, jehož cílem je řešení právních aspektů a sporů spojených s veřejnoprávní smlouvou, na straně druhé. Krajský soud tedy nesprávně posoudil právní otázku povahy sdělení Regionální rady a stěžovatele.

[20] Tato námitka je tudíž důvodná, žalobkyně napadla žalobou úkon správního orgánu, který není rozhodnutím.

[21] S ohledem na právě uvedené by bylo nadbytečné zabývat se ostatními kasačními námitkami. Jen pro pořádek soud uvádí, že podle zákona o podpoře regionálního rozvoje se na vztah státu a Regionální rady při činnostech upravených zákonem (tedy včetně kontroly a dozoru nad touto činností), použijí ustanovení o přenesené působnosti krajů. , o krajích (krajské zřízení), upravuje kontrolu a dozor nad přenesenou působností v a násl., přičemž jak dozor, tak i kontrolu přenesené působnosti svěřuje věcně příslušným ministerstvům [viz , a krajského zřízení]. V souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně o podpoře regionálního rozvoje je zde věcně příslušným ministerstvem Ministerstvo pro místní rozvoj, tedy stěžovatel (shodně v bodě [13] cit. rozsudek ve věci Hluboká nad Vltavou). Žalobkyně se může domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv z veřejnoprávní smlouvy právě u stěžovatele. Teprve rozhodnutí stěžovatele ze sporu z veřejnoprávní smlouvy je za splnění dalších zákonem stanovených podmínek rozhodnutím přezkoumatelným dle ve správním soudnictví.

V.

Závěr a náklady řízení

[22] Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu správnímu řízení. Stěžovatel nyní se svými námitkami uspěl. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil. Přitom konstatoval, že žaloba směřovala proti úkonu, který rozhodnutím správního orgánu není a krajský soud měl proto žalobu odmítnout podle jako nepřípustnou. Podle dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odstavce 2; jestliže již v řízení před krajským soudem byly důvody mj. pro odmítnutí návrhu, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud. Ten proto podle in fine rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu sám odmítl.

[23] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Protože zdejší soud rozhodl současně se zrušením rozsudku krajského soudu i o odmítnutí žaloby, rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí ( ). Z tohoto důvodu nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení ani před krajským soudem, ani před Nejvyšším správním soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2013

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu