Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 38/2013 - 53

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Město Hluboká nad Vltavou, se sídlem Masarykova 36, Hluboká nad Vltavou, proti žalované: Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad, se sídlem Jeronýmova 1750/21, České Budějovice, zast. JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti oznámení žalované ze dne 20. 9. 2012, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2013, č. j. – 48,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2013, č. j. - 48, s e z r u š u j e.

II. Žaloba proti rozhodnutí Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, se sídlem Jeronýmova 1750/21, České Budějovice, ze dne 20. 9. 2012, s e o d m í t á.

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), odmítnuta žaloba proti v záhlaví uvedenému oznámení žalované ze dne 20. 9. 2012 jako předčasná a věc byla postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj ČR k projednání věci v odvolacím řízení. Tímto oznámením bylo žalobci sděleno krácení finančních prostředků dotace (dále jen „oznámení o krácení dotace“), poskytnuté na základě Smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu Jihozápad (dále také „smlouva o poskytnutí dotace“), uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelkou dne 7. 2. 2011.

Krajský soud při posuzování oznámení o krácení dotace nejprve vyloučil aplikaci , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „rozpočtová pravidla“) s odůvodněním, že předmětné rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí o schválení dotace a uzavření smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace.

Na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. - 197, (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), které v návaznosti na a vymezuje pro účely přezkumné pravomoci správních soudů pojem „správní orgán“, dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka naplňuje znaky definovaného orgánu, neboť byla zřízena , o podpoře regionálního rozvoje, je právnickou osobou a její činnost je financována ze státního rozpočtu a finančních prostředků Evropské unie.

Vztah vzniklý poskytnutím dotace je vztahem veřejnoprávním a poskytnuté dotace tvoří také dotace ze státního rozpočtu a rozpočtu krajů, které jsou dle § 3 písm. c) zák. o rozpočtových pravidlech tzv. jinými prostředky státu. Rozhodování o nich proto patří do oblasti veřejné správy.

Oznámení o krácení dotace určitým způsobem negativně ovlivňuje sféru žalobce, neboť v souvislosti s krácením dotace mu vznikají další povinnosti, související se zajištěním úhrady zbývající části projektu, čímž dochází k negativnímu projevu v jeho právní sféře, a proto se ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. - 44, jedná o rozhodnutí způsobilé přezkumu dle , a lze na něj aplikovat obecné předpisy vztahující se ke správnímu řízení.

Podle odst 1. písm. d) , (dále jen „ “), rozhoduje spory z veřejnoprávní smlouvy správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy. Tím je v případě žalobce dle , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, Ministerstvo pro místní rozvoj. Dle obsahu spisu stěžovatelka vyřídila odvolání žalobce ze dne 7. 12. 2012 pouhým „Vyrozuměním k odvolání“ ze dne 19. 12. 2012, a proto nepostupovala v souladu se zákonem ( ), jelikož měla odvolání žalobce posoudit podle obsahu a vyřídit jej postupem podle hlavy VIII. části druhé .

Žaloba tak byla podána předčasně a soud ji odmítl, současně věc postoupil Ministerstvu pro místní rozvoj ČR k vyřízení odvolání.

Stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení , b), c), d), a e) , přičemž napadá výrok, kterým byla žaloba postoupena Ministerstvu pro místní rozvoj ČR k vyřízení odvolání žalobce.

Má za to, že žaloba měla být krajským soudem odmítnuta pro nepřípustnost, neboť posuzované oznámení není rozhodnutím správního orgánu. Právní vztah mezi poskytovatelem a příjemcem dotace z veřejných rozpočtů je vztahem veřejnoprávním a poskytování dotací z veřejných rozpočtů je činností spadající do oblasti veřejné správy.

Je však nutno odlišit situaci před udělením dotace a situaci po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. K poskytování dotací žadatelům, resp. příjemcům, dochází na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace, která je veřejnoprávní smlouvu sui generis. Ta závazně upravuje vzájemný právní vztah mezi poskytovatelem dotace a příjemcem. Orgán veřejné moci je podmínkami smlouvy a v ní stanovenými právy a povinnostmi vázán. Postup stěžovatelky, kterým žalobci oznámila krácení dotace, je postupem v souladu s ustanoveními smlouvy o krácení dotace. Pokud byl žalobce přesvědčen, že jednala v rozporu se smlouvou o poskytnutí dotace, měl postupovat výlučně dle a a iniciovat spor z veřejnoprávní smlouvy. Oznámení o krácení dotace není správním rozhodnutím a postup dle nelze uplatnit.

Závěr krajského soudu, dle kterého byla věc postoupena k vyřízení odvolání dle , není správný. Obecná ustanovení o správním řízení nelze v tomto případě aplikovat. Co se týká podání žalobce ze dne 7. 12. 2012, mělo-li by být posouzeno podle obsahu a v souladu se , mělo být posouzeno jedině jako návrh na zahájení sporného řízení. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení zrušil a žalobu odmítl.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, dle kterého k poskytování dotací žadatelům dochází až na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace. S odvoláním na , o podpoře regionálního rozvoje (dále jen „ “), tvrdí, že rozhodujícím aktem přidělení dotace je usnesení Výboru Regionální rady a nikoliv smlouva o poskytnutí dotace. Smlouva nemůže nahradit individuální správní akt, neboť ten byl učiněn již usnesením Výboru Regionální rady o přidělení dotace.

Přiznává, že sám nezná právní podstatu posuzovaného právního vztahu. Namítá, že i kdyby se jednalo o vztah z veřejnoprávní smlouvy, šlo by pouze o nahrazení správního aktu a jakýkoliv další postup ze strany poskytovatele by nesl znaky správního rozhodnutí. Navíc by se v daném případě muselo jednat o veřejnoprávní smlouvu sui generis, pro jejichž existenci nevytváří prostor a spor z ní by nebyl řešitelný dle .

Ztotožňuje se s rozhodnutím krajského soudu, který i přesto, že pokládá smlouvu za veřejnoprávní, spatřuje v krácení dotace autoritativní postup, kterým stěžovatelka jedná nad rámec veřejnoprávní smlouvy a rozhoduje jako správní orgán z vrchnostenské pozice. Proti takovému rozhodnutí je odvolání dle přiměřeným způsobem obrany.

Pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že jde o spor z veřejnoprávní smlouvy, měla věc postoupit nadřízenému správnímu orgánu, případně vyzvat žalobce k úpravě podání. Primárně však měla, chtěla-li zkrátit částku poskytnuté dotace, sama iniciovat spor z veřejnoprávní smlouvy a obrátit se na nadřízený orgán. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost dle zamítl.

Stěžovatelka v reakci na vyjádření žalobce popřela, že by akcentovala pouze smluvní vztah založený smlouvou o poskytnutí dotace. Rozhodnutí Výboru o přidělení dotace považuje za podmínku nutnou pro uzavření smlouvy. Na základě té je smluvně upraven vztah mezi poskytovatelem a příjemcem, oběma stranám vznikají práva a povinnosti a příjemci vzniká nárok na dotaci. Opakuje své přesvědčení, že smlouva je veřejnoprávní smlouvou ve smyslu a spory z ní je nutné řešit postupem dle . Příslušným orgánem pro rozhodování sporu je Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Proto také stěžovatelka podání žalobce nepostoupila nadřízenému orgánu jako odvolání.

Co se týká oznámení o krácení dotace, popírá jeho vrchnostenský charakter. Práva a povinnosti žalobce byly určeny smlouvou o poskytnutí dotace, nikoli vrchnostenským aktem. K zahájení sporu z veřejnoprávní smlouvy nebyl ze strany stěžovatelky důvod, neboť oprávnění zkrátit výši dotace vyplývalo z uzavřené smlouvy. Naopak žalobce, který tvrdí, že byla zkrácením dotace jeho práva a povinnosti dotčena, je stranou příslušnou k zahájení takového sporu.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné a stěžovatelka je ve smyslu ustanovení řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ověřil, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Kasační stížnost podřazuje důvody pod ustanovení , b), c), d) i e) Nejvyšší správní soud před dalším odůvodněním konstatuje, že byla-li žaloba odmítnuta, přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle , jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. – 98, č. 625/2005 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci z následujícího skutkového a právního stavu.

Regionální rada regionu soudržnosti Jihozápad je zřízena dle zákona o podpoře regionálního rozvoje. Jeho předmětem je právní úprava podpory regionálního rozvoje a vytvoření institucionálního rámce pro její uskutečňování, upravuje postavení organizačních složek v regionech NUTS 2 (regiony soudržnosti) potřebných pro přijímání pomoci z předvstupních a strukturálních fondů Evropské unie v rámci její hospodářské a sociální politiky. Regionální rada je právnickou osobou a řídícím orgánem Regionálního operačního programu pro příslušný region soudržnosti.

Podle zákona o podpoře regionálního rozvoje se na vztah státu a Regionální rady při činnostech upravených zákonem (tedy včetně kontroly a dozoru nad touto činností), použijí ustanovení o přenesené působnosti krajů. , o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, upravuje kontrolu a dozor nad přenesenou působností v ustanoveních a násl., přičemž jak dozor, tak i kontrolu přenesené působnosti svěřuje věcně příslušným ministerstvům [viz , a zákona o krajích]. V souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně o podpoře regionálního rozvoje je zde věcně příslušným ministerstvem Ministerstvo pro místní rozvoj.

Podle § 7 zákona o podpoře regionálního rozvoje se finanční podpora na opatření obsažená ve státním regionálním rozvoji poskytuje vedle zvýhodněných úvěrů a návratných finančních výpomocí také formou dotací.

V červnu roku 2009 žalobce požádal projektovou žádostí o poskytnutí účelové dotace na projekt s názvem: „Cyklistická stezka Hluboká nad Vltavou - Poněšice úsek II a III“. Stěžovatelka (Výbor Regionální rady) o žádosti kladně rozhodla 8. 11. 2010 (usnesení č. 455/2010). Na základě tohoto usnesení došlo dne 7. 2. 2011 mezi žalobcem a stěžovatelkou k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. V té byla výše dotace určena procentní mírou 43,64 % způsobilých výdajů a omezena maximální částkou 14 391 793,00 Kč. V důsledku přijetí dodatku č. 1 ke smlouvě došlo ke snížení maximální částky na 13 644 328,73 Kč. Výše konečné vyplacené částky je vázána na „způsobilost doložených výdajů“, definovanou v Příručce pro příjemce ROP NUT II Jihozápad.

Dne 30. 9. 2011 požádal žalobce o vyplacení dotace na základě doložených výdajů. Stěžovatelka žalobce vyrozuměla oznámením o krácení dotace ze dne 20. 9. 2012 o snížení výše poskytnuté dotace z důvodu nezpůsobilosti části doložených výdajů, která byla zjištěna v rámci kontroly Interim. V příloze tohoto oznámení byly uvedeny konkrétní korekce způsobilých výdajů.

Z důvodu částečného nesouhlasu s krácením výše poskytnuté dotace využil žalobce širokou paletu obranných nástrojů.

V první řadě podal dne 8. 11. 2012 námitky k Oznámení o krácení finančních prostředků dotace a námitky k výsledku fyzické kontroly Interim. Ty byly dle tvrzení stěžovatelky, obsaženém ve „Vyrozumění k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu Oznámení příjemci o krácení finančních prostředků dotace ze dne 20. 9. 2012“, vypořádány dne 21. 11. 2012 se závěrem, že „nepřinesly nové informace a skutečnosti, na základě kterých by bylo možné původní závěry z kontrol projektu přehodnotit“.

Následně dne 7. 12. 2012 podal žalobce odvolání proti oznámení o krácení dotace. Toto odvolání posoudila stěžovatelka jako stížnost proti postupu Regionální rady Jihozápad a 19. 12. 2012 zaslala žalobci „Vyrozumění k odvolání proti rozhodnutí správního orgánu“.

Dalším zvoleným prostředkem obrany byla žaloba dle proti oznámení o krácení dotace, kterou krajský soud odmítl usnesením napadeným v nyní projednávané věci.

Mimo výše uvedeného podal žalobce dne 15. 1. 2013 u Ministerstva pro místní rozvoj návrh na provedení sporného řízení ve věci rozhodnutí sporu z veřejnoprávní smlouvy. Ten byl dne 13. 2. 2013 usnesením č. j. 1543/2013-91 postoupen Ministerstvu financí.

Předmětem sporu v projednávané věci je tedy povaha oznámení o krácení dotace. Dle žalobce se jedná o rozhodnutí správního orgánu, dle stěžovatelky o postup vyplývající z uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Nesouhlasil-li žalobce s takovým postupem, měl podat návrh na sporné řízení.

Těžiště činnosti stěžovatelky spočívá v koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti, mimo jiné v realizaci dotačních programů z evropských kohezních fondů a jejich administraci. S krajským soudem se lze ztotožnit v tom, že poskytování dotací z fondů Regionální rady regionu soudržnosti je nutno řadit do oblasti veřejné správy, konkrétně veřejných financí.

Charakteru smluv, na základě kterých jsou přiznávány dotace, je věnována početná judikatura. K tomu, aby bylo možné smlouvu označit za veřejnoprávní, je třeba, aby šlo o smlouvu, kterou se zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Rozhodující pro pojímání určité smlouvy jako veřejnoprávní není to, jak je v právním předpise, který její uzavření předpokládá, označena, ale to, jaký je, resp. má být, její obsah, Obsahem veřejnoprávní smlouvy musí být založení, změna nebo zrušení práv a povinností v oblasti veřejného práva. Obsahem smlouvy o poskytnutí dotace je poskytnutí dotace z veřejných zdrojů, jejichž správa se řídí veřejnoprávními předpisy.

Na rozdíl od vztahů občanskoprávních, ve kterých jsou jejich účastníci v zásadně v rovném postavení, při uzavírání smlouvy o poskytnutí dotace dochází fakticky ke stanovení podmínek poskytnutí dotace poskytovatelem a veškerá smluvní volnost příjemce spočívá v možnosti tyto podmínky akceptovat, či odmítnout. Z konstantní judikatury lze odkázat například na rozsudky zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. - 58, nebo ze dne 22. 5. 2008, č. j. , případně také rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 31/2007 - 91.

Kategorizace veřejnoprávních smluv provedená v až na smlouvy koordinační ( ), subordinační ( ) a smlouvy mezi subjekty soukromého práva, tzn. účastníky správního řízení, resp. osobami, které by byli účastníky správního řízení, kdyby probíhalo ( ), není vyčerpávající a není proto vyloučeno, aby zvláštní zákony upravovaly další typy veřejnoprávních smluv, s nimiž v ustanoveních až 162 nepočítá. To však neznamená, že by spor z takové smlouvy nemohl být řešen podle příslušných ustanovení , jak tvrdí žalobce. V případě takových veřejnoprávních smluv by měl před přednost zvláštní zákon, ve zbytku by se použila obecná úprava veřejnoprávních smluv ve (viz obecná subsidiarita deklarovaná v ). Ustanovení se vztahuje nejen na rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv upravených v až , ale i na rozhodování sporů z veřejnoprávních smluv, se kterými nepočítá.

Charakter smlouvy však sám o sobě neposkytuje odpověď na otázku, jakým způsobem nahlížet na povahu úkonů uskutečňovaných stěžovatelkou při realizaci dotačních programů a jejich administraci.

Činnost stěžovatelky při poskytování dotací je nutno rozdělit na dvě fáze – na fázi před uvařením veřejnoprávní smlouvy o poskytnutí dotace a fázi po uzavření této smlouvy.

Fáze před uzavřením veřejnoprávní smlouvy je charakterizována nerovností účastníků, vrchnostenským postavením a autoritativním rozhodováním stěžovatelky, samozřejmě v mezích zákona a s vyloučením libovůle, zákazu diskriminace, zákazu zneužití apod. Z tohoto postavení stěžovatelky (na rozdíl od postavení účastníka v občanskoprávních vztazích) plyne, že může v mezích zákona autoritativně rozhodovat jak o administraci žádosti o dotaci, tak o podmínkách jejího poskytnutí. V této fázi proto mohou některé její úkony naplňovat znaky rozhodnutí správního orgánu, které je způsobilé soudního přezkumu ve smyslu Posuzování povahy takových úkonů není předmětem sporu v projednávané věci.

Uzavřením veřejnoprávní smlouvy dochází k úpravě vztahu mezi příjemcem a poskytovatelem dotace, který je modifikován jak v oblasti práva hmotného, tak v oblasti práva procesního. Veřejnoprávní smlouva stejně jako smlouva soukromoprávní je primárně založena na tzv. smluvním konsenzu, tj. vzájemně adresovaných, obsahově shodných a v zásadě svobodných projevech vůle dvou nebo více stran. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. „Zásada pacta sunt servanda je obecným právním principem a vztahuje se i na veřejnoprávní smlouvy. I tyto smlouvy se musí dodržovat.“ Výše uvedené platí jak pro žadatele o dotaci, který se uzavřením smlouvy stává jejím příjemcem, tak pro stěžovatelku, jako druhou smluvní stranu veřejnoprávní smlouvy, jakkoliv obsah smlouvy ji dává vrchnostenský ráz a stěžovatelka uzavřením smlouvy postavení správního orgánu neztrácí.

Ochrana kterékoliv smluvní strany je v případě námitky porušení ustanovení veřejnoprávní smlouvy, nesouhlasu s jejich výkladem nebo při neplnění smlouvy samotné poskytována prostřednictvím sporu z veřejnoprávní smlouvy dle ve spojení s , který iniciuje ta ze stran, která nesouhlasí s postupem druhé smluvní strany.

Ohledně sporů z uzavřené smlouvy jsou jak stěžovatelka, tak žalobce ve zcela rovnocenném postavení. Jakkoliv stěžovatelka hájí především veřejný zájem, není při případném sporu v postavení prvostupňového orgánu, ale v postavení navrhovatelky nebo odpůrkyně. Oba účastníci sporného řízení mají na základě postavení účastníků řízení podle . Teprve rozhodnutí příslušného orgánu (ministerstva pro místní rozvoj) ze sporu z veřejnoprávní smlouvy je za splnění dalších zákonem stanovených podmínek rozhodnutím přezkoumatelným dle ve správním soudnictví.

Žalobce se mýlí, uvádí-li, že chtěla-li stěžovatelka krátit přislíbenou výši dotace, byla povinna iniciovat spor z veřejnoprávní smlouvy a postupovat dle . Zmocnění stěžovatelky posuzovat způsobilost doložených výdajů, jakož i její oprávnění přislíbenou částku na základě takového posouzení krátit je obsaženo v samotné smlouvě (viz např. ustanovení I odst. (3), IV odst. (4), VI (4) a zejména XII (3): „Poskytovatel si vyhrazuje právo nepotvrdit proplacení takových výdajů, které nejsou v souladu se způsobilými výdaji definovanými v příručce pro žadatele ROP NUTS II nebo jiných materiálech závazných pro implementaci ROP NUTS II Jihozápad.“).

Se stěžovatelkou lze tedy souhlasit v tom, že při oznámení o krácení dotace postupovala v souladu s uzavřenou smlouvou, a nesouhlasil-li žalobce s jejím postupem, pak to byl právě žalobce, kdo měl iniciovat spor z veřejnoprávní smlouvy návrhem dle . Zákonnou povinnost stěžovatelky postoupit písemně projevený nesouhlas žalobce s krácením dotace příslušnému orgánu, ať už jako odvolání či jako návrh na sporné řízení, dovodit nelze. Při výkladu, který zaujal žalobce i krajský soud se zcela stírá rozdíl mezi správním řízením, jehož cílem je vydání správního rozhodnutí a postupem, jehož cílem je uzavření veřejnoprávní smlouvy.

Krajský soud výrokem I. žalobu odmítl pro předčasnost a výrokem II. věc postoupil ministerstvu pro místní rozvoj k projednání věci v odvolacím řízení. Žaloba však směřovala proti úkonu, který rozhodnutím správního orgánu není a krajský soud měl proto žalobu odmítnout podle jako nepřípustnou. Vzhledem ke zcela nesprávným úvahám o které krajský soud své rozhodnutí opřel, Nejvyšší správní soud podle rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu sám odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Protože Nejvyšší správní soud rozhodl současně se zrušením rozsudku krajského soudu i o odmítnutí návrhu (žaloby), rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu ( ). Z tohoto důvodu nemá jak stěžovatelka, tak i žalobce právo na náhradu nákladů řízení ani před krajským soudem, ani před Nejvyšším správním soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 7. listopadu 2013

Mgr. Daniela Zemanová

předsedkyně senátu