Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Afs 61/2007 - 256.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Afs 61/2007 - 256
Nejvyšší správní soud poté po vyjasnění povahy věci a okruhu dědiců zemřelého stěžovatele vydal usnesení ze dne 18. 12. 2013, č. j. 7 Afs 61/2007 – 253, o pokračování v přerušeném řízení, v němž zaujímá tyto skutkové a právní závěry.
Podle ust. § 107 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř. “), užitého přiměřeně v souladu s § 64 s. ř. s. s. ř. s. , „[j]estliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.“
Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde účastník nemá žádného právního nástupce, který by převzal (mohl převzít) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Taková situace nastává např. při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 , 2 o. s. ř. o. s. ř. (zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal majetek jen nepatrné hodnoty) a v majetkových sporech též zejména při přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů podle § 175p o. s. ř. o. s. ř. nebo při likvidaci dědictví podle § 175t o. s. ř. o. s. ř. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 720).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že dědictví po zemřelém stěžovateli bylo značně předluženo, věřitelé nevyužili svého práva ve smyslu ust. § 175p odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a pravomocným usnesením příslušného okresního soudu byla nařízena jeho likvidace (§ 175t odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Nařízením likvidace se ale zásadně mění smysl a účel dědického řízení, neboť zde již nejde o zjištění a deklaraci dědického práva po zůstaviteli, ale o zajištění úhrady pohledávek zůstavitelových věřitelů. Stěžovatel proto nemá již s ohledem na výše uvedené důvody a závěry právní nástupce.
Nejvyšší správní soud ostatně vyslovil již v usnesení ze dne 11. 7. 2013, č. j. 6 Ads 66/2009 – 113, dostupné na www.nssoud.cz, obdobný právní názor, že : „Pokud byla nařízena likvidace dědictví po zemřelém žalobci (§ 175t o. s. ř. o. s. ř. ) a neexistuje-li ve vztahu k § 107 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. speciální úprava nástupnictví, nemá tento účastník žádného právního nástupce. V takové situaci soud podání žalobce odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. pro nesplnění podmínek řízení.“
Podle ust. § 107 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , ve znění účinném do 31. 12. 2013, „Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.“
Nejvyšší správní soud též zjistil, že zemřelý stěžovatel jako zůstavitel nezanechal žádnou závěť a že v průběhu řízení všichni, kteří přicházeli v úvahu jako dědicové ze zákona, dědictví odmítli. Odmítnutí dědictví je jednostranný hmotněprávní úkon fyzické nebo právnické osoby ve vztahu ke konkrétnímu zůstaviteli, v jehož důsledku se ten, kdo dědictví odmítl, nestane dědicem po zůstaviteli, ačkoliv jinak by se jeho dědicem stal. Účinky odmítnutí dědictví se vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti (§ 460 občanského zákoníku ) a v případě odmítnutí dědictví se má za to, že osoba, která takový projev učinila, nikdy za dědice povolána nebyla. Pokud tedy dědic odmítne dědictví, hledí se na něj jako by v době smrti zůstavitele neexistoval a na uvolněné místo nastupují jiní dědicové (pokud existují).
V citovaném ust. § 107 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. je tedy řešena otázka procesního nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení u osob fyzických. Tato ztráta nastává u fyzických osob smrtí nebo prohlášením za mrtvého. Úprava procesního nástupnictví se zde odvíjí od právního nástupnictví vyplývajícího z práva hmotného. Z toho vyplývá, že procesním nástupcem je osoba, která podle úpravy hmotného práva převzala právo nebo povinnosti, o které v řízení jde. Právním nástupcem zemřelé fyzické osoby tak jsou zpravidla její dědicové. Podle ustanovení § 460 občanského zákoníku se sice dědictví nabývá smrtí zůstavitele, ale otázka okruhu dědiců nebývá zpravidla k tomuto okamžiku jasná a její vyřešení se posouvá až do skončení dědického řízení.
V tomto konkrétním řízení je však při neexistenci závěti a odmítnutí dědictví všemi v úvahu přicházejícími dědici ze zákona zřejmé, že zde není žádný dědic, který by se stal procesním nástupcem zemřelého stěžovatele v řízení o kasační stížnosti a převzal právo nebo povinnost, o které v řízení jde, resp. do těchto práv a povinností vstoupil.
Stěžovatel tedy po zahájení řízení o kasační stížnosti ztratil v důsledku smrti způsobilost být jeho účastníkem a nemá ani žádného právního nástupce. V důsledku toho proto nejsou splněny ani podmínky řízení. Tento nedostatek podmínek řízení je přitom neodstranitelný a v řízení o kasační stížnosti nelze kvůli němu pokračovat. Proto Nejvyšší správní soud podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. odmítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5 Ca 143/2004 – 73.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ust. § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu