Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 35/2012 - 59

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 (dříve Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1), o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, č. j. – 124,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1573 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti

[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „magistrát“) ze dne 16. 1. 2008, č. j. MHMP 574845/2007, bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 11. 2007, č. j. 97/2007, tak, že byla zamítnuta žádost žalobkyně, aby při posuzování nároku na dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 1. 1. 2007 a od 1. 7. 2007 nebylo jako k osobám společně posuzovaným s žalobkyní přihlíženo k J. P., nar. X., Š. P., nar. X., a L. P., nar. X. V odůvodnění rozhodnutí magistrát poukázal na vývody správního orgánu prvního stupně, že tyto osoby jako synové žalobkyně mají jiné trvalé bydliště, nežijí s žalobkyní ve společné domácnosti a nehradí náklady na společné potřeby, a konstatoval, že žádost o příspěvek na bydlení byla již zamítnuta, řízení o věci samé bylo již skončeno, a proto byla také zamítnuta tato žádost.

[2] Proti rozhodnutí magistrátu se žalobkyně bránila žalobou ze dne 11. 2. 2008.

[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2010, č. j. – 185, žalobu vyloučil k samostatnému projednání, přičemž věci byla následně přidělena sp. zn. .

[4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. – 8, ustanovil žalobkyni zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku. Proti usnesení městského soudu ze dne 14. 6. 2010 se žalobkyně bránila kasační stížností ze dne 30. 6. 2010. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 10. 2010, č. j. – 69, kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou, neboť nesměřovala proti výroku rozhodnutí městského soudu, ale jen proti některým částem jeho odůvodnění. Rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[5] V doplnění žaloby ze dne 16. 2. 2011, podané k výzvě soudu ustanovenou zástupkyní, žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení a současně mu uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Poukázala na ustanovení , o státní sociální podpoře, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „ “), a namítala, že napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, když mimo jiné jeho odůvodnění neobsahuje vymezení, jakými zákonnými ustanoveními se správní orgán řídil.

[6] Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě působnost magistrátu rozhodovat o odvolání ve věcech dávek státní sociální podpory na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem magistrátu, a tedy i žalovaným jako účastníkem řízení v nyní projednávané věci, v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[7] Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2012, č. j. – 124, žalobu odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně ustanovené zástupkyni přiznal odměnu za zastupování ve výši 1920 Kč. V odůvodnění usnesení vyšel z ustanovení , a dále z a téhož zákona. Konstatoval, že předmětem řízení před správními orgány bylo právo na dávku, a žalobkyně proto napadá rozhodnutí, které v konečném důsledku nezasahuje do jejích práv. Pokud by jedinou překážkou přiznání dávky byl vyšší příjem žalobkyně s ohledem na příjem společně posuzovaných osob, byl by správní orgán povinen se v rozhodnutí o dávce vypořádat s tím, z jakého důvodu nevyhověl žádosti, aby při posuzování nároku na dávku nebylo k synům žalobkyně přihlíženo jako k osobám společně posuzovaným s žalobkyní.

[8] Proti usnesení městského soudu ze dne 25. 1. 2012 se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 14. 2. 2012, podanou z důvodu podle , ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítala, že napadené rozhodnutí magistrátu v konečné fázi zasahuje do jejích práv, a jedná se tak o rozhodnutí ve smyslu Pokud bylo rozhodováno o její žádosti o příspěvek na bydlení, mělo být současně s tím rozhodnuto i o její žádosti, aby při posuzování nároku na dávku nebylo přihlíženo k osobám společně posuzovaným; tyto žádosti spolu souvisejí a jedna od druhé je neoddělitelná. Městský soud byl proto podle přesvědčení stěžovatelky povinen žalobu projednat ve věci samé.

[9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 11. 4. 2012 žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Podle jeho názoru si městský soud opatřil dostatek podkladů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, a provedl rovněž správné právní hodnocení.

II.

Posouzení kasační stížnosti

[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatelka je v souladu s zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[11] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatelka podala z důvodu uvedeného v , tedy „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“

[12] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[13] Městský soud v napadeném usnesení dovodil, že předmětem řízení před správními orgány bylo právo na dávku a žalobkyně napadá rozhodnutí, které v konečném důsledku nezasahuje do jejích práv; pokud by jedinou překážkou přiznání dávky byl vyšší příjem žalobkyně s ohledem na příjem osob společně posuzovaných, byl by správní orgán povinen se v rozhodnutí o dávce vypořádat s tím, z jakého důvodu nevyhověl žádosti, aby bylo při posuzování nároku na příspěvek na bydlení k synům žalobkyně přihlíženo jako k osobám společně posuzovaným s žalobkyní.

[14] Stěžovatelka naopak namítala, že napadené rozhodnutí magistrátu v konečné fázi zasahuje do jejích práv, a jedná se tak o rozhodnutí ve smyslu , neboť její žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení a žádost, aby při posuzování nároku na dávku nebylo přihlíženo k osobám společně posuzovaným, spolu souvisí; podle stěžovatelky je jedna od druhé neoddělitelná, správní orgán je povinen současně rozhodnout o obou žádostech, a městský soud proto byl povinen žalobu projednat.

[15] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Je totiž přesvědčen, že přezkum dílčí otázky, zda bylo při posuzování nároku na stěžovatelkou požadovanou dávku třeba přihlížet k osobám společně posuzovaným, by přicházel v úvahu za situace, pokud by žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto otázku posuzoval. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť žalovaný se fakticky touto otázkou odmítl zabývat s tím, že již byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o vlastní přiznání dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení ode dne 1. 1. 2007. Lze připustit, že za této procesní situace, kdy rozhodování o uvedené dílčí otázce (okruhu společně posuzovaných osob) bylo nadbytečné, měl odvolací správní orgán (žalovaný) rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a řízení o této dílčí otázce zastavit, nicméně pokud tak neučinil a žádost z téhož důvodu (pro nadbytečnost) zamítl, přičemž městský soud tomuto procesnímu pochybení nepřikládal význam, nebylo by účelné a ekonomické zrušit jen z tohoto důvodu napadené usnesení městského soudu s tím, aby městský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a uložil mu vydat procesně odpovídající rozhodnutí. Výsledek takového postupu by totiž nemohl přinést z hlediska nároku stěžovatelky na požadovanou dávku žádnou změnu. V případě napadeného rozhodnutí žalovaného se proto ani nejednalo o tzv. podkladové rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatelka, které by řešilo otázku, zda lze při posuzování jejího nároku na dávku přihlížet k tzv. společně posuzovaným osobám (jejich příjmu), neboť žalovaný se toliko pro nadbytečnost odmítl touto otázkou zabývat.

[16] Nejvyšší správní soud jinak souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že v případě napadeného rozhodnutí žalovaného se nejedná o rozhodnutí materiální povahy ve smyslu , tedy o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti příjemce dávky, resp. žadatele o tuto dávku. Účinky v podobě zásahu do subjektivních práv a povinností totiž nastávají teprve v důsledku vydání finálního rozhodnutí o přiznání či nepřiznání dávky.

[17] Pro úplnost lze dodat, že rozhodnutí správního orgánu o přiznání dávky státní sociální podpory v projednávané věci, konkrétně rozhodnutí magistrátu ze dne 16. 1. 2008, č. j. MHMP 574865/2007, kterým magistrát zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 10. 2007, č. j. 4103/7/ALA-1/1, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 1. 2007, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012, č. j. – 150; kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. – 35. V dalším řízení o přiznání dávky budou správní orgány povinny mimo jiné (opakovaně) posoudit i to, zda je při posuzování nároku stěžovatelky na příspěvek na bydlení třeba přihlížet ke společně posuzovaným osobám, přičemž toto posouzení může být podle přezkoumáno v řízení o případné žalobě proti novému rozhodnutí o přiznání dávky.

III.

Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

[18] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení Městského soudu v Praze a další spisové dokumentace k závěru, že nebyl naplněn tvrzený důvod podání kasační stížnosti podle , za použití ustanovení a 4 Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji podle poslední věty zamítl.

[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení ve spojení s tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[20] Vzhledem k tomu, že zástupkyně stěžovatelky pro řízení byla ustanovena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. – 8, přičemž podle poslední věta „zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti,“ platí její hotové výdaje a odměnu za zastupování v souladu s ustanovením první věty za středníkem ve spojení s stát. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni odměnu za jeden úkon právní služby – kasační stížnost ze dne 14. 2. 2012 – ve výši 1000 Kč [ ve spojení s položkou 3. a a odst. 3 písm. f) , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále náhradu hotových výdajů – režijní paušál ve výši 1 x 300 Kč podle téže vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy zástupkyni stěžovatelky celkem přiznal odměnu za zastupování a hotové výdaje ve výši 1300 Kč. Jelikož zástupkyně doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok podle věty druhé o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 1300 Kč, tj. 273 Kč. Zástupkyni stěžovatelky tedy bude vyplacena celková částka ve výši 1573 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu