Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
15 Kse 4/2012 - 84.pdf
PDF · 0 B
No categories available
15 Kse 4/2012 - 84
Legal thesis
Podle ustanovení § 2 exekučního řádu vykonává exekutor exekuční činnost nezávisle, ale současně je při výkonu exekuční činnosti vázán Ústavou České republik y, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Exekutor je samozřejmě především bezvýhradně vázán soudními rozhodnutími vydanými exekučním soudem, odvolacím soudem a dovolacím soudem; tato vázanost je shodná s vázaností soudu právním názorem vyšší soudní instance při rozhodování o opravném prostředku. Zákon však neomezuje v cit. ustanovení vázanost exekutora rozhodnutími soudu pouze na rovinu kasační; exekutor je vázán obecně rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Přenesl-li stát zákonem výkon soudní moci na exekutory, není zde rozumného důvodu, aby na ně, stran prostoru nezávislosti jejich rozhodování, bylo nahlíženo odlišně než na soudce. Jak již bylo uvedeno, judikatura vrcholných soudů, je-li ji přisouzena funkce výše nastolených garancí, je pro nižší soudy závazná, a soudy jsou povinny ji ve skutkově a právně shodných případech respektovat. Kárný senát proto nemohl ponechat stranou ani konstantní judikaturu Ústavního soudu k danému ustanovení, které se kárný žalobce dovolává. Nutno však podotknout, že kárný žalobce skutek neformuloval tak, že kárně obviněná nerespektovala závaznou judikaturu, ale tak, že postupovala v rozporu s právními předpisy.
Kárný senát a priori musel vycházet ze skutečnosti, že kárně obviněné jsou přičítány skutky, jichž se dopustila v roce 2010, resp. 2011, tedy za účinnosti vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhl. č. 330/2008 Sb. , která s účinností od 1. 11. 2008 ust. § 11 odst. 1 písm. a) změnila stávající text tak, že stanovila: „…ve výši 50% odměny podle § 6 odst. 1 a 2, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky.“ Teprve další novelou provedenou vyhl. č. 63/2012 Sb. s účinností od 1. 3. 2012 byl text zákona v § 11 opět změněn tak, že odst. 1 a 2 byl vypuštěn a odkaz byl proveden opět na celý § 6 (shodně jak tomu bylo do 31. 10. 2008). Právně relevantní období, v němž se nacházela kárně obviněná, Ústavní soud v uvedených nálezech neposuzoval.
Kárný soud nikterak nezpochybňuje povinnost soudního exekutora reflektovat při výkonu své činnosti taktéž judikaturu Ústavního soudu, zejména ve skutkově i právně shodných případech. Nelze však pominout, že judikatura, na kterou odkazuje i kárný žalobce se týkala skutkově období do 31. 10. 2008. Ústavní přitom sám výslovně např. v nálezu II. ÚS 233/09 poukázal na znění vyhlášky do 31. 10. 2008, jakkoli nález vydal až dne 11. 6. 2009, tedy za účinnosti již nové právní úpravy účinné od 1. 11. 2008 na základě vyhl. č. 330/2008 Sb. , kterou bylo změněno ust. § 11 odst. 1 písm. a) tak, že text: § 6 (tj. celé ustanovení § 6 , který obsahoval odst. 1, 2 a 3) výslovně byl změněn na text: § 6 odst. 1 a 2 (přitom uvedené ustanovení nadále obsahovalo i odst. 3, který zůstal v nezměněné podobě a shodně stanovoval nejnižší odměnu exekutora ve výši 3.000 Kč). Zcela zjevně přitom zde již ze samotného jazykového výkladu (jehož se mimo jiné právě Ústavní soud stran původního textu v § 6 vyhlášky dovolával) vyplývala jednoznačná interpretace, ze které nebylo lze dovodit, že se dané ustanovení vztahuje i na odst. 3, tzn. na celé ust. § 6 , na kteréžto argumentaci Ústavní soud mimo jiné zmiňovaná rozhodnutí založil. Obdobně též v nálezu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3218/10 , Ústavní soud konstatoval: „(O)kolnost, že stěžovatelka splnila svou povinnost dobrovolně, byť v poslední možný okamžik před nuceným výkonem, je relevantní z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) exekučního tarifu, ve znění do 31. října 2008. Ústavní soud se ve zmiňovaných nálezech výslovně vyjadřoval pouze k právní úpravě účinné do 31. 10.2008, a ačkoli svá rozhodnutí vydal již za účinnosti nové právní úpravy, nikterak své závěry neformuloval obecně tak, že by je bylo lze vztáhnout i na řízení vedená po 1. 11. 2008, kdy dikce zákona byla změněna a jazykový výklad byl zcela jednoznačný. Kárný senát především považuje za nutné předeslat právní rámec dané otázky.
Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. , o odměně a náhradách soudního exekutora a o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené soudním exekutorem, byla novelizována nejprve vyhl. č 330/2008 Sb. , která nabyla účinnosti od 1. listopadu 2008. Od tohoto data byl text ust. § 11 písm. a) změněn tak, že bylo výslovně uvedeno, že tato odměna se stanoví ve výši 50 % odměny podle § 6 odst. 1 a odst. 2, tedy výslovně se konstatuje pouze odst. 1, odst. 2, ačkoli § 6 obsahoval rovněž odstavec 3, který stanovil minimální odměnu exekutora, a to v nezměněné výši. K této právní úpravě se vztahuje postup kárně obviněné při stanovení odměny, který je jí přičítán k tíži. Kárný senát pouze pro úplnost dodává, že poslední změna této vyhlášky nastala vyhláškou č. 63/2012 Sb. , která nabyla účinnosti od 1. března 2012, kde v § 11 odst. 1 písm. a) se slova odst. 1 a 2 zrušují, čímž se vrací právní režim do toho stavu, který zde byl do 31. 10. 2008, uvedené platí pro celý § 6 , tudíž povinnost krácení odměny se vztahuje i na odst. 3, tedy i minimální odměny ve výši 3.000 Kč, kterou odst. 3 stanoví.
Kárný žalobce z uvedeného dovozuje, že v těchto relevancích právního stavu je nutno na kárné provinění nebo tedy spíš na postup soudní exekutorky pohlížet a z tohoto důvodu i posuzovat v těchto intencích. Takovou argumentaci nelze přijmout, tím spíše, jedná-li se o otázku trestního obvinění.
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 629/06 , k požadavku předvídatelnosti práva, konstatoval: „Přehodnocení interpretace ze strany správních úřadů nebo soudů, za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů, jistě není vyloučeno. Představuje však závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno posuzovat vždy ve světle individuální situace. Legitimita změny správní praxe závisí na otázce, do jaké míry mohl adresát normy rozumně počítat s tím, že se výklad dané normy změní, a to i za nezměněných právních předpisů. To platí zejména se zřetelem na ustálenost, jednotnost, dlouhodobost a určitost správní praxe, na význam daného výkladu práva pro adresáty právní normy, i s ohledem na změnu právních předpisů s danou správní praxí souvisejících a na eventuální změnu relevantních společenských okolností, které mohou objektivně přispívat k poznání správného výkladu práva (a tedy k poznání práva v materiálním smyslu). V každém případě ovšem platí, že změna dlouhodobé správní praxe nebo soudně-správní judikatury - za nezměněného stavu právních předpisů - může nastat jen ze závažných a principiálních důvodů směřujících k dosažení určité právem chráněné hodnoty. V žádném případě se však nesmí dít svévolně.
Lze připustit, že výklad právní úpravy do 31. 10.2008 nebyl jednoznačný a dával důvodu k pochybnostem; za této situace bylo na místě reflektovat konstantní judikaturu Ústavního soudu, kterou byly obecné soudy, jakož i soudní exekutoři povinni respektovat.
Stát zde však poté zcela jednoznačně právní úpravu změnil a od 1. 11. 2008 byla právní úprava obsažena v § 11 odst. 1 písm. a) zcela odlišná, než z jaké vycházel Ústavní soud. Text právní normy důsledně rozlišoval mezi jednotlivými odstavci §6 , přitom explicitně uvedl pouze odst. 1 a 2, z čehož vyplývalo, že krácení odměny se netýká odstavce 3. Úpravu po účinnosti vyhl. č. 330/2008 Sb. proto nelze chápat jinak, než že zákonodárce v § 11 odst. 1 písm. a) tím, že odkazuje pouze na odst. 1 a 2 § 6 presumuje, že režim krácení odměny exekutora se neuplatní u odstavce 3, nutno tedy mít za to, že po novele vyhlášky od 1. 11. 2008 zněl příkaz zákonodárce tak, že odměna exekutora nemá být snížena pod hranici stanovenou v § 6 odst. 3 , resp. že je garantována minimální odměna exekutora ve výši 3.000 Kč. Nelze konstatovat jinak, než že zákonodárce provedl novelizací § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. změnu oproti předchozímu stavu (zda tak vskutku učinit chtěl, je nerozhodné, neboť nejasná intence zákonodárce by nemohla založit právní povinnost soukromé osoby, nebyla-li by patřičně jednoznačným způsobem vtělena do textu zákona). Za takové situace nelze legitimně setrvat na požadavku reflexe judikatury Ústavního soudu, který nadto ve zmiňovaných nálezech výslovně poukazoval právě na právní stav do 31. 10. 2008, a to přesto, že rozhodoval již za nové právní úpravy, přitom novou právní úpravu nikterak nezmiňoval ani na ni závěry, které učinil, nevztáhl.
Je věcí zákonodárce, aby byl při legislativních změnách uvážlivý a aby do platného práva zasahoval způsobem, který bude zmenšovat, a nikoli posilovat obtíže spojené s výkladem a užitím zákona. Nelze chtít po adresátech právních norem, aby – jakkoli by takový požadavek byl v konkrétním případě z morálního hlediska třeba i oprávněný – dobrovolně státu poskytovali něco, k čemu nejsou povinni. Úmysl zákonodárce musí být vyjádřen způsobem, který odpovídá požadavkům na určitost a jasnost právních předpisů v podmínkách právního státu. Není-li tomu tak, nelze příslušná ustanovení aplikovat k tíži soukromé osoby. Nutno nad rámec uvedeného podotknout, že požadavku předvídatelnosti práva však zákonodárce nedostál ani následně, když další novelou vyhlášky č. 330/2001 Sb. , provedenou vyhl. č. 63/2012 Sb. s účinností od 1. 3. 2012 opět navrátil text § 11 odst. 1 písm. a) do znění před 1. 11. 2009. Po 1. 3. 2012 lze proto legitimně po soudním exekutorovi požadovat, aby ke zmiňovaným závěrům učiněným Ústavním soudem stran ust. § 11 cit. vyhlášky bez dalšího přihlížel a ve své činnosti je respektoval.
Kárný senát již ve svém rozhodnutí č. j. 15 Kse 6/2010 - 54, ze dne 19. 1. 2011 mimo jiné konstatoval:„Kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že tento zastává např. právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce, tím spíše, vychází-li postup exekutora z relevantní judikatury civilních soudů, v níž má právní názor exekutora oporu; jeho názor na postup v dané věci tedy nebyl zcela ojedinělým názorovým excesem ani projevem svévole, který by zcela postrádal právní rámec. Nemohla zde být proto založena kárná odpovědnost z hlediska závažnosti, ale zejména ani z hlediska dostatku subjektivní stránky, protože obviněný exekutor vycházel z předpokladu určité aplikace právní úpravy. Nelze zde proto shledat zavinění v jakékoli formě“ (též např. rozhodnutí č. j. 15 Kse 12/2011 - 86 ze dne 21. 5. 2012). V daném případě kárně obviněná zastávala právní názor, který nebyl nijak ojedinělý, nebyl výkladovým excesem zákona, nadto byl rovněž zastáván obecnými soudy.
Nad rámec uvedeného kárný senát konstatuje, že samo ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě k novelizaci vyhl. č. 330/2001 Sb. , účinné od 1. 3. 2012 uvádí: „ Změna § 11 odst. 1 písm. a) by měla postavit najisto, že v případě, kdy povinný splnil svoji povinnost dobrovolně, na základě výzvy zaslané soudním exekutorem, a jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, náleží exekutorovi odměna ve výši 50% i z minimální částky stanovené v § 6 odst. 3 vyhlášky, tedy 1500 Kč, a nikoli tato minimální odměna cela (3.000 Kč). Platná právní úprava v tomto ohledu zejména v aplikační praxi vzbuzuje pochybnosti, protože v § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky je odkazováno pouze na § 6 odst. 1 a 2.“ Z uvedeného vyplývá, že objektivně existovala názorová nejednota.
Kárný senát v projednávané věci dospěl k závěru, že skutek spočívající v tom, že v řízeních sp. zn. 18 Ex 3227/11, 18 Ex 3357/11 a sp. zn. 18 Ex 162/10 kárně obviněná soudní exekutorka měla vyčíslit svoji odměnu v rozporu s ust. § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. není kárným proviněním, a proto ji v této části obžaloby zprostil.
Kárnou odpovědnost soudní exekutorky nelze dovozovat ze skutečnosti, že tato zastává právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce, vycházela-li kárně obviněná z jednoznačného textu tehdy platného a účinného právního předpisu, jakož i z postupu civilních soudů, které zastávaly shodný právní názor jako kárně obviněná. Její právní názor na věc tedy nebyl zcela ojedinělým názorovým excesem ani projevem svévole, který by zcela postrádal právní rámec. Nemohla zde být proto založena kárná odpovědnost z hlediska závažnosti, ale zejména ani z hlediska dostatku subjektivní stránky, protože obviněná exekutorka vycházela z předpokladu určité aplikace právní úpravy. Nelze zde proto shledat zavinění v jakékoli formě. Obdobnými důvody byl kárný senát veden i v případě dalšího skutku stran vytýkaného porušení ust. § 88 odst. 1 exekučního řádu.
Při úvaze o uložení kárného opatření přihlížel kárný senát ke všem okolnostem, které během řízení vyšly najevo, jakož i k důsledkům jednání kárně obviněné.; rovněž bral v potaz i skutečnost, že se jednalo o první kárné provinění, pro které byla kárná žaloba podána a kárně obviněná nebyla dosud kárně trestána. Kárný senát uložení pokuty ve výši 10.000 Kč považoval za přiměřené, resp. pro uložení pokuty ve výši navrhované kárným žalobcem neshledal dostatečné odůvodnění.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í přípustné odvolání (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb. , o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně kárného senátu