Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
2 Ans 10/2012 - 12.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Ans 10/2012 - 12
[6] Nejvyšší správní soud se s tímto názorem, na němž stěžovatel dlouhodobě a opakovaně setrvává, i nadále neztotožňuje. Je ostatně třeba připomenout, že stěžovatel nevznesl předmětnou námitku před zdejším soudem poprvé. V odlišné věci téhož stěžovatele, konkrétně v rozsudku ze dne 5. 1. 2012, č. j. 2 Ans 14/2011 -75 (dostupný na www.nssoud.cz), se zdejší soud již zabýval požadavkem stěžovatele na samostatné vystupování před Nejvyšším správním soudem, přičemž [s poukazem na argumentaci obsaženou v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) a usnesení téhož soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 222/05 (judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že zákonem stanovenou povinnost právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti nelze považovat za odporující ústavnímu pořádku či mezinárodním smlouvám či za skutečnost za skutečnost zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 8 As 25/2012 – 35, in: www.nssoud.cz). Nadto je potřeba uvést, že citovaný rozsudek č. j. 2 Ans 14/2011 - 75 byl následně k ústavní stížnosti stěžovatele ústavně aprobován Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 791/12 .
[7] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 6 Úmluvy je pak možné uvést, že k výše předestřenému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle setrvalé judikatury ESLP totiž není právo na přístup k soudu zajištěné článkem 6 odst. 1 Úmluvy absolutní, ale může podléhat omezením, která z něj implicitně vyplývají. Právo na přístup k soudu totiž ze své podstaty vyžaduje regulaci státem, která se může měnit v čase a místě podle potřeb a zdrojů společnosti a jednotlivců. Při stanovení takové regulace požívají členské státy Úmluvy jistou míru volného uvážení, při němž ovšem nesmí dojít k omezení předmětného práva natolik, že by byla narušena sama jeho podstata. Podle ESLP tak Úmluva nezakazuje členským státům požadovat povinné právní zastoupení v řízeních před vyššími soudy: tento požadavek může být přiměřený, má legitimní účel a cíl, který sleduje, a ve skutečnosti je výhodný pro ty, jež hledají ochranu svých práv před vnitrostátními soudy, neboť taková řízení jsou obvykle složitá a cílem povinného právního zastoupení je ve skutečnosti zajistit právo na přístup k soudu. Např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve věci K. a K. proti České republice (stížnost č. 17273/03) k námitce stěžovatelů, že podle § 250a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (v době před účinností soudního řádu správního ) upravující řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů museli mít v řízení před soudy právního zástupce, ESLP vyslovil přesvědčení, že cílem takového omezení bylo předejít tomu, aby žalobci předkládali nekvalifikovaná podání; sledovaným cílem byl legitimní cíl zajistit řádný výkon spravedlnosti. [obdobně srov. rozsudek ze dne 2. 10. 2007 ve věci Komanický proti Slovensku (stížnost č. 56161/00) či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. 9. 2011 ve věci Kryžová proti České republice (stížnost č. 54337/10)].
[8] Pokud tedy na výzvu Nejvyššího správního soudu k odstranění nedostatku povinného právního zastoupení ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. stěžovatel pro svůj nesouhlas s tímto zákonným požadavkem reagoval podáním žádosti o projednání kasační stížnosti bez právního zastoupení a tedy výslovným odmítnutím tento nedostatek podmínek řízení odstranit, je Nejvyšší správní soud nucen kasační stížnost stěžovatele v návaznosti na shora uvedené odmítnout, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení bránící věcnému vyřízení kasační stížnosti, který přes výzvu soudu nebyl stěžovatelem odstraněn, přičemž o případné ustanovení právního zástupce stěžovatel, ač poučen, nežádal.
[9] Proto Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. s. ř. s. kasační stížnost odmítl. Za dané situace se již Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost samostatně nezabýval žádostí stěžovatele o odložení zaplacení soudního poplatku.
[10] Podle ustanovení § 60 odst. 3 , § 120 s. ř. s. s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu