Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 46/2012 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. B., zastoupen Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor cizinecké policie, P. O. Box 3, Frýdek - Místek, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. – 14,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. – 14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci žalobce – advokátovi Mgr. Michalu Doležalovi - s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce A. B. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. – 14, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2011, č. j. KRPT-111707/ČJ-2011-070022-SV, kterým byla podle ust. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) prodloužena doba zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Krajský soud konstatoval obsah správního spisu a podání účastníků řízení a dospěl k závěru, že je nedůvodná námitka, že žalovaná napadeným rozhodnutím porušila v žalobě uvedená ustanovení zákona o pobytu cizinců a směrnice Evropského parlamentu a Rady, respektive Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950. Žalobci bylo rozhodnutím ze dne 7. 11. 2011 uloženo správní vyhoštění a dalším rozhodnutím ze dne 7. 11. 2011 byl žalobce zajištěn za účelem správního vyhoštění na dobu 60 dnů. Dne 21. 11. 2011 vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany prohlášením učiněným téhož dne. Jestliže žalovaná žalobce zajistila a napadeným rozhodnutím dobu zajištění za účelem správního vyhoštění prodloužila, postupovala v souladu s ust. zákona o pobytu cizinců. V souladu s odst. 3 citovaného ustanovení žalovaná dobu zajištění prodloužila o 60 dnů. Jak vyplývá z odůvodnění jejího rozhodnutí, učinila tak v souladu s citovanými ustanoveními a vycházela z toho, že i přes dosavadní zajištění žalobce nebylo realizováno jemu uložené správní vyhoštění, zejména proto, že vstoupil do řízení o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o důvody podřaditelné pod ustanovení

Stěžovatel namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Krajský soud se omezil na konstatování námitek stěžovatele a vyjádření žalované. Námitku, že žalovaná porušila ust. § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 1 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“) a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950, krajský soud označil za nedůvodnou a zopakoval skutkový stav, aniž by naznačil úvahy, které jej vedly k tomuto posouzení námitky. S jádrem námitky, tedy že v době vydání napadeného rozhodnutí neexistoval reálný předpoklad, že k jeho vyhoštění by mohlo dojít ještě v době zajištění, které nesmí přesáhnout 180 dnů, se krajský soud vůbec nevyrovnal. Nevypořádal se ani s druhým žalobním bodem, podle kterého napadené rozhodnutí porušuje ust. zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Zajištění se jeví nepřiměřené a nejeví se jako nezbytné. Krajský soud tuto námitku, stejně jako námitku nedostatečného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, zcela opominul. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že ve věci postupovala zcela v souladu se a zákonem o pobytu cizinců. Po rekapitulaci skutkového stavu podrobněji rozvedla, proč má za to, že její rozhodnutí je v souladu se zákonem. Ke stížním důvodům (námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu) se nevyjádřila.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením a 4 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nevypořádal se dvěma žalobními námitkami.

Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. , a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu ( d, y), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení ). Ve svém nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , Ústavní soud například vyslovil i to, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.“ Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. - 130, (č. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž vyložil, že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. – 52, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu “ V rozsudku ze dne 1. 6. 2005, č. j. - 62, vyslovil právní názor, že „nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [ ].“ V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. – 75, pak judikoval, že „rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí.“

Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou. Soud se tedy v odůvodnění svého rozsudku předně musí plně vypořádat se všemi žalobními námitkami. To platí i pro námitky, které byly vzneseny po lhůtě pro podání žaloby, je-li namítána skutečnost, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Pokud žalobce soudu kdykoliv v průběhu řízení předloží argumentaci týkající se takové otázky, musí se s ní soud ve svém rozhodnutí řádně vypořádat. Povinnosti vypořádat se se všemi žalobními námitkami může být správní soud zproštěn pouze v případě, že by to bylo vzhledem k výsledku řízení nadbytečné (v tomto směru viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

Shora uvedeným požadavkům na soudní rozhodnutí přezkoumávaný rozsudek krajského soudu nevyhovuje. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku vůbec nevypořádal se žalobními námitkami stěžovatele. Odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje pouze rekapitulaci obsahu správního spisu a podání účastníků řízení a následně závěr krajského soudu, že žalobní námitky jsou nedůvodné. Krajský soud však neuvedl žádné úvahy, jimiž se řídil a na základě nichž dospěl k tomuto závěru.

Žaloba přitom obsahovala následující tři jasně formulované žalobní body, z nichž bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné.

Konkrétně stěžovatel v žalobě uvedl, že v čase vydání napadeného rozhodnutí neexistoval reálný předpoklad, že k jeho vyhoštění by mohlo dojít ještě v době zajištění, čímž bylo porušeno ust. § 124 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 15 odst. 1 a 4 návratové směrnice a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950. V rámci tohoto žalobního bodu stěžovatel zmínil uplynutí transpoziční lhůty u uvedené směrnice, povinnost eurokonformní interpretace zákona o pobytu cizinců, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, požadavek reálného předpokladu vyhoštění, aby bylo zajištění možné, ust. § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a další skutkové a právní okolnosti, jejichž dopad na posuzovaný případ také blíže konkretizoval.

Dále stěžovatel v žalobě namítl, že při aplikaci ust. zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen dbát základních zásad správního řízení vyjádřených v ust. až 8 . K zajištění či prodloužení zajištění cizince pak podle něj může dojít pouze v případech, kdy je takový zásah nezbytný ke všem okolnostem případu. Žalobou napadené rozhodnutí je však nepřiměřené, neboť jediným důvodem pro prodloužení zajištění je nemožnost realizace správního vyhoštění z důvodu podané žádosti o mezinárodní ochranu. Využití práva projevit úmysl požádat o mezinárodní ochranu nemůže dostatečně odůvodňovat prodloužení zajištění (za podání žádosti nemůže být cizinec sankcionován). V daném případě nebylo nezbytně nutné přistoupit k prodloužení zajištění. Z uvedeného stěžovatel v žalobě dovodil, že žalovaná nesprávně aplikovala ust. zákona o pobytu cizinců, neboť neexistuje skutečnost, která by dostatečně odůvodňovala jeho aplikaci.

A nakonec stěžovatel v žalobě uvedl, že žalovaný nezohlednil skutečnosti uvedené v předchozích dvou žalobních námitkách, a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je tak nedostatečné, což má za následek jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.

Ani na jednu z uvedených žalobních námitek krajský soud nijak nereagoval a spokojil se s konstatováním, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Toto konstatování však nelze považovat za řádné zdůvodnění, proč krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele – proč je považuje za liché. Stěžovatel v žalobě uvádí konkrétní interpretaci zákonných ustanovení, tvrdí, že se do této interpretace určitým způsobem promítají ustanovení unijního či mezinárodního práva a judikatura Evropského soudu pro lidská práva, a konkretizuje, jak měla být takto interpretovaná zákonná ustanovení aplikována na posuzovaný případ. Pokud má krajský soud za to, že stěžovatelova tvrzení, interpretace zákonných ustanovení či jejich aplikace jsou v daném případě nesprávná, musí uvést, v čem konkrétně tuto nesprávnost spatřuje a jak by naopak uvedená ustanovení měla být interpretována a aplikována. V souladu s výše citovanou judikaturou je nutno uzavřít, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2012, č. j. – 14, je opodstatněná, a proto napadené rozhodnutí podle ustanovení věta prvá před středníkem zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

V tomto řízení bude na krajském soudu, aby znovu posoudil důvodnost žaloby a v novém rozsudku se vypořádal se všemi žalobními námitkami. Vezme přitom v úvahu také relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 12. 4. 2012, č. j. - 69, a dále usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS).

Podle zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí ( ).

V řízení byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Michal Doležal, a to pouze pro řízení o kasační stížnosti, když splnění podmínky nezbytnosti k ochraně práv stěžovatele (ust. ) bylo dovozeno ze skutečnosti, že zastoupení advokátem je v řízení o kasační stížnosti povinné (ust. ). S ohledem na ukončení řízení o kasační stížnosti a tedy i ukončení zastoupení proto musel Nejvyšší správní soud přistoupit také k rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce. Ten však nepožádal o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování stěžovatele, ačkoliv byl v usnesení ze dne 22. 3. 2012, č. j. - 42, informován o tom, že po právní moci tohoto usnesení budou splněny všechny podmínky řízení a ve věci bude rozhodnuto přednostně. Nejvyšší správní soud proto vycházel pouze z obsahu soudního spisu, z něhož nevyplývá, že by ustanovený zástupce učinil ve prospěch stěžovatele nějaký úkon právní služby. Rozhodl proto tak, že tomuto zástupci nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování stěžovatele.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. května 2012

JUDr. Jaroslav Hubáček

předseda senátu