Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 5/2011 - 95

- 95

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně - Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, se sídlem U Luhu 23, Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného č. j. MV - 62611 - 3/ODK - 2008 ze dne 13. 8. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. - 60 ze dne 27. 5. 2010,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. - 60, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí o neposkytnutí informace.

Ze správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 29. 6. 2008 byla na Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „krajský úřad“ či „povinný subjekt“) doručena žádost žalobce o poskytnutí informace podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“). Žalobce konkrétně požadoval

a) „kopie veškeré e-mailové pošty, která je úředního charakteru [a která byla registrována ve spisovém materiálu Jihomoravského kraje (dále jen „JMK“)] a kterou odeslala a přijala ing. arch. P. za období 22. 4. - 30. 6. 2008, a to kopie vytištěné z její osobní e-mailové schránky, která jí byla zřízena JMK“ (žalobce nepožadoval přílohy). Dále se žalobce dožadoval

b) elektronického předání (na CD-ROM) „veškeré e-mailové pošty, která je úředního charakteru a kterou odeslala a přijala ing. arch. P. za období 22. 4. - 30. 6. 2008. Vytvoření CD-ROM se požaduje provést z kopie e-mailové pošty udržované a zálohované na serverech JMK“.

Povinný subjekt žalobci odpověděl dopisem ze dne 9. 7. 2008, č. j. JMK 58351/2008, v němž uvedl, že mu v souladu s poskytuje požadované informace a tedy sděluje, že ing. arch. P. nemá za období od 22. 4. do 30. 6. 2008 žádnou e-mailovou korespondenci, která by se dala považovat za „dokumenty úředního charakteru“.

V návaznosti na to podal žalobce stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podle Žalobce zde tvrdil, že se opakovaně setkal s tím, že ing. arch. Procházková odeslala e-mailové sdělení v souvislosti s výkonem své funkce. Žalovaný je podle žalobce povinen nezávisle prověřit, zda ing. arch. P. skutečně nemá za požadované období žádnou úřední e-mailovou korespondenci, a tuto povinnost nemůže splnit pouhým dotazováním osoby, o jejíž e-mailovou korespondenci se jedná. Žalobce vyzval žalovaného, který byl příslušný k vyřízení stížnosti, aby si nechal zaslat kompletní e-mailovou korespondenci dotčené osoby ze zálohovaných kopií z poštovního serveru JMK, a v případě, že mu povinný subjekt nevyhoví, aby inicializoval dohled nad JMK podle zákona č. 129/2001 Sb., o krajích (krajské zřízení). Žalobce rovněž upozornil na to, že se povinný subjekt nevyjádřil k bodu b) jeho žádosti o poskytnutí informace.

Žalovaný vydal dne 13. 8. 2008 v záhlaví označené rozhodnutí, kterým postup povinného subjektu potvrdil. Žalovaný konstatoval, že povinný subjekt dostatečně prověřil, zda požadovanými informacemi disponuje - provedl analýzy a šetření v rámci své organizační struktury. Pokud povinný subjekt dospěl k závěru, že informací nedisponuje, bylo třeba zabývat se tím, zda měl povinnost jí disponovat. Žalovaný zdůraznil, že v tomto ohledu je třeba považovat za relevantní právní existenci informace u povinného subjektu. V případě elektronických dokumentů je podle žalovaného rozhodující jejich uložení u zpracovatele takového dokumentu nebo na místě k tomu povinným subjektem přímo určeném (např. oficiální elektronická databáze). Jsou-li elektronické dokumenty uloženy na jiném místě, nelze je z hlediska jejich právní existence považovat za informace, které má povinný subjekt v dispozici. Byť by počítačový systém povinného subjektu takové uchování odstraněných informací v elektronické podobě umožňoval, nejedná se o oficiální archivování dokumentů podle , o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2009, (dále jen „zákon o archivnictví“). K opětovnému vytvoření informace by za takových okolností bylo třeba zvláštních odborných znalostí a jednalo by se ve své podstatě již o vytvoření informace nové.

Dále žalovaný vycházel ze zákona o archivnictví, podle kterého elektronické dokumenty podléhají archivaci [§ 2 písm. d) tohoto zákona], nicméně upozornil, že podle § 63 odst. 2 písm. b) citovaného zákona má zákonnou povinnost vést spisovou službu pouze kraj, nikoli jeho orgány či volení funkcionáři. Žalovaný však připustil, že členové rady mohou nicméně k řádnému výkonu svého mandátu získávat informace a podklady. Jejich korespondence se pak dělí na oficiální (úřední) a neoficiální (ostatní), přičemž se na korespondenci ostatní nevztahují pravidla vedení spisové služby a archivnictví a povinný subjekt tedy není povinen ji uchovávat.

Rovněž ze sdělení Moravského zemského archivu Brno, jemuž žalovaný předal podnět k provedení kontroly vedení spisové služby u JMK, je pro účely vedení spisové služby třeba rozlišovat mezi korespondencí úřední a korespondencí ostatní. Pokud jde o JMK, Moravský zemský archiv v Brně sdělil, že všechna korespondence (úřední i ostatní) v rámci JMK je ukládána na serveru krajského úřadu, nicméně že „výjimku tvoří e-mailová pošta volených zástupců, v jejímž případě bylo poradou vedení úřadu rozhodnuto o jejím okamžitém výmazu“.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž mimo jiné namítal, že žalovaný ve svém rozhodnutí neuvedl, v čem spatřuje dělící kritérium mezi úřední a ostatní korespondencí. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný ve svém rozhodnutí neúplně citoval sdělení Moravského zemského archivu v Brně; opomenul uvést, že z něj vyplývá, že v souvislosti s e-mailovou poštou volených zástupců vznikla pochybnost o tom, zda vymazání jejich e-mailové pošty bylo správné. Žalovaný se podle žalobce dále nevyrovnal s otázkou, zda dotyčná radní mohla úřední korespondenci e-mailovou poštou přijmout nebo odeslat, a to s ohledem na to, že úřední korespondence podléhá archivaci podle zákona o archivnictví. Pokud byla požadovaná informace odstraněna v rozporu s právním předpisem, je třeba ji podle žalobce znovu vytvořit.

Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, č. j. - 60, zamítl. Městský soud konstatoval, že nezpochybňuje, že by předmětná schránka dotyčné radní obsahovala zprávy, které by bylo možné podřadit pod obsah pojmu informace ve smyslu , avšak zdůraznil, že není přípustné zkoumat obsah této e-mailové schránky pouze z důvodu poskytnutí informace podle citovaného zákona. Na situaci podle městského soudu nic nemění, že se mělo jednat o poštu, která je úředního charakteru, právě proto, že žalobce výslovně požadoval kopie „vytištěné z osobní e-mailové schránky“ jmenované radní. Městský soud konstatoval, že si nelze představit jiný způsob poskytnutí požadovaných informací než takový, který je v rozporu s , a že se tedy nebylo třeba zabývat otázkou, zda existuje zákonná povinnost tuto informaci znovu vytvořit v případě, že byla odstraněna.

Dělícím kritériem mezi úřední a ostatní korespondencí i otázkou, zda dotyčná radní mohla úřední poštu prostřednictvím své e-mailové schránky přijmout a odeslat, se žalovaný podle městského soudu zabýval na str. 4 a 5 svého rozhodnutí. Ani zbývající žalobní námitku, a sice že žalovaný neúplně citoval ze sdělení Moravského zemského archivu v Brně, městský soud neshledal úspěšnou, neboť tato skutečnost nemohla způsobit, že by žalobce byl zkrácen na svých právech.

Tento rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Stěžovatel namítá, že pokud v daném případě existovala pouze „neúřední“ korespondence radní, mělo být její poskytnutí buď odepřeno v souladu se , nebo měla být tato informace poskytnuta. Stěžovatel však především tvrdí, že již z obsahu jeho žádosti o poskytnutí informací plyne, že nepožaduje informace, které se nacházejí v e-mailové schránce dotčené radní, avšak informace, které se nacházejí ve spisovém materiálu JMK a povinnému subjektu byly zaslány prostřednictvím osobní e-mailové schránky této radní. Na závěr stěžovatel uvažuje, zda tím, že komunikace dotčené radní nebyla úředního charakteru, nebylo porušováno ustanovení , .

Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému posouzení kasační stížnosti, zabýval se tím, zda toto podání splňuje všechny formální náležitosti na něj kladené. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas ( ), osobou k tomu oprávněnou ( ), která je řádně zastoupena ( ). Přípustnost kasační stížnosti v tomto konkrétním případě však Nejvyšší správní soud posuzoval i ve světle , podle kterého „kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen (…) o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl“.

Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud nejdříve zaměřil na obsah a rozsah kasačních a žalobních námitek.

V řízení před městským soudem stěžovatel uvedl tři stěžejní žalobní důvody (žalobní body): 1) žalovaný ve svém rozhodnutí nedostatečně vymezil rozdíl mezi korespondencí úřední a neúřední, 2) žalovaný se nezabýval tím, zda dotyčná radní úřední korespondenci vůbec přijala a odeslala, a 3) žalovaný neúplně citoval sdělení Moravského zemského archivu v Brně týkající se zálohování e-mailové korespondence JMK.

V kasační stížnosti pak stěžovatel neoznačil výslovně kasační důvody odkazem na některé z písmen ustanovení Z jejího textu však lze dovodit kasační důvod podle (povinný subjekt měl poskytnutí informace odepřít v souladu se , pokud dotčená radní měla pouze neúřední korespondenci) a písm. b) (žalovaný interpretoval nesprávně žádost o poskytnutí informace, pokud měl za to, že jejím předmětem jsou informace obsažené v e-mailové schránce).

Z uvedeného vyplývá, že předmětem předchozího soudního a rovněž správního řízení byla definice úřední a neúřední korespondence vedené prostřednictvím pracovní e-mailové schránky a její zálohování. V kasační stížnosti pak stěžovatel převážně tvrdí, že nepožadoval informace z osobní e-mailové schránky radní, ale ze spisového materiálu, a dále, že žalovaný nepostupoval správně, když poskytnutí neúřední korespondence neodepřel v souladu se

Z uvedeného je zcela zřetelné, že se stěžovatel v kasační stížnosti podstatně odchýlil od obsahu svých žalobních bodů a od dosavadního průběhu řízení. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského (příp. městského) soudu a je tedy na stěžovateli, aby v ní uvedl, v čem spatřuje nezákonnost tohoto rozhodnutí. V souladu s tím požaduje ustanovení , aby kasační námitky obsahově navazovaly na námitky obsažené v žalobě ( ), s výjimkou případů, kdy stěžovatel tytéž důvody v řízení před krajským soudem nemohl uplatnit. Tomuto požadavku stěžovatel v posuzované věci nedostál - ani jedna ze tří kasačních námitek na obsah žalobních bodů nenavazuje.

První stížnostní námitkou (pokud skutečně existovala pouze „neúřední“ korespondence dotyčné radní, mělo být poskytnutí této korespondence odepřeno v souladu se ) totiž stěžovatel tvrdí nezákonnost rozhodnutí žalovaného, zatímco žalobní námitky směřovaly do nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí.

Pokud jde o druhý kasační důvod, a sice že předmětem žádosti nebyly informace obsažené v e-mailové schránce, nýbrž ve spisovém materiálu, nevyplývá ze spisu žádný náznak o tom, že by stěžovatel již dříve v řízení tvrdil, že se domáhá e-mailové korespondence ze spisového materiálu. Stěžovatel naopak na několika místech zdůrazňuje, že požaduje kopie vytištěné z osobní e-mailové schránky daného zaměstnance krajského úřadu (dodává, že nepožaduje přílohy této pošty) a v průběhu řízení poukazuje na otázky zálohování a jiného uchovávání e-mailové korespondence. Uvedením tohoto kasačního důvodu tedy stěžovatel navíc zásadním způsobem změnil interpretaci své žádosti o poskytnutí informace a tím předefinoval celý předmět sporu.

V poslední kasační námitce stěžovatel tvrdí, že pokud dotyčná radní má za požadované období pouze korespondenci soukromého charakteru, porušuje tím jak samotná radní, tak JMK, ustanovení . Tato námitka však, kromě toho, že nebyla uvedena již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nepředstavuje žádný z kasačních důvodů podle , jejichž koncepce se odvíjí od úlohy Nejvyššího správního soudu projednávat opravné prostředky proti rozhodnutím krajských soudů. Jedná se navíc o námitku v oblasti, která nespadá do působnosti Nejvyššího správního soudu.

Na základě shora uvedeného tedy připadá v úvahu aplikace vedoucí k odmítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zvažoval, zda tímto odmítnutím kasační stížnosti stěžovateli nebude protiprávně znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu (denegatio iustitiae) a posuzoval ústavní konformitu případného odmítnutí kasační stížnosti s d. Ústavní soud ČR se problematikou odmítnutí spravedlnosti zabývá a k povinnosti uplatnit a vyčerpat všechny námitky již ve správní žalobě proti napadenému správnímu rozhodnutí ve své ustálené judikatuře dospěl k takovému závěru, že kasační stížnost v případě, že vybočuje z žalobních bodů, není Nejvyšším správním soudem věcně projednatelná. Podle Ústavního soudu ČR je tedy na stěžovateli, „aby relevantní námitky řádně a vyčerpávajícím způsobem vznesl již v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [ ] a následně pak v kasační stížnosti tak, aby oba soudy se jí mohly zabývat. Byly-li tyto uplatněny až v podané kasační stížnosti, zcela oprávněně je Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné ‚novoty‘ ve smyslu , a z tohoto důvodu se jimi nezabýval“ (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. ).

Rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz věta třetí ), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [ ] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření …“ (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. - 43, publikovaného pod č. 685/2005 Sb. NSS). V posuzované věci stěžovatel nejenže uplatnil nové právní i věcné námitky vůči správnímu rozhodnutí, které nebyly obsaženy v žalobních bodech, ale dokonce změnil obsah svých požadavků, které vůči správnímu orgánu prvního stupně vznesl při zahájení správního řízení o poskytnutí informací. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel nemůže v řízení o kasační stížnosti uplatňovat nové důvody oproti důvodům uvedeným ve správní žalobě. Tím spíše pak stěžovatel nemůže měnit svůj původní požadavek, se kterým se obrátil na správní orgán o poskytnutí informací. Pokud od samého počátku správního řízení stěžovatel požaduje kopie vytištěné z e-mailové schránky či CD ROM s e-mailovou korespondencí, nemůže tento svůj požadavek po vydání rozsudku o žalobě proti správnímu rozhodnutí úplně změnit a začít v řízení o kasační stížnosti požadovat kopie záznamů z e-mailové korespondence případně obsažené ve správních spisech.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzovaném případě stěžovatel sice napadá rozsudek městského soudu či správní rozhodnutí, ale svou argumentaci opírá o úplné předefinování svého požadavku na poskytnutí informací. Pro takovýto postup však ve fázi řízení o kasační stížnosti není místa, protože kasační stížnost v prvé řadě směřuje proti nezákonnosti napadeného rozsudku městského soudu či řízení, které vydání tohoto rozsudku či napadeného správního rozhodnutí předcházelo. Nejvyšší správní soud ve fází řízení o kasační stížnosti nemůže připustit takovéto změny postoje a argumentace u stěžovatele, které se příkře odchylují od argumentace obsažené ve správní žalobě a od žalobních důvodů, které byly posuzovány v souladu s podáními stěžovatele ve správním řízení a v řízení před městským soudem.

Jak již bylo výše uvedeno, v případě takto zásadních novot, které uplatnil stěžovatel až v rámci kasačních důvodů, musí Nejvyšší správní soud přistoupit k odmítnutí kasační stížnosti, která se v plném rozsahu odchyluje od žádosti vznesené v řízení před správním orgánem, od žalobních bodů, obsažených ve správní žalobě, i od argumentace zastávané stěžovatelem v celém předchozím soudním řízení.

Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k aplikaci a kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť obsahuje pouze důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl.

Podle ve spojení s nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. července 2011

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu