Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Ads 116/2010 - 113

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: T. N., zast. JUDr. Danielem Volákem, advokátem, se sídlem Jiráskova 413, Litvínov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. - 90,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. - 90, s e z r u š u j e .

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X.

IV. V řízení o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X, s e p ř i z n á v á ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Danielu Volákovi odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 6818 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 1. 2009, č. X, podle , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zamítla žádost žalobkyně o plný invalidní důchod, neboť podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Mostě ze dne 29. 12. 2008 není žalobkyně plně invalidní.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 6. 2010, č. j. - 90, ve výroku I. zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované, ve výroku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve výroku III. přiznal ustanovenému advokátovi JUDr. Danielu Volákovi náhradu nákladů řízení ve výši 24 097,90 Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že podle posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise v Ústí nad Labem“) ze dne 27. 7. 2009 se k datu vydání rozhodnutí žalované jednalo u žalobkyně o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byl zcela lehký, vleklý vertebrogenní syndrom bederní, funkční při svalové dysbalanci. Toto zdravotní postižení posudková komise v Ústí nad Labem podřadila pod zdravotní postižení uvedené v kapitole XV, oddílu F, položce 2, písm. a) Přílohy č. 2 , podle něho stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 10 % a dospěla k závěru, že žalobkyně nebyla ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní. Žalobkyně se závěry posudkové komise v Ústí nad Labem nesouhlasila, a proto byl dne 10. 3. 2010 vypracován Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková komise v Praze“) nový posudek o jejím zdravotním stavu. Posudková komise v Praze dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně byla myomatosa děložní, která vedla k inkontinenci moči s nahodilým a ojedinělým odchodem moči při zatížení. Toto onemocnění podle posudkové komise v Praze odpovídá zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole XI, oddílu B, položce 4, písm. a) Přílohy č. 2 a způsobuje míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně ve výši 10 %. Rovněž podle závěru posudkové komise v Praze tedy žalobkyně nebyla ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní.

Podle krajského soudu posudek posudkové komise v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2009 a posudek posudkové komise v Praze ze dne 10. 3. 2010, které v přezkumném soudním řízení představují stěžejní důkazy, na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů náležitě zhodnotily zdravotní stav žalobkyně. Ta byla při jednání posudkových komisí přítomna a byla během nich přešetřena odbornými lékařkami z oborů rehabilitace a interna. Obě posudkové komise přitom učinily shodný závěr o desetiprocentní míře poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a o tom, že žalobkyně nebyla ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí plně ani částečně invalidní. Z těchto důvodů se krajský soud s posudkovými závěry obou komisí ztotožnil a žalobu označil za nedůvodnou.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní namítla, že se krajský soud nikterak nevypořádal s podáním ze dne 20. 5. 2010 a ani nezmínil, jaké závěry z něho učinil. Podle další stížnostní námitky nevzal soud v úvahu veškeré lékařské nálezy. Konečně stěžovatelka namítla, že zdravotní potíže, které se od vydání rozsudku ještě zhoršily, jí znemožňují výkon jakékoliv práce. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2010, č. j. - 90, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

V řízení o kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle (dále jen „ “) vázán jejím rozsahem. Rovněž tak je podle odstavce třetího téhož ustanovení vázán důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny, což však neplatí, bylo-li řízení před krajským soudem zmatečné [ ] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [ ], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Zmatečnost řízení před krajským soudem pak podle spočívá v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.

K zmatečnosti řízení před soudem došlo i v nyní projednávané věci, takže Nejvyšší správní soud k ní musel přihlížet z úřední povinnosti, i když nebyla v kasační stížnosti namítnuta.

Ze dvou fotokopií doručenky, které jsou založeny v různých částech správního spisu, jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X, o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou dne 5. 2. 2009. Ve správním spise se přitom nenachází žádné další rozhodnutí žalované, které by bylo vydáno téhož dne, případně v blízkém časovém období před nebo po něm, a proto je zcela zřejmé, že stěžovatelka mohla dne 5. 2. 2009 obdržet jen uvedené rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka sepsala dne 20. 4. 2009 žalobu a téhož dne ji osobně podala Okresnímu soudu v Mostě. Ten žalobu neprodleně zaslal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji obdržel dne 23. 4. 2009. Uvedené skutečnosti jsou doloženy listinami založenými v soudním spise (č. l. 1 a 2) i ve správním spise. Z jejich obsahu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě sepsala žalobu dříve a podala ji přímo u správního orgánu, čímž by podle věty druhé došlo k zachování lhůty pro podání žaloby. Za této situace je tedy nutné vycházet z toho, že žaloba proti rozhodnutí žalované byla podána dne 20. 4. 2009.

Mezi základní podmínky řízení patří včasnost podané žaloby. Pokud tato podmínka není splněna, nemůže být rozhodnuto ve věci samé a soud je povinen podle žalobu jako opožděnou odmítnout. K takové situaci došlo i v nyní posuzovaném případě.

Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která je zakotvena v věty první , totiž počala ve smyslu věty první běžet dnem následujícím po doručení rozhodnutí žalované stěžovatelce, tedy od 6. 2. 2009. Poslední den lhůty pak podle věty první připadl na den, který se svým označením shodoval se dnem, který určil počátek lhůty. V dané věci dvouměsíční lhůta pro podání žaloby měla skončit v neděli 5. 4. 2009. Proto se podle věty první považoval za poslední den této lhůty nejblíže následující pracovní den. V posuzovaném případě tedy připadl konec lhůty pro podání žaloby na pondělí 6. 4. 2009, avšak stěžovatelka ji podala Okresnímu soudu v Mostě dne 20. 4. 2009, tedy až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žaloba byla podána u soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení, který ji správně neměl zasílat krajskému soudu, nýbrž měl podle řízení o ní zastavit a stěžovatelku poučit o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. I kdyby tak totiž Okresní soud v Mostě učinil, pak by podle věty druhé platilo, že žaloba ve správním soudnictví byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Také v tomto případě by tedy bylo nutné vycházet z toho, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dne 20. 4. 2009.

Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 1. 2009, č. X, tedy byla nepochybně podána opožděně. K délce lhůty pro podání žaloby a její přiměřenosti pak lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. - 65, publikovaný pod č. NSS, podle kterého „ , který k podání žaloby … poskytuje poměrně dlouhou lhůtu dvou měsíců, dává i práva neznalým osobám dostatek času k tomu, aby k ochraně svých subjektivních veřejných práv učinily patřičné kroky, například tím, že vyhledají právní pomoc …“

V dané věci krajský soud včasnost žaloby neověřoval, ačkoliv bylo zřejmé, že mezi datem vydání žalobou napadeného rozhodnutí a sepsáním žaloby uplynula doba téměř tří měsíců, takže o včasnosti žaloby musely panovat pochybnosti již v žalobním řízení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaná se v žalobním řízení o opožděnosti žaloby nikterak nezmínila. Judikatura správních soudů totiž dovodila, že „zjistí-li krajský soud, že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji podle , a to bez ohledu na to, že již případně provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí o věci samé“ (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. - 72, publikovaný pod č. 715/2005 Sb. NSS).

Lze uzavřít, že kvůli opožděnosti žaloby chyběly podmínky řízení o ní a již v řízení před krajský soudem tak byly dány důvody pro odmítnutí žaloby podle Jestliže krajský soud přesto žalobu meritorně projednal, bylo řízení před ním vedené zmatečné a došlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v , k čemuž musel Nejvyšší správní soud podle téhož zákona přihlédnout z úřední povinnosti, jak již bylo zmíněno.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle věty první napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně žalobu odmítl. Vzhledem k nesplnění podmínek žalobního řízení se pak již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami uplatněnými v kasační stížnosti.

Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a současně rozhodne o odmítnutí návrhu, je podle věty druhé povinen rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší správní soud rozhodnout nejenom o nákladech řízení o kasační stížnosti, nýbrž i o nákladech řízení o žalobě. Ty však účastníkům řízení nepřiznal, neboť při odmítnutí návrhu nemá podle a věty první žádný z nich právo na jejich náhradu. Není přitom podstatné, že napadeným rozsudkem došlo k zamítnutí žaloby, neboť z hlediska rozhodování o nákladech je podstatný celkový výsledek, a nikoliv dílčí úspěch účastníka řízení v některém stádiu řízení ve správním soudnictví. Navíc podle a 2 nelze správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění přiznat náhradu nákladů řízení, i když měl ve věci plný úspěch.

Rozhodnutím o nákladech řízení však není jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jeho účastníkům, nýbrž i rozhodnutí o povinnosti zaplatit ustanovenému zástupci jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování účastníka řízení (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, č. j. - 41, publikované pod č. 644/2005 Sb. NSS). Z tohoto důvodu nebylo možné ve zrušeném rozsudku krajského soudu ponechat výrok č. III, kterým byla ustanovenému advokátovi přiznána náhrada nákladů řízení o žalobě ve výši 24 097,90 Kč (správně měla být zvolena formulace o přiznání odměny za zastupování a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně - pozn. NSS). Ostatně tento výrok nejspíše ani nebyl doposud realizován, neboť v soudním spise se nenachází žádný doklad o výplatě odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů advokátovi ani pokyn k jejímu provedení. Nejvyšší správní soud tak musel podle věty druhé znovu rozhodnout i o přiznání odměny za zastupování a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Danielu Volákovi v řízení o žalobě. Takto ustanovený zástupce pak byl oprávněn zastupovat stěžovatelku také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS). Také v tomto případě podle a hradí stát odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů, a proto bylo nutné o nich rozhodnout i ve vztahu k řízení o kasační stížnosti.

Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti a o žalobě přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 6818 Kč, která se po zaokrouhlení skládá z částky 3000 Kč za šest úkonů právní služby po 500 Kč (první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění žaloby učiněné dne 15. 6. 2009, vyjádření k posudku posudkové komise v Ústí nad Labem učiněné dne 6. 10. 2009, vyjádření k posudku posudkové komise v Praze učiněné dne 20. 5. 2010, účast na jednání před krajským soudem konaného dne 28. 6. 2010 a podání kasační stížnosti ze dne 26. 7. 2010 podle , a , d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), z částky 1800 Kč za s tím souvisejících šest režijních paušálů po 300 Kč ( a 3 ), z částky 481,60 Kč za cestovné k jednání před krajským soudem a zpět ( ), z částky 400 Kč za náhradu promeškaného času stráveného cestou k tomuto jednání a zpět v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 100 Kč ( , odst. 3 ) a z částky 1136,32 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byl advokát povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány ( věta druhá ). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovenému zástupci proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.

Nejvyšší správní soud však nemohl ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznat odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč, jak nesprávně učinil krajský soud v napadeném rozsudku. Ve věcech důchodového pojištění se totiž podle považuje za tarifní hodnotu částka 1000 Kč, takže sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z ní činí 500 Kč, jak vyplývá z bodu 2 téhož právního předpisu. Rovněž tak nebylo možné ustanovenému zástupci přiznat odměnu za tři jednání s klientkou, které měl podle podání ze dne 29. 6. 2010 poskytnout a které mu krajský soud v napadeném rozsudku uznal, neboť uskutečnění těchto dalších porad s klientkou a jejich trvání přesahující jednu hodinu ve smyslu advokát nikterak nedoložil. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2005, č. j. - 37, www.nssoud.cz, podle něhož „jestliže ze soudního spisu není zřejmé, že ustanovený advokát učinil úkon právní služby, za který náleží odměna podle , advokátního tarifu, soud mu odměnu nepřizná.“ Konečně Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupci ani odměnu za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení v řízení o kasační stížnosti podle , které se advokát taktéž domáhal v podání ze dne 20. 9. 2010, neboť ten již zastupoval stěžovatelku v žalobním řízení, takže s projednávanou věcí byl dostatečně obeznámen a první poradu s klientkou již nebylo zapotřebí konat. Navíc zástupce stěžovatelky uskutečnění tohoto úkonu právní služby ničím nedoložil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. února 2011

JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu